ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1050.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1050/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem, se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/8, PSČ 470 01, proti žalovanému JUDr. Ing. Janu Langovi, CSc. , jako správci konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47053208, zastoupenému JUDr. Janem Rathem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, PSČ 110 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 29/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Cmo 23/2013, 13 Cmo 24/2013-397, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a čtvrtému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Cmo 23/2013, 13 Cmo 24/2013-397.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Cmo 23/2013, 13 Cmo 24/2013-397, se v prvním a třetím výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. března 2013, č. j. 58 Cm 29/2010-317, Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (J. K.) domáhala vůči žalovanému (JUDr. Ing. Janu Langovi, CSc., správci konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o.) vyloučení budovy č. p. – občanská vybavenost, na pozemku parc. č. 1554, budovy č. p. – občanská vybavenost, na pozemku parc. č. 1548, pozemku parc. č. 1548 o výměře 600 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. 1554 o výměře 713 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané na listu vlastnictví č. 965 pro katastrální území a obec u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa (dále také jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o. (dále též jen „úpadce“) [bod I. výroku], rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalobkyně uhradit státu 19 075 Kč (bod III. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první rozsudek ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 58 Cm 29/2010-154, kterým soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 3. května 2012, č. j. 10 Cmo 6/2012-217.
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Ing. T. K. (dále jen „T. K.“) je jednatelem úpadce od 12. října 1994 dosud a společníkem od 26. listopadu 1992 dosud. Ing. P. K. je jednatelem a společníkem úpadce od 8. března 1996 doposud.
2/ Žalobkyně předložila zápis z jednání mimořádné valné hromady pozdějšího úpadce konané dne 18. července 1997, jejímž předmětem bylo vytýčení dalšího postupu při jednání s Fondem národního majetku České republiky (dále také jen „FNM“). Tento zápis datovaný 18. července 1997 je podepsán oběma společníky a zároveň jednateli a je v něm mimo jiné uvedeno, že valná hromada rozhodla o prodeji vyjmenovaných nemovitostí včetně obchodní divize, a to společníkům, jednatelům a zaměstnancům pozdějšího úpadce či osobám jim blízkým.
3/ Dále žalobkyně předložila zápis z jednání mimořádné valné hromady pozdějšího úpadce konané dne 30. července 1997, jejímž předmětem bylo rozhodnutí o prodeji domu a obchodní divize jako části podniku. Tento zápis datovaný 30. července 1997 je podepsán oběma společníky a zároveň jednateli a je v něm mimo jiné uvedeno, že obchodní divize bude jako část podniku prodána žalobkyni za cenu stanovenou ve znaleckém posudku (za 4 000 000 Kč). Tento posudek není blíže specifikován.
4/ Dne 31. července 1997 uzavřel pozdější úpadce (za nějž jednal T. K.) s žalobkyní kupní smlouvu o prodeji části podniku. Předmětem této smlouvy byla „prodejna potravin č. p. na stav. parc. č. 1424 a pozemek parc. č. 1424“, zapsané na listu vlastnictví č. 1760 pro katastrální území u Katastrálního úřadu v České Lípě, a to včetně zařízení a inventáře prodejny a veškerých práv a povinností k zaměstnancům prodejny. Kupní cena byla sjednána ve výši 2 250 000 Kč. Dodatkem ke smlouvě č. 1 ze dne 17. října 1997 byl sjednán způsob úhrady daně z přidané hodnoty. V příloze smlouvy č. 1 byl uveden soupis majetku a členění kupní ceny, podle kterého činila hodnota nemovitostí 2 100 000 Kč (dále také jen „první smlouva“).
5/ Stejného dne uzavřel pozdější úpadce (za nějž jednal T. K.) s žalobkyní kupní smlouvu o prodeji části podniku. Předmětem prodeje této smlouvy byl „obchodní komplex č. p. na stav. parc. č. 1425 a pozemek parc. č. 1425“, zapsané na listu vlastnictví č. 1760 pro katastrální území u Katastrálního úřadu v České Lípě, a to včetně zařízení a inventáře prodejny a veškerých práv a povinností k zaměstnancům pozdějšího úpadce a nájemníkům komplexu. Kupní cena byla sjednána ve výši 1 750 000 Kč. Dodatkem ke smlouvě č. 1 ze dne 17. října 1997 byl sjednán způsob úhrady daně z přidané hodnoty. V příloze smlouvy č. 1 byl uveden soupis majetku a členění kupní ceny, podle kterého činila hodnota nemovitostí 1 700 000 Kč (dále také jen „druhá smlouva“).
6/ Vlastnictví sporných nemovitostí pro žalobkyni bylo do katastru nemovitostí vloženo ke dni 5. srpna 1997.
7/ Dne 8. srpna 1997 byly na účet pozdějšího úpadce zaslány platby ve výši 1 665 000 Kč a 2 145 000 Kč. Ve výpisu z účtu ze dne 11. srpna 1997 adresovaném žalobkyni byly tyto platby opatřeny ručně psanou poznámkou „úhrada prodejen 244.245 (záloha)“.
8/ Dne 15. září 1997 proběhlo na FNM za účasti obou jednatelů pozdějšího úpadce, a zaměstnanců FNM jednání, na němž bylo dohodnuto, že pozdější úpadce vyčlení majetek „ostatních činností“ tak, aby společnost vlastnila pouze majetkovou podstatu privatizovaného státního podniku KOVO Březnice a byly učiněny kroky ke kapitalizaci pohledávky FNM tak, aby vlastnil 51 % obchodního podílu pozdějšího úpadce. Tomu odpovídá i dopis FNM jednatelům pozdějšího úpadce ze dne 14. října 1997.
9/ T. K. předal žalovanému podle §17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), doklady uvedené v protokolu ze dne 16. dubna 1998, mezi nimiž nebyl uveden ani jeden znalecký posudek, ani jeden zápis z valné hromady a ani jedna kupní smlouva (jež by se vztahovaly ke sporným nemovitostem) či jen odkaz na ně.
10/ Usnesením (Krajského obchodního soudu v Praze) ze dne 18. prosince 2000, č. j. 93 K 66/97-670, které nabylo právní moci dne 25. května 2002, byl „na potřetí“ prohlášen konkurs na majetek úpadce a žalovaný byl ustanoven správcem konkursní podstaty.
11/ Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2009, č. j. 16 Cm 280/2001-136, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 13 Cmo 207/2009-188, byla zamítnuta žaloba, aby z konkursní podstaty úpadce byly vyloučeny nemovitosti (nešlo o nemovitosti, které jsou předmětem tohoto sporu), s tím, že kupní smlouva, na jejímž základě měli žalobci tyto nemovitosti nabýt, je absolutně neplatná pro rozpor s §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“), neboť jednak nebyl vypracován znalecký posudek při převodu nemovitostí na rodinné příslušníky jednatelů a společníků úpadce (nabyvatelů nemovitostí), jednak soud dospěl k závěru, že zápisy z mimořádných valných hromad, které měly dávat souhlas k převodu majetku, byly vyhotoveny až v průběhu řízení a nikoli před uzavřením kupních smluv, v nichž chyběl odkaz na tyto dokumenty. V dovolacím řízení byl tento rozsudek zrušen (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3649/2010, který je– stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu). Žalobkyně se tohoto sporu neúčastnila od počátku, o jejím vstupu do řízení na straně původních žalobců rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. června 2003, č. j. 16 Cm 280/2001-35.
12/ Žalovaný sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty dne 29. dubna 2010 s poznámkou, že věc je dotčena právy žalobkyně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2010, č. j. 93 K 66/97-1006, byla žalobkyně vyzvána k podání vylučovací žaloby. Výzva byla žalobkyni doručena dne 21. září 2010, žalobu podala 12. října 2010.
13/ Žalobkyně v řízení předložila znalecký posudek znalce V. Boháče (dále jen „znalec V. B.“) ze září 1997, podle něhož činila hodnota „nemovitosti č. p. a souvisejících pozemků“ 2 034 000 Kč a hodnota „nemovitosti č. p. a souvisejících pozemků“ částku 1 948 530 Kč.
14/ Dále žalobkyně předložila znalecký posudek znalce BDO Appraisal services – Znalecký ústav s. r. o. (dále jen „znalec BDO“) ze dne 27. dubna 2012, podle něhož činila hodnota stejných nemovitostí 1 994 000 Kč a 1 653 000 Kč.
15/ Podle znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Jaroslava Semeráda (dále jen „znalec J. S.“) činila ke dni převodu tržní cena nemovitostí převedených první smlouvou 2 500 000 Kč a tržní cena nemovitostí převedených druhou smlouvou 2 200 000 Kč. Posudek byl zpracován i s ohledem na již zpracované posudky znalců V. B. a BDO, k nimž se i vyjadřoval a vysvětloval rozdílnosti ve výpočtech.
Odkazuje na §196a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, na §47 odst. 1 a §51 obč. zák. a na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2012“), se soud prvního stupně nejprve zabýval platností obou smluv, a to zejména tím, zda byl dán předchozí souhlas valné hromady a zda kupní cena byla ke dni převodu cenou tržní.
K výši tržní ceny sporných nemovitostí ke dni 31. července 1997 soud prvního stupně v návaznosti na výsledky provedeného dokazování dospěl k závěru, že sporné nemovitosti byly prodány za cenu nižší, než byla cena tržní. Uvedl, že znalec J. S. názorně a logicky vysvětlil příčiny rozdílů, jakož i postupy své a dalších dvou znalců, a konstatoval, že znalec BDO použil pro žalobkyni výhodnějších údajů, takže jím stanovená cena musela být nižší, než cena určená znalci J. S. i V. B. Měl za neobvyklé, že kupní cena ve smlouvách byla nižší než cena vyhlášková stanovená znalcem V. B. dodatečně, protože to mělo za následek placení vyšší daně na straně žalobkyně. To však nemohl soud prvního stupně ověřit z důvodu skartace daňového přiznání i posudku finančním úřadem. Proto k posudku BDO nepřihlédl a ani tohoto znalce nevyslechl, přestože znalec použil doložku dle §127a zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). I snaha žalobkyně o „dehonestaci“ znalce J. S. vedla soud prvního stupně k nedůvěře vůči znaleckému posudku vypracovanému znalcem BDO na žádost žalobkyně.
Soud prvního stupně zdůraznil, že ani v jedné smlouvě není odkaz na souhlas valné hromady a na znalecký posudek a měl tak pochybnost o tom, že tyto zákonem požadované doklady (v době uzavření smluv) existovaly. Připustil, že zákon výslovně neobsahuje požadavek na takový odkaz ve smlouvě, ale dle jeho názoru §47 odst. 1 obč. zák. spojuje účinnost smlouvy se souhlasem příslušného orgánu, v tomto případě valné hromady úpadce. Podle soudu prvního stupně měli účastníci smluv tento odkaz zakomponovat, aby se vyhnuli případným pochybnostem. Protože tak neučinili a nebyli schopni prokázat, že skutečně byly splněny podmínky §196a obch. zák., neunesli podle soudu prvního stupně důkazní břemeno o platnosti uzavřených smluv.
K tomu soud prvního stupně poznamenal, že věc mohl vyjasnit svědek JUDr. S., který smlouvy údajně sepsal, ale k výslechu se nedostavil s poukazem na to, že nebyl zproštěn mlčenlivosti.
K námitce promlčení práva žalovaného na soupis sporných nemovitostí do konkursní podstaty soud prvního stupně uvedl, že se toto právo nepromlčuje. Námitka žalobkyně o rozporu soupisu sporných nemovitostí do konkursní postaty s dobrými mravy se soudu prvního stupně jevila jako bezpředmětná, protože žalobkyně si musela být vzhledem k příbuzenským vztahům k jednatelům a společníkům úpadce vědoma toho, za jakých podmínek se smlouvy uzavíraly a že majetek nenabyla v dobré víře, a to i s ohledem na probíhající spory o vyloučení dalších nemovitostí vyvedených z majetku pozdějšího úpadce. Soud prvního stupně dále vyjádřil pochopení pro zdrženlivost žalovaného (při zápisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce), neboť zřejmě vyčkával výsledku již běžících řízení, aby nevyvolával zbytečné další spory.
Soud prvního stupně konečně neměl za důvodnou ani argumentaci žalobkyně, že sporné nemovitosti vydržela. Žalobkyně totiž byla informována o vyvádění majetku z dispozice pozdějšího úpadce a také věděla o tom, že bylo nutné splnit podmínky §196a obch. zák. Nebylo ani prokázáno, že by FNM požadoval po pozdějším úpadci, aby vyvedl sporné nemovitosti ze svého majetku. Z předložených dokumentů pouze vyplynulo, že se řešil způsob úhrady dluhu pozdějšího úpadce a nikoli údajná „očista majetku“. Zápisy z jednání ze září 1997 a dopis FNM byly vypracovány a pozdějšímu úpadci zaslány až po vyvedení majetku v červenci 1997. Podle soudu prvního stupně tak od počátku žalobkyně nebyla v dobré víře a nemohla sporné nemovitosti vydržet.
Usnesením ze dne 28. února 2013, č. j. 58 Cm 29/2010-309, přiznal Městský soud v Praze soudnímu znalci J. S. za podaný znalecký posudek odměnu v celkové výši 16 214 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 2 861 Kč, tedy celkem částku ve výši 19 075 Kč.
K odvolání žalobkyně proti usnesení ze dne 28. února 2013, č. j. 58 Cm 29/2010-309, a proti rozsudku ze dne 4. března 2013, č. j. 58 Cm 29/2010-317, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2014, č. j. 13 Cmo 23/2013, 13 Cmo 24/2013-397, rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku potvrdil a bod II. výroku změnil jen tak, že žalobkyni zavázal povinností uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 9 811 Kč (první výrok), nepřipustil změnu petitu žaloby navrhovanou žalobkyní (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok) a potvrdil usnesení ze dne 28. února 2013, č. j. 58 Cm 29/2010-309 (čtvrtý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval usnesením, jímž soud prvního stupně přiznal znalečné znalci J. S. Přitom dospěl k závěru, že znalec vyúčtoval svou odměnu a hotové výdaje v rozsahu a sazbách odpovídajících náročnosti a rozsahu ocenění.
Pro účely posouzení důvodnosti odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud zopakoval dokazování zápisem z jednání mimořádné valné hromady pozdějšího úpadce ze dne 30. července 1997. Z něho zjistil, že na programu valné hromady byl prodej bytového domu na adrese, a dále prodej obchodní divize jako části podniku. Po projednání programu valná hromada pozdějšího úpadce schválila 100 % hlasů prodej obchodní divize formou prodeje části podniku žalobkyni s tím, že se prodej týká sporných nemovitostí, dále jejich veškerého vnitřního zařízení a vybavení a práv a povinností k zaměstnancům pozdějšího úpadce v rámci divize i vůči smluvním nájemníkům obchodního komplexu s tím omezením, že zásoby zboží nebyly předmětem tohoto prodeje a úhrnná cena za tuto část podniku se na základě účetní evidence a znaleckých posudků stanovila ve výši 4 000 000 Kč.
Na tomto základě odvolací soud posuzoval podmínky platnosti smluv podle §196a obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000. K tomu uvedl, že žalobkyně tvrdila a dokládala, že k uzavření obou smluv měl pozdější úpadce k dispozici souhlas valné hromady, zatímco žalovaný tvrdil, že k tomu tak nebylo a zápis z valné hromady z 30. července 1997 byl pořízen až dodatečně, což činí obě smlouvy neplatnými.
Odvolací soud měl za to, že zodpovězení otázky, zda si pozdější úpadce opatřil souhlas valné hromady před uzavřením obou smluv, není pro posouzení věci rozhodující. Dospěl totiž k závěru, že valná hromada dala souhlas nikoli k prodeji sporných nemovitostí žalobkyni, nýbrž k prodeji obchodní divize za celkovou cenu 4 000 000 Kč. Podle názoru odvolacího soudu nelze rozhodnutí valné hromady hodnotit jako předchozí souhlas k prodeji sporných nemovitostí žalobkyni, neboť není zřejmé, za jakých podmínek by jejich prodej měl proběhnout, když tyto podmínky se týkají prodeje části podniku jedinou smlouvou a nikoli dvěma smlouvami. Dále podle jeho mínění z obou smluv vyplynulo, že sporné nemovitosti byly prodány nikoli za celkovou cenu 4 000 000 Kč, ale za 3 800 000 Kč. Z těchto důvodů uzavřel, že souhlas valné hromady k prodeji sporných nemovitostí dán nebyl a nelze ho dovodit ani výkladem. Již tento nedostatek má za následek neplatnost obou smluv.
Za tohoto stavu věci měl odvolací soud za nadbytečné „další znalecké dokazování ohledně tržní ceny obou nemovitostí vzhledem k rozporům mezi znaleckým posudkem znalce J. S. a znalce BDO revizním znaleckým posudkem“.
Odvolací soud dále, s odkazem na závěry svého usnesení sp. zn. 15 Cmo 227/2004 v obdobné věci, neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně, podle níž se právo žalovaného sepsat sporné nemovitosti do soupisu konkursní podstaty promlčelo.
K argumentaci žalobkyně, že sporné nemovitosti vydržela, neboť se k nim chovala jako vlastník, byla jejich oprávněným držitelem a byla v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, a tím je do svého vlastnictví nabyla dnem 5. srpna 2010, uvedl, že dobrou víru ve své vlastnictví žalobkyně nepochybně pozbyla poté, co přistoupila do řízení na stranu žalující ve sporu vedeném proti témuž žalovanému ve věci, jejímž předmětem bylo vyloučení bytového domu, k jehož prodeji dala souhlas valná hromada pozdějšího úpadce společně se souhlasem k prodeji obchodní divize. Právní názor odvolacího soudu formulovaný v jeho rozhodnutí z 25. března 2010, podle něhož uzavření smluv musel předcházet souhlas valné hromady pozdějšího úpadce a podle kterého bylo třeba mít k dispozici zároveň znalecký posudek k tržní ceně předmětu prodeje, jí k tomuto datu byl znám a nejpozději uvedeného dne musela dobrou víru pozbýt, tedy před uplynutím 10 let.
Závěrem se odvolací soud vypořádal s návrhem žalobkyně, aby byla připuštěna změna petitu žaloby pro případ, že bude žaloba zamítnuta, tak, aby jí bylo přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši plnění poskytnutého pozdějšímu úpadci podle obou smluv, o němž soud prvního stupně opomněl rozhodnout. Odvolací soud o tomto návrhu rozhodl podle §95 o. s. ř. tak, že změnu petitu žaloby nepřipustil, neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, které buď nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, případně se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka formuluje následující otázky:
1/ Zda souhlas valné hromady je právním úkonem a zda v případě, že jím není, brání tato skutečnost tomu, aby pro jeho posouzení byla analogicky aplikována ustanovení upravující výklad a platnost právních úkonů, zejména pak §266 obch. zák.? Jinými slovy, je možné, aby určitost souhlasu valné hromady byla vyjma doslovného znění souhlasu valné hromady posuzována i podle pravidel (ustanovení) upravující výklad právních úkonů?
2/ Zda je v případě kupních smluv, na něž se uplatní (které podléhají) §196a odst. 3 obch. zák. ve znění účinném ke dni 31. července 1997, za situace, kdy jsou bezprostředně před podpisem těchto kupních smluv s prodejem a jeho podmínkami prokazatelně srozuměni všichni společníci a jednatelé, nezbytnou podmínkou platnosti kupní smlouvy udělení souhlasu valné hromady?
3/ Zda je pro posouzení toho, byl-li udělen řádný souhlas valné hromady k převodu majetku společnosti ve smyslu §196a odst. 3 obch. zák. ve znění účinném ke dni 31. července 1997 významné, zda majetek, který společnost převádí, je převeden více smlouvami či jedinou smlouvou, a to za situace, kdy písemný souhlas valné hromady se k počtu smluv, které mají být za účelem převodu s nabyvatelem uzavřeny, nikterak nevyjadřuje, a když ostatní podmínky obsažené v souhlasu valné hromady (tj. zejména specifikace převáděného majetku, nabyvatel/kupující a kupní cena) jsou v rámci uzavřené smlouvy/uzavřených smluv v souladu se souhlasem valné hromady? Jinými slovy, zda situace, kdy je na nabyvatele v režimu podmínek §196a odst. 3 obch. zák. ve znění účinném k 31. červenci 1997 převáděn majetek společnosti více smlouvami, když souhlas valné hromady počet smluv, kterými se předmětný majetek má převádět na nabyvatele, výslovně neobsahuje, má vliv na to, zda byl řádně dán souhlas valné hromady k předmětnému převodu majetku?
4/ Zda se osoba, která „vlastní“ nemovitost v dobré víře nepřetržitě po dobu 10 let, stane oprávněným vydržitelem a tedy i vlastníkem takové nemovitosti?
5/ Zda se právo správce konkursní podstaty zapsat majetek do soupisu konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání promlčuje, případně v jaké lhůtě?
6/ Zda je možné považovat jednání správce konkursní podstaty, který zařadí majetek (nemovitosti) do konkursní podstaty teprve po 13 letech ode dne jejich převodu na třetí osobu a po téměř 10 letech od prohlášení konkursu na majetek úpadce, za situace, kdy o tomto majetku prokazatelně věděl již v krátké době po zahájení konkursu, za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy dle §39 obč. zák., případně za jednání, kterému by dle §3 obč. zák. neměla být přiznána ochrana?
7/ Zda je v rámci žaloby na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, za které žalobce prokazatelně a nesporně uhradil kupní cenu, což je v době podání takovéhoto návrhu v průběhu řízení před soudy již prokázáno, přípustný návrh na změnu petitu žaloby v petit eventuální, tj. v takový petit, který by v případě neúspěchu excindační žaloby znamenal uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci prokazatelně uhrazenou kupní cenu?
8/ Zda je povinností soudu se vypořádat – byť stručně – v rámci odůvodnění s veškerými námitkami účastníka řízení?
K jednotlivým otázkám předestřeným v dovolání uplatňuje dovolatelka tuto argumentaci:
K otázce ad 1/ a 3/.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud vnitřně nesoudržně, nelogicky a v rozporu se skutkovými zjištěními nesprávně posoudil právní otázku existence souhlasu valné hromady, když dovodil, že souhlas valné hromady nebyl dán z důvodu převodu části podniku na základě dvou smluv namísto jedné.
Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu poukazuje na závěry obsažené v již zmiňovaném rozsudku zn. 29 Cdo 3649/2010, dále na usnesení ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 3703/2009, a na usnesení ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3646/2008) i Ústavního soudu (nález ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu citovaná níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu), když rozdílně od této judikatury posoudil otázku, zdali je možné na souhlas valné hromady aplikovat výkladová pravidla §266 obch. zák.
Podle dovolatelky je z rozhodnutí valné hromady pozdějšího úpadce naprosto zřejmé, že valná hromada vyslovila souhlas s převodem části podniku pozdějšího úpadce tak, jak k tomuto převodu následně došlo. Dovolatelce není jasné, proč odvolací soud uvedl, že souhlas valné hromady k převodu nebyl dán, když jej dala valná hromada nikoli k prodeji sporných nemovitostí žalobkyni, nýbrž k prodeji obchodní divize, k čemuž následně i došlo. Žalobkyně na základě obou smluv nenabyla pouze sporné nemovitosti, nýbrž nabyla část podniku, která obsahovala i tyto nemovitosti.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil rozhodnutí valné hromady i z hlediska stanovení kupní ceny sporných nemovitostí. Ze zápisu z jednání valné hromady ze dne 30. září (správně 30. července) 1997 je totiž podle dovolatelky naprosto zřejmé, že cena ve výši 4 000 000 Kč se stanovuje na celou část podniku (pojmenovanou jako obchodní divize) a nikoli pouze na sporné nemovitosti, jak dovodil odvolací soud. Na tomto závěru podle názoru dovolatelky nemění nic skutečnost, že se v rámci předmětného soudního řízení domáhá pouze vyloučení sporných nemovitostí, neboť žalovaný sepsal nikoli část podniku úpadce, ale pouze právě sporné nemovitosti.
K otázce ad 4/.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i při posouzení vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Dospěl totiž k nesprávnému závěru, že dovolatelka pozbyla dobrou víru již k 25. březnu 2010, tedy z pohledu odvolacího soudu před 5. srpnem 2010, kdy podle odvolacího soudu měla uběhnout desetiletá vydržecí doba. Dovolatelka upozorňuje na to, že smlouvy byly uzavřeny 31. července 1997 a vlastnická práva ke sporným nemovitostem byla „zavkladována“ ke dni 5. srpna 1997. Lhůta dle §134 obč. zák. tak dle dovolatelky uplynula již k 5. srpnu 1997 (zřejmě myšleno „2007“).
K otázce ad 5/.
Dovolatelka má za to, že otázka promlčitelnosti práva správce konkursní podstaty zapsat majetek do soupisu konkursní podstaty a případné lhůty promlčení dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Míní, že závěr o tom, že se takové právo nepromlčuje, je chybný, neboť kdyby měl správce konkursní podstaty neomezenou možnost majetek sepsat, tedy mohl by tak učinit po libovolnou dobu od prohlášení konkursu, odporovalo by to principu právní jistoty.
K otázce ad 6/ a 8/.
Dovolatelka především zdůrazňuje, že odvolací soud se touto otázkou nikterak nezabýval. Vytýká napadenému rozhodnutí nedostatečné odůvodnění, neboť podle jejího názoru odvolací soud nesplnil povinnost dle §157 odst. 2 o. s. ř., když se s tímto argumentem ohledně rozporu soupisu s dobrými mravy nijak nevypořádal. V tomto směru cituje nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, z něhož upozorňuje hlavně na to, že odvolací soud měl povinnost se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí.
K otázce ad 7/.
Dovolatelka konečně míní, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku přípustnosti změny žalobního petitu. Upozorňuje na skutečnost, že za převod nemovitosti zaplatila. Podle jejího názoru proto mělo být návrhu na připuštění změny žaloby vyhověno, neboť v daném případě nešlo o nový návrh, ale o návrh, který má skutkovou souvislost s nárokem již uplatněným.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který s odkazem na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2010, sp. zn. 13 Cmo 207/2009 (vydaného v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 280/2001) opakuje svou argumentaci o vyhotovení souhlasů valných hromad ex post , tedy že oba zápisy z valných hromad byly antedatovány, a to z důvodu zřejmé snahy o dodatečné zhojení vad převodu majetku pozdějšího úpadce na rodinné příslušníky společníků a jednatelů úpadce. Podle jeho názoru byly s ohledem na průběh řízení ve věci sp. zn. 16 Cm 280/2001 vyhotoveny dodatečně již před koncem roku 2006.
Také poukazuje na skutkové okolnosti jednání s FNM, ze kterých vyplývá, že až v září roku 1997 začalo být jednáno o budoucím vyvedení majetku pozdějšího úpadce, z čehož dovozuje, že dovolatelka nemohla nabýt v červenci roku 1997 sporné nemovitosti s odůvodněním, které v řízení prezentovala, a to že se tak stalo na základě požadavku FNM, aby byly sporné nemovitosti z majetku pozdějšího úpadce vyvedeny za účelem očištění privatizovaného majetku KOVO Březnice od majetku, který s privatizací nesouvisel.
Svou argumentaci pak zaměřuje zejména na vyvrácení dobré víry dovolatelky ve vztahu k vydržení sporných nemovitostí dovolatelkou. Podle jeho názoru nemohla být při uzavírání smluv v dobré víře, neboť jako manželka jednoho z jednatelů byla se situací pozdějšího úpadce plně seznámena, věděla o dluhu pozdějšího úpadce vůči FNM, bylo jí známo, že v době podpisu smluv nebyl ze strany FNM dán souhlas k očištění majetku pozdějšího úpadce a také věděla, že musí být naplněny podmínky §196a obch. zák. Poukazuje na to, že věřitel FNM byl prodejem sporných nemovitostí zkrácen a že dovolatelka o tom musela vědět. Dále uvádí, že je třeba námitku vydržení odmítnout i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, a ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011), podle které v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře, neboť s ohledem na nesplnění podmínek dle §196a obch. zák. jsou obě smlouvy absolutně neplatné. K tomu doplňuje, že s ohledem na skutečnosti zjištěné v řízení pod sp. zn. 16 Cm 280/2001, ztratila dovolatelka dobrou víru nejpozději před koncem roku 2006.
Závěrem žalovaný uvádí, že i kdyby měl Nejvyšší soud jiný názor ohledně posouzení souhlasů valné hromady pozdějšího úpadce s převody majetku, je nesporné, že s ohledem na znalecký posudek znalce J. S. byla kupní cena dle smluv z 31. července 1997 nevýhodná pro pozdějšího úpadce a ten byl prodejem nemovitostí za cenu nižší o 900 000 Kč, než byla cena obvyklá, zcela zjevně poškozen. Obě smlouvy tak byly absolutně neplatné pro rozpor s §196a odst. 3 obch. zák. ve spojení se závěry R 67/2012.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti druhému výroku.
Dovolatelka napadá krom jiného i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž nebyla připuštěna změna žaloby. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř), však není dána ani podle §237, §238 a §238a o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm taxativně vyjmenované. Z uvedeného je tak zřejmé, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 311/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2007, pod číslem 130).
Nejvyšší soud tedy dovolání v této části odmítl podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř., ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř.
K dovolání proti čtvrtému výroku.
Obdobné pak platí i pro tu část dovolání, která směřuje proti čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 561/2007, vyložil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o znalečném není dovolání přípustné, neboť takové rozhodnutí není možné zahrnout do výčtu rozhodnutí odvolacího soudu (§237 až §239 o. s. ř.), proti nimž je dovolání přípustné, (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 5017/2009).
Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř., ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř.
K dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zde nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázka ad 5/ nemůže přípustnost dovolání založit, neboť k promlčitelnosti práva správce konkursní podstaty sepsat určitý majetek do konkursní podstaty se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněném pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém formuloval závěr, že takové právo správce konkursní podstaty se nepromlčuje. Od tohoto závěru se Nejvyšší soud nemá důvodu odchylovat ani v této věci (k tomu ostatně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 4865/2007, či ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 4134/2008).
Nejvyšší soud dovolání shledává přípustným v posouzení zbylých dovoláním otevřených otázek, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je potud zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a ve zbytku jde o otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené.
Nejvyšší soud se tak v hranicích ostatních právních otázek vymezených dovoláním zabýval dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a ani být nemohl) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K otázkám ad 1/ až 3/ – k platnosti první i druhé smlouvy, k výkladu §196a odst. 3 obch. zák.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §196a obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 (pro věc rozhodném) může společnost uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec 1). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny uzavřít takovou smlouvu i jménem jiné osoby, použije se na smlouvu o úvěru nebo půjčce uzavíranou mezi společností a touto jinou osobou anebo na smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků této osoby, ustanovení odstavce 1 obdobně. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou (odstavec 2). Pokud společnost úplatně nabývá majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2 anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady. To neplatí, jde-li o nabytí majetku ovládanou osobou od ovládající osoby. Ustanovení tohoto zákona o zvyšování a snižování základního jmění zůstávají nedotčena (odstavec 3).
Podle §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
V dané věci je zásadní posouzení platnosti první i druhé smlouvy, konkrétně je určující, zda byly obě smlouvy uzavřeny v souladu s §196a odst. 3 obch. zák. (s ohledem na §135 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění). Odvolací soud se v tomto směru zaměřil pouze na posouzení existence souhlasu valné hromady pozdějšího úpadce, a to na výklad jejího rozhodnutí (usnesení) ze dne 30. července 1997.
Nejvyšší soud se k otázce povahy usnesení valné hromady a jejího výkladu v poměrech obchodního zákoníku mnohokrát vyjádřil. Již v usnesení ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3646/2008, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož usnesení valné hromady ani rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady není právním úkonem (k tomu srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1998, pod číslem 65). Tento závěr však nebrání tomu, aby i na usnesení valné hromady či rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady byla – za určitých okolností – analogicky aplikována ustanovení upravující výklad a platnost právních úkonů. Přestože byl tento závěr formulován v poměrech akciové společnosti, prosadí se také ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným [srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 3703/2009, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 346/2010, či opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 3649/2010, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4636/2010, ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 65/2014“), nebo ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 4499/2015].
Při respektování výkladových pravidel určených §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., jakož i zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, Nejvyšší soud, vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu o obsahu rozhodnutí valné hromady ze dne 30. července 1997 a přihlížeje jak ke všem okolnostem daného případu, tak i k následnému chování stran, jež den po tvrzeném termínu konání valné hromady pozdějšího úpadce vyústilo v uzavření kupní smlouvy, má za to, že posouzení tohoto rozhodnutí odvolacím soudem není správné a zjevně neodpovídá zjištěným skutkovým okolnostem případu.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že rozhodnutím ze dne 30. července 1997 valná hromada pozdějšího úpadce dala souhlas s prodejem části jeho podniku, mimo jiné i obchodní divize, s tím, že se prodej týká i sporných nemovitostí, a to dovolatelce za cenu 4 000 000 Kč. Z obou kupních smluv pak plyne, že na jejich základě byly prodány části podniku včetně sporných nemovitostí a dalších složek částí podniku, a to dohromady za kupní cenu 4 000 000 Kč.
Odvolací soud se nikterak nezabýval tím, co bylo míněno onou částí podniku nazvanou „obchodní divize“, tedy zejména nehodnotil, zda součástí této části podniku pozdějšího úpadce byly sporné nemovitosti, jak to tvrdila dovolatelka. Pokud součástí této části podniku byly (čemuž vše nasvědčuje), pak souhlas valné hromady byl dán i pro prodej sporných nemovitostí.
Stejně tak ze skutkových zjištění neplyne nic o tom, jak to dovozuje odvolací soud, že by měla být obchodní divize prodána dovolatelce jedinou smlouvou. Jestliže tedy byla tato část podniku prodána dovolatelce dvěma smlouvami, nezakládá tato skutečnost absolutní neplatnost uzavřených smluv pro rozpor s §196a odst. 3 obch. zák. Navíc závěr o neplatnosti smluv z důvodu, že nebylo zřejmé, za jakých podmínek by měl prodej nemovitostí proběhnout, neobstojí již proto, že žádné zákonné ustanovení, zejména pak §196a obch. zák., takové požadavky v rozhodné době nekladlo a nebylo tak třeba takové podmínky ani v souhlasu valné hromady stanovovat. Určení předmětu prodeje, ceny a osoby kupující bylo zcela dostačující. Smlouvy by tak byly neplatné pouze v případě, že by podmínky prodeje stanoveny byly a nebyly ve smlouvách dodrženy. Takové okolnosti se však ze skutkových závěrů odvolacího soudu nepodávají.
Závěr odvolacího soudu o tom, že smlouvy jsou neplatné i s ohledem na to, že valná hromada odsouhlasila prodej obchodní divize za cenu 4 000 000 Kč a nemovitosti byly prodány pouze za 3 800 000 Kč, je pak rovněž nesprávný. První i druhou smlouvou byly části podniku pozdějšího úpadce prodány dohromady právě za 4 000 000 Kč, a jestliže tím došlo k prodeji obchodní divize jako celku, i v tomto směru obsah smluv odpovídá rozhodnutí valného hromady pozdějšího úpadce o udělení souhlasu s prodejem majetku. Jestliže snad odvolací soud mínil založit své závěry na tom, že z rozhodnutí valné hromady není patrné, za jakou částku mají být nemovitosti prodány, pak s takovým výkladem nelze souhlasit. Valná hromada pozdějšího úpadce zjevně měla v úmyslu prodat část podniku jako celek dovolatelce za celkovou cenu, která měla vycházet z účetní evidence a z blíže neurčeného znaleckého posudku.
Pro posouzení platnosti obou smluv je tak rozhodující, zda sporné nemovitosti byly součástí obchodní divize, zda tato byla celá prodána oběma smlouvami za 4 000 000 Kč a zda kupní cena byla cenou tržní (srov. R 67/2012).
Lze tak uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v posouzení těchto otázek nesprávné.
Dovolatelce naopak nelze přisvědčit v námitce, podle níž k platnosti smlouvy podle §196a odst. 3 obch. zák. postačuje pouhé srozumění všech společníků společnosti. Již přímo z dikce tohoto ustanovení totiž plyne, že pro naplnění podmínek nabytí či zcizení je mimo jiné třeba souhlasu valné hromady, tedy je třeba formalizovaného rozhodnutí (usnesení) valné hromady jakožto orgánu společnosti o takovém souhlasu (srov. pro společnost s ručením omezeným §125 a násl. obch. zák.). Pouhé srozumění (byť všech) společníků nelze považovat za rozhodnutí valné hromady. K tomu více srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 23/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2014, pod číslem 133.
K otázce ad 4/ – k vydržení.
Podle §134 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013) se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (odstavec 1). Pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby (odstavec 4).
Ze skutkových zjištění vyplývá, že dovolatelka první i druhou smlouvu o převodu části podniku včetně sporných nemovitostí uzavřela s pozdějším úpadcem dne 31. července 1997 a vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo k 5. srpnu 1997 zapsáno do katastru nemovitostí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka pozbyla dobrou víru ve své vlastnictví nejpozději ke dni 25. března 2010 s tím, že vycházel z toho, že vydržecí doba měla skončit dne 5. srpna 2010.
Tento závěr je zjevně nesprávný, neboť desetiletá doba v tomto případě uběhla dne 5. srpna 2007, tedy mnohem dříve, než podle odvolacího soudu dovolatelka pozbyla dobrou víru o nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem.
Ani v posouzení této otázky tak napadené rozhodnutí neobstojí.
K otázce ad 6/ a /8 – k námitce, že soupis nemovitostí do konkursní podstaty je v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 a §39 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstojí již proto, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah rozhodnutí valné hromady pozdějšího úpadce ze dne 30. července 1997 a námitku vydržení, se Nejvyšší soud těmito otázkami za daného stavu již nezabýval (bylo by to nadbytečné). Nadto jde o argumentaci, která se nepřipíná k žádnému z výslovně projevených závěrů v napadeném rozhodnutí. Odvolací soud se totiž (jak správně namítá dovolatelka), ač potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, s těmito námitkami dovolatelky založenými na argumentu, že postup žalovaného je v rozporu s dobrými mravy (především pro časový odstup, s nímž přistoupil k zápisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce) nikterak nevypořádal, přestože dovolatelka tyto námitky uplatnila již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v rozsahu prvního a třetího výroku zrušil podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v rozsahu, v němž dovolání směřovalo i proti výrokům či jejich částí o nákladech řízení, bylo od počátku objektivně nepřípustné, což se ve způsobu rozhodnutí o této části dovolání neprojevilo jen proto, že dotčené výroky či jejich části byly odklizeny jako závislé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí nárok žalobkyně, když se znovu zaměří na výklad obsahu usnesení valné hromady pozdějšího úpadce ze dne 30. července 1997, a to v souladu se zásadami uvedenými především v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3646/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4636/2010 a v R 65/2014. V případě, že dospěje k závěru o existenci souhlasu valné hromady dle podmínek §196a odst. 3 obch. zák., tak se neopomene zabývat námitkami žalovaného o dodatečném vytvoření zápisů z jednání valné hromady, tedy problematikou jejich autentičnosti a doby vyhotovení (tvrzením o jejich antedatování). Opětovně pak posoudí otázku vydržení, a to hlavně se zaměřením na běh vydržení doby a na problematiku dobré víry žalobkyně, tedy zda ji vůbec od počátku měla, a pokud ano, tak kdy ji případně pozbyla, pokud vůbec. Odvolací soud se také neopomene zabývat tím, zda kupní cena byla cenou obvyklou (R 67/2012). S ohledem na námitku žalovaného rovněž posoudí platnost obou smluv v souladu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 134, tedy bude zkoumat, zda obě smlouvy nebyly uzavřeny oběma smluvními stranami v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů byť i jedné z nich, zde zejména pozdějšího úpadce. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že dovolatelka není vlastnicí sporných nemovitostí, vypořádá se i s její námitkou o „nemravnosti“ postupu žalovaného s ohledem na dobu sepisu sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
V novém rozhodnutí bude opětovně rozhodnuto o náhradě nákladů celého řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu