ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.978.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 978/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. srpna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 14 To 28/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 148/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 14 To 28/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 6 T 148/2015, byl obviněný M. P. uznán vinným pod bodem 1. přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 1. – 4. pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 dílem písm. b), dílem písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 5. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 6. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen pod bodem ad I.) za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, specifikované pod body 1. - 2. výroku rozsudku sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265, jenž právní moci nabyl dne 18. 6. 2015, podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za použití ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, pod bodem ad II.) za pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 dílem písm. b), dílem písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, specifikovaný pod body 1. – 4., 5. a 6. výroku rozsudku podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za užití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za použití ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (specifikovaných v rozsudku). Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se podle výroku o vině rozsudku soudu I. stupně trestných činů dopustil tím, že „ 1. v období od 1. 10. 2014 do 1. 11. 2014 v T., B. ulici vnikl po rozbití dvou skleněných výplní požárního schodiště do budovy č. p. …l, zde odvrtal zámek v technickém podlaží a vnikl do technických prostor, kde se nacházel komplex klimatizačního rekuperačního a topného systému, který postupně demontoval a zejména z rekuperační jednotky odcizil různé kovové součásti a dále dvě cylindrické vložky zámku u dveří kotelny a kondenzační jednotky, přičemž v důsledku demontáže uvedeného systému došlo k poškození tohoto jako celku, dále demontoval a poškodil zařízení vzduchotechniky regulačního systému a navazujících rozvodů elektřiny a vodoinstalace, dvě kliky a jedny vnitřní dveře, když dále v přízemí objektu rozbil část podlahy u radiátoru, který rovněž demontoval, a uvedeným jednáním spolumajitelům objektu P. D. , J. J. , a A. H. , způsobil odcizením částí zařízení škodu v celkové výši nejméně 118.686 Kč a poškozením objektu způsobil škodu ve výši nejméně 118.915 Kč , 2. dne 5. 11. 2014 ve 22:42 hodin v T., n. P.– v baru Admiral využil krátkodobé nepozornosti poškozeného P. T., a ze stolu, kam si poškozený odložil věci, z jeho bezprostřední blízkosti odcizil odložený vystřelovací lovecký nůž Mikov v hodnotě 600 Kč a pánskou koženou peněženku v hodnotě 100 Kč , obsahující finanční hotovost ve výši celkem 3.300 Kč, z čehož 1.300 Kč bylo majetkem poškozeného P. T. a 2.000 Kč majetkem poškozeného R. D. , dále občanský a řidičský průkaz na jméno P. T. a platební kartu Fio banky, a.s. č. …k účtu číslo … na jméno M. T. , přičemž k pokusu o zneužití platební karty nedošlo, a uvedeným poškozeným tedy způsobil tímto jednáním škodu v celkové výši 4.000 Kč , 3. dne 20. 2. 2015 v době od 00:00 hodina do 4:00 hodin v T., n. P., v době, kdy nájemkyně bytu J. K. svolila k tomu, aby v bytě přespal, odcizil z peněženky odložené na poličce v kuchyňské lince finanční hotovost ve výši 2.400 Kč a to ke škodě majitelky finančních prostředků D. K. , 4. dne 18. 6. 2015 v dopoledních hodinách v T., n. P. z bytu, do kterého ho vpustila jeho bývalá přítelkyně D. K., odcizil v době její nepřítomnosti televizor značky LG typ 42PW450 a majitelce věci J. K. , uvedeným jednáním způsobil škodu ve výši nejméně 8.000 Kč , 5. dne 18. 6. 2015 v době kolem 13:00 hodin v T., n. P. nejprve v bytě a posléze na chodbě uvedeného domu poté, co poškozená J. K. oznámila na linku 158 podezření z protiprávního jednání obžalovaného, poškozené za přítomnosti policie nejprve nadával, posléze opakovaně vyhrožoval zabitím, uříznutím hlavy a konkrétními formami fyzického násilí, které měl na poškozené vykonat on, nebo jím najaté osoby, čímž u poškozené vzbudil důvodnou obavu, že vyřčené výhrůžky uskuteční, 6. v době od 16:00 dne 14. 6. 2015 do 13:15 hodin dne 18. 6. 2015 , kdy byl zadržen policejním orgánem v T., přesto, že mu byla dne 2. 6. 2015 doručena výzva Okresního soudu v Pelhřimově, na základě níž měl nejpozději do 16:00 hodin dne 14. 6. 2015 nastoupit do Vazební věznice MS České Budějovice výkon trestu odnětí svobody, který mu byl označeným soudem ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 173/2012 uložen, bez závažného důvodu výkon tohoto trestu nenastoupil a v uvedeném období se zdržoval v obvodu města T., přičemž jednání uvedených pod body 1. – 4. výroku rozsudku se dopustil poté, co byl rozsudkem OS Pelhřimov ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 T 173/2012, pravomocně odsouzen pro přečin krádež podle §205 odst. 2 trestního zákoníku dílem dokonaným dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a za uvedený trestný čin mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 18 měsíců, přičemž dne 19. 5. 2015 bylo rozhodnuto o nařízení původně podmíněně odloženého trestu a obžalovaný byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem, a dále poté, co byl Okresním soudem v Táboře ve věci vedené pod sp. zn. 13 T 78/2013 rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2014, odsouzen mj. pro přečin krádež podle §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 trestního zákoníku a za tento a sbíhající se trestný čin mu byl uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, přičemž dne 7. 10. 2015 bylo rozhodnuto o přeměně tohoto trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 250 dnů, pro jehož výkon byl obžalovaný zařazen do věznice s dozorem, a dále poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č.j. 3T 19/2015-265, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2015, odsouzen mj. pro přečin krádež podle §205 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem“ .
Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně odvolání, směřované do výroku o trestu ve prospěch obžalovaného. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 14 To 28/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a výrocích o náhradě škody učiněných podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř., odsoudil za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 dílem písm. b), dílem písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, specifikované pod body 1., 1. – 4., 2., 5. a 6. výroku rozsudku, podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za užití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za použití ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (specifikovaných v rozsudku).
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení a citoval výroky o vině a trestu z rozhodnutí obou soudů. Uvedl, že se plně ztotožnil s odvoláním státní zástupkyně podaným v jeho prospěch s tím, že mu skutečně neměl být ukládán trest souhrnný, ale jen trest úhrnný. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu mu pak byl správně uložen pouze trest úhrnný. Avšak za situace, že současně nebyl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265, je trest uložený odvolacím soudem přísnější, než byl trest uložený soudem nalézacím, což je podle obviněného nepřípustné, neboť celková doba trestu by tak byla delší. Nalézací soud mu uložil trest odnětí svobody v trvání (celkově) 36 měsíců, přičemž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265. Odvolací soud k odvolání podanému v jeho prospěch mu uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, přičemž současně však nebyl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Celková doba trestu by tak činila při tomto rozhodnutí odvolacího soudu 45 měsíců, což je o 9 měsíců déle než podle výroku o trestu nalézacího soudu. Podle obviněného tak rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius a výrok o trestu postrádá zákonný základ.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Tento dovolací důvod tedy není podle státního zástupce naplněn případným pochybením odvolacího soudu, který nerespektoval zákaz reformationis in peius při ukládání trestu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 60/2003). Obviněným uplatněné procesní námitky by podle státního zástupce bylo možno při rozšiřujícím výkladu podřadit spíše pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil. Po věcné stránce však považuje uplatněné námitky za důvodné. Konstatoval, že pokud zruší odvolací soud „jen z podnětu odvolání podaného v neprospěch obviněného“ rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl uložen souhrnný trest, a má-li toto rozhodnutí důsledek spočívající v tom, že se obnoví výrok o dřívějším trestu a že je vedle toho obviněnému ukládán další trest, bude porušen zákaz reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř., jestliže součet výměry dříve i nově uloženého trestu přesahuje výměru zrušeného souhrnného trestu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 43/2002). Podle státního zástupce je nutno vycházet ze zásady, že při posouzení otázky, zda novým rozhodnutím odvolacího soudu o trestu nedojde ke zhoršení postavení obviněného, nutno přihlížet též k výměře dříve uloženého trestu, který v důsledku zrušení výroku o souhrnném trestu „obživl“. Podle názoru státního zástupce je tak potřeba přisvědčit námitce obviněného, že konečným důsledkem rozhodnutí odvolacího soudu je situace, kdy obviněný má vykonat dva tresty odnětí svobody v trvání celkem 45 měsíců, kdežto podle rozhodnutí nalézacího soudu měl vykonat též dva tresty odnětí svobody, ale v trvání pouze 36 měsíců. Konečným důsledkem rozhodnutí odvolacího soudu je tedy podle názoru státního zástupce zhoršení situace obviněného. Vzhledem k tomu, že odvolání státní zástupkyně bylo podáno výlučně ve prospěch obviněného, nebyla s ohledem na §259 odst. 4 tr. ř. jakákoli změna rozsudku nalézacího soudu v neprospěch obviněného přípustná. Státní zástupce ponechal na úvaze Nejvyššího soudu, zda i přes (podle něj) nepřiléhavě uplatněný dovolací důvod bude považovat za možné napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. V případě takovéhoto postupu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 14 To 28/2016, ve výroku o trestu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k názoru, že uplatněné procesní námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
V replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný setrval na svých námitkách uplatněných v dovolání, jakož i na uplatněném dovolacím důvodu [nesouhlasil s názorem státního zástupce, že měl své námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] s tím, že má za to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí porušil jednu ze zásad trestního procesu, čímž závažným způsobem zasáhl do jeho práv.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Shledal, že dovolání je důvodné.
Obviněný dovolání podal proti výroku o trestu, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen zákaz reformationis in peius, neboť trest uložený tímto soudem je přísnější než trest, který byl uložen rozhodnutím nalézacího soudu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu je možné vytýkat vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze proto z jeho podnětu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních, pokud se nejedná o pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu (srov. např. nález Ústavního sudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/2009). Podkladem pro správnost právního posouzení je skutkový stav, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav Nejvyšší soud zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu např. ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02 ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Tato zásada se však neužije, pokud je shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Obviněný svoji námitku přiřadil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží (jak bylo výše rozvedeno) především k nápravě vad vycházejících z porušení hmotně právních předpisů, což v případě trestu může nastat zejména v tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není jednoznačný názor na to, zda porušení zákazu reformationis in peius při ukládání trestu lze podřadit pod uvedený dovolací důvod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1301/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 354/2002), či zda by se mohlo jednat o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však obviněný v nyní projednávaném dovolání neoznačil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 26/2008), anebo se nejedná o žádný z dovolacích důvodů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 11 Tdo 60/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006).
Nejvyšší soud současně připomíná, že posledně uvedený názor, že porušení zákazu reformationis in peius nedopadá na žádný z dovolacích důvodů, byl již překonán v několika rozhodnutích Ústavního soudu, který opakovaně vyjádřil, že odmítnutí podřadit porušení zákazu reformationis in peius pod některý z dovolacích důvodů, je vybočením z mezí spravedlivého procesu, což podle Ústavního soudu zakládá protiústavnost rozhodnutí. Žádný soud totiž nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud vyplývá z článku 4 Ústavy (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nebo ze dne 8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, dále též nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů i v nyní projednávané věci zkoumal důvodnost uvedené námitky, avšak s tím, že důvody dovolání korespondovaly spíše s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 83/2009). Skutečnost, že uvedený důvod obviněný výslovně v dovolání neuvedl, není rozhodná, protože dovolací soud je povinen dovolání přezkoumávat zejména s ohledem na jeho obsahovou stránku.
Podstatou dovolání obviněného je námitka, že v jeho případě byl rozhodnutím odvolacího soudu porušen zákaz reformationis in peius. Zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, zákon upravuje v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. tak, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
Rozsudek je v neprospěch obviněného měněn tehdy, dojde-li k jakékoliv změně a v kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného, v důsledku níž se zhoršuje postavení obviněného. Změna k horšímu může nastat kromě jiného (ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v ochranném opatření, v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení), i v druhu a výměře trestu (srov. např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků, a to i se zřetelem k celkovému dopadu, jenž by mohl být chápán objektivně, ale i s ohledem na to, že tyto důsledky v konečné fázi pociťuje obviněný, jenž určuje, zda mu změna prospívá či nikoli. Proto je třeba vycházet ze všech dostatečně zjištěných rozhodných skutečností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005).
V posuzované věci Nejvyšší soud z obsahu spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 6 T 148/2015, zjistil, že obviněný byl soudem I. stupně uznán vinným trestnými činy specifikovanými výše a odsouzen jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody, za trestné činy spáchané pod body 1. – 2. výroku tohoto rozsudku za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obžalovaný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265, jenž právní moci nabyl dne 18. 6. 2015 (č. l. 293 tr. spisu), podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, v délce 18 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem . A jednak byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody za trestné činy pod body 1. – 4., 5. a 6. výroku rozsudku podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za užití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, v trvání 18 měsíců nepodmíněně , pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem . Zároveň mu byl uložen trest propadnutí věci a bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Odvolací soud, rozhodující pouze z podnětu odvolání státní zástupkyně ve prospěch obviněného , uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil a odsoudil jej za uvedené trestné činy toliko k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců nepodmíněně , pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Současně mu uložil trest propadnutí věci. Na straně 7 a 8 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku rozvedl, v čem shledal pochybení nalézacího soudu při ukládání trestu. Pokud jde o uložení souhrnného trestu konstatoval, že pokud byl pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 dílem písm. b), dílem písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku, spáchaný obviněným jednáním popsaným pod body 1. – 4. skutkové věty výroku o vině, dokonán dne 18. 6. 2015, nebyly splněny podmínky pro uložení tzv. souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný nebyl odsuzován za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Nebylo tedy možno uložit souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265. Uložil obviněnému proto toliko úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců nepodmíněně.
Nejvyšší soud k námitce obviněného o porušení zákazu reformationis in peius zmiňuje obecně platné pravidlo, že tato zásada se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, jenž se odrazí v rozhodnutí. Otázku, zda nově uložený úhrnný trest není přísnější než rozsudkem soudu prvního stupně dříve uložený souhrnný trest, a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání souhrnného či úhrnného (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3079. ISBN 978-80-7400-465-0.).
V posuzované věci bylo nutné zkoumat, zda se na základě odvolacím soudem nově uloženého úhrnného trestu nezhoršilo postavení obviněného.
Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud správně shledal, že rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265, a jednání obviněného popsané pod body 1. – 4. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 6 T 148/2015, kvalifikované mimo jiné jako pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 dílem písm. b), dílem písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku, nejsou vzájemně ve vztahu souhrnnosti, neboť pokračující přečin krádeže (jímž byl obviněný uznán vinným v právě posuzovaném případě) byl dokonán dne 18. 6. 2015 (viz jednání pod bodem 4. skutkové věty), a tedy nebyl spáchán dříve než byl soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného (dne 27. 5. 2015).
S ohledem na tyto zásady odvolací soud správně shledal, že souhrnný trest ukládat není možné, a proto obviněnému za veškerou trestnou činnost, pro kterou jej v daném případě soud prvního stupně uznal vinným (odvolací soud sám nikterak výrok o vině neměnil), ukládal jeden úhrnný trest. Lze jen připomenout, že při trestání souhrnu sbíhající se trestné činnosti se ukládaný trest vyměřuje za celý souhrn sbíhající se trestné činnosti. Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (srov. §43 odst. 1 tr. zákoníku).
Jestliže odvolací soud obviněnému ukládal trest nově, za situace, kdy odvolání podala pouze státní zástupkyně, a to ve prospěch obviněného, byl povinen uvážit, zda novou výměrou trestu nezmění rozsudek v neprospěch obviněného. V neprospěch obviněného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obžalovaného [§246 odst. 1 písm. b)], a to v tom směru, že zhoršuje postavení obžalovaného (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3079. ISBN 978-80-7400-465-0.). Této povinnosti však odvolací soud nedostál.
Pokud Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 6 T 148/2015, ve výroku o trestu, což mělo ten zákonný důsledek, že obživl dřívější výrok o úhrnném trestu 15 měsíců odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 T 19/2015-265 (ve vztahu k němuž uložil nalézací soud nesprávně souhrnný trest), a k tomu uložil další úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, změnil tak skutečně z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného ve prospěch obviněného rozsudek soudu I. stupně v jeho neprospěch. Za současného stavu vyplývajícího z existujících soudních rozhodnutí má obviněný vykonat celkem 45 měsíců trestu odnětí svobody, ačkoli podle rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 6 T 148/2015, proti němuž podala odvolání státní zástupkyně toliko ve prospěch obviněného, by vykonal jen 36 měsíců trestu odnětí svobody. Tento stav je nutno považovat za zhoršení postavení obviněného. Trest uložený odvolacím soudem je tak v rozporu se zásadou zakotvenou v §259 odst. 4 tr. ř., která omezuje možnosti, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v neprospěch obžalovaného a odvolací soud tak porušil zásadu zákazu reformationis in peius.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání je ve výše vyloženém směru důvodné, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 14 To 28/2016. Zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud tedy znovu rozhodne o podaném odvolání.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o vazbě podle §265l odst. 4 tr. ř., protože obviněný je v současné době až do 18. 3. 2017 ve výkonu úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 T 19/2015.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu