ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5100.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5100/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. K. , zastoupené Mgr. Alenou Tichou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, 28. října 1660/14, proti žalovanému R. S. , zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Kaprova 40/12, o zřízení služebnosti cesty a stezky a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 114/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2016, č. j. 24 Co 178/2016-330, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 3 C 114/2010-290, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 12. 2015, č. j. 3 C 114/2010-295 a opravného a doplňujícího usnesení ze dne 7. 1. 2016, č. j. 3C 114/2010-296, opravného usnesení ze dne 1. 2. 2016, č. j. 3C 114/2010-299, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat žalobkyni jinou stavbu bez č. p. a č. e. stojící na pozemku parc. č. 1178/2 v obci a k. ú. S., zapsanou na LV č. 769 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Semily (výrok I.), zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1176/12, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/6, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/11, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/5, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/13, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/22, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/4, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1176/23, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1179/2, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1179/3, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/2, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/5, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/6, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/7, jehož součástí je jiná stavba bez č. p. a č. e., vše v obci a k. ú. S., služebnost cesty vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 a pozemek 1176/21, oba v obci a k. ú. S., v rozsahu vyznačeném písmenem A na geometrickém plánu č. 2817/29/2014 ze dne 8. 8. 2014, ověřeného dne 22. 8. 2014, vypracovaného Ing. Zbyňkem Pilařem (dále jen „příslušný geometrický plán“), který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí [výrok II. a)]. Dále zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1179/4 a parc. č. 1179/3, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., obou v obci a k. ú. S., služebnost stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v rozsahu vyznačeném písmenem F na příslušném geometrickém plánu [výrok II. b)], zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1178/4, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/2, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., obou v obci a k. ú. S., služebnost stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v rozsahu vyznačeném písmenem E na příslušném geometrickém plánu [výrok II. c)], zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1178/2, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/9, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/10, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/15, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/14, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., vše v obci a k. ú. S., služebnost stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v rozsahu vyznačeném písmenem D na příslušném geometrickém plánu [výrok II. d)], zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1178/8, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/7, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., obou v obci a k. ú. S., služebnost stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v rozsahu vyznačeném písmenem C na příslušném geometrickém plánu [výrok II. e)], a zřídil ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 1178/11, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., parc. č. 1178/12, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., a parc. č. 1178/13, jehož součástí je stavba garáže bez č. p. a č. e., vše v obci a k. ú. S., služebnost stezky vedoucí přes pozemek parc. č. 1178/3 v obci a k. ú. S. v rozsahu vyznačeném písmenem B na příslušném geometrickém plánu [výrok II. f)]. Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 151 800 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat žalobkyni pozemek parc. č. 1178/2, v obci a k. ú. S., zapsaný na LV č. 769 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Semily (výrok I. doplňujícího rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV., výrok II. doplňujícího rozsudku a výrok II. opravného a doplňujícího usnesení).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 24 Co 178/2016-330, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma jeho výroku I. a výroků I a II. doplňujícího rozsudku, jež nebyly odvoláním napadeny (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, 22 Cdo 2667/2004, 22 Cdo 3903/2008) v otázce přiměřenosti rozsahu nezbytného k řádnému užívání nemovitosti; soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť nepůjde o užívání komfortní, přičemž musí zvážit, zda újma vzniklá vlastníkovi zřízením práva nezbytné cesty nebude převyšovat újmu vzniklou zřízením nezbytné cesty. Soudy zřídily ve prospěch žalobkyně v rozporu s judikaturou několik práv cesty, přičemž bylo možné zřídit služebnost v podstatně užším rozsahu, než učinil soud prvního stupně. Služebnost nyní přesahuje 50 % dotčeného pozemku žalovaného, a proto bylo třeba zvážit, zdali nepostačí zřízení nezbytné cesty v menším rozsahu. Žalobkyni byla zřízena nezbytná cesta v takovém rozsahu i proto, že účelově až po poučení soudu rozdělila své stavby příčkami na několik samostatných staveb a následně je zanesla do katastru nemovitostí. Pakliže žalobkyně stavební úpravou uvnitř budovy bude schopna se pohybovat po celé budově, není namístě zatěžovat cizí pozemek právem cesty ze všech stran. Žalobkyně chtěla zřídit cestu za účelem vytvoření lepšího prostoru pro své podnikatelské aktivity (provoz pneuservisu); soud však nemá zohledňovat potenciální aktivity, nadto při zřízení nezbytné cesty je třeba spíše chránit vlastnické právo před zajištěním pohodlného přístupu a příjezdu k nemovité věci s co nejmenšími náklady. Soud řádně nepoměřoval újmu, která vznikne žalobkyni a žalovanému. Žalovaný v této souvislosti upozorňuje, že v důsledku zatížení klesne hodnota pozemku a že musel zaplatit nemalou kupní cenu za jeho nabytí, na pozemku provozuje autodopravu a parkuje zde autobusy a vozy potřebné pro své podnikání, které bude muset nyní parkovat jinde. Soudy však jednotlivé dotčené zájmy a práva řádně nevážily a nedovodily, kterému z legitimních zájmů účastníků je třeba dát přednost. Upozorňuje, že po domluvě byl žalobkyni umožněn přístup ke stavbám jak k užívání, tak k údržbě, a proto by měla být žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud dále odchýlil tím, že si žalobkyně mohla cestu zajistit jiným způsobem, když v relativně malé vzdálenosti od jejích nemovitostí se nachází veřejná komunikace. Dále namítá, že doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka, zda lze povolit nezbytnou cestu přes areál uzavřený za tím účelem, aby do něj neměly cizí osoby přístup. Skutečnost uzavřeného areálu byla dokladována mj. místním šetřením soudu, navíc se otázka uzavírání vraty řešila před soudem; odvolací soud se k této otázce i přes námitku žalovaného v podstatě vůbec nevyjádřil. Závěry odvolacího soudu se jeví zcela nesmyslné, odporující zákonu i provedenému dokazování. Domnívá se, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces a vlastnického práva. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zřídil nezbytnou cestu v nepřiměřeném rozsahu.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Podle §1032 odst. 1, 2 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v §1029 a násl. o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Jsou-li všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty naplněny, má soud nezbytnou cestu povolit. Nepovolení nezbytné cesty při naplnění všech zákonných podmínek připadá do úvahy v zásadě jen v situacích, v nichž by povolení nezbytné cesty představovalo zneužití práva ve smyslu §8 o. z. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Jelikož jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny ve své podstatě totožně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), případně s judikaturou k tomuto ustanovení, dovodil Nejvyšší soud, že lze přiměřeně tam, kde zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemá obsahově odlišnou úpravu, použít judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle zákona č. 40/1964 Sb. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186)].
Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně. Judikatura Nejvyššího soudu proto v minulosti dovodila, že má-li vlastník stavby možnost zajistit si přístup ke stavbě jinak, tj. bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze nezbytnou cestu povolit [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Zejména nelze povolit nezbytnou cestu, pokud již žadatel o nezbytnou cestu má dostačující přístup ke svému pozemku, byť by povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného bylo pro něj pohodlnější (resp. výhodnější) nebo i když by musel vynaložit určité náklady na stavební úpravy, např. na zřízení nového vchodu k přilehlé veřejné komunikaci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Nezbytnou cestu nelze povolit rovněž v případě, kdy lze sledovaného cíle dosáhnout jinými právními instituty, které zatěžují vlastníka pozemku méně, např. právem nezbytného vstupu podle §1021 o. z. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016 (oba dostupné na www.nsoud.cz) ].
I v případě, kdy nelze přístup k nemovitosti zajistit jinak než přes pozemek žalovaného, může soud podle §1032 odst. 1 písm. a) o. z. zamítnout návrh na povolení práva nezbytné cesty, jestliže by újma vzniklá povolením práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi nemovitosti, k níž má nezbytná cesta vést, odepřením takového práva [srovnej např. usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není vázán návrhem žalobce a může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle §153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (uveřejněné pod č. C 14 266 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 227 v Souboru)].
Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Soud má přihlédnout také k jakému účelu nemovitá věc, ke které má být nezbytná cesta povolena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Právo nezbytné cesty v zásadě nelze povolit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Byť §1029 odst. 2 věta druhá o. z. předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost, judikatura dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 ( uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 187)] i odborná literatura [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 198, marg. č. 3.] dovodily, že nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost. V usnesení ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), se Nejvyšší soud k tomuto závěru opětovně přihlásil s poukazem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena.
Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
V dané věci soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně podniká v oblasti pneuservisu a tomuto účelu si zakoupila nemovitosti, k nimž musí mít zajištěn přístup s ohledem na typ podnikání nejen žalobkyně, nýbrž i další osoby. Shledal proto důvodnou žalobu na povolení nezbytné cesty, když jiný méně invazivní zákonný prostředek neshledal dostačujícím. Soud prvního stupně se ztotožnil s rozsahem služebnosti cesty a stezky tak, jak jej navrhla žalobkyně podle příslušného geometrického plánu.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Konkrétně zdůraznil, že je namístě povolit nezbytnou cestu formou služebnosti, když v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně nemá ke svým nemovitostem jiný přístup než přes nemovitosti žalovaného, pročež je nemůže řádně užívat. Zdůraznil, že nemovitosti žalobkyně a žalovaného totiž tvoří jeden plotem uzavřený a ohraničený areál, do něhož od počátku vždy jako jediný přístupová cesta sloužil pozemek žalovaného parc. č. 1178/3. Zohlednil také, že žalovaný dlouhodobě nesouhlasí s přístupem žalobkyně k jejím nemovitostem přes své nemovitosti a „k tomu jí nikdy nenabídl žádné jiné řešení, např. jen uzavření smlouvy o zajištění takového přístupu, apod.“. Neshledal přitom ve shodě se soudem prvního stupně důvody nepovolení nezbytné cesty podle §1032 o. z. K rozsahu nezbytné cesty uvedl, že odpovídá potřebám žalobkyně, resp. řádnému užívání jejích nemovitostí a jedná se o nejpřirozenější přístup k nim. Zdůraznil, že současně bylo dbáno, aby byl žalovaný nezbytnou cestou obtěžován co nejméně a jeho nemovitosti byly co nejméně zasaženy. Zdůraznil, že soud prvního stupně k této otázce provedl rozsáhlé dokazování včetně znaleckého zkoumání, v němž se znalci zabývali minimální šíří přístupové cesty. Jestliže soud prvního stupně z odborných závěrů vycházel, nelze podle odvolacího soudu jeho úvahám ničeho vytknout a sám s nimi vyslovil souhlas, neboť služebnost nezbytné cesty byla povolena přesně v tom minimálním rozsahu, který znalci shledali jako nezbytný a současně bezpečný k užívání nemovitostí žalobkyně. Stanovený rozsah je přiměřený potřebám žalobkyně i danému místu.
Lze přisvědčit soudům obou stupňů, že nemovitosti žalobkyně mají sloužit jejímu podnikání, přičemž v současnosti k nim nemá zajištěný přístup. Ten, jak bylo zjištěno, historicky vedl přes pozemky žalovaného. S ohledem na účel nemovitostí žalobkyně lze souhlasit se závěrem, že méně intenzivní právní prostředky v dané věci nejsou dostačující a bylo potřebné povolit nezbytnou cestu přes pozemky žalovaného, a to v podobě služebnosti. Namítá-li žalovaný v dovolání, že měly soudy zvážit, zdali nebylo možné povolit nezbytnou cestu jinudy, pak je třeba uvést, že tato námitka nebyla dovolatelem v odvolacím řízení otevřena, a proto samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz) ]; ostatně odvolací soud uvedl, že přístup k nemovitostem žalobkyně právě přes nemovitosti žalovaného je v dané věci nejpřirozenější (§1033 o. z.).
Stran povoleného rozsahu lze uvést, že se soudy obou stupňů touto otázkou podrobně zabývaly a své závěry logicky odůvodnily. Zcela přiléhavě dovodily, že rozsah služebnosti je zdůvodněn podnikáním žalobkyně v nemovitostech, přičemž za tímto účelem provedly i znalecké zkoumání; zdůraznily přitom, že při vymezení služebnosti bylo dbáno i na ochranu práv žalovaného.
Správnost závěrů nemohou zpochybnit jednotlivé výhrady žalovaného. K námitce, že služebnost zabírá přes 50 % nemovitostí žalovaného, je třeba zdůraznit, že tyto nemovitosti jsou vyasfaltovanou plochou, která historicky sloužila i ve prospěch nemovitostí žalobkyně. Soudy rovněž dostatečně logicky vysvětlily, proč je v daném případě nezbytné povolit nezbytnou cestu z více stran, a to s ohledem na výkon podnikání žalobkyně. Jestliže dovolatel v dovolání poukazuje na skutečnost, že v neprospěch žalobkyně svědčí mimo jiné skutečnost, že chtěla povolit nezbytnou cestu za účelem podnikání a nikoliv „pro vlastní osobní potřebu a kvůli vyřešení vjezdu vlastního osobního vozidla na pozemek“, není zřejmé, proč by tato okolnost bez dalšího měla být vykládána v neprospěch žalobkyně. Ustanovení §1029 podmiňuje povolení nezbytné cesty obecně potřebou řádného hospodaření či jiného řádného užívání pro vlastníka nemovité věci, přičemž užívání pro realizaci výkonu samostatné výdělečné činnosti žádným způsobem nediskvalifikuje. Je nepochybné, že soudy při úvaze o povolení nezbytné cesty zvažují a posuzují i konkrétní účel, pro který má být nezbytná cesta povolena; samotná okolnost, že tímto účelem má být výkon podnikatelské činnosti, překážkou pro úvahu o povolení nezbytné cesty bez dalšího zjevně není.
K námitce, že žalobkyně účelově po poučení soudu rozdělila své stavby příčkami na několik samostatných staveb a následně je zanesla do katastru nemovitostí, je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů závěr o účelovém jednání žalobkyně neučinily a tuto námitku ostatně ani žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně neuplatnil; již z tohoto důvodu nemohla být dovolací argumentace úspěšná [opětovně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz )]. Soudy dostatečným způsobem přihlédly k potřebám žalovaného a nucené omezení jeho vlastnického práva promítly do výše stanovené náhrady za povolení nezbytné cesty, vůči níž ostatně žalovaný v dovolacím řízení ničeho nenamítá. K poukazu žalovaného, že povolení nezbytné cesty mu ztíží výkon jeho vlastního podnikání mimo jiné tím, že se bude muset zajistit parkování svých aut jinde, lze i zde dodat, že tato námitka nebyla uplatněna v odvolacím řízení, a proto k ní nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Na základě uvedeného dovolací soud neshledal, že by byl stanovený rozsah služebnosti nezbytné cesty v daném případě jakkoliv zjevně nepřiměřený, pročež rozhodnutí soudů obou stupně v dovolacím přezkumu obstojí.
Dovolatel také namítal, že v ustálené rozhodovací praxi nebyla vyřešena otázka zamítnutí žaloby s ohledem na §1032 odst. 2 o. z., tedy nemožnosti povolení nezbytné cesty přes uzavřený areál.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka byla rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud se od ní neodchýlil.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ), zdůraznil, že „aplikace §1032 odst. 2 o. z. dopadá na situace uzavřených prostor, přes které nemá být nezbytná cesta zřízena, přičemž uzavřenými prostorami jsou budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Ovšem v posuzovaném případě byla situace typově odlišná, když se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty nikoliv přes uzavřený areál žalované, nýbrž povolení nezbytné cesty k předmětným budovám, které se v (uzavřeném) prostoru žalované již nacházejí. Na tyto případy přitom aplikace §1032 odst. 2 o. z. stran uzavřených prostor nedopadá“.
Obdobně i ve zde posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty nikoliv přes uzavřený areál žalovaného, nýbrž povolení nezbytné cesty k pozemkům, které se v (uzavřeném) areálu žalovaného již nacházejí, a proto aplikace §1032 odst. 2 o. z. nepřichází do úvahy. Rozhodnutí odvolacího soudu, který dovodil, že nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby podle §1032 o. z., proto v dovolacím řízení zjevně obstojí.
Dovolací soud závěrem dodává, že v rámci jemu svěřené přezkumné pravomoci (§241a odst. 1 o. s. ř.) neshledal jakékoliv porušení ústavně zaručených práv žalovaného, a proto rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu i z tohoto ohledu obstojí. Ostatně žalovaný žádné konkrétní závěry z poukazu na některá ústavně zaručená práva nekonkretizoval, pročež není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato obecná námitka měla v posuzované věci projevit. Není tak patrné, zda prostřednictvím této námitky dovolatel vytýká soudům vady v procesním postupu, nesprávné hodnocení dokazování či přijetí nesprávných právních názorů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu