ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1617.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1617/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání obviněného J. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 53 T 1/2015, byl obviněný J. Z. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
jako ředitel společnosti Novatec, s. r. o., se sídlem Praha 5, Strojírenská č. p. 260, IČ 26484200 (dále „společnost Novatec“), společně s J. M. a dosud neustanovenou osobou vydávající se za osobu H. D., jednatel společnosti NEPMAN, s. r. o., se sídlem Praha 3, Tachovské nám. 90/2, IČ 25773496 (dále „společnost NEPMAN“), v úmyslu vylákat od leasingové společnosti D.S. Leasing, a. s., se sídlem Brno, Údolní 567/33, IČ 48909238 (dále „společnost D.S. Leasing“), finanční prostředky, předstírali existenci 31 kusů hydraulických lisů odpadu typ DP 1024, v celkové pořizovací hodnotě 10.077.481.08 Kč včetně DPH a jejich dodávku od společnosti NEPMAN pro společnost Novatec formou leasingu. Obviněný J. Z. v průběhu procesu uzavírání leasingové smlouvy při jednání se zástupcem leasingové společnosti J. K. v létě 2006 a při jednání se zástupcem leasingové společnosti Ing. P. S. dne 2. 8. 2006 v sídle firmy Novatec tyto utvrzoval o dobré finanční situaci firmy Novatec, ačkoliv mu bylo známo, že tato již v dané době má problémy dostát svým předchozím závazkům, a následně jim poskytl nepravdivé podklady ke společnosti, a to výpisy z účtů společnosti Novatec a přílohu daně z příjmů právnických osob za rok 2005, dále znalecký posudek na cenu lisů, operační manuál stroje a motoru a záměr o využití lisovacích strojů, to vše s cílem přesvědčit leasingovou společnost o solventnosti firmy Novatec. Poté byla dne 27. 9. 2006 uzavřena mezi společnostmi Novatec, jednající jednatelem J. M., a D.S. Leasing leasingová smlouva a současně mezi společnostmi D.S. Leasing a NEPMAN kupní smlouva, na základě kterých byla dne 30. 10. 2006 na bankovní účet společnosti NEPMAN převedena společností D.S. Leasing kupní cena fiktivních předmětů leasingu ve výši 10.077.481 Kč včetně DPH, z níž část ve výši 9.967.000 Kč osoba vystupující jako H. D. dne 2. 11. 2006 v hotovosti vybrala a naložila s ní neznámým způsobem, tím způsobili společnosti D.S. Leasing po zaplacení tzv. nulté splátky ve výši 4.030.992 Kč ve dnech 16. 10. 2006 a 25. 10. 2006 a první a druhé splátky v souhrnné výši 399.214 Kč dne 26. 10. 2006 a třetí splátky ve výši 190.000 Kč dne 10. 11. 2006 škodu ve výši 5.457.275 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný J. Z. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, odvolání obviněného podané proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodů §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť nenaplnil činem, který mu je kladen za vinu, znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Podle obviněného nebyl skutek řádně zjištěn a závěry, které soudy učinily, nemají oporu ve spisovém materiálu, skutková zjištění jsou jen domněnkami, které nemohou obstát, a proto rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Došlo k porušení zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a s ohledem na nedostatek odůvodnění nebyla dodržena ani pravidla podle §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., v čemž shledal porušení práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo . S ohledem na judikaturu Ústavního soudu obviněný považoval uvedené vady za okolnosti svědčící o existenci tzv. extrémního rozporu, a Nejvyšší soud by proto měl jeho dovoláním věcně přezkoumat.
5. Obviněný dále konstatoval obsah skutku tak, jak byl popsán v obžalobě krajského státního zastupitelství, a též jeho znění, jak bylo modifikováno v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 53 T 1/2015, s tím, že z nich znění plyne, že nebyla zachována totožnost skutku, a proto měl Vrchní soud v Olomouci, usnesením ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, proti němuž nyní dovolání směřuje, zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým ve výrokové větě byl obviněný uznán vinným tím, že se žalovaného skutku dopustil ve spolupachatelství s dalšími osobami, a to zejména J. M. Odvolací soud sice provedl důkaz usnesením ze dne 30. 6. 2016 o zahájení trestního stíhání spoluobviněného J. M. pro totožný skutek spáchaný s dovolatelem ve formě spolupachatelství, avšak pochybil, pokud celou věc nevrátil krajskému soudu k novému projednání, ale odvolání obviněného zamítl. Postupoval nesprávně, když shledal, že nemělo být konáno společné řízení, neboť jenom při stejném procesním postavení obou obviněných by soudy mohly objektivně a zákonným způsobem posoudit veškeré rozhodné skutečnosti případu, včetně participace jednotlivých osob na trestné činnosti, jejího rozsahu a způsobu provedení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1082/14, a na odbornou literaturu obviněný zdůraznil podstatné zásady vyplývající z podmínek stanovených pro společné řízení ustanovením §20 tr. ř. Podle obviněného v jím projednávané trestní věci šlo o jeden zcela totožný konkrétní trestný čin (skutek), a bylo proto třeba vést ohledně všech jeho pachatelů společné řízení. Obzvláště proto, že v trestní věci obviněného J. M. bude nutné většinu důkazů již provedených v trestním řízení vedeném proti dovolateli opakovat, a tedy dojde k neodůvodněnému zdržení, kdy navíc tytéž důkazy mohou být soudy ve dvou různých trestních řízeních hodnoceny odlišně. Odděleně konaná řízení jsou nezákonným postupem a vedou k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Připomenul také, že J. M. byl v řízení proti dovolateli několikrát slyšen jako svědek, přičemž před soudem prvního stupně odmítl vypovídat. Taková situace by ovšem nenastala, pokud by byl ve společném řízení v procesní pozici spoluobviněného. Vytýkaná skutečnost má vliv mimo jiné i na nesprávnost výroku o náhradě škody, neboť ve společném řízení by byla povinnost k náhradě škody uložena jako solidární, případně by byla vymezena individuálně pro každého z obviněných zvlášť podle míry jeho zavinění a podílu na jejím vzniku.
6. Další část výhrad obviněný soustředil i proti výši škody, která byla nesprávně posouzena, a odvolací soud, ač obviněný v odvolání vznášel tuto námitku, se jí dostatečně nezabýval. Obviněný považoval za nesprávné, že soudy škodu, kterou měl za vinu mu kladeným činem s ostatními spolupachateli způsobit, vyčíslily na částku 5.457.275 Kč. Důvodem této jeho výhrady byla skutečnost, že poškozená společnost NEPMAN byla již od roku 1993 plátcem daně z přidané hodnoty (dále „DPH“), a tudíž uplatnila z částky 10.077.481 Kč odpočet. Vzhledem k sazbě DPH v roce 2006 (19%) nemohla způsobená škoda přesáhnout 5.000.000 Kč, což mělo vliv i na právní kvalifikaci posuzovaného skutku, neboť se mohl dopustit maximálně trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
7. Podle obviněného jsou ze všech jím uvedených důvodů skutkové závěry v posuzované věci v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Jestliže soudy své závěry o jeho vině opíraly zejména o výpovědi svědků J. K. a P. S., měly se zajímat o jejich motivaci, jíž mohla být snaha zakrýt vlastní pochybení. Za vadné závěry vyplývající z nedostatků v provedeném dokazování obviněný považoval to, že soudy neodlišily fiktivní převod obchodního podílu na základě falzifikovaných dokumentů (Jimenéz) od skutečného převodu (Dubrov), neprovedly ani důkazy, které by objasnily vzájemná napojení a vztahy mezi společnostmi Novatec s mateřskou společností Novatec Holding, případně s jednatelem společnosti NEPMAN, s nímž se měl trestné činnosti dopustit. Obviněný rovněž vytýkal, že listinné důkazy, na jejichž základě soudy prokazovaly neexistenci lisovacích strojů, byly procesně nepoužitelné, neboť šlo o prosté kopie dokumentů, které mohou pocházet z jiných trestních spisů, a o jejich autenticitě je třeba pochybovat. Skutková zjištění učiněná soudy, na nichž byl založen odsuzující rozsudek v posuzované věci, nemají vazbu na obsah spisu, byla učiněna zcela bez důkazů, anebo na základě důkazů nezákonných, čímž soudy vybočily z mantinelů volného hodnocení důkazů a porušily jeho právo na spravedlivý proces.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k němu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, jakož i další rozhodnutí citovanému rozhodnutí obsahově předcházející.
9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, do okamžiku konání neveřejného zasedání své případné vyjádření Nejvyššímu soudu nezaslalo.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacího důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
11. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obviněný v předcházejícím řízení shledal vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
14. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
15. Ze shora naznačeného obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný v něm brojil jednak proti nesprávnostem provedeného dokazování a jednak při respektu ke skutkovým zjištěním i proti vadnému stanovení výše škody jako kvalifikačního znaku ve smyslu §209 odst. 5 tr. zákoníku, a proto namítané výhrady jen zčásti korespondují s právním vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když ty námitky, které nemají právní, nýbrž skutkovou povahu (jsou jimi namítány procesní okolnosti vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř., §220 tr. ř. nebo 125, příp. §134 tr. ř.), nejsou obecně a zásadně způsobilé materiálně naplnit nejen důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)] a Nejvyšší soud nebyl obecně povinen ve vztahu k nim správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat, s ohledem na to, že obviněný své výhrady vázal na porušení zásad článků 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a článků 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, posuzoval, zda v přezkoumávané věci došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.
IV. K námitkám proti totožnosti skutku
16. Obviněný své výhrady o tom, že skutkem vymezeným v přezkoumávaných rozhodnutích nebyla zachována totožnost skutku, založil na srovnání popisu skutku tak, jak byl uveden v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 1 KZV 18/2009 (č. l. 2107 až 2115 spisu) s tím, který je soudy popsán ve výroku o vině, a poukazoval na to, že mezi nimi nepanuje naprostá shoda, protože skutková zjištění soudy změnily potud, že jako dalšího spolupachatele v popisu skutku označily i osobu J. M., a v důsledku toho změnily i podstatu jeho činnosti v rámci posuzovaného skutku.
17. Nejvyšší soud považuje k této námitce obviněného za nutné uvést, že soudy uvedené skutkové zjištění oproti obžalobě změnily na základě výsledků provedeného dokazování (podrobnosti viz níže v bodě 25. tohoto usnesení) na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně učinil závěr, že obviněný byl v době spáchání činu „zaměstnán u obchodní společnosti Novatec s. r. o.,… na pozici ředitele společnosti. Jednatelem společnosti byl v té době J. M. a jediným společníkem byla švýcarská společnost Novatec Holding AG. Obviněný J. Z. se společně s tehdejším jednatelem J. M. a dosud neustanovenou osobou vydávající se za H. D., litevského státního občana, jednatele obchodní společnosti NEPMAN s. r. o., dopustil majetkové trestné činnosti podvodného charakteru…“ (viz stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně). Obsah tohoto zjištění byl uveden i v popisu skutku.
18. Nejvyšší soud z těchto skutečností shledal, že není možné přisvědčit námitkám obviněného, protože soudy postupovaly plně v souladu s tím, jak je pojem totožnosti skutku chápán, protože trestní řád neuvádí výslovně, co se rozumí pojmem totožnost skutku, i když „skutek“, jehož se uvedené zásady týkají, jako pojem používá (pouze jej používá v několika ustanoveních např. §11 odst. 2 tr. ř., §12 odst. 11 tr. ř., §12 odst. 12 tr. ř., §160 odst. 1 tr. ř., 176 odst. 2 tr. ř., §177 písm. c) tr. ř., §220 tr. ř. atd.). Vymezení tohoto pojmu je proto ponecháno na teorii hmotného a procesního práva a soudní praxi. Otázku, co tvoří konkrétní skutek v projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci, a to na základě již obecněji stanovených hledisek. Totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek. Je tedy zřejmé, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), rovněž rozhodnutí ESLP ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku, rozsudek velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, stížnost č. 14939/03].
19. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v aktech orgánů činných v trestním řízení, nikoliv jejich právní posouzení. Skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, tedy ne jen jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, nikoli ohledně jeho popisu. Skutek a jeho popis jsou významné pro právní posouzení, a lze tedy uvést, že soud může v souladu s obžalovací zásadou (§2 odst. 8 tr. ř.) rozvedenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. (k tomu v podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011).
20. Na podkladě těchto skutečností je též třeba k výhradám obviněného uvést, že podle §220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94 (uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 (uveřejněné pod č. 9/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79 (uveřejněné pod č. 52/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. 3 To 21/92 (uveřejněný pod č. 17/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009 (uveřejněné pod č. 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci byla všechna tato pravidla dodržena a soudy zásady totožnosti skutku neporušily, protože popis skutku formulovaný v obžalobě a upřesněný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku odpovídá zjištěnému jednání obviněného, neboť je shodné jak jeho jednání, tak i jím způsobený následek, na čemž nemohou nic změnit zpřesnění provedená v průběhu řízení před soudem. Na jejich základě byla z popisu skutku vypuštěna část jednání týkající se popisu a motivace převodu obchodního podílu ve společnosti. Tyto změny v popisu skutku nejsou z hlediska zachování totožnosti skutku podstatné, protože jednání obviněného i vzniklý následek zůstaly zcela zachovány.
V. K výhradám o nevedení společného řízení
22. Jestliže obviněný v dovolání rovněž namítal, že soud nemohl o jeho vině, kterou vymezil skutkem popsaným ve skutkových zjištěních tak, že obviněný čin spáchal společně s J. M., který měl v jeho trestní věci postavení svědka, rozhodnout, ale že bylo nutné vést společné řízení o obou těchto pachatelích, ani v této námitce mu Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Ke skutečnostem již výše uvedeným je vhodné jen pro úplnost uvést, že podle §20 odst. 1 tr. ř. proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Zásada společného řízení vyjádřená v §20 tr. ř. zajišťuje, aby všechny trestní věci, které spolu souvisí, byly projednány společně, pokud tomu nebrání důležité důvody. Její smysl spočívá v trestním řízení provedeném efektivně a soustředěně se zřetelem na všechny rozhodné okolnosti významné, především z hlediska viny obviněného či obviněných a uložení odpovídajícího trestu obviněnému nebo společně stíhaným obviněným. Klade se zde důraz na ekonomičnost a hospodárnost řízení, čímž je respektována i zásada rychlosti a hospodárnosti trestního řízení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 312). Z těchto pravidel je zřejmé, že není povinností, aby soudy vedly společné řízení vždy, pokud jde o činnost osob, jejichž trestná činnost spolu souvisí, ale jen tehdy, jsou-li pro takový postup splněny všechny uvedené předpoklady, tedy zejména ekonomické, eventuálně i další, například vhodnosti. Je proto na posouzení orgánů činných v trestním řízení, zda povedou společné řízení, anebo ohledně různých pachatelů oddělené trestní řízení, a není také stanoveno, zda případně nedojde později ke spojení takto odděleně vedených věcí.
23. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud shledal, že nekonáním společného řízení s J. M. obviněným v jiné trestní věci, práva dovolatele porušena nebyla, protože zejména z hlediska rychlosti řízení bylo zcela vhodné uvedené věci nespojovat, protože řízení dovolatele bylo již ve stadiu jeho dokončování, kdežto řízení proti J. M. se vedlo teprve na počátku trestního stíhání (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 2316 až 2321). Významným v této věci bylo zásadně pro dovolatele to, že si soudy pro své závěry o jeho vině opatřily dostatek podkladů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
VI. K extrémnímu nesouladu a zásadě in dubio pro reo
24. Opodstatnění z hlediska zásad spravedlivého procesu nemají ani další výhrady obviněného, které soustředil proti způsobu vedení dokazování a jeho rozsahu (hodnocení výpovědí svědků J. K. a P. S.). Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že soudy obou stupňů se obdobným výhradám obviněného věnovaly a vypořádaly se s nimi. Zejména soud prvního stupně poté, co provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro řádné objasnění věci (§2 odst. 5 tr. ř.), důsledně posuzoval a hodnotil ve věci provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), přičemž vycházel zejména ze svědeckých výpovědí J. K., J. K., D. T., P. S., P. V., I. H., P. M., E. Š., M. V., J. M., P. H. R., E. E., M. A., L. J., V. K. D., V. P., V. E., JUDr. N. C., jakož i z řady listinných důkazů – kupní smlouvy, leasingové smlouvy, splátkový kalendář, bankovní sdělení, výsledky domovní prohlídky, aj. (viz strany 6 až 22 rozsudku soudu prvního stupně). Veškeré závěry, k nimž soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dospěl, v odůvodnění svého rozsudku také náležitě a logickým způsobem vyložil v souladu s pravidly vyjádřenými v §125 odst. 1 tr. ř. (viz strany 22 až 28 cit. rozsudku).
25. Správnost uvedených úvah a postupů v souladu se zásadami trestního řízení vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. následně potvrdil také odvolací soud přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně v zásadě k obdobným námitkám obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání. Veškeré své úvahy odvolací soud rozvedl na stranách 7 až 19 napadeného usnesení, kde se neopomenul věnovat žádné z výhrad obviněným a jeho obhájcem vznesených nejen v odvolání, ale i v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem. Nebylo proto možné přisvědčit námitkám obviněného, že se tento soud odvolacím námitkám v potřebné míře nevěnoval.
26. Nejvyšší soud podle obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že učiněné skutkové závěry neobsahují žádné kardinální rozpory mezi obsahem provedených důkazů a jejich zhodnocením, protože v procesních postupech a na nich založených skutkových závěrech nebyly shledány obviněným vytýkané, ale ani jiné nedostatky nebo vady, jež by mohly založit extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.). Tento postup koresponduje i s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)].
27. V posuzované věci je zřejmé, že soudy se v potřebné míře zhostily své povinnosti vycházející z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to nejen skutkový stav věci řádně a bez pochybností objasňovat, ale i provedené důkazy náležitě v souladu se zásadou volného hodnocení provedených důkazů hodnotit. Jejich procesní postup, který je dostatečně a v souladu s podmínkami §125, resp. §134 tr. ř. vyjádřen v odůvodněních jejich rozhodnutí, je plně v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. Soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
28. Ze všech uvedených důvodů, jež Nejvyšší soud rozvedl, lze jen podotknout, že v posuzovaném případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo , protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či mírnější právní kvalifikaci zjištěného a popsaného jednání. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441), či ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3546/16, aj.], což soudy obou stupňů v projednávané věci dodržely.
VII. Ke stanovení výše způsobené škody
29. Protože podle výsledků provedeného dokazování a vedení trestního řízení před soudem nebyly zjištěny takové vady, které by vedly k závěru o porušení procesních pravidel, a soudy učiněná skutková zjištění nesvědčí o extrémním nesouladu, Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby na podkladě učiněných skutkových zjištění posuzoval námitky obviněného o nesprávném stanovení výše jím způsobené škody.
30. Podle učiněných skutkových zjištění obviněný popsaným jednáním jako ředitel společnosti Novatec společně s J. M. a další neznámou osobou vydávající se za osobu H. D. předstírali existenci 31 kusů hydraulických lisů v celkové pořizovací hodnotě 10.077.481.08 Kč včetně DPH a jejich dodávku od společnosti NEPMAN pro společnost Novatec formou leasingu. Jejich čin spočíval v uzavření leasingové smlouvy č. 32524/06, současně mezi společnostmi D.S. Leasing a NEPMAN kupní smlouvy č. 32524/06, na základě kterých byla dne 30. 10. 2006 na bankovní účet společnosti NEPMAN převedena společností D.S. Leasing kupní cena fiktivních předmětů leasingu ve výši 10.077.481 Kč včetně DPH. Z této částky byla část ve výši 9.967.000 Kč dne 2. 11. 2006 v hotovosti vybrána a naloženo s ní bylo neznámým způsobem. Společnosti D.S. Leasing byla pachateli zaplacena tzv. nultá splátka ve výši 4.030.992 Kč a první a druhé splátky v souhrnné výši 399.214 Kč dne 26. 10. 2006 a třetí splátky ve výši 190.000 Kč dne 10. 11. 2006. Z těchto důvodů šlo o škodu ve výši 5.457.275 Kč.
31. Nejvyšší soud k těmto skutkovým zjištěním uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Takovou škodou je ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč.
32. Z hlediska posuzování, zda jde o uvedený trestný čin, je významné, a to i pro určení, o jakou výši škody v konkrétním případě šlo, že pachatel pro to, aby vylákal od poškozeného plnění, jej uvádí v omyl, což znamená předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Za omyl se považuje rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny [k tomuto výkladu srov. například u snesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (uveřejněné pod č. 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007 (uveřejněné pod č. 45/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 (uveřejněné pod č. 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
33. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
34. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ uvedený v §209 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem „jiného“ nutno rozumět jen osobu nebo osoby odlišné od pachatele. Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v ustanovení postihujícím podvodné jednání totiž nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu. Proto je tento znak naplněn i u blíže nespecifikované osoby, jakou je i zákazník [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 18. 4. 1990, sp. zn. 2 Tzf 4/90 (uveřejněný pod č. 18/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
35. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud zjistil, že se soudy nižších stupňů otázkou škody zabývaly a zjišťovaly ji s ohledem na učiněná skutková zjištění. Soud prvního stupně za tímto účelem provedl důkaz (vedle výše již zmíněných svědeckých výpovědí) především kupní smlouvou (č. l. 11 až 12), leasingovou smlouvu (č. l. 13 až 14), splátkovým kalendářem (č. l. 18), předávacím protokolem k leasingové smlouvě (č. l. 23 až 24), dokladem o převodu finančních prostředků (č. l. 25 až 26), sdělením BAWAG Bank (č. l. 89 až 91), bankovními informacemi ČSOB, a. s. (č. l. 130 až 139), sděleními společnosti D.S. Leasing o realizaci splátek (č. l. 140 až 144), výpisy z běžného účtu společnosti Novatec (č. l. 200 až 204) a jejich komparací se sděleními UniCredit Bank (č. l. 205) a jí poskytnutými výpisy z účtu (č. l. 206 až 214), protokolem o domovní prohlídce (č. l. 242 až 245) aj.
36. Ze všech těchto skutečností je k námitkám obviněného nutné uvést, že vzhledem ke skutkovým okolnostem, jak byly provedeným dokazováním objasněny, jednání obviněného směřovalo k tomu, aby na základě nepravdivých okolností, konkrétně tvrzením o tom, že existuje 31 ks hydraulických lisů, jejich existenci předstíral, společně s ostatními vytvořili podvodnou situaci, na jejímž podkladě vylákali částku 10.077.481 Kč, která byla převedena na účet společnosti NEPMAN. Právě tyto okolnosti jsou rozhodné pro závěry o naplnění znaků trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku, protože skutečnosti, které jsou uvedeny jak v leasingové smlouvě, tak i v kupní smlouvě, jsou jen fiktivními prostředky, jimiž obvinění realizovali svůj záměr z poškozené společnosti uvedenou finanční částku vylákat. Pro právní posouzení je totiž právě tato okolnost významná, protože když předstírané hydraulické lisy vůbec neexistovaly, nebylo vůbec rozhodné a reálně ani možné, aby mohlo objektivně dojít k uzavření jak leasingové, tak i kupní smlouvy. Tyto dokumenty byly proto rovněž jen podvodně zamýšleným prostředkem na základě fakticky neexistujících objektivních skutečností a sloužily jen k zastření podvodného jednání obviněných, resp. k tomu, aby vůbec bylo možné uvedené plnění od poškozené společnosti vylákat.
37. Na základě těchto závěrů není vůbec významné, jaká cena by odpovídala hodnotě bez DPH, a v tomto smyslu nejsou důležité a jiné okolnosti, které obviněný namítal, protože ty se týkaly toliko procesu, v jehož rámci byly podvodné záměry obviněných realizovány, bez faktického dopadu pro závěr o výši škody způsobené trestným činem.
38. Protože je třeba pro dokonání činu obviněného zvažovat zejména okamžik obohacení pachatelů, jímž je v této konkrétní situaci den 2. 11. 2006, je třeba poukázat na to, jako výši částky obviněný zamýšlel vylákat, neboť k té se vztahovala jak výše škody, tak i skutečné obohacení. Zjištěné skutečnosti totiž svědčí o tom, že záměrem obviněného v dané věci nebylo vylákat celou částku 10.077.481 Kč, protože v době, kdy tato částka na účet společnosti NEPMAN došla, pachatelé pro to, aby vytvořili zdání skutečnosti a reálnosti svého podvodného jednání o leasingových souvislostech, byli nuceni plnit podmínky svého zdánlivého leasingového vztahu, a proto, bylo nutné, aby byla ve dnech 16. 10. 2006 a 25. 10. 2006 uhrazena tzv. nultá splátky ve výši 4.030.992 Kč, kterou bylo třeba od celkové vylákané částky ve výši 10.077.481 Kč odečíst, jakož i výši tří splátek uhrazených ve dnech 25. 10., 26. 10. a 10. 11. 2006. Bez tohoto plnění ze strany obviněného by totiž realizace dalšího leasingového vztahu nebyla možná. Proto pachatelé s těmito podmínkami počítali v rámci svého podvodného jednání, a je zřejmé, že jejich záměr směřoval k vylákání částky, která zbude po odečtení těchto povinných plnění, neboť minimálně úhrada tzv. nulté splátky byla nezbytnou podmínkou k tomu, aby na účet pachatelů mohla být celková částka 10.077.481 Kč zaslána. Proto nejen vzniklá škoda, ale i obohacení obviněného směřovalo k částce, která byla soudy nižších stupňů na základě jimi uvedených výpočtů zjištěna, tj. částce 5.457.275 Kč.
39. Uvedená zjištění plně korespondují s hledisky vymezenými v §138 odst. 1 tr. zákoníku, a to i ve spojení s §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Soudy je na základě skutkových okolností řádně zjistily a vyložily a správnost jejich rozhodnutí plyne z obsahu těchto rozhodnutí v konfrontaci s příslušným spisovým materiálem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 176/04). Právní kvalifikace použitá soudy nižších stupňů je zcela správná a odpovídající zákonu. Soud druhého stupně posoudil otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné a současně se po přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí tímto v podrobnostech odkazuje.
40. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu