ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.23.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 23/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. K. R. , zastoupené JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, proti žalovanému J. L. H. , zastoupenému Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hradiska 5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 210/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 19 Co 214/2015-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Moniky Zemanové.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2014, č. j. 37 C 210/2007-287, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného bytovou jednotku v budově, nacházející se na pozemcích parc. č. 2817, 2818, 2846, 2847, 2854, 2855, 2856 a 2857, zapsanou na LV č. 2446, a spoluvlastnický podíl ve výši 779/64960 na společných částech domu, nacházejícího se na pozemcích parc. č. 2817, 2818, 2846, 2847, 2854, 2855, 2856 a 2857, zapsaného na LV č. 1299, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, pro obec B. a k. ú. N. L. (dále rovněž jako „předmětný byt“) (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 291 772,50 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 70 112 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok III.). Dále stanovil, že žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 3 315 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 1 421 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 19 Co 214/2015-315, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.). Změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 2 368 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a výrok V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému se povinnost nahradit náklady státu neukládá (výrok IV.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětný byt je součástí společného jmění účastníků řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný byt byl pořízen pouze z výlučných finančních prostředků žalovaného. Nájemní smlouva k bytu byla uzavřena v době, kdy již účastníci nevedli společnou domácnost. Z tohoto důvodu nevznikl společný nájem bytu manžely ani jejich společné členství v družstvu.
Vypořádán měl být i byt ve Vídni, přestože jej navrhl k vypořádání až po lhůtě tří let od zániku společného jmění. Požaduje, aby tato právní otázka, tedy možnost vypořádání jen těch hodnoty a investice tvořících součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 206/2009), byla v projednávané věci posouzena jinak. Považuje za důležité přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně podala žalobu na vypořádání společného jmění těsně před koncem lhůty tří let od jeho zániku a žalovaný z tohoto důvodu neměl možnost navrhnout k vypořádání ty součásti společného jmění, které předmětem vypořádání žalobkyně neučinila.
Dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu, že žádné ze stran nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. Namítá, že byl (a to především s přihlédnutím k žalobkyní požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu) procesně úspěšný ze 70 %, tudíž by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 40 %.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Nesouhlasí s požadavkem žalovaného, aby byl předmětem vypořádání družstevní byt ve Vídni, jelikož uplatnil požadavek na jeho vypořádání po lhůtě tří let od zániku společného jmění. Žalovaný nebyl ochoten dohodnout se na vypořádání společného jmění a i on měl možnost podat žalobu ve lhůtě tří let od jeho zániku. Žádný z účastníků nebyl v řízení zcela úspěšný, a proto žádnému z nich nepřísluší náhrada nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K předmětnému bytu v Brně:
V této části dovolání žalovaný zejména podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dále je nutné poznamenat, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).
Vedle skutkových námitek žalovaný v části dovolání, ve které napadá vypořádání bytu v Brně, řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné (namítá, že pokud byla nájemní smlouva k předmětnému bytu uzavřena v době, kdy manželé již nevedli společnou domácnost, nemohl vzniknout společný nájem bytu manžely ani společné členství manželů v družstvu, a tudíž předmětný byt v Brně není součástí společného jmění účastníků řízení). Má-li však být právní otázka, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzena jinak, neuvádí dovolatel žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání a dovolání není v této části přípustné. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně předmětného bytu v Brně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009, přijal a odůvodnil závěr, že pokud manželé nejsou společnými členy bytového družstva (např. vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, a protože manželé spolu trvale nežijí, nevznikne společný nájem bytu manžely ani společné členství manželů v družstvu ve smyslu §703 odst. 2 a 3 obč. zák.), neznamená to, že součástí SJM nemůže být členský podíl v bytovém družstvu, resp. jeho majetková hodnota. Je třeba zohlednit, že členský podíl je majetkem (jinou majetkovou hodnotou ve smyslu §118 odst. 1 obč. zák.), a již proto může být za splnění předpokladů stanovených §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. součástí společného jmění.
S ohledem na shora uvedené obstojí závěr odvolacího soudu, že předmětný byt v Brně je součástí společného jmění účastníků řízení, i když k okamžiku uzavření nájemní smlouvy s družstvem k předmětnému bytu byli účastníci řízení manželé, kteří spolu nevedli společnou domácnost.
K bytu ve V.:
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně bytu ve Vídni je založeno na závěru ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které soud vypořádá pouze ty hodnoty tvořící společné jmění účastníků řízení, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství. Dovolatel namítá, že v projednávané věci by měla být shora uvedená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak a předmětem vypořádání by měl být učiněn i byt ve V., i když byl navržen k vypořádání až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud neshledává žádný důvod pro jiné posouzení této právní otázky.
Z judikatury dovolacího soudu (na kterou rovněž odkazuje žalovaný) se podává, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008]. Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014).
Důvodná není námitka žalovaného, že nevypořádání bytu ve Vídni zakládá nerovnost účastníků řízení, neboť žaloba byla podána zcela na konci tříleté lhůty ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák., čímž žalobkyně znemožnila dovolateli domáhat se vypořádání dalších hodnot. Tato argumentace ovšem nemůže vést k opuštění shora uvedeného názoru. V soukromém právu se tradičně uplatňuje zásada „vigilantibus iura scripta sunt“; žalovaný měl dostatečnou dobu k tomu, aby se sám pokusil o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ať již dohodou, nebo v soudním řízení. Jestliže se spoléhal na to, že žalobkyně, se kterou se na vypořádání nedohodl, žalobu nepodá, musí nést důsledky toho, že ji podala na samém konci lhůty. Ostatně lhůta uvedená v §150 odst. 4 obč. zák. plní částečně stejnou funkci jako promlčení a prekluze nároku; nutí totiž účastníky k tomu, aby právo na vypořádání jednotlivých věcí uplatnili co nejdříve, neboť s odstupem času nejen že přetrvává nežádoucí nejistota ohledně právního stavu, ale náročnějším se stává i dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 159/2015). V projednávané věci je nutné rovněž přihlédnout k tomu, že žaloba byla doručena žalovanému 29. 2. 2008, ovšem žalovaný navrhl vypořádání družstevního bytu ve Vídni až podáním ze dne 11. 10. 2012. Dovolací soud neshledává s ohledem na shora uvedené žádný důvod pro odklon od ustáleného závěru rozhodovací praxe, podle kterého soud může vypořádat pouze ty hodnoty tvořící součást společného jmění manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství. Ostatně uplatněním domněnky žalovaný o majetek nepřichází, ten se pouze stává součástí podílového spoluvlastnictví.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod pro jiné posouzení této právní otázky, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolání není ani v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K náhradě nákladů řízení:
Odvolacího soud nepřiznal žádné ze stran právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř., neboť kvantifikoval míru úspěchu žalobkyně i žalovaného před soudem prvního stupně na 50 %. Žalovaný uvádí, že byl úspěšný s ohledem na žalobkyní požadovanou a skutečně přiznanou výši vypořádacího podílu ze 70 %, a proto by mu měla být přiznána náhrada poměrné části nákladů řízení.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. „účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“
Podle §142 odst. 2 o. s. ř. „měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, dovodil, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je tak procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv.“ Dále uvedl, že „rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.“
V projednávané věci je nutné pro posouzení procesního úspěchu účastníků řízení před soudem prvního stupně přihlédnout k následujícím skutečnostem: žalobkyně učinila předmětem vypořádání i další nemovité věci (např. pozemky pod budovou, v níž se nachází předmětný byt v B., či nemovitosti v k. ú. T.), avšak s ohledem na průběh řízení požadovala v závěrečném návrhu vypořádat pouze předmětný byt v B.; žalovaný zase požadoval vypořádat byt ve V. až po uplynutí tříleté lhůty od zániku SJM.
Na základě shora uvedeného nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že míra úspěchu účastníků v řízení před soudem prvního stupně je stejná, a to zejména při zohlednění sporu o to, které věci náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Toto hledisko považuje dovolací soud v projednávané věci za rozhodující. Je nutné poznamenat, že rozdíl mezi žalobkyní požadovanou a skutečně přiznanou výší vypořádacího podílu je pouze jedním z kritérií, na základě kterých je hodnocen procesní úspěch účastníků řízení. Tento rozdíl je v posuzované věci zapříčiněn tím, že nalézací soud vzal za prokázané vynaložení části finančních prostředků ve výlučném vlastnictví žalovaného na pořízení předmětného bytu v B. (a s přihlédnutím k této skutečnosti upravil výši vypořádacího podílu požadovaného žalobkyní), s čímž ovšem žalobkyně nesouhlasila, a tudíž navrhovala vyšší vypořádací podíl. S ohledem na tuto skutečnost rozdíl mezi žalobkyní požadovanou a skutečně přiznanou výší vypořádacího podílu nereflektuje dostatečně v projednávané věci úspěch účastníků v nalézacím řízení a pro stanovení tohoto úspěchu je rozhodující kritérium jiné, a to výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv.
V rámci odvolacího řízení lze úspěch žalobkyně i žalovaného hodnotit jako stejný, neboť ani jeden z účastníků nebyl v odvolacím řízení se svým návrhem zcela úspěšný. Žalovaný v rámci odvolacího řízení tvrdil a prokazoval, že součástí společného jmění není předmětný byt v B., a opětovně navrhoval vypořádání předmětného bytu ve V. Žalobkyně na druhou stranu požadovala vypořádací podíl ve výši 948 545 Kč, avšak i podle odvolacího soudu jí náleží vypořádací podíl pouze ve výši 291 772,50 Kč. Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, je zřejmé, že úspěch žalobkyně i žalovaného lze v rámci odvolacího řízení považovat za stejný. Tudíž obstojí závěr odvolacího soudu, že žádný z účastníků nemá právo podle §142 odst. 2 o. s. ř. na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání není přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je založen na procesním úspěchu žalobkyně v dovolacím řízení, takže jí přísluší náhrada nákladů řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení jsou tvořeny odměnou zástupkyně žalobkyně ve výši 12 200 Kč za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání ze dne 8. 12. 2016) podle §6, §7 bod 6., §8 odst. 6 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti určil dovolací soud podle ustanovení §160 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neshledal žádný důvod ke stanovení jiné lhůty.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu