ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.452.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 452/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. Š. , O., zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě -Moravské Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizaci , se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 546/56, IČ 659 93 390, zastoupenému JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátu, Masarykovo nám. 91/28, o zaplacení částky 2.110.480,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 213/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2016, č. j. 57 Co 663/2015-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 57 Co 663/2015-255, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2015, č. j. 54 C 213/2007-230, v napadeném vyhovujícím výroku I., jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.800.000,- Kč, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 14.260,- Kč, potvrdil, a pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.785.740,- Kč, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a V.), že žalobce je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku 4.230,- Kč na účet Okresního soudu v Ostravě (výrok III.) a že žalovaný je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku 30,- Kč na účet Okresního soudu v Ostravě (výrok IV.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout v období od 30. 1. 2005 do 29. 1. 2006 tím, že bezesmluvně užíval pozemek parc. č. 2407/5 o výměře 713 m 2 , ostatní plocha - silnice, v katastrálním území M. O., na němž se nachází silnice I. třídy I/56 (veřejně prospěšná stavba vybudovaná před rokem 1990). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobce tento pozemek koupil kupní smlouvou ze dne 11. 7. 2003 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 14. 7. 2003) v době, kdy na něm již silnice byla vybudována, že jeho vlastníkem byl do 27. 4. 2007, kdy uzavřel se Statutárním městem Ostrava směnnou smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 15. 5. 2007, a že silnice I/56 je ve vlastnictví státu, přičemž právo hospodaření s tímto majetkem náleží žalovanému.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - nepovažoval za relevantní jeho skutkové zjištění učiněné ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, Ing. Marcela Grygara a jeho výslechu před soudem, jímž bylo určeno obvyklé nájemné za užívání předmětného pozemku v daném místě a čase částkou 2.500,- Kč/m 2 /rok, a naopak vyšel z výměrů Ministerstva financí ze dne 1. 12. 2004, č. 01/2005 [viz bod 5 odst. 1 písm. c)], a ze dne 6. 12. 2005 (nesprávně uvedeno 2015), č. 01/2006, kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, z nichž zjistil, že v roce 2005 a v roce 2006 činilo v Ostravě maximální nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce 20,- Kč/m 2 /rok. Při právním posouzení věci odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2905/2005), která dovodila, že majetkovým vyjádřením prospěchu získaného užíváním cizí věci bez právního důvodu [§451, §458 a §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)] je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci zpravidla formou nájmu a která se důvodně poměřuje s obvyklou hladinou nájemného; bylo-li však nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Dospěl k závěru, že neužíval-li žalovaný v uvedeném období silnici I. třídy I/56 nacházející se na předmětném pozemku tehdy ve vlastnictví žalobce k podnikatelským účelům, a bylo-li nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce regulovanou cenou, činí výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému částku 14.260,- Kč, tj. 20,- Kč x 730 m 2 .
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva, která „nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než ji posoudil odvolací soud“, a to: „zda skutečně nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy i za situace, kdy úpravy pozemků (výstavba silnice I. třídy) provedené ze strany žalovaného, ve prospěch žalovaného či k účelu vyžadovanému žalovaným, nebyly provedeny se souhlasem žalobce (resp. jeho právního předchůdce) a právě jedině provedení těchto úprav ve svém důsledku zcela neguje právo žalobce jako vlastníka pozemků na spravedlivou náhradu za bezdůvodné obohacení ve výši znaleckým posudkem zjištěného tržního nájemného, jak by tomu bylo v případě, že by k výstavbě silnice I. třídy na předmětných pozemcích nedošlo“. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, „jak došlo k tomu, že předmětné pozemky bylo možno užívat pouze tak, že nájemné k nim bylo předmětem regulace“, že žalovanému, jehož postup považuje za rozporný s dobrými mravy, neměl poskytnout ochranu (§3 odst. 1 obč. zák., §2 odst. 3 NOZ, §3030 NOZ) a že „pochybil již tím, že nijak nereflektoval celou situaci právě z pohledu výkonu práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy, resp. se na rozdíl od soudu I. stupně vůbec nezabýval tím, za jakých okolností se stalo, že byla na pozemcích silnice I. třídy vybudována, a žalobce, resp. jeho právní předchůdce byl vyloučen z výkonu svého vlastnického práva, resp. tímto odsouzen k náhradě za užívání pozemků v bagatelní výši oproti náhradě či nájemnému tržnímu, které by jinak za nájem pozemků mohl získat“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, pokud nebude mít možnost sám napadený rozsudek změnit podle §243d, písm. b) o. s. ř.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v měnícím výroku o věci samé v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přijala a odůvodnila závěr, že výše bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci (nemovitosti) se určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí (nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Bylo-li by nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v dané věci.
Nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v rozhodném období, za něž žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, regulováno, a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí ze dne 1. 12. 2004, č. 01/2005, a ze dne 6. 12. 2005, č. 01/2006, kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách). Ostatně sám žalobce v dovolání uvedl, že „je mu známa judikatura dovolacího soudu stran stanovení výše nájemného pro případ, že nájemné v posuzovaném období bylo regulováno, dle něhož pak bezdůvodné obohacení nesmí přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy“, a v tomto ohledu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2905/2005, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013, sp. zn. 28 Cdo 1113/2014, sp. zn. 28 Cdo 327/2014, a sp. zn. 28 Cdo 4815/2004.
Pakliže v řízení bylo zjištěno, že žalobce koupil předmětný pozemek kupní smlouvou ze dne 11. 7. 2003 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 14. 7. 2003) v době, kdy na něm již silnice I/56 byla vybudována, pak otázka jím formulovaná, jakož i veškeré jeho námitky v dovolání vztahující se k předchozímu období, kdy vlastníkem předmětného pozemku byl jeho právní předchůdce, jsou zcela irelevantní, neboť pro právní posouzení dané věci nejsou podstatné (žádný význam nemají), a přípustnost dovolání proto založit nemohou.
K podání dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu co do částky 14.260,- Kč, jíž žalobě bylo vyhověno, není žalobce subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Potvrzující částí výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 14.260,- Kč nebyla žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, neboť jeho procesnímu návrhu bylo v tomto rozsahu vyhověno.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu