ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3083.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3083/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovaným 1) K. K. , zastoupenému Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, PSČ 160 00 a 2) M. K., zastoupené Mgr. Janou Harcovou, advokátkou, se sídlem v Miloticích, Školní 601, PSČ 696 05, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 31/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2016, č. j. 8 Cmo 245/2015-198, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 1. července 2015, č. j. 53 Cm 31/2015-160, kterým Městský soud v Praze přiznal prvnímu žalovanému osvobození od soudních poplatků za odvolání podané proti rozsudku téhož soudu ze dne 24. června 2014, č. j. 53 Cm 73/2014-46, v rozsahu 25 % a druhé žalované v rozsahu 50 %.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého v poměrech dané věci nebyly podmínky pro úplné osvobození žalovaných od soudních poplatků splněny.
Přitom zdůraznil, že žalovaní ani v odvolacím řízení své skutečné majetkové poměry zcela neobjasnili, když z údajů, které soudu poskytli, není (mimo jiné) zřejmé, jaké jsou jejich další příjmy (např. z pronájmu majetku), zda a jaké bankovní účty „vlastní“ nebo z čeho hradí své základní životní potřeby. Za tohoto stavu nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že by nebylo v možnostech žalovaných opatřit si prostředky ke splnění (soudem prvního stupně již snížené) poplatkové povinnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, pak byla Nejvyšším soudem zdůrazněna také v celé řadě jeho dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, nebo usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Srov. dále též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16.
V soudní praxi konečně není pochyb ani o tom, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nelze celkové majetkové poměry zkoumat (pouze) ve vztahu k účastníku, jenž se domáhá osvobození od soudních poplatků, ale i s přihlédnutím k poměrům v jeho rodině, např. k příjmům a majetku jeho manžela (manželky), žijí-li ve společné domácnosti, neboť i tyto (ostatní) poměry ovlivňují závěr, zda účastník je či není schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 3396/2015).
Úvahu odvolacího soudu, podle níž žalovaní nesplňují předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, pak Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenou (k tomu srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14) ani na základě argumentů žalovaných obsažených v dovolání. V této souvislosti lze dodat, že úplné osvobození od soudních poplatků, jehož se dovolatelé domáhají, přichází v úvahu – jak ostatně plyne přímo z textu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. – jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Ty ovšem dovolatelé soudům nižších stupňů ani dovolacímu soudu nepředestřeli.
Námitky, podle kterých měl odvolací soud ze zjištěných skutečností dovodit závěr, že dovolatelé splňují zákonné předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků, nezahrnují žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na kterou by se vztahovalo některé z kriterií přípustnosti dovolání vymezených §237 o. s. ř., a nečiní tak dovolání přípustným.
Konečně výhradou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, dovolatelé poukazují na údajnou vadu řízení. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevírali jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; ani tato námitka tak dovolání přípustným nečiní. Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenou vadou ani netrpí (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost (a bez zřetele k výše uvedenému) Nejvyšší soud dodává, že žalovaní by v poměrech dané věci nemohli se svou žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků uspět ani tehdy, jestliže by soudy nižších stupňů měly tvrzení žalovaných o jejich objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání podané proti rozsudku soudu Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 53 Cm 73/2014-46, za osvědčené.
Z ustanovení §138 odst. 1 věty první o. s. ř. totiž plyne, že účastníkovi nelze přiznat (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků, jestliže jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) jde o takovou situaci zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., přitom platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska.
V poměrech projednávané věci přitom nemůže být žádných pochyb o tom, že v případě námitek, které žalovaní podali proti směnečnému platebnímu rozkazu a o nichž soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, se právě o takové zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (opravného prostředku) jedná.
Z obsahu včas uplatněných námitek (ve kterých žalovaní jednak nesouhlasili „s výší směnečné částky“ vyplněné do blankosměnky, jednak namítali, že nebyli jako směneční rukojmí vyzváni k úhradě jejich závazku), jakož i s přihlédnutím k závěrům zastávaným dlouhodobě v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, je totiž zřejmé, že žalovaní prostřednictvím namítaných skutečností nemohou správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit (jinak řečeno, žalovanými namítané skutečnosti nejsou vůbec způsobilé v projednávané věci přivodit zrušení směnečného platebního rozkazu).
K tomu v podrobnostech srovnej (jde-li o výhradu žalovaných, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v rozporu s uděleným vyplňovacím právem) např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 2184/2011, ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 785/2012, nebo ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014 (a v nich formulovaný závěr, podle kterého námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že údaj o výši směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je ve smyslu §175 o. s. ř. odůvodněnou námitkou jen tehdy, uvede-li žalovaný v námitkách současně "správnou" výši směnečné sumy), a dále (jde-li o námitku nepředložení vlastní směnky k placení) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněný pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 1801/2010 (a tam formulovaný závěr, podle něhož směnka vlastní se k placení směnečnému rukojmímu nepředkládá, navíc ani případným zmeškáním lhůt uvedených v čl. I. §53 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, práva majitele ze směnky vlastní vůči výstavci a směnečným rukojmím nezanikají).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu