ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5394.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5394/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INTERLUX s.r.o. , se sídlem v Sadové č. p. 19, PSČ 503 15, IČO 27493521, zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, PSČ 500 02, proti žalovanému P. K. , se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 497/8, PSČ 500 02, IČO 45555702, zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, PSČ 500 02, o zaplacení částky 64 028,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 355/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. července 2016, č. j. 47 Co 112/2016-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šimona Slezáka, advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, PSČ 500 02.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. ledna 2016, č. j. 11 C 355/2014-126, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 64 028,20 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 6. prosince 2011 do zaplacení (výrok pod výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. července 2016, č. j. 47 Co 112/2016-1517, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatel formuloval tři otázky, které podle jeho názoru dovolací soud dosud nevyřešil, resp. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, takto: 1. zda je soud povinen zabývat se při svém rozhodování obranou žalovaného spočívající v námitce výkonu práva ze strany žalobce v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a v jakém rozsahu,
2. v jakém rozsahu je soud povinen zabývat se při svém rozhodování obranou žalovaného spočívající v námitce neplatnosti (resp. neexistence) smlouvy o dílo z důvodu její neurčitosti a
3. v jakém rozsahu je soud povinen zabývat se námitkou žalovaného spočívající v námitce nekvalifikovanosti osob provádějících dílo a pomalosti jejich práce.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost nebo zamítnutí pro jeho nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalovaný vytýčil tři otázky, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v otázkách položených dovolatelem se nejedná ani o odklon od stávající judikatury Nejvyššího soudu, ani o dosud neřešené otázky.
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce výkladu ustanovení §265 obch. zák. a jeho aplikace jednotná. Dovolací soud se opakovaně zabýval problematikou výkonu práva v obchodněprávních vztazích, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a které nikoliv. V dovolatelem citovaných rozhodnutích – usnesení ze dne 26. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 4700/2010, rozsudku ze dne 29. května 2012, sp. zn. 32 Cdo 2383/2010, rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 864/2011, ale i v řadě dalších rozhodnutích – např. v rozsudku ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Cdo 2116/2007, rozsudku ze dne 3. května 2016, sp. zn. 23 Cdo 1575/2015, rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 2944/2011, rozsudku ze dne 23. června 2015, sp. zn. 32 Cdo 2611/2013, a jiných se vždy řídil závěrem, že korektiv zásad poctivého obchodního styku umožňuje soudu poměřovat soulad výkonu subjektivního práva s obecně respektovanými pravidly chování mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a má představovat poslední možnost ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Odepření právní ochrany tak míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo, nýbrž pouze na výkon práva (např. šikanózní nebo zneužívající). Vždy však je třeba zkoumat porušení zásad poctivého obchodního styku ve vazbě na konkrétní okolnosti jednotlivého případu.
V nyní posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, přičemž její předmět – provedení fasády domu Š. č. 10/09/11 v H. K. nebyl sporným, a že účastníci se dohodli na způsobu stanovení ceny díla – podle maximálního počtu odpracovaných normohodin žalobkyní, resp. maximální částce, kterou mohla žalobkyně oprávněně účtovat žalovanému za provedení díla, a že žalobkyně pro žalovaného sjednané práce řádně provedla. Jestliže se za této situace žalobkyně domáhala úhrady sjednané ceny díla, nejedná se ani o šikanózní či zneužívající výkon práva. Pokud byla cena díla sjednána, nalézací soudy správně neshledaly důvody pro znalecké zjišťování obvyklé ceny díla a tento svůj postup v odůvodnění rozsudků uvedly.
Námitky dovolatele napadající platnost smlouvy o dílo představují polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu, které nemohou založit přípustnost dovolání, neboť to, že má dovolatel jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Pokud žalovaný v dovolání tvrdí, že osoby provádějící dílo byly nekvalifikované, a že pracovaly pomalu, jedná se o pouhé tvrzení dovolatele, jemuž neodpovídají skutková zjištění odvolacího soudu. Dovolatel si tak vytváří vlastní skutkový stav – tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Pouze pro úplnost k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Co se týče námitky dovolatele, že v řízení nebyly provedeny důkazy, které navrhl, je nutno konstatovat, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu a k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jímž namítá vady řízení, proto nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu