ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1589.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1589/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 dovolání obviněných H. C. a V. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 184/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 103/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 184/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 37 T 103/2014, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 37 T 103/2014, byly obviněné H. C. a V. T. uznány vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byly podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jim byl uložen trest propadnutí věci, a to magnetického odčipovače kulatého tvaru o průměru 7 cm.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněné shora označeného přečinu dopustily tím, že dne 4. 10. 2014 v 18:00 hod. v P., R., v OC Ch., v prodejně H&M, s. r. o., společně odcizily 16 ks dámských oděvních svršků a doplňků – 1× jeansové kalhoty za 949 Kč, 1× šortky za 499 Kč, 1× šortky za 699 Kč, 1× pletenou čepici za 249 Kč, 1× blazer v hodnotě 899 Kč, 1× pletený svetr za 899 Kč, 1× pletený doplněk za 249 Kč, 1× pletený svetr za 899 Kč, 2× pletené svetry za 1 598 Kč (2×799 Kč), 1 těhotenské triko Maminka Jersey v hodnotě 249 Kč, 1× halenku za 399 Kč, 2× kabát Workout v hodnotě 2.598 Kč (2× 1 299 Kč), 1× jeansové kalhoty za 999 Kč, 1× halenka za 1.299 Kč, 3× dětské sportovní bundy za 1 497 Kč (3× 499 Kč), a to tak, že ve zkušební kabince zboží za užití magnetického odčipovače zbavily bezpečnostních čipů, zboží vložily do batohu a igelitové tašky, prošly přes pokladny mimo prodejnu, aniž by zaplatily, čímž společnosti H&M, Hennese & Mauritz CZ, s. r. o., IČO 26755475, se sídlem Roztylská 2321/19, 148 00 Praha 4 – Chodov vznikla škoda v celkové výši 13 981 Kč.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadly obviněné v celém rozsahu odvoláními, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 184/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti usnesení odvolacího soudu podaly obviněné prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě společné dovolání, v němž odkázaly na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Namítly, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by soudy řádně a včas zajistily všechny potřebné důkazy a tyto důkazy provedly, nemohly by je uznat vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy nedodržely zásady obsažené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dopustily se tzv. extrémního rozporu.
6. Dovolatelky zdůraznily, že vinu od počátku popírají a skutek považují za smyšlený. Inkriminovaného dne měla obviněná V. T. narozeniny, a tak se svou matkou obviněnou H. C. vyrazila na nákupy do centra Ch. Vzala si s sebou dárkové poukázky do konkrétních prodejen, jež hodlala uplatnit, a rovněž oblečení, které dostala darem. Chtěla si doplnit šatník, a aby zjistila, které kusy oděvu budou s jejím stávajícím šatníkem kombinovatelné, přinesla si do obchodu vlastní oblečení. Jelikož nemá konfekční postavu, je nucena správnému výběru věnovat více času, než je obvyklé.
7. Svědek T. S., pracovník ochranky, je však křivě obvinil z krádeže. Podle něj v převlékací kabince snímaly z oblečení čipy, což bylo možné vysledovat z pohybu stínů. Nařčení osoby, která je honorována za každý „záchyt“ v návaznosti na hodnotu odcizených věcí, stačilo k tomu, aby byly zadrženy. Záznam bezpečnostních kamer, který by jako jediný osvětlil, co se v obchodě ve skutečnosti událo, nebyl včas zajištěn. Z uvedeného záznamu by bylo zřejmé, jaká zavazadla do obchodu přinesly a jak moc byla tato zavazadla naplněna. Záznam by ukázal, jak se po obchodě pohybovaly a jaké zboží si odnášely do zkušební kabinky. Rovněž by z něj bylo patrné, jak se po obchodě pohybovali svědci, kdo byl přítomen zadržení, jak toto zadržení probíhalo, co se dělo do příjezdu policie, kdy policie přijela, kdo pořizoval výjezd účtenky a kdo tomu byl přítomen; v neposlední řadě také to, kdo vynášel zboží ze zadní provozní místnosti. Záznam by prokázal, že zboží uvedené na kontrolní účtence si v obchodě ani neprohlížely a že si do obchodu přinesly batoh a malou igelitovou tašku, do nichž z logiky věci nemohly vměstnat údajných 19 kusů oblečení. Že se do těchto zavazadel zboží uvedené na kontrolní účtence nevejde, mohlo být ostatně prokázáno i navrženým demonstrativním (správně vyšetřovacím) pokusem, jenž odvolací soud neprovedl. Rekonstrukcí podle §104d tr. ř. mohlo být zase zjištěno, zda lze pozorováním stínů poznat, co konkrétního člověk v převlékací kabince dělá. Návrhem na provedení tohoto důkazu se nalézací soud nezabýval a odvolací soud na námitku obsaženou v řádném opravném prostředku nereagoval.
8. V posuzované věci je podstatnou vadou, že nebylo zdokumentováno údajně odcizené zboží a tašky obviněných, které měly ten den u sebe. Z kontrolní účtenky nelze vyčíst mnoho důležitých údajů – např. to, jak bylo zboží objemné a jaké měly jednotlivé kusy oblečení velikost. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že obviněné podepsaly protokol o odcizení věcí, a ke krádeži se tak přiznaly, nebylo nutné přistoupit k namítané dokumentaci ani k zajištění kamerového záznamu. Závěr soudu však nemůže obstát. Protokol o zjištění pokusu krádeže totiž podepsala obviněná H. C. a svědek T. S., nikoliv obviněná V. T. Obviněná H. C. tak nadto učinila pod dlouhým psychickým a fyzickým nátlakem svědka T. S. Zmíněný protokol je ve spise veden dvakrát, na č. listu 28 a 80, přičemž na č. listu 80 je jako svědek dopsána K. Ch., jež nebyla vyslechnuta.
9. V řízení nebylo prokázáno, že by magnetický odstraňovač ochranných čipů patřil obviněným. Nebyly na něm nalezeny jejich otisky prstů a ani žádný ze svědků výslovně nesdělil, kdo a odkud tento odstraňovač čipů vytáhl. Svědek T. S. vypověděl, že se najednou objevil v nějaké krabičce, a svědkyně K. P. a zasahující policisté toliko uvedli, že jej viděli na místě. Z žádného z provedených důkazů rovněž nevyplývá, že by se u obviněných našly magnetické čipy. Podle výpovědí svědků byly tyto čipy nalezeny na různých místech po prodejně, nadto se nejednalo o čipy, které by bylo možné ztotožnit s oděvy, resp. údaji o oděvech na kontrolní účtence.
10. Dovolatelky vytkly též časové rozpory. Podle protokolu o zadržení byla obviněná V. T. zadržena v 19.20 hod., obviněná H. C. v 19.30 hod. Podle protokolu o zjištění krádeže mělo ke krádeži dojít v 18.00 hod., policie byla volána v 19.15 hod. a na místo dorazila v 19.20 hod. Vzhledem k tomu, že na kontrolní účtence je uveden čas 19.19 hod., nemohli být policisté jejímu vyhotovení přítomni. Nalézací soud konstatoval, že k volání policie muselo dojít dříve, neboť tento časový údaj se ostatním vymyká. Odvolacímu soudu se namítané časové rozpory jevily jako drobné.
11. Uzavřely, že před soudem prvního stupně došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení, neboť státní zástupce po závěrečných řečech neopustil jednací síň tak jako ostatní, zůstal tam po dobu cca 15 minut, a to přesto, že porada soudu je neveřejná. V této souvislosti poukázaly na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 569/05.
12. Navrhly, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 184/2015, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující a dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněné obžaloby zprostil, popř. aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení s obsahem dovolání obviněných a dostupným spisovým materiálem Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl – posuzováno s notnou dávkou benevolence – uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatelek směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněných popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo objektivní a subjektivní stránku přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z textu dovolání je ale zjevné, že hlavní část argumentace obviněných směřovala ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem porušení principů spravedlivého procesu z důvodu nesprávné realizace důkazního řízení.
18. Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že ve své rozhodovací praxi připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Práva, jejichž ochrany se obviněné domáhají, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy beze zbytku nedostály.
20. Obviněné shodně popřely, že by se dopustily činu, jímž byly uznány vinnými. Ve zkráceném přípravném řízení využily svého práva a k věci nevypovídaly, v hlavním líčení shodně vystoupily s obhajobou, že se ničeho nedopustily, celá věc byla „zinscenována“. Podle soudu prvního stupně však byla jejich obhajoba vyvrácena, usvědčovány jsou především výpovědí svědků T. S., K. P., jakož i zasahujících policistů J. K. a L. H. a dalšími listinnými a věcnými důkazy zmíněnými v odůvodnění rozsudku. Zde také soud vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou obou spoluobviněných, proč jí neuvěřil a jakými úvahami byl veden, dospěl-li k závěru o jejich vině. Stejně tak neopomněl ani vysvětlit, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval jím učiněná skutková zjištění podle příslušných ustanovení trestního zákoníku (str. 4, 5 rozsudku).
21. Odvolací soud, vypořádávaje se s argumentací obviněných obsaženou v jejich odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně, mimo jiné konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl obsah jednotlivých důkazů a podrobně je zhodnotil. V řízení před soudem prvního stupně nedošlo k procesním vadám, které by mohly mít vliv na správnost skutkových zjištění, řádně byly provedeny důkazy svědčící jak ve prospěch, tak neprospěch obviněných a soud je hodnotil způsobem, jenž odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož o správnosti skutkových zjištění nevznikly důvodné pochybnosti a vina obou obviněných byla bezpečně prokázána (str. 4, 5 usnesení).
22. Jakkoliv jsou dosud učiněné závěry soudů obou stupňů logické, nereagují dostatečně přesvědčivě na všechny námitky dovolatelek. K vyvrácení obhajoby obviněných nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, což je třeba v dalším řízení odstranit.
23. Zásadním usvědčujícím důkazem, o který soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněných, je výpověď svědka T. S., pracovníka ochranky, který popsal, jakým způsobem se obviněné po obchodě pohybovaly, a vysvětlil, proč si jich všiml a začal se o ně blíže zajímat. Z jeho výpovědi vyplývá, že si do zkušební kabinky nosily další a další zboží, uvnitř je odčipovávaly a z obchodu po více než hodině odcházely bez placení. Poté, co za nimi vyběhl a požádal je o nahlédnutí do igelitové tašky, kterou nesly, batoh mu odmítly ukázat, uviděl zboží s cedulkami právě toho obchodu, v němž předtím způsobem výše naznačeným strávily nikoliv zrovna krátkou dobu. Svědek objasnil, co ho vedlo k závěru, že v kabince zboží odčipovávají. Uvedl, že u kabinky stál a mezerou dole pozoroval jejich pohyby. Ze stínů poznal oddělování čipů pomocí magnetu, navíc slyšel i zvuk, který takové oddělování vydává. Jeho výpověď podporuje i výpověď svědkyně K. P., prodavačky, která inkriminovaného dne měla směnu. Svědkyně uvedla, že obviněné byly podezřelé, neboť si do kabinek nosily velké množství zboží, včetně těhotenské módy, avšak zpět už vynášely méně. Jelikož se zboží nenašlo v kabinkách, bylo jasné, že někde skončit muselo. Podle svědkyně měly obviněné tašku, větší zavazadlo a dvě kabelky; byla u toho, když obsah svých zavazadel, který byl tvořen zbožím z dotčeného obchodu, v přítomnosti policie vyndaly. Že toto zboží nemělo čipy, potvrdila nejen svědkyně, ale i svědkové T. S. a nstržm. L. H., zasahující policisté.
24. Nedostatkem dokazování jistě je, že nebyly ihned zajištěny záznamy z bezpečnostních kamer, nebylo provedeno ohledání místa činu s fotodokumetací, nebyla zajištěna a ani nijak zdokumetována zavazadla obviněných, a to např. v proporcích s objemem zboží, které v nich měly z prodejny odnášet.
25. V souvislosti s nezajištěním záznamu bezpečnostních kamer nutno poukázat na protokol o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2015, z něhož vyplývá, že strany v závěru hlavního líčení před skončením dokazování konstatovaly, že s ohledem na skutečnosti uvedené u hlavního líčení je zřejmé, že záznam z prodejny již není uchován, a proto v této záležitosti nežádají dalšího postupu (č. listu 93). Patrně tak reagovaly na výpověď svědkyně K. P., která uvedla, že ví, že se kamerový záznam uchovává po dobu několika dní (č. listu 92) i úřední záznam učiněný nalézacím soudem, podle něhož se podle sdělení vedoucí prodejny kamerové záznamy uchovávají 14 dní (č. listu 76 a verte). Je zjevné, že tento nedostatek již odstranit nelze.
26. Obviněné vytkly, že k prokázání obhajoby navrhly provést rekonstrukci podle §104d tr. ř. a vyšetřovací pokus, zda se údajně odcizené zboží vměstná do zavazadel, ve kterých mělo být odneseno z obchodu, ale soudy se s nimi náležitě nevypořádaly, jinými slovy, že se jednalo o tzv. opomenuté důkazy.
27. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Ani o jeden z těchto případů se však v posuzované věci nejednalo.
28. Pokud jde o prvý z uvedených důkazů, z obsahu trestního spisu vyplývá, že rekonstrukci podle §104d tr. ř., která měla podle názoru obviněných potvrdit či vyvrátit výpověď svědka T. S. o tom, že poznal, že ve zkušební kabince odstraňují bezpečnostní čipy z oblečení, navrhly jako důkaz provést v podání ze dne 11. 2. 2015 (č. listu 87-89) a že nalézací soud na tento jejich návrh nereagoval. Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentací dovolatelek uplatněnou v řádném opravném prostředku (č. listu 112-117), podle níž nalézací soud v naznačeném směru pochybil, poněvadž svým povinnostem o důkazním návrhu rozhodnout a své rozhodnutí (v případě negativního výroku) zdůvodnit nedostál (třebaže nelze přehlédnout, že strany před skončením dokazování shodně uvedly, že návrhy na doplnění dokazování nemají (č. listu 93). Má však za to, že provedení tohoto důkazu nelze k prověření obhajoby obviněných, jakož i věrohodnosti výpovědi svědka T. S. mít za nadbytečné.
29. Na nalézacím soudu proto bude, aby případně i ve spolupráci s policejním orgánem provedl naznačenou rekonstrukci zaměřenou na objasnění, zda mohl svědek T. S., stojící u kabinky, mezerou dole pozorovat pohyby osob, které jsou uvnitř kabinky, a ze stínů poznat oddělování čipů pomocí magnetu, případně slyšet i zvuk, který takové oddělování vydává, jak o tom hovoří ve své výpovědi v hlavním líčení dne 3. 2. 2015 (č. listu 72, 73).
30. Co se týče vyšetřovacího pokusu, který by měl prokázat, zda lze 19 kusů oblečení vměstnat do zavazadel, jež měly obviněné v době zadržení u sebe, o návrhu na jeho provedení (srov. č. listu 112-117 a 128) odvolací soud sice explicitně nerozhodl, přesto se však k důvodům, proč provedení důkazu nevyhověl, ve svém usnesení vyjádřil (str. 5). Dovodil, že se jedná o důkaz nulové důkazní hodnoty, neboť zavazadla, jež byla k veřejnému zasedání přinesena, nemusela být totožná s těmi, do nichž obviněné vkládaly odcizené věci. S tím lze jistě souhlasit, ale odvolací soud měl proto věnovat větší úsilí objasnění, jaká zavazadla obviněné skutečně užily, poněvadž zjištění této okolnosti podmiňuje i potvrzení, zda byl správně stanoven rozsah údajně odcizeného zboží. Podle tvrzení obviněných existují pochybnosti o správnosti údajů uvedených na účtence, poněvadž je zde vymezen takový rozsah zboží, že by se do zavazadel, které měly u sebe, nemohlo poskládat.
31. Z dosud provedeného dokazování vyplývá, že část zboží měla být uložena v igelitové tašce, část zboží v batohu, který měly obviněné s sebou. Obviněné a ani žádný ze slyšených svědků (např. T. S. či K. P.) však nic bližšího k rozměrům zavazadel neuváděli. V této souvislosti je významný především batoh, poněvadž právě tam měla být převážná část zboží uložena. Provedení demonstrativního pokusu, jehož se obviněné opodstatněně domáhají, ale předpokládá, že bude primárně objasněna právě tato okolnost, čemuž může napomoci nejen výslech obviněných, ale případně i svědka T. S. či K. P.
32. Obviněné poukazovaly též na nesrovnalosti v protokole o zjištění pokusu krádeže ze dne 4. 9. 2014, jak je založen na č. listu 28 a poté 80 spisu. Zatímco v protokole na č. listu 28 není jako svědek označena žádná osoba, v protokole na č. listu 80 je jako svědek označena K. Ch., která měla provádět i soupis zboží s vyúčtováním (č. listu 29, 81) a měla být přítomna u zadržení obviněných (č. listu 79). Vyvstává proto potřeba výslechu svědkyně K. Ch. nejen k otázce, zda byla skutečně přítomna jako svědek sepisování protokolu o zjištění pokusu krádeže, jaký byl psychický stav obviněné H. C. v době podepisování protokolu, ale i k dalším souvisejícím otázkám, tj. za jakých okolností přišla do kontaktu s obviněnými. Svědkyně nechť se vyjádří případně i k zavazadlům obviněných a zejména také k jejich obhajobě, jíž naznačovaly, že část zboží byla nakoupena v jiné prodejně H&M. Významné v daných souvislostech je, zda je možné, aby bylo zboží, jež bylo označeno ve „výukové účtence, dodatečné účtence“ (č. listu 29, 81) zakoupeno v jiné prodejně H&M, zda má každá prodejna H&M své vlastní identifikační čárové kódy. Svědkyně K. P. mimo jiné zmínila, že i sepisování zboží bylo zachyceno na kamerový záznam (č. listu 92), nechť se proto svědkyně vyjádří i k této okolnosti, případně bude vhodné tento záznam, není-li součástí již neexistujícího záznamu bezpečnostních kamer, předložit.
33. K odstranění vytknutých nedostatků je třeba dokazování doplnit v intencích uvedených v tomto rozhodnutí, a to výslechem svědkyně K. Ch. k okolnostem sepsání protokolu o zjištění pokusu krádeže, jakož i ke specifikaci okruhu zboží pocházejícího právě z předmětné prodejny H&M, s. r. o., v OC Ch., jež mělo být u obviněných zajištěno. Před provedením vyšetřovacího pokusu se jeví vhodným vyslechnout k označení rozměrů zavazadel obviněné a svědky T. S., příp. K. P., k řádnému objasnění věci a k prověření obhajoby obviněných je namístě vyhovět jejich návrhům na provedení vyšetřovacího pokusu i rekonstrukce, jak již bylo vyloženo výše. Teprve poté nechť jsou po vyhodnocení provedených důkazů učiněny odpovídající závěry jak skutkové, tak právní. Nelze vyloučit, že k řádnému objasnění věci a zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil.
34. Pokud jde o tvrzení dovolatelek, že státní zástupce po závěrečných řečech jako jediný neopustil jednací síň, uvedené z obsahu trestního spisu nevyplývá. I s ohledem na výsledek dovolacího řízení není třeba, aby se Nejvyšší soud neurčitě formulovanou výtkou obviněných dále zabýval, resp. aby zkoumal, zda ze strany státního zástupce mohlo dojít k nepřípustnému ovlivňování soudu v jeho rozhodování o vině a trestu. Nalézací soud se však nepochybně v dalším řízení vyvaruje jednání, jež by zakládalo důvody pro případné řešení takových situací.
35. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 To 184/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 37 T 103/2014. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu