ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1511.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1511/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobce P. H. zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, PSČ 360 01, proti žalovanému KINETIKA s. r. o., se sídlem v Chodově, Nádražní 265, PSČ 357 35, identifikační číslo osoby 26346117, zastoupenému JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, PSČ 360 04, o zaplacení 1 470 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 308/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2014, č. j. 11 Co 416/2013-250, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 520,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 5. února 2013, č. j. 20 C 308/2010-206, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 710 256,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení (dalších) 759 743,25 Kč (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (bod IV. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Ing. Josef Beneš, jako správce konkursní podstaty V. J. (dále jen „úpadce“), uzavřel dne 28. dubna 2004 kupní smlouvu (dále též jen „kupní smlouva“), kterou zpeněžil v rozsudku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) za kupní cenu ve výši 2 250 000 Kč.
2/ Žalobce a úpadce sporné nemovitosti (s výjimkou dvou pozemků, u nichž žalobce neprokázal, že byl jejich spoluvlastníkem) nabyli v době trvání smlouvy o sdružení ze dne 13. září 1995, na jejímž základě spolu podnikali ve sdružení.
3/ Sdružení zaniklo k 31. prosinci 2001, avšak majetek nabytý účastníky sdružení nebyl nikdy vypořádán.
4/ Žalovaný v konkursním řízení úpadce vedeném u Krajského soudu v Plzni (dále jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 27 K 54/2002 uplatňoval pohledávku z úvěru, která byla v konkursu zjištěna v celkové výši 5 986 760,05 Kč s právem na oddělené uspokojení ze sporných nemovitostí (s výjimkou jednoho z pozemků). Žalovaný jako oddělený věřitel obdržel podle usnesení konkursního soudu ze dne 8. července 2008, č. j. 27 K 54/2002-299, na úhradu své zajištěné pohledávky částku 2 065 641,83 Kč, která představovala poměrný výtěžek zpeněžení (nejen) z kupní smlouvy ze dne 28. dubna 2004.
5/ Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. 15 Cmo 202/2010-15, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek č. j. 39 Cm 7/2009-69, jímž konkursní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči správci konkursní podstaty úpadce vyloučení náhradního plnění ve výši 2 250 000 Kč ze soupisu podstaty, neboť výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí byl již vyplacen oddělenému věřiteli (žalovanému) a v části spotřebován na náklady spojené s udržováním, správou a prodejem nemovitostí.
Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněná žaloba „z lepšího práva“ je opodstatněná co do částky 710 256,75 Kč. S výjimkou dvou pozemků (parc. č. 991/10 a 990/4) byly všechny ostatní nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví úpadce a žalobce, přičemž jejich podíly byly stejné. Žalobce měl tedy k uvedeným nemovitostem lepší právo než úpadce, a to v rozsahu jedné ideální poloviny. V tomto rozsahu neměl úpadce právo žádné. Soud prvního stupně dále poměřoval střet vlastnického práva žalobce s právem na oddělené uspokojení žalovaného. V situaci, kdy správce konkursní podstaty nepostupoval podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), se podle soudu prvního stupně žalovaný nemůže dovolávat svého práva na oddělené uspokojení, když k jeho výkonu v konkursním řízení nedošlo. K částečnému zamítnutí žaloby soud prvního stupně přistoupil proto, že žalobce se podle jeho názoru mohl domáhat vydání pouze té části výtěžku, která odpovídala rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na nemovitostech.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím bodu I. výroku změnil tak, že žaloba se zamítá i v tomto rozsahu (co do požadavku na zaplacení částky 710 256,75 Kč) [první výrok], potvrdil bod II. výroku, kterým soud prvního stupně žalobu do částky 759 743,25 Kč zamítl (druhý výrok), změnil body III. a IV. výroku o nákladech řízení a soudním poplatku (třetí a čtvrtý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (pátý výrok).
Odvolací soud měl za podstatné, který z účastníků má tzv. lepší právo k výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí při konkurenci práva zástavního na straně jedné a práva vlastnického na straně druhé. Oproti soudu prvního stupně uzavřel, že lepší právo má žalovaný. Vlastnické právo je podle jeho názoru zástavním právem omezeno natolik, že vlastník (spoluvlastník) nemůže svým právem disponovat a chovat se jako vlastník. Z toho dovodil, že v dané věci není naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný neměl hmotněprávní důvod k přijetí plnění z výtěžku zpeněžení. K tomu odvolací soud doplnil, že žalobce a úpadce byli spoluvlastníky dotčených nemovitostí, které oba zatížili zástavním právem ve prospěch svého věřitele, nelze tedy uzavřít, že by žalobce disponoval lepším právem než úpadce. Dle názoru odvolacího soudu je třeba lepší právo posuzovat vždy i ve vztahu k výsledkům jeho realizace. Při realizaci zástavního práva dojde k získání výtěžku na úkor vlastnického práva, při současném zániku práva vlastnického. Žalobu tak měl za neopodstatněnou v celém rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně otázky, která nebyla dovolacím soudem doposud řešena, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatel poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 28 Cdo 2982/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 521/2010, namítaje, že jeho právo k nemovitostem (právo vlastnické) je třeba (oproti mínění odvolacího soudu) poměřovat nikoliv s právem žalovaného, ale s právem úpadce. K tomu zdůrazňuje, že v rozsahu svého spoluvlastnického podílu ke sporným nemovitostem měl dovolatel více práv k předmětu zpeněžení než úpadce, který neměl k nemovitostem právo žádné (tudíž ani lepší právo než dovolatel).
Kromě toho dovolatel namítá, že žalovaný se nemůže dovolávat jako právního důvodu zakládajícího jeho právo k výtěžku zpeněžení z prodeje spoluvlastnických podílů žalobce svého zástavního práva k nim, neboť v konkursním řízení ani mimo ně k výkonu tohoto práva nedošlo. Dovolatel míní, že v situaci, kdy nevyplatil ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky právního předchůdce žalovaného ani nesložil cenu zástavy, ani k tomu nebyl nikdy vyzván, je žalovaný ve stejném postavení jako jiní konkursní věřitelé a nemůže vznášet své „právo odděleného věřitele“. Bezdůvodné obohacení vyplývá ze skutečnosti, že žalovanému byl vyplacen výtěžek z prodeje věcí (podílu na nemovitostech), k nimž měl žalobce na rozdíl od úpadce vlastnické právo.
Dovolatel též má za to, že napadeným rozhodnutím byl zásadně porušen princip legitimního očekávání, resp. princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dovolatel svůj nárok vůči žalovanému uplatňoval již v jiných soudních řízeních a z jiného právního důvodu (žaloba na určení vlastnického práva ke zpeněženým nemovitostem a žaloba o vyloučení náhradního peněžitého plnění z konkursní podstaty), přičemž všechny soudy se shodly, že žalobce se může domáhat zaplacení částky získané zpeněžením pouze žalobou proti oddělenému věřiteli.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Zdůrazňuje, že zástavnímu věřiteli přísluší právo na výtěžek ze zpeněžení zástavy, neboť zástavní právo je právem silnějším než vlastnické (spoluvlastnické) právo žalobce.
Dovolání žalobce je přípustné pro řešení otázek dovoláním předestřených, které v daných souvislostech dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku vyřešeny. Dovolání však není důvodné.
K povaze žaloby z lepšího práva.
Judikatura Nejvyššího soudu vycházející z R 81/2005, jež byla shrnuta v rozsudku ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2016, pod číslem 89, je ustálena na závěru, podle něhož se tzv. žalobou z lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání) rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu byla z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) vyplacena jeho pohledávka za úpadcem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, když má za to, že jí byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní podstaty "lepší právo" než věřitel uspokojené pohledávky a tedy, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, plnění by bylo náleželo třetí osobě; žaloba z tzv. lepšího práva uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) bylo v konkursním řízení porušeno (srov. též např. obdobně pro poměry žaloby z lepšího práva uplatňované v souvislosti s exekučním řízením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004 sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, které bylo uveřejněno pod číslem 74/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska hmotněprávního jde v žalobě z tzv. lepšího práva o právo z bezdůvodného obohacení, které vzniká tehdy, jestliže věřitel pohledávky uspokojené z konkursní podstaty získal na úkor třetí osoby majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Shodně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015.
Namítá-li dovolatel s poukazem na R 81/2005, že při žalobě z lepšího práva je třeba poměřovat právo ke zpeněženému majetku úpadce a žalobce (nikoliv právo žalobce a žalovaného), zjevně neinterpretuje R 81/2005 přesně. O podstatě žaloby z lepšího práva jasně hovoří výše shrnuté judikatorní závěry. Jak při žalobě z lepšího práva vyplývající z exekuce, tak i žalobě z lepšího práva, která je uplatňována v souvislosti s konkursním řízením, soud posuzuje podle hmotného práva, zda má k předmětu zpeněžení (výtěžku konkursu či exekuce) lepší právo třetí osoba (žalobce), nebo ten, kdo byl uspokojen v konkursu či v exekuci.
Jestliže Nejvyšší soud v R 81/2005 použil formulaci „lepší právo než úpadce“, vycházel ze situace, kdy k závěru, že je zde třetí osoba, která má k výtěžku zpeněžení lepší právo než věřitelé, kteří byli uspokojeni v konkursu, může zpravidla postačovat (již) zjištění, že zpeněžený majetek do konkursní podstaty nepatřil, neboť nenáležel úpadci. Proto se z jeho výtěžku nemohli (neměli) uspokojovat věřitelé úpadce, neboť ti odvozovali své právo podílet se na vydání výtěžku (jen) ze svého (věřitelského) vztahu vůči úpadci. Tak tomu ovšem není ve všech případech, kdy je v konkursu zpeněžen majetek třetí osoby. Typicky v situaci, jaká nastala i v posuzované věci, kdy k předmětu zpeněžení uplatňoval své (věcné) právo i věřitel, který byl ze zpeněžení dotčeného majetku nakonec uspokojen, si soud jen s tímto závěrem nevystačí. V těchto případech je nutno poměřovat právo třetí osoby, která tvrdí, že byla vyplacením výtěžku zpeněžení (příp. rozvrhem) poškozena, s právem věřitele, k uspokojení jehož nároků došlo.
K námitce, že v řízení nebylo realizováno zástavní právo žalovaného.
Tato námitka je zjevně nedůvodná již proto, že podle nezpochybněných skutkových závěrů soudů obou stupňů žalovaný přihlásil do konkursu svou pohledávku za úpadcem s právem na oddělené uspokojení, jehož důvodem byla právě existence zástavního práva váznoucího na sporných nemovitostech. Toto zástavní právo zatěžovalo i majetek, který byl v podílovém spoluvlastnictví žalobce. Žalovaný tak řádně uplatnit své zástavní právo, které následně zaniklo zpeněžením zástavy (prodejem spoluvlastnických podílů ke sporným nemovitostem) podle §28 odst. 5 ZKV. K povinnosti zajištěného věřitele přihlásit se do konkursu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“).
Uvedené lze shrnout tak, že žalovaný v konkursním řízení řádně uplatnil svou pohledávku za úpadcem včetně práva na uspokojení této pohledávky ze zpeněžení předmětu zajištění – zastavených nemovitostí. Zástavní právo bylo v řízení „realizováno“, neboť předmět zajištění byl zpeněžen a zástavní právo žalovaného zaniklo.
Ke střetu práva zástavního věřitele a vlastnického práva zástavního dlužníka.
V již zmiňovaném R 27/2003 Nejvyšší soud uzavřel, že zástavní dlužník je osobou, která je povinna strpět, aby k úhradě závazku osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli bylo použito výnosu z prodeje jeho majetku (výnosu z prodeje zástavy). (Jen) v tomto smyslu se na zástavu i pro konkursní účely pohlíží jako na majetek osobního dlužníka. Z uvedeného zřetelně plyne oslabení vlastnického práva ve prospěch práva zástavního (vlastník zástavy /zástavní dlužník/ je povinen použít zástavu ke krytí cizích dluhů /k uhrazení závazku osobního dlužníka/).
V rozsudku ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2005, pod číslem 180, Nejvyšší soud na uvedené závěry navázal a vysvětlil, že zástava je hodnotou určenou ke krytí závazku osobního dlužníka, bez zřetele k tomu, že vlastnicky náleží jiné osobě (zástavnímu dlužníku) a pro úplnost dodal, že pouze ta část čistého výtěžku zpeněžení zástavy, jež převyšuje výši zajištěné pohledávky, musí být v případě, že šlo o zpeněžení majetku osoby podle §27 odst. 5 ZKV, vydána této osobě (zástavnímu dlužníku). Jen do této výše totiž (podle obecné úpravy zástavního práva) zástavní dlužník „ručí“ zástavou za splnění závazku osobního dlužníka a vrácení částek jdoucích nad tento rámec by se domohl tzv. žalobou z lepšího práva.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce nemá lepší právo k výtěžku zpeněžení oproti žalovanému, jehož pohledávka s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení sporných nemovitostí (nejen podílu na nemovitostech) byla v konkursním řízení úpadce zjištěna, pročež se přijetím výtěžku zpeněžení žalovaný bezdůvodně neobohatil, nelze jeho právnímu posouzení ničeho vytknout. Uvedené judikatorní závěry o vztahu zástavního práva a práva vlastnického se prosadí také v poměrech dané věci, neboť dovolatel nezpochybňoval závěry odvolacího soudu, podle nichž byl žalovaný řádným věřitelem úpadce, jeho pohledávka byla zajištěna zástavním právem ke sporným nemovitostem a výše zajištěné pohledávky převyšovala výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí (zástavy). Za tohoto stavu věci není podstatné (pro výsledek daného sporu určující), zda správce konkursní podstaty před zpeněžením sporných nemovitostí dodržel postup dle §27 odst. 5 ZKV. Ani případné pochybení správce by totiž nic neměnilo na závěru, že žalovaný jako zástavní věřitel měl ke sporným nemovitostem lepší právo než dovolatel.
Důvodná konečně není ani námitka dovolatele, podle níž napadené rozhodnutí narušuje princip legitimního očekávání. Poukazuje-li dovolatel na to, že byl v jiných řízeních (v řízení o žalobě na určení vlastnického práva a v řízení o žalobě na vydání výtěžku zpeněžení konkursní podstaty), v nichž byl taktéž neúspěšný, odkázán na podání žaloby z lepšího práva, pak pomíjí, že soudy mu jen poskytly poučení o podmínkách, za nichž se může třetí osoba, která se domnívá, že její majetek byl nesprávně zahrnut do konkursní podstaty, zpeněžen a výtěžek zpeněžení již spotřebován nebo vydán věřitelům úpadce, domoci vydání plnění vůči osobám, které – podle ní neoprávněně – dosáhly uspokojení z výtěžku zpeněžení jejího majetku. Takovéto poučení však nikterak nepředznamenává možný úspěch třetí osoby (zde dovolatele) v řízení. V označených řízeních ostatně soudy dovolatelem v tomto řízení uplatňovaný nárok z lepšího práva neposuzovaly.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243b, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 25. července 2014), která podle ustanovení §7 bodu 6., §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění, činí 14 180 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 3 040,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 17 520,80 Kč.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu