ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5301.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5301/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Mgr. J. A. , P., zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 99 580 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 26/1995, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 1 Cmo 124/2014-311, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. října 2015, č. j. 1 Cmo 124/2014- 343, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2013, č. j. 45 Cm 26/1995-249, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. září 2013, č. j. 45 Cm 26/1995-260, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 99 580 000 Kč s příslušenstvím, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle §237 občanského soudního řádu spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
V souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením §1 odst. 3, §3 a §47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí zákona č. 92/1991 Sb. privatizována; přitom je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu.
Uvedeným závěrům, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, nebo rozsudek ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1535/2005), a jež jsou konformní i s judikaturou Ústavního soudu akcentující prioritu restitučních nároků i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srov. např. nález ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, nebo nález ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000) se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil. Není sporu v tom, že právě pozemky, k nimž byl uplatněn (a posléze v určitém rozsahu i uspokojen) restituční nárok oprávněné osoby a jež proto byly vyloučeny z privatizace majetku podniku „Železniční prefabrikáty a kamenivo, státní podnik“, neměly být převedeny na Federální fond národního majetku (§11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.) a vlastnictví k těmto pozemkům (na rozdíl od ostatních složek podniku, restitučními nároky nedotčených) nemohla kupující, společnost BERON spol. s r.o., nabýt v rámci procesu privatizace, završeném uzavřením smlouvy o prodeji privatizovaného majetku podniku s prodávajícím Federálním fondem národního majetku dne 30. 9. 1992, ve znění dalších dodatků (§12 odst. 2 písm. b/, §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.).
Je-li předmětem privatizace podnik (ucelený a organizovaný soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání – k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit; §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obch. zák.“), uplatní se z judikatury dovolacího soudu i závěry, jež Nejvyšší vyslovil např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 715/2005 (a k nimž se znovu přihlásil např. i v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010), že při posouzení smlouvy o převodu majetku státu na kupujícího postupem podle zákona č. 92/1991 Sb. je sice třeba v prvé řadě vyhodnotit, zda smlouva byla uzavřena v souladu s ustanoveními §12 odst. 2 písm. b), §14 odst. 1, §15 až 20 toho speciálního zákona, v případě však, kdy je takto převáděným majetkem podnik, je třeba smlouvu posoudit i podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku (§476 a násl.). Byla-li uzavřena smlouva o prodeji majetku privatizovaného podniku a k určitým věcem bylo uplatněno právo třetí osoby a vlastnictví k nim při prodeji podniku nepřešlo na kupujícího, je třeba odpovědnost prodávajícího posuzovat podle ustanovení §486 odst. 4 obch. zák. ve vazbě na ust. §433 až 435 obch. zák., v nichž se výslovně upravuje situace a nároky vyplývající z právních vad prodávaného podniku (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2950/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud znovu přihlásil i usnesením ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2563/2012).
Nepříčí se tedy závěrům ustálené rozhodovací praxe, uzavírá-li odvolací soud, že na právní poměr účastníků je třeba hledět i prizmatem právní úpravy smlouvy o prodeji podniku (v níž je řešen postup a nároky kupujícího v případě vad prodávaného podniku, včetně situace, kdy vlastnictví k některým nemovitostem patřícím k podniku nepřešlo na kupujícího) a že smlouva o prodeji podniku (uceleného a organizovaného souboru hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání) není proto neplatná (pro rozpor se zákonem dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013), resp. že přijetím částky odpovídající kupní ceně podniku nezískal prodávající na úkor kupujícího majetkový prospěch plněním bez právního důvodu – bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. (a kdy odvolací soud uložil soudu prvního stupně v dalším řízení rozlišit a posoudit žalobcem uplatňované nároky i z pohledu jiných zákonných ustanovení).
Odvolacím soudem přijatý závěr není v kolizi ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou (zahrnující v to i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013), jež se vesměs vyslovuje k otázce platnosti kupní smlouvy uzavřené v procesu privatizace v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními, tedy smlouvy, jejímž předmětem byl konkrétní nemovitý majetek dotčený restitučními nároky, nikoliv majetek představující podnik či část podniku ve smyslu organizačním. Přitom i rozsudek ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1347/2009, meritorně řeší toliko otázku nabytí vlastnictví k věcem zahrnutým do majetku privatizovaného podniku v rozporu s blokačním ustanovením (v souladu s judikaturou ve prospěch osob uplatňujících nároky dle restitučních předpisů), nikoliv však důsledky takového postupu na právní poměr mezi prodávajícím a kupujícím podniku (kdy může jít právě o právní vadu postihující předmět plnění).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
I o náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu