ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1345.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1345/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněného R. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 5 To 469/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočce v Havířově pod sp. zn. 103 T 161/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočce v Havířově ze dne 2. 10. 2015, sp. zn. 103 T 161/2015, byl obviněný R. F. uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v období minimálně od 7. 5. 2012 do 24. 9. 2013 v O., okres K., a jinde se záměrem užívat odcizené motorové vozidlo jako vlastní a legálně nabyté, a utajit skutečnost, že vozidlo pochází z trestné činnosti, se záměrem neoprávněně se obohatit
poté, co si v přesně nezjištěné době v období od 10. 4. 2011 do 7. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě a přesně nezjištěným způsobem opatřil osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 525D černé barvy s identifikačním číslem, které bylo vyrobeno v roce 2008 a které bylo dne 10. 4. 2011 odcizeno ve V. v Rakouské republice majiteli společnosti Stora Enso Austria GmbH, se sídlem V., jehož hodnota byla v roce 2012 ve výši 338.500,-Kč, a o kterém věděl, že pochází z trestné činnosti, a poté, co si dne 11. 4. 2012 od R. K. za částku ve výši 120.000,- Kč koupil havarované osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 530D černé barvy s identifikačním číslem, které bylo vyrobeno v roce 2006, a poté, co v přesně nezjištěné době od 11. 4. 2012 do 7. 5. 2012 záměrně z legálně zakoupeného havarovaného osobního motorového vozidla tovární značky BMW 530D odstranil štítek s identifikačním číslem vozidla a tento štítek přivařil místo původního štítku do osobního motorového vozidla tovární značky BMW 525D, které bylo odcizeno ve V., takto pozměněné odcizené osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 525D, jež vydával za vozidlo tovární značky BMW 530D, užíval jako vlastník a předstíral, že se jedná o vozidlo legálně nabyté s identifikačním číslem, a se záměrem zlegalizovat odcizené vozidlo dne 7. 5. 2012 v B. takto pozměněné přistavil na stanici státní technické kontroly provozované K. W. k měření emisí, a dne 18. 5. 2012 v O. přistavil takto pozměněné vozidlo na stanici státní technické kontroly provozované společností Sagita, s. r. o., k technické prohlídce, a dne 22. 5. 2012 v Orlové ho u Městského úřadu Orlová u odboru dopravy přihlásil do registru vozidel přesto, že věděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti, vydával za svůj majetek až do dne 24. 9. 2013, kdy ho vydal Policii České republiky.
2. Za tento přečin a též za sbíhající se pomoc ke zločinu krádeže dílem dokonanou, dílem nedokonanou ve stádiu pokusu podle §24 odst. 1 písm. c) k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, §24 odst. 1 písm. c) k §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4, písm. c) tr. zákoníku, pomoc k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. c) k §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pomoc k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) k §228 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 102 T 104/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 3 To 448/2014, soud prvního stupně obviněného odsoudil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněné odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem probačního úředníka nad jeho dalším chováním. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozhodl o propadnutí věci. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil konkrétně uvedené přiměřené povinnosti. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 102 T 104/2014, ve spojení s unesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 3 To 448/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 5 To 469/2015, rozhodl tak, že
I. z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného za trestnou činnost popsanou shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, věcí ve výroku konkretizovaných. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 102 T 104/2014 ve spojení s unesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 3 To 448/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Odvolání obviněného R. F. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávné hmotněprávní posouzení zjištěného skutku, protože byla v jeho neprospěch porušena příslušná ustanovení trestního zákona i trestního řádu. Obviněný poukázal na to, že v průběhu trestního řízení popsal zcela podrobně svou činnost a trvá na tom, že se skutku tak, jak byl popsán, nedopustil, a proto nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Ve skutku, pro který byl uznán vinným, nebyl prokázán jeho záměr spáchat uvedený trestný čin, jelikož ve své výpovědi uvedl, že zakoupil nabourané vozidlo s úmyslem ho opravit, proto ho nechal odtáhnout odtahovou službou do Polské republiky, kde mu bylo opraveno polskými občany, s nimiž se seznámil na autoburze v Ostravě. Nevěděl, ani vědět nemohl, že opravené vozidlo, které mu bylo vráceno, není totožné s vozidlem, které do opravy dával, což podle něj prokázal i svědek P. H., který neuvedl, že by se jednalo o jiné vozidlo, než které viděl dříve. Obviněný poukázal i na sdělení znalce Ing. Vladimíra Flössela o tom, že laik nepozná, zda došlo ke změně vozidla, a zdůraznil, že se provedeným dokazováním, založeném zejména na listinných důkazech a znaleckém posudku, nepodařilo prokázat, že by se dopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu. Soudům vytkl tendenční hodnocení důkazů v jeho neprospěch, a protože žádný důkaz jej z jednání, pro které byl odsouzen, neusvědčuje, existuje mezi skutkovými a právními závěry extrémní nesoulad, pro který napadené rozhodnutí nemůže obstát.
5. Z těchto důvodů obviněný namítl, že se nemohl dopustil přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), tr. zákoníku, nikterak nezastíral původ věci, získané trestným činem, neboť on o žádné takové věci nevěděl, má však za to, že jej spáchaly osoby z Polské republiky. Obviněný poukázal i na to, že si byl vědom svého předchozího podmíněného odsouzení, což je skutečnost, která by jej od dalšího trestného jednání odradila. Podle obviněného se však soudy dostatečně těmito skutečnostmi nezabývaly, a s ohledem na ně nezkoumaly především subjektivní stránku, resp. zda věděl, že jde o vozidlo odcizené jinou osobou, především k ní řádně nezhodnotily obhajobu obviněného ani neprovedly potřebné důkazy.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 216, sp. zn. 5 To 469/2015, a rovněž rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 2. 10. 2015, sp. zn. 103 T 161/2014, a rozhodl ve smyslu §265l odst. 1 tr. řádu přikázáním věci okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitky obviněného označil za nesouladné s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný použil argumentaci pouze ve vztahu k hodnocení důkazů, provedl vlastní hodnocení důkazů a na základě této polemiky odmítl podstatnou část skutkových zjištění. Pokud obviněný namítl absenci subjektivní stránky trestného činu, šlo jen o formální námitku nevycházející ze skutkových zjištění učiněných soudy. Vzhledem k tomu, že dokazování bylo dostatečné a postup soudů obou stupňů korespondoval s procesními ustanoveními jej upravujícími, nebylo možné dovodit existenci ani tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy.
8. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu.
III. Přípustnost a důvody dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
11. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
12. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
13. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
14. Extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením mohou založit i tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
15. Pokud není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
IV. K vyloučení extrémního nesouladu
16. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal výhradně vady v procesním postupu soudů a dovolával se porušení pravidel spravedlivého procesu, tedy poukazoval na procesní nedostatky, nikoliv na vady v hmotněprávním smyslu, Nejvyšší soud i přesto, že tyto procesní vady nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], posuzoval důvodnost namítaných skutkových výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad.
17. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud hledal, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a zkoumaly a hodnotily důkazy, o něž své skutkové závěry opřely. V odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily důvody, které je k učiněným skutkovým závěrům vedly. Zejména je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně pro své závěry vycházel z výpovědí svědků O. Z., P. H., R. K. a T. C. Rovněž provedl listinné důkazy, a to odborné vyjádření Policie České reupbliky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru krimininalistické techniky a expertíz ze dne 10. 10. 2013, fotodokumentaci vozidla, kupní smlouvu ze dne 11. 4. 2012, znalecký posudek z oboru ekonomika, strojírenství, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství všeobecné, specializace opravárenství a posuzování technického stavu motorových vozidel, zpracovaný Ing. Vladimírem Flösselem, rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 102 T 104/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 215, sp. zn. 3 To 448/2014, a další listinné důkazy shrnuté na straně 7 rozsudku (srov. stranu 5 až 7 rozsudku). Hodnocením obsahu odborného vyjádření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru kriminalistické techniky a expertíz ze dne 10. 10. 2013, zjistil, že vozidlo, jež obviněný označoval za to, které bylo po havárii opravené BMW 530D, bylo ve skutečnosti vozidlem BMW 525D odcizeným ve V. Toto konstatování bylo rovněž důkazně doloženo, a to listinnými materiály předanými ze strany rakouských justičních orgánů a také výpisy ze Schengenského informačního systému. Soud prvního stupně v tomto kontextu hodnotil i znalecký posudek z oboru ekonomika, strojírenství, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství všeobecné, specializace opravárenství a posuzování technického stavu motorových vozidel, zpracovaný Ing. Vladimírem Flösselem. Zjištění o tom, že obviněným technicky obměněné vozidlo bylo tím, které bylo ve V. odcizeno, a že o tom obviněný věděl, soud učinil na základě závěrů znalce, které podrobně rozvedl na straně 6 rozsudku. Stojí za připomenutí, že na vozidle BMW 525D odcizeném ve V., nebyly zjištěny změny svědčící o provedených karosářských opravách, zjištěny byly znaky manipulace s karosářkým dílem (podběh kola/držák motoru), na kterém bylo zjištěno neoriginální nýtování a zásah do obalu elektrokabeláže způsobené při výměně dílu, na němž je umístěno identifikační číslo vozidla (VIN), z vozidla BMW 530D byl štítek s identifikačním číslem vozidla (VIN) odstraněn a vyměněn za původní štítek z vozidla BMW 525D. Dále byly na vozidlech zjištěny další odlišnosti, např. rok výroby, lišty oken, potahy, rozdílný tvar a materiál volantu aj. Právě zjištění rozdílných znaků mezi oběma předmětnými vozidly v návaznosti na další výsledky provedeného dokazování, bylo okolností, kterou soud prvního stupně považoval vinu obviněného za prokázanou. K obviněnému, jakožto osobě, která měla zkušenosti s obdobnou trestnou činností, důvodně poukázal na rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 102 T 104/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 215, sp. zn. 3 To 448/2014, k němuž je ukládán souhrnný trest.
18. Odvolací soud k obdobné obhajobě obviněného na straně 5 svého rozsudku posoudil postup soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou správná a úplná, mají oporu v provedených důkazech, které okresní soud jednotlivě i ve vzájemném souhrnu správně vyhodnotil. Je třeba s ohledem na obsah tohoto přezkoumávaného rozsudku podotknout, že dovolací soud konkrétně zdůraznil důvody, pro které vady, jež obviněný v odvolání namítal, v rozsudku soudu prvního stupně neshledal (srov. strany 5 až 7 tohoto rozsudku).
19. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stádiích trestního řízení, Nejvyšší soud neshledal v jejich procesním postupu žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná nejen o namítané nedostatky, ale ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř.
20. Navíc je třeba i říci, že při posouzení existence extrémního nesouladu v této věci Nejvyšší soud přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
21. Pro úplnost lze jen zmínit, že jestliže obviněný v rámci uvedených skutkových výhrad poukazoval na vadnost použité právní kvalifikace pro nedostatek subjektivní stránky, činil tak až druhotně, neboť uvedené vady nevystavěl na soudy učiněných skutkových zjištěních, ale až na podkladě jiného průběhu skutku, který si sám mimo výsledky provedeného dokazování vykonstruoval. Jeho námitky proto mají zásadně skutkový základ, a tudíž Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný nevytýkal žádné pochybení, jež by bylo možné podřadit pod „hmotněprávní posouzení“, neboť tyto své výhrady zaměřil primárně proti nedostatkům skutkovým, od nichž odvíjel námitku proti této právní kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 613/2016). Takto vznesené argumenty nesměřují proti pochybením v oblasti aplikace hmotného práva, nýbrž proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a jsou mimo jakýkoliv dovolací důvod.
22. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud je jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu