ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.613.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 613/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání obviněného R. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 4 To 245/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 47 T 67/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 47 T 67/2014, byl obviněný R. M. uznán vinným v bodech 1) a 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými tak, že
1) dne 11. 10. 2014 v 19.45 hod. v K., okres T., řídil vozidlo tov. zn. Mitsubishi Pajero, nezvládl řízení vozidla, narazil do oplocení, z místa nehody ujel, a znaleckým posudkem bylo zjištěno, že v době řízení měl v krvi nejméně 0,28 g/kg alkoholu, a jednání se dopustil přesto, že rozhodnutím Magistrátu města Teplice ze dne 5. 5. 2014, č. j. MgMT-SC 016870/PŘ/808/2014/Rych, má uloženu sankci pokuty ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 6. 2014, a prokazatelně s ním byl seznámen dne 21. 8. 2014,
2) přestože rozhodnutím Magistrátu města Teplice ze dne 5. 5. 2014, č. j. MgMT-SC 016870/PŘ/808/2014/Rych, má uloženu sankci pokuty ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců, které nabylo právní moci dne 4. 6.2014, a prokazatelně s ním byl dne 21. 8. 2014 seznámen, dne 16. 10. 2014 kolem 14.40 hod. řídil z K. na S., okres T., osobní vozidlo tov. zn. Mercedes, přičemž tato jízda byla zjištěna motohlídkou Městské policie K. ve složení řidič strážník P. J. a spolujezdec strážník L. H. ve vozidle Škoda Yeti, kteří za tímto vozidlem vyjeli, a v obci S. za pomoci světelného a zvukového výstražného znamení s nápisem „STOP“ se pokusili vozidlo zastavit, na což obviněný reagoval prudkým sešlápnutím plynu a počal ujíždět po silnici ve směru k hranici okresu Ú. n. L., při jízdě nerespektoval dopravní předpisy, zejména omezenou rychlost v obci, maximální rychlost, plnou čáru, kličkoval mezi vozidly, kde nejprve ohrozil protijedoucí nákladní vozidlo DAF, jehož řidič, aby se vyhnul střetu, byl nucen vjet pravou částí vozidla za krajnici, nebezpečným předjížděním dalšího nákladního vozidla, obdobným způsobem ohrozil vozidlo Zdravotní záchranné služby VW Transporter, řízené Z. O., jenž převážel tři pacienty a který rovněž strhl řízení na krajnici, a obviněný ohrozil i za tímto vozidlem jedoucí vozidla Škoda Octavia a Mitsubishi, následně pak vysokou rychlostí pokračoval ve směru na P., okres Ú. n. L., u benzínové čerpací stanice ONO odbočil vpravo na silnici směrem ke kruhovému objezdu, kde pokračoval směrem na P., v místech pod přemostěním jel v protisměru, u dalšího kruhového objezdu nerespektoval vodorovné značení V13a a ohrozil protijedoucí vozidlo Daewoo Matiz nezjištěné registrační značky, neboť kruhový objezd projížděl v protisměru, v P. v ulici Z. V. pak ohrozil jízdou v protisměru nákladní vozidlo, dále pokračoval vysokou rychlostí a částečně v protisměru ulicemi P., U J., S., K., v ulici U J. na přechodu ohrozil chodce, a ve 14.50 hod. byl ve S. ulici po zastavení zadržen strážníky Městské policie K., přičemž podle znaleckého posudku průměrná rychlost jím řízeného vozidla činila 98,9 km/hod., maximální rychlost dosahovala 130,3 km/hod., obcí P. projížděl rychlostí 129,6 km/hod. a průmyslovou zónou P. rychlostí 107,6 km/hod.
2. Za tyto trestné činy a za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 47 T 62/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 4 To 50/2015, byl odsouzen podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti roků. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl v rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 47 T 62/2014, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 4 To 50/2015, zrušen výrok o vině pod bodem 1), celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 4 To 245/2015, z podnětu odvolání obviněného R. M. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jímž byl uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným, a za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 47 T 62/2014, odsoudil podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šedesáti šesti měsíců.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. M. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a následně v jeho doplnění, což uvedl jako důvod, proč rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolacímu soudu především vytkl, že pro své závěry o vině vycházel výhradně ze záznamu pořízeného kamerou umístěnou ve vozidle policejní hlídky, který podle něj však neodůvodňuje závěr o tom, že by svou jízdou způsobil stav obecného nebezpečí. Z uvedeného kamerového záznamu totiž nelze objektivně posoudit způsob jízdy obviněného, nýbrž toliko způsob a průběh jízdy automobilu policejní hlídky. Pokud je ze záznamu zřejmé, že řidiči některých protijedoucích vozidel uhýbali a zajeli pravými koly za krajnici vozovky, byl tento manévr logickou reakcí na povinnost umožnit bezpečný průjezd policejního vozu se spuštěnými výstražnými majáky, a nikoli reakcí na jízdu obviněného. Nebylo tedy prokázáno a najisto postaveno, zda stav obecného nebezpečí nastal skutečně v důsledku počínání obviněného. Zdůraznil, že skutkový stav věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1094/2013, na které odkazoval odvolací soud v posuzované věci, byl značně odlišný a nebylo možné z něj vyvozovat závěry v této věci. Dále dovolatel namítal, že ačkoli odvolací soud přiznal důvodnost výhradě obhajoby týkající se protiprávního provedení důkazu úředním záznamem z č. l. 94 spisu, žádné jiné závěry pro své rozhodnutí ve prospěch obviněného neučinil, a proto nemohlo dojít ke spolehlivému prokázání všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
5. Obviněný rovněž vyjádřil přesvědčení o nepřiměřenosti úhrnného trestu odnětí svobody, neboť uvedená výměra včetně jeho zařazení pro jeho výkon se vymyká trestům ukládaným v obdobných trestních věcech, neboť u něj jde o první nepodmíněný trest odnětí svobody.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 4 To 245/2015, v části, ve které bylo rozhodnuto o jeho vině zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání šedesáti šesti měsíců ve věznici s ostrahou.
7. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. poukázala na obdobnost námitek obviněným uplatňovaných v rámci obhajoby, jimiž se zabývaly soudy obou stupňů. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu o vysoké agresivitě a bezohlednosti jízdy obviněného, jež dosáhla míry zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. V podrobnostech zdůraznila riskantnost a bezohlednost, jíž se obviněný v průběhu celé své trasy dopouštěl. K obviněným v dovolání uváděným výhradám státní zástupkyně poukázala na snahu bagatelizovat závažnost jednání s tím, že námitky směřující proti právní kvalifikaci nemohou obstát, neboť právě obviněný měl ihned reagovat na výzvy policejní hlídky k zastavení své jízdy, a nikoli argumentovat tím, že ohrožující byla jízda policie, která však následovala až po jeho naprosto bezohledném počínání, bez kterého by vůbec nebyla policejní akce realizována, resp. šlo jen o zásah veřejné moci na protiprávní jednání obviněného. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně konstatovala, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, když deklarovaný důvod v dovolání nebyl naplněn. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Na toto vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dovolatel písemně reagoval a uvedl argumenty ve shodě s těmi, jež namítal v dovolání a zopakoval svůj požadavek, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které obsahově naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
12. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
13. Jestliže nejsou v dovolání podaném podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzeny a rozvedeny takové výhrady, jež mají právní povahu, a nejsou jimi vytýkány vady v právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném právním posouzení, ale pouze vady skutkové spočívající v nedodržení zásad uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř., jde o dovolání, které bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného důvodu, a proto Nejvyšší soud takové dovolání věcně nepřezkoumává, pouze ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je odmítne.
14. Výjimku z takto rozvedených pravidel představuje jen extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
15. O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
16. Pokud není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
IV. K námitkám obviněného
17. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný brojil jednak proti výroku o vině, jemuž vytýkal, že soudy závěr o zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku založily v zásadě na jediném důkazu, jímž byl záznam kamerového systému umístěného v policejním voze, který vozidlo obviněného pronásledoval, jejž obviněný nepovažoval za důkaz dostatečný pro závěry o vině uvedeným trestným činem, což mělo za následek neúplnost dokazování, a tudíž i nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný vznesl výhrady i proti výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti.
18. Takto vymezeným dovoláním obviněný vytýkal vady v dokazování, resp. zdůrazňoval jen jeden z důkazů, který podrobil kritice, a nespokojil se s tím, jaké výsledné skutkové závěry soudy učinily. Lze tedy konstatovat, že obviněný brojil proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Domáhal se výlučně toho, aby soudy uvěřily jeho tvrzení, že jeho způsob jízdy nebyl riskantní ani bezohledný a že ohrožení nevyvolával, a v rozporu se skutkovými poznatky ohrožení provozu spatřoval ve způsobu jízdy policejních vozů, což jsou závěry zcela v rozporu s tím, jak byl soudy skutkový stav zjištěn a ve výroku o vině popsán.
19. Obviněný tímto dovoláním ve vztahu k výroku o vině nevytýkal vady právní v souladu se zákonnými požadavky vymezenými §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterému nedostál, neboť žádné jím uváděné pochybení netkví v hmotněprávní problematice, jak zmíněný důvod požaduje. Vzhledem k tomu, že obviněný nenamítal právní vady, ale jiné skutečnosti, než které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, Nejvyšší soud nemohl na jejich podkladě správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.
20. Nejvyšší soud nad rámec těchto výhrad, které nedopadají na žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. toliko pro úplnost konstatuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily, včetně obviněným zpochybňovaného záznamu kamerového systému, který nestojí izolovaně, nýbrž je doplňován a podpořen dalšími důkazy. Jen pro úplnost lze poukázat např. na výpovědi zasahujících policistů, jakož i znalecký posudek z oboru dopravy, specializace doprava silniční a městská, z nějž vyplývají veškeré skutečnosti dokládající především vysoce riskantní a hazardní způsob jízdy obviněného, který v jejím průběhu porušil hned několik povinností plynoucích mu jako řidiči z předpisů upravujících bezpečnost a plynulost silničního provozu, čímž postupně bezprostředně ohrozil různé účastníky silničního provozu (viz strany 4 až 7, 10 rozsudku soudu prvního stupně). Podle skutkových zjištění je způsob jízdy obviněného jasně popsán, včetně zcela nepřiměřené rychlosti, jíž projížděl části města, kde byl zvýšený pohyb lidí, jež ohrožoval. Lze jen dodat, že v obsáhlém odůvodnění především rozsudku soudu prvního stupně jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti i úvahy, které soud ke konečnému rozhodnutí vedly, jež dostatečně ilustrují uvedené skutkové i právní závěry (viz strany 4 až 10 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, který správnost těchto závěrů, vyjma pochybení ve výroku o trestu, které sám napravil, potvrdil, se v zásadě s obdobnými námitkami obviněného vypořádal na stranách 10 až 13 svého rozsudku.
21. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vnášené v předchozích stadiích trestního řízení, Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř.
22. Jestliže obviněný v rámci uvedených výhrad, jež mají výhradně skutkový základ, poukazoval na nedostatky v použité právní kvalifikaci trestným činem podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, nevytýkal žádné pochybení, jež by bylo možné podřadit pod „hmotněprávní posouzení“, když nenamítal vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale své výhrady zaměřil prvotně proti nedostatkům skutkovým, od nichž odvíjel námitky proti této právní kvalifikaci. To se týká i výhrady, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, protože ji obviněný spojoval s tím, že nebylo prokázáno, že stav obecného ohrožení vyvolal skutečně a pouze on. Takto vznesené argumenty nesměřují proti pochybením v oblasti aplikace hmotného práva, nýbrž proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a jsou mimo jakýkoliv dovolací důvod.
23. Obviněný výhradami směřujícími proti výroku o trestu brojil výhradně proti jeho nepřiměřenosti, avšak, jak již bylo výše uvedeno, takové námitky není možné v dovolání úspěšně uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání opřel, neboť ten je určen jen k odstranění vad právní povahy. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž je však možné užít tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
24. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013), případně se domáhal aplikace §56 odst. 3 tr. zákoníku, které je však ustanovením fakultativním a jeho použití či nepoužití závisí na úvaze soudu pramenící z jeho poznatků zejména k osobě pachatele učiněným v průběhu trestního řízení.
25. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně a strany 13 až 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
26. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu