ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2319.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2319/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce V. I. , zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému UNITED BUSINESS a.s. , IČO: 26222990, se sídlem v Brně, Horní Heršpice, Bohunická 519/24, zastoupenému JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 943 436 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 72/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 70 Co 199/2015-105, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 70 Co 199/2015-105, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 31 C 72/2014-92, zamítl žalobu na zaplacení částky 943 436 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p.a. od 11. 12. 2012 do zaplacení (výrok I), zastavil řízení pro částečné zpětvzetí žaloby v rozsahu úroku z prodlení z částky 943 436 Kč za dobu od 26. 2. 2012 do 10. 12. 2012 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jehož vznik odůvodňoval tvrzením, že v jiném, již skončeném řízení mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve stanovené výši, která ovšem (jde-li o výrokovou část nákladového rozhodnutí) nezahrnuje vzniklé náklady v plné výši, konkrétně ty, které byly žalobci přiznány a žalovaným uhrazeny na základě předchozího soudního rozhodnutí, jež bylo k mimořádnému opravnému prostředku zrušeno a které žalobce žalovanému později vrátil.
Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že mezi účastníky tohoto řízení dříve probíhalo jiné řízení (dále také jen „původní řízení“), v němž vystupovali ve stejném procesním postavení a v němž byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 34 Cm 117/2004-160, žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 050 440 Kč se stanoveným úrokem z prodlení; uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008, č. j. 3 Cmo 451/2007-203, a žalobci byla přiznána také náhrada nákladů řízení v celkové výši 971 360,15 Kč, jíž žalovaný dne 6. 6. 2008 žalobci zaplatil. Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, č.j. 23 Cdo 4345/2008-244. Následně se žalovaný domáhal vrácení zaplacených nákladů řízení a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, č. j. 33 Cm 187/2009-147, bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce (vystupujícího ve věci sp. zn. 33 Cm 187/2009 jako žalovaný) uhradit žalovanému (vystupujícímu ve věci sp. zn. 33 Cm 187/2009 jako žalobce) částku 943 436,15 Kč (co do částky 27 924 Kč došlo k zániku pohledávky na vrácení náhrady nákladů řízení započtením) s úrokem z prodlení, kterou dne 11. 12. 2012 žalobce žalovanému uhradil. V původním řízení bylo mezitím rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011, č. j. 42 Cm 27/2009-419, o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 6 050 440 Kč pro její uhrazení ze strany žalovaného, kdy řízení nemohlo být v tomto rozsahu zastaveno pro nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby; v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 6 050 440 Kč pak soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, č. j. 3 Cmo 209/2011-480, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení, který byl změněn tak, že žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 161 765 Kč, a to „včetně prvního odvolacího řízení a dovolacího řízení“. Na rozdíl od Městského soudu v Praze dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že je namístě přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení, jde-li o zamítnutí žaloby pro splnění povinnosti žalovaným, přičemž však „v nákladovém výroku zohlednil skutečnost, že částka 971 360,15 Kč byla již žalovaným na náhradě nákladů řízení uhrazena“.
V rovině právního posouzení věci soud prvního stupně odkázal na ustanovení §166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, které umožňuje doplnit neúplný výrok o náhradě nákladů řízení a konstatoval, že uplyne-li tato lhůta k doplnění, nelze již dodatečně o nákladech řízení rozhodnout. Jelikož má pak nárok na náhradu nákladů řízení základ v procesním právu, lze o něm rozhodovat pouze v řízení, v němž náklady vznikly. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním.
Usnesením ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 70 Co 199/2015-105, Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I); přitom rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Dospěl k závěru, že se žalobce domáhá opětovného rozhodnutí o náhradě nákladů původního řízení, o nichž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, č. j. 3 Cmo 209/2011-480, čímž je však podle odvolacího soudu (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 46/11) založena překážka věci pravomocně rozhodnuté, představující neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 1, §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolací soudu závisí na vyřešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Kritizuje závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, ačkoliv v tomto řízení jako žalobce nežádá, aby bylo opětovně rozhodováno o nákladech původního řízení nebo aby toto rozhodnutí bylo změněno, nýbrž uplatňuje žalobou na plnění jiný, totiž hmotněprávní nárok, z titulu bezdůvodného obohacení. K otázce jeho vzniku argumentuje tím, že odvolací soud (Vrchní soudu v Praze) v dříve skončeném řízení rozhodl o tom, že žalobci přísluší plná náhrada nákladů řízení, nerozhodl však o celé částce výrokem rozhodnutí, jelikož částka 971 360 Kč byla již žalobci ze strany žalovaného uhrazena; pokud by tak učinil, dle názoru žalobce by tím vytvořil nový exekuční titul i o této již uhrazené části náhrady nákladů řízení. Dále dovolatel odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž má v případě zamítavého výroku význam z hlediska závaznosti také odůvodnění rozhodnutí, z čehož dovozuje, že uvedl-li Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, že žalobce má právo na plnou náhradu nákladů řízení, měl soud prvního stupně i odvolací soud v tomto řízení z tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vycházet. Dovolatel se domnívá, že má nárok na zaplacení příslušné částky z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že mu žalobce přiznanou náhradu nákladů řízení vrátil. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelem uváděná judikatura na souzenou věc nedopadá, že dovolatel nespecifikuje, jak je založena přípustnost ve vztahu k otázce, na níž je založeno napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí přitom žalovaný považuje za věcně správné. Přitom poukazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž nelze náhradu nákladů řízení požadovat v jiném řízení, a dovozuje, že žalobcem konstruovaný nárok neexistuje. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, eventuelně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a má zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (posouzení otázky, zda je dána překážka věci rozsouzené), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle odstavce 3 v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Dle odstavce 4, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2033/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 381/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2200/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014) je překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.) neodstranitelným nedostatkem procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.). Tato překážka nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce.
Totožnost účastníků v souzené věci – s okruhem účastníků dříve skončeného řízení (vedeného u Městského soudu v Praze posléze pod sp. zn 34 Cm 117/2004, resp. 42 Cm 27/2009, ukončeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, č. j. 3 Cmo 209/2011-480, v němž bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastníky) – je nepochybná, totožnost věci však sporná. V novém řízení (v nyní posuzované věci) totiž žalobce nežádá, aby soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení (jako o nároku plynoucím z procesního práva), ani se nedomáhá téhož obnosu , jenž mu byl přiznán dřívějším rozhodnutím o nákladech jiného řízení, nýbrž požaduje další částky jdoucí nad rámec již dříve přiřčené sumy, a takto uplatněný nárok (vymezený petitem) současně opírá zčásti i o jiná skutková tvrzení (představující jiný skutek), dle nichž je žalovaná povinna žalobci kompenzovat újmu a vydat této újmě korelující majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení) vzniklý právě tím, že se žalobci dříve vydaným rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení nedostalo plné kompenzace nákladů, v situaci, kdy část soudem uvažované náhrady nákladů řízení, na kterou mu – jak tvrdí – vzniklo právo, žalované vrátil.
Z uvedeného se podává, že žalobce v tomto novém řízení uplatňuje jiný nárok, jenž se opírá o jiná skutková tvrzení, a proto nelze hovořit „o stejné věci“ ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř., jež by představovala překážku věci pravomocně rozsouzené. Jistěže přitom – pro posouzení, jde-li dána překážka rei iudicatae – není významné, jak tento nárok žalobce kvalifikuje, ovšem ani to, je-li jím uplatněný požadavek (opírající se o konstrukci tvrzení, z nichž v rovině hmotného práva dovozuje vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení) důvodný.
[K tomu přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, nebo usnesení ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, v nichž dovolací soud – i při závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku na kompenzaci majetkové újmy účastníka řízení odůvodněny tím, že se mu rozhodnutím o náhradě nákladů řízení nedostalo plné náhrady – připustil věcné projednání žaloby, jíž se účastník domáhal další částky jdoucí nad rámec již dříve přiřčené sumy rozhodnutím o nákladech řízení.]
Naproti tomu, odkázal-li pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 46/11, jde o odkaz nikoliv zcela případný, bylo-li toto odkazované rozhodnutí vydáno v situaci, kdy se stěžovatel domáhal právě dodatečného rozhodnutí o nákladech řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§104 odst. 1, §159a odst. 4 o. s. ř.), neobstojí.
V reakci na další dovolatelem uplatňovanou argumentaci, přestože (nebo snad právě proto), že jde o argumentační linii nikoliv zcela zřejmou a konzistentní – sluší se již nyní uvést, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), přičemž i výše nároku je závislá na rozhodnutí soudu; jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, a judikaturu tam citovanou). Při výkladu ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. pak soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2475/2013, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 6 Cz 60/68, uveřejněné pod číslem 6/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014) dospěla k závěru, že je-li rozhodnutí o nákladech řízení odvislé od výsledku řízení ve věci samé, musí být obsaženo v rozhodnutí, jímž se řízení ve věci končí; později může být rozhodnuto o nákladech řízení jen za podmínek §166 o. s. ř. (jestliže soud opomněl rozhodnout o nákladech řízení). Výjimečně – když nelze v době konečného rozhodnutí ve věci samé přesně určit výši nákladů řízení – může soud v rozsudku (usnesení), jímž se řízení ve věci končí, vyslovit, zda a v jakém poměru je účastník povinen nahradit druhému účastníku náklady řízení, a vyhradit dodatečnému rozhodnutí určení výše (vyčíslení) těchto nákladů.
Je-li nárok na náhradu nákladů řízení konstituován soudním rozhodnutím, je toto soudní rozhodnutí také právním důvodem plnění a jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014), přičemž se neuplatní ani závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, o tom, že je třeba zkoumat zda povinnost k plnění dle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný korelát v rovině hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015). Proto také musí odvolací soud, resp. soud prvního stupně v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu opět rozhodovat jak o nákladech řízení před kasačním rozhodnutím, tak po něm (srov. §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1988, sp. zn. 1 Cz 35/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 1991, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015; z literatury srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol . Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1968). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom ustálená v závěru, že v jiném řízení náhradu nákladů řízení, která nebyla přiznána v původním řízení, již vymáhat nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2303/2014).
Protože však odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném závěru, že řízení trpí neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení (že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté), a na rozdíl od soudu prvního stupně se žalobou nezabýval po stránce věcné a závěry soudu prvního stupně v tomto směru neprověřil, Nejvyšší soud – v situaci, kdy tak nejsou podmínky nejenom pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání, ale ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu – usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu