ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3266.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3266/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. K. , zastoupené Mgr. Alešem Koubkem, advokátem se sídlem Brno, Renneská třída 393/12, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , IČO 44992785, se sídlem magistrátu Brno, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Brno, Chládkova 1219/3, o 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 138/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2016, č. j. 44 Co 256/2015-615, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené na jejím domě (trhliny ve zdech, zkřížení zárubní oken a dveří, poškození oken, obkladů v koupelně a kanalizace) tím, že žalovaný neučinil žádná opatření k zamezení sesuvu horniny v roce 2003 ze skalního masivu přiléhajícího k domu žalobkyně.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 18 C 138/2004-590, žalobě co do částky 51.164 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I), co do částky 448.836 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Vycházel především ze znaleckého posudku VUT v Brně, který vyčíslil škodní následek sesuvu horniny z přilehlého skalního masivu na nemovitost žalobkyně částkou 51.164 Kč. Porušení právní povinnosti na straně žalovaného shledal v jeho nečinnosti, čímž z jeho strany došlo k porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák.
K odvolání žalovaného (jímž byly napadeny výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 44 Co 256/2015-615, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba se co do částky 51.164 Kč zamítá (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu (výrok III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho hodnocením znaleckých posudků ve vztahu k zjištění příčiny vzniku škodního následku na nemovitosti žalobkyně. Z nich naopak vyplývá, že uvedená poškození nemají svůj původ v žalobkyní tvrzeném sesuvu horniny ze skalního masivu v roce 2003, ale že k nim docházelo postupně již od roku 1992 vlivem nestejně založené konstrukce původního rodinného domku a jeho přístavby, nestejného podloží způsobujícího nestejnorodé sedání zdí i vlivem teplotní roztažitelnosti materiálů. Vlivem sesuvu horniny ze skalního masivu mohlo dojít pouze k prokreslení původních trhlin přítomných v konstrukci od roku 1992, resp. 1990, když oprava prováděná žalobkyní v roce 1996 byla provedena neodborným způsobem a měla pouze estetický efekt. Škodní účinky sesuvu horniny z roku 2003 tak lze označit za zcela bagatelní, přinášející pouze zhoršení již stávajícího poškození nemovitosti. Chybí nejen možnost stanovení přesného rozsahu škody, ale i příčinná souvislost mezi tvrzenými poškozeními a zmíněným sesuvem a příčiny vzniku předmětných poškození je třeba hledat v jiném časovém období, tedy mimo rámec uplatněné žaloby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud majetkovou újmu žalobkyně vyjádřitelnou v penězích (náklady na opravu omítek a obkladů a na opravy zajišťující funkčnost oken a zárubní) za škodu nepovažoval, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která takto majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích chápe a koncipuje. Dovolatelka dále namítá, že na základě provedených znaleckých posudků lze stanovit konkrétní rozsah škody na nemovitosti (vzniklé vlivem sesuvu horniny ze skalního masivu), a lze tak konstatovat i příčinnou souvislost mezi zmíněným sesuvem (vzniklým zanedbáním prevenční povinnosti žalovaným) a škodním následkem na nemovitosti. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud proto o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (nadále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Obecná odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním jednáním je upravena v §420 obč. zák., z něhož vyplývají i její předpoklady. Odborná literatura i soudní praxe pokládá za nezbytný předpoklad odpovědnosti za škodu (vedle protiprávního jednání škůdce a škody samotné) objektivní existenci příčinné souvislosti (tj. vztahu příčiny a následku) mezi protiprávním jednáním (porušením právní povinnosti) a vzniklou škodou včetně jejího rozsahu. Protiprávní jednání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou podstatnou. Rovněž škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této skutečnosti – by ke škodě nedošlo, nebo naopak zda škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti (srov. zhodnocení rozhodování soudů uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen Soubor – pod C 924, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1619/2012, v odborné literatuře pak např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066-1067).
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované v Souboru pod C 1025 a C 5514). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 - Soubor C 5514).
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyní tvrzená poškození na nemovitosti nemají svůj původ v předmětném sesuvu horniny ze skalního masivu v roce 2003, ale že k nim docházelo postupně již od roku 1992 (vlivem nestejně založené konstrukce původního rodinného domku a jeho přístavby, nestejného podloží způsobujícího nestejnorodé sedání zdí i vlivem teplotní roztažitelnosti materiálů) a že vlivem sesuvu horniny ze skalního masivu došlo pouze k prokreslení původních trhlin přítomných v konstrukci již od roku 1992, resp. 1990, tedy jedná se o škodu bagatelní a nelze proto konstatovat příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzenými poškozeními a sesuvem horniny z roku 2003 (vzniklé zanedbáním prevenční povinnosti žalovaného) z hlediska jeho skutkové správnosti dovolacímu přezkumu nepodléhá. Po právní stránce je pak tento závěr zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak. Protiprávní jednání žalovaného sice bylo jednou z příčin zhoršení stavu nemovitosti, avšak ve vztahu k nepříznivému následku (škodě, jejíž náhrada je žalobou uplatňována) nebylo příčinou podstatnou. Škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti, respektive v r. 2003, kdy došlo k sesuvu horniny z přilehlého skalního masivu, již v podstatné míře existoval. Nejde proto o takové porušení právní povinnosti žalovaného, s nímž by škodlivý následek byl prokazatelně v příčinné souvislosti, není tak splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě, a nevzniká tedy odpovědnost. Otázka, zda odvolací soud posoudil správně splnění předpokladu vzniku škody na majetku žalobkyně, je především otázkou hodnocení důkazů, která přezkumné pravomoci dovolacího soudu nepodléhá.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu