ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1327.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1327/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2016 o dovolání obviněné Bc. I. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 To 119/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 67/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Bc. I. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 1 T 67/2015, byla obviněná Bc. I. M. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
dne 24. 9. 2009 uzavřela se spolupachatelem Š. B., jehož trestní odpovědnost je však již promlčená, v P., T., na pobočce České spořitelny, a. s. (dále jen „Česká spořitelna“), jako manažerka mikrooblasti smlouvu o úvěru ve výši 500.000 Kč, když předtím žádost o úvěr sama schválila, a dále založila na jméno Š. B. inkasní účet, ze kterého měly být strhávány úvěrové splátky, a poté 500.000 Kč převedla bezhotovostním stykem na bankovní účet společnosti STAV CZECH, s. r. o., IČ 28867203, se sídlem Praha 10, Révová 213/14 (dále jen „společnost STAV CZECH“), jejímž jednatelem a společníkem byl ke dni poskytnutí úvěru její manžel M. M., přičemž svému zaměstnavateli České spořitelně zamlčela, že úvěr, který sama schválila a se Š. B. uzavřela, není poskytován Š. B., ale společnosti STAV CZECH, a kdyby tuto skutečnost České spořitelně oznámila, Česká spořitelna by úvěr Š. B. neschválila, a kdy na poskytnutý úvěr byla v období od 2. 10. 2009 do 1. 10. 2010 uhrazena částka 98.198 Kč, následně úvěr splácen nebyl, čímž byla České spořitelně způsobena škoda v celkové výši 401.802 Kč.
2. Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 To 119/2016, odvolání obviněné podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkala jednak vady ve výroku o vině, ve vztahu k němuž namítala nepatrnou společenskou nebezpečnost činu a existenci extrémního nesouladu, a v návaznosti na něj též vady v právním posouzení činu, když tvrdila, že jej nespáchala tak, jak byl soudy prokázán, a jednak brojila proti výroku o náhradě škody. Odvolacímu soudu vytýkala, že se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, a že se nezabýval stupněm společenské nebezpečnosti jejího činu ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák., ani řádně neposuzoval povahu skutkové podstaty úvěrového podvodu ve vztahu k tomu, že jí takové jednání nebylo nikdy prokázáno.
5. Obviněná ve vztahu ke skutkovému stavu věci namítla, že nebylo objasněno, že by při uzavírání úvěrové smlouvy k žádosti Š. B. měla vědět, a tudíž zaměstnavateli vědomě zamlčet, že úvěr není poskytován Š. B., jakož ani to, že by do pevně dané úvěrové dokumentace vyhodnocované v rámci České spořitelny automatizovaným systémem, tj. bez zásahu fyzické osoby, ona sama uvedla či vložila nějaký nepravdivý údaj týkající se použití úvěru. K závěru o její vině by bylo potřeba prokázat, že při zpracování úvěrové dokumentace věděla, že mezi údaji, které jí poskytl žadatel o úvěr Š. B., je údaj nepravdivý, jenž se zásadním způsobem odlišuje od skutečnosti. Při zpracování žádosti o úvěr se neodchýlila od vnitřních pokynů zaměstnavatele, a brojila proti tomu, že by zařizovala předmětný úvěr na žádost svého manžela, protože by úvěr, nebýt smrti společníka P. K., byl zřejmě splácen z podnikatelské činnosti společnosti STAV CZECH, pokud by to její finanční situace umožňovala, jakož i proti tomu, že výplatu částky 499.000 Kč opětovně svým podpisem potvrdila. Tyto závěry označila za spekulativní, nevyplývající z provedeného dokazování, a zdůraznila, že tím, kdo na sebe přebírá odpovědnost za pravdivost uváděných údajů, je žadatel o úvěr. Navíc za Českou spořitelnu smlouvu o úvěru spolupodepisoval i její nadřízený, přičemž převedení peněz z úvěrového účtu Š. B. na společnost STAV CZECH musel předcházet písemný pokyn majitele účtu, jímž byl Š. B. Podle dovolatelky tudíž z výsledků dokazování vyplynul pouze její úmysl v rámci své pracovní činnosti vyhovět Š. B. jako žadateli o úvěr tak, aby při tom nepřekročila žádnou z povinností plynoucích jí ze striktních pracovních postupů. Shrnula, že právní posouzení jejího jednání jako trestného činu úvěrového podvodu v posuzované věci neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy.
6. Kromě těchto výhrad obviněná dovolání zaměřila i proti výroku o náhradě škody, který považovala za nesprávný proto, že povinnost k náhradě škody byla uložena toliko jí, ačkoli škoda byla způsobena i jednáním Š. B., který nemohl být odsouzen pouze proto, že trestnost činu, resp. trestní odpovědnost u něj byla již promlčena. Dovolatelka má zato, že v takovém případě měl soud poškozenou Českou spořitelnu s jejím nárokem na náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž by mohla být lépe a spravedlivěji zohledněna skutečnost, že čin byl spáchán ve spolupachatelství se Š. B., což bylo vyjádřeno i v rozsudku soudu prvního stupně.
7. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, příp. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 To 119/2016, a dále aby postupoval podle §265l nebo §265m tr. ř. Současně navrhla, aby jí byly uhrazeny účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
8. Případné písemné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněné v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání obviněné neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Po zjištění, že splňuje všechny formální náležitosti, Nejvyšší soud zkoumal, zda uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podložen argumenty odpovídajícími jeho zákonnému vymezení, neboť toliko na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání.
10. Na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání založit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].
11. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být proto samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
13. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněné směřujícím proti výroku o vině
14. Výroku o vině obviněná vytýkala jednak vady spočívající v nesprávných skutkových zjištěních týkajících se zejména skutečností o tom, zda věděla o všech okolnostech, které jsou ve skutku popsány. Svou argumentaci vystavěla na výhradách o neúplném a účelově, jednostranně vedeném dokazování s tím, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by se aktivně účastnila podvodných jednání, a nelze z nich ani dovodit její vědomost o tom, že dokumenty předkládané Š. B. obsahují nepravdivý údaj, nýbrž pouze to, že se v rámci své pracovní činnosti snažila vyhovět Š. B., aniž by při tom překročila své pracovní povinnosti. O její nevině podle jejího názoru svědčí i to, že nebyla jedinou osobou, která za Českou spořitelnu předmětný úvěr schvalovala, ale bylo zapotřebí spolupodpisu a spoluschválení nadřízeným pracovníkem banky. Vzhledem k tomu považovala dokazování za chybné a závěry na jeho základě učiněné za spekulativní a založené na nedostatečných důkazech.
15. Uvedeným způsobem uplatněné výhrady se sice formálně týkají subjektivní stránky, která je z obecného hlediska hmotněprávním pojmem, avšak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, protože obviněná se nedostatku zavinění domáhala nikoliv na základě soudy zjištěných a učiněných skutkových zjištění, ale výhradně a pouze na podkladě své vlastní verze odlišné od té, kterou soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování zahrnul do skutkové věty výroku o vině svého rozsudku. Své jednání a míru aktivní účasti na posuzovaném skutku obviněná prezentovala jinak, než jak bylo soudy zjištěno a popsáno, neboť se domáhala toho, že sama žádné nepravdivé údaje bance nepředložila a o tom, že tak činí Š. B. coby žadatel o předmětný úvěr, nevěděla.
16. Takto uplatněné výhrady jsou zcela v rozporu s tím, jak byl skutek ve výroku o vině popsán, neboť s verzí, kterou obviněná nyní předkládá, nekorespondují skutkové závěry zjištěné a popsané v rozsudku soudu prvního stupně, že inkriminovaného dne (zkráceně) „uzavřela se spolupachatelem Š. B. na pobočce České spořitelny jako manažerka mikrooblasti smlouvu o úvěru ve výši 500.000 Kč, když před tím žádost o úvěr sama schválila a dále založila na jméno Š. B. inkasní účet, ze kterého měly být strhávány úvěrové splátky, a poté 500.000 Kč převedla bezhotovostním stykem na bankovní účet společnosti STAV CZECH, jejímž jednatelem a společníkem byl ke dni poskytnutí úvěru její manžel M. M., přičemž svému zaměstnavateli České spořitelně zamlčela, že úvěr, který sama schválila a se Š. B. uzavřela, není poskytován Š. B., ale společnosti STAV CZECH, a kdyby tuto skutečnost České spořitelně oznámila, Česká spořitelna by úvěr Š. B. neschválila…“.
Jestliže obviněná své výhrady, byť podřazené pod právní pojmy, vystavěla na zcela odlišných skutkových okolnostech, nemají takto prezentované námitky o neprokázání zavinění zakotvení v hmotněprávních ustanoveních §15 odst. 1, 2 a §16 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž vycházejí výlučně z požadavku obviněné na změnu skutkových zjištění v její prospěch při účelovém pomíjení důkazů prokazujících její vinu. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že obviněná v této části dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila, nemohl na podkladě rozvedených výhrad správnost napadených rozhodnutí věcně přezkoumávat, protože obviněná v této části dovolání podala z jiného než v §265b odst. 1, 2 tr. ř. uvedeného dovolacího důvodu.
17. I přes tento závěr Nejvyšší soud považuje jen pro úplnost za vhodné uvést, že ve výroku o vině zahrnutá tzv. „skutková věta“ obsahuje všechny rozhodné a důkazně podložené skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., podle kterého byl čin obviněné právně posouzen, a rovněž úmysl při sjednávání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé údaje a způsobit tak značnou škodu je součástí souboru skutečností, jež tvoří uvedený kompletní slovní popis předmětného jednání tak, že na jeho základě je uvedená právní kvalifikace náležitě identifikovatelná [srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04 (N 168/35 SbNU 273)]. Ve skutkových zjištěních popsané okolnosti a údaje subjektivní stránku obviněné dostatečně vyjadřují. Právě skutkové okolnosti vtělené do popisu posuzovaného skutku dávají potřebný podklad pro závěr o vztahu obviněné jak k jednání, jímž znaky tohoto zločinu naplnila, tak i k následku, k němuž došlo. V podrobnostech lze odkázat na popis činu, který je rozveden ve vztahu k subjektivní stránce obviněné způsobem, jež nevzbuzuje pochybnosti [v opaku srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07 (N 164/47 SbNU 167), dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
18. Nejvyšší soud jen stručně poznamenává, že soudy se právě otázce subjektivního vztahu obviněné k jednání jí kladenému za vinu, jakož i míře její účasti na spáchání činu, s potřebnou pečlivostí věnovaly. Na podkladě výsledků provedeného dokazování všechny důkazy vyhodnotily (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), zkoumaly je jak samostatně, tak ve vzájemném kontextu, když na vinu obviněné usuzovaly z celého komplexu důkazních prostředků, neboť vedle svědeckých výpovědí Š. B., L. K. či znalce z oboru písmoznalectví Milana Nouzovského vycházely především z výpovědí pracovníků České spořitelny M. Š. a B. R. a rovněž řady listinných důkazů, zejména ze zprávy České spořitelny založené na č. l. 140 až 141, pokladních dokladů (č. l. 142 až 147), podkladů k úvěru (č. l. 148 až 153), materiálů poskytnutých Českou spořitelnou (č. l. 154 až 204, 206 až 226), výpisů z obchodního rejstříku a materiálů ke společnosti STAV CZECH (č. l. 227 až 236, 328 až 330), a v neposlední řadě též z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 1 T 67/2015, zejména z rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 3 T 55/2012, a na něj navazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 7 To 44/2013, jimiž byla obviněná pravomocně uznána vinnou ze spáchání činu na obdobném skutkovém základě jako v nyní posuzované věci.
19. Na základě souhrnu všech těchto důkazů (na jejichž komplexnosti a dostatečnosti nemůže nic změnit ani stručně zmíněná výhrada obviněné, že soudy byl nesprávně označen jako svědek P. K., který byl však v době zahájení trestního stíhání již mrtev) soudy dospěly ke zjištěním o průběhu skutku způsobem, který popsal soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, čímž vyloučily pasivní roli obviněné při podvodném vylákání finančních prostředků . Naopak shledaly, že ona jako zaměstnanec banky byla osobou znalou procesu sjednávání a schvalování úvěrů, dne 24. 9. 2009 jako jediná nahlížela na profil Š. B. v interním informačním systému banky, poté podala žádost do systému, schválila a poskytla úvěr. Nadto nelze přehlédnout, že popsané jednání směřovalo ve prospěch společnosti STAV CZECH, jejímž jednatelem a společníkem byl manžel obviněné, která si ekonomicky nevedla příliš dobře a potýkala se s finančními problémy. Všech těchto skutečností si byla obviněná vědoma, když poté, co vyřídila veškeré formality ohledně žádosti o úvěr a jeho schválení i vyplacení popsaným způsobem, právě ona převedla finanční prostředky z úvěru na účet společnosti STAV CZECH, z něhož téhož dne její manžel M. M. tyto převedené finanční prostředky ve výši 499.000 Kč v hotovosti vybral. Jejich výplatu obviněná svým podpisem potvrdila (srov. stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně). Mezi jednáním obviněné popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku a způsobeným následkem v podobě škody České spořitelně existuje zcela jednoznačně příčinná souvislost, přičemž všechny tyto znaky byly rovněž zahrnuty zaviněním obviněné, jak soudy zcela správně prokázaly a uzavřely, byť v odůvodnění svých rozhodnutí subjektivní stránce jako takové nevěnovaly větší pozornost. I přesto správnost závěrů o úmyslném zavinění lze spolehlivě dovodit z okolností objektivní povahy, jak byly rozvedeny v napadených rozhodnutích [obdobně srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
20. S poukazem na výše uvedené lze rovněž uvést, že když byl skutkový stav v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1, resp. §134 tr. ř., a tudíž se zde nejedná o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, bylo zcela namístě, aby obviněná byla uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Nebylo možné akceptovat výhrady obviněné o nedostatku společenské škodlivosti činu, které se rovněž odvíjely od jí uplatňované obhajoby, avšak mimo tuto okolnost lze zmínit, že jak kvalifikovaná podoba tohoto závažného trestného činu, jakož i rafinovanost, s níž obviněná čin spáchala, a v neposlední řadě i to, že se činu dopustila jako odpovědná pracovnice banky, plně podporují závěr o kriminálním jednání a jeho vysoké společenské škodlivosti, která je v tomto směru charakterizována jak významem chráněného zájmu, protože zde byl dotčen zájem na obezřetném a poctivém poskytování úvěrů a úvěrové politiky státu v rámci bankovního systému, tak i osobou obviněné, která byla dlouholetou pracovnicí banky, požívala důvěru svých nadřízených, a proto snadněji zneužila, a využila svých znalostí k tomu, aby jiného obohatila, přičemž současně je dána i zištnou pohnutkou obviněné, jakož i rozhodnou mírou jejího zavinění (srov. §3 odst. 4 tr. zák.)
V. K námitkám proti výroku o náhradě škody
21. Ve vztahu k výroku o náhradě škody se obviněná dožadovala zohlednění údajného spoluzavinění Š. B., jehož odsouzení v posuzované věci bránilo promlčení jeho trestní odpovědnosti, ve výroku o náhradě škody, neboť považovala za spravedlivé, aby poškozená společnost byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních namísto toho, aby byla celá způsobená škoda uložena k náhradě pouze dovolatelce.
22. K této výhradě považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat zásadně na to, že takto formulovaná výhrada je způsobilá po obsahové stránce zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004 (uveřejněné pod č. NS 6/2004-T 703 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006 (uveřejněné pod č. NS 34/2007-T 974 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 485/2014], avšak Nejvyšší soud jí nemohl přiznat opodstatnění zásadně proto, že podle připojení se poškozené České spořitelny (viz č. l. 404, 413 spisu) tato požadovala výlučně po obviněné, aby jí škodu způsobenou trestným činem ve výši 401.802 Kč uhradila (§43 odst. 3 tr. ř.). Při rozhodování o náhradě škody je soud vázán návrhem poškozeného nejen co do výše uplatněného nároku, ale též co do osoby, vůči níž je nárok uplatněn. Proto povinnost k náhradě škody nelze uložit tomu, proti komu poškozený neuplatnil návrh podle §43 odst. 3 tr. ř., a to ani tehdy, když se jako spolupachatel podílel na způsobení škody [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993, sp. zn. 7 To 116/93 (uveřejněný pod č. 45/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
23. Pro úplnost je však třeba dodat, že v daném případě nemohlo jít ani o solidární odpovědnost více obviněných podle §438 odst. 1 obč. zák., nyní §2915 odst. 1 NOZ, protože v této věci nešlo o spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku (takový závěr je jen úvahou soudu uvedenou v odůvodnění rozsudku), ani o dílčí, resp. dělenou odpovědnost více obviněných podle §438 odst. 2 obč. zák. nebo §2915 odst. 2 NOZ [srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008 (uveřejněné pod č. TR NS 44/2008-T 1081), či ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1571/2012]. Zmínit je třeba v obecné poloze i to, že podmínkou pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu, jehož se obviněná v dovolání domáhala, způsobenou trestným činem není, aby o povinnosti obou (všech) obviněných k náhradě škody soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení (§20 odst. 1 tr. ř.). Proto i v případě, když se vede trestní stíhání proti obžalovanému jako jednomu ze dvou pachatelů (o což v této věci nešlo), kteří způsobili škodu společným jednáním jako spolupachatelé a přichází-li u nich v úvahu solidární odpovědnost, je namístě za splnění zákonných podmínek podle §228 tr. ř. uložit tomuto obviněnému povinnost, aby nahradil celou škodu způsobenou trestným činem. Jestliže pak rozsudek proti tomuto obžalovanému nabude právní moci a následně se koná řízení (hlavní líčení) proti druhému pachateli jako obžalovanému, nic nebrání soudu, aby mu uložil za splnění podmínek §228 tr. ř. povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s prvním obviněným (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2828).
24. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolací námitky obviněné zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod, zčásti pak neopodstatněnými, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu