ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.117.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 117/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 2. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný I. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3006, byl obviněný I. H. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) za jednání spočívající v tom, že jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti 1. HV Motor, s. r. o., IČ: 283 75 742, se sídlem Gajdošova 7/4392, Brno, registrované jako plátce daně z přidané hodnoty se čvrtletním zdaňovacím obdobím, s daňovým identifikačním číslem, v době od července 2009 do prosince 2009 včetně jménem této společnosti nakupoval sám nebo prostřednictvím jiných osob motorová vozidla v jiných členských zemích Evropské unie a Švýcarsku za cenu bez daně z přidané hodnoty a tato dovezená vozidla následně opět jménem této společnosti sám nebo prostřednictvím jiných osob prodával v České republice dalším fyzickým a právnickým osobám, a to za cenu již zatíženou daní z přidané hodnoty, přičemž v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a v rozporu s §23 odst. 1, §25 odst. 1 a §21 odst. 1 zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, nezahrnoval tyto nákupy a prodeje do jednotlivých přiznání k dani z přidané hodnoty, v nichž vykazoval v položkách „pořízení zboží u jiného členského státu“ a „dovoz zboží“ nulové hodnoty a naopak vykazoval plnění v položce „nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců“ a předstíral tak, že prodávaná vozidla nebyla nakoupena v zahraničí, ale v České republice, přičemž z uskutečněných prodejů vozidel nepřiznal ani neodvedl daň na výstupu a konkrétně tak učinil u 51 vozidel specifikovaných ve výroku rozsudku, čímž ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno II, nyní Finančním úřadem pro Hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 3.972.331,88 Kč. Za to byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů obchodních korporací v trvání pěti let.
Pro dalších 19 dílčích útoků, jimiž měl ve spojení s již zmíněnými 51 dílčími útoky spáchat pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, byl obviněný obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 2KZV 14/2013, podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
Proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání. Obviněný je zaměřil do odsuzující části rozsudku, státní zástupce jej pak napadl ve všech jeho výrocích. Vrchní soud v Olomouci o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v jeho zprošťující části (výrok ad I.) a v tomto rozsahu věc podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně vrátil (výrok ad II.). Odvolání obviněného pak podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (výrok ad III. ). V ostatních výrocích, tedy v odsuzující části, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (výrok ad IV.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu, konkrétně jeho výroku pod bodem ad III), podal následně obviněný I. H. dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat, zda stíhaný skutek byl či nebyl prokázán. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu však připomněl, že přezkumná povinnost dovolacího soudu je dána i v případě, kdy učiněná skutková zjištění soudů jsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak se podle jeho názoru stalo i v dané trestní věci. Dovolatel připustil svoji vinu pouze ve 30 vyjmenovaných případech, kdy podle svých slov alespoň mohl vědět, že konkrétní vozidlo bylo jménem společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., zakoupeno v zahraničí a následně prodáno v České republice. Nesouhlasí však s tím, že byl odsouzen i za neodvedení daně z přidané hodnoty z obchodních případů, o nichž nevěděl a v nichž vozidla sám ani prostřednictvím jiných osob v zahraničí nenakupoval a v České republice neprodával. Soudy podle dovolatele v tomto směru rezignovaly na zjištění, kdo předmětná vozidla v zahraničí objednával, platil a následně prodával zákazníkům v tuzemsku a zda byl k tomu zmocněn či pověřen. V uvedených souvislostech pak provedl vlastní hodnocení výpovědi kupce jednoho z vozidel, a sice svědka Ing. M., a namítl, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz svědčící o tom, že by předmětné vozidlo sám nebo prostřednictvím jiných osob ve Spolkové republice Německo koupil a tomuto svědkovi následně i prodal. Právě tento obchodní případ měl být podle dovolatele signálem, že je nutno důsledně zkoumat veškeré nákupy a prodeje vozidel popsané v obžalobě. Dovolateli není jasné, jak mohly soudy bez provedení úplného dokazování dospět k závěru, že věděl o každém z obchodních případů, jež byly v obžalobě uvedeny, a že se na nich sám nebo prostřednictvím jiných osob podílel. Dále má za to, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na nesprávném hmotněprávním posouzení norem obchodního práva o jednání podnikatele a jeho zastoupení. Citoval ustanovení §13, §15 a §16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době spáchání skutků, a §22 a §23 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, s poukazem na to, že za právnickou osobu mohl v době účinnosti těchto ustanovení platně jednat mimo její provozovnu pouze statutární orgán nebo zástupce právnické osoby na základě plné moci. Současně zdůraznil, že jako jednatel společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., k jednání za společnost nikoho mimo svědků K. a K. nezmocnil ani nepověřil. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně dovodil, že společnost zavazovalo v roce 2009 při nákupech a prodejích motocyklů, automobilů a letadla jednání jakýchkoli osob. Z obchodů provedených nezmocněnými osobami nelze podle jeho názoru požadovat přiznání a zaplacení daně z přidané hodnoty. Nelze mu tedy ani klást k tíži, že nepřiznal a neodvedl tuto daň z přidané hodnoty z těch obchodů, které někdo provedl pod hlavičkou 1. HV. MOTOR, s. r. o., bez jeho vědomí a souhlasu.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku ad III) zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem upozornil na to, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud ty spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu však nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Dovolatel podle státního zástupce sice mimo jiné formálně vytkl soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci z hlediska obchodního práva, ovšem fakticky v tomto směru pouze zopakoval svoji obhajobu z dosavadního řízení, podle níž jako jednatel společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., neměl o dovozech některých vozidel ze zahraničí ponětí, tato vozidla neobjednával, nezajišťoval jejich převoz a neprodával je, přičemž své postavení ve společnosti líčil jako postavení jakéhosi „bílého koně“. Touto obhajobou se však soudy obou stupňů obsáhle zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlily, proč ji měly za vyvrácenou. Poukázaly přitom zejména na výpovědi řady svědků – odběratelů předmětných vozidel, kteří potvrdili, že o jejich nákupu jednali přímo s obviněným, a dále na skutečnost, že obviněný byl jedinou osobou, která v předmětném období disponovala přístupem k účtu společnosti, z nějž v inkriminovaném období vybral 41.773.500 Kč. Dovolatel tedy musel mít přehled o rozsahu její obchodní činnosti. Odvolací soud poukázal též na skutečnost, že faktury vystavované v souvislosti s prodejem dopravních prostředků mají odpovídající číselnou návaznost, což vylučuje, že by byly vystavovány nezávisle na sobě různými osobami a bez vědomí obviněného. Hodnotící úvahy soudů mají podle přesvědčení státního zástupce návaznost na provedené důkazy a neodporují pravidlům formální logiky. Pokud soudy obhajobu obviněného neakceptovaly, nebyly jejich příslušné závěry v žádném, natož pak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný nepochybně věděl, že společnost provádí obchody v rozsahu desítek milionů korun, že nakupuje vozidla v zahraničí a že je prodává koncovým zákazníkům na území České republiky. Pokud podepisoval a podával daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých byly v rubrikách „pořízení zboží z jiného členského státu“ a „dovoz zboží“ nulové hodnoty, pak podle státního zástupce nepochybně jednal v přímém úmyslu tuto daň zkrátit. K okolnosti zakládající znak kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. ke spáchání činu ve značném rozsahu, pak obecně postačuje zavinění z nedbalosti /§17 písm. b) trestního zákoníku/, a to i z nedbalosti nevědomé. Tato forma zavinění by u obviněného nepochybně byla naplněna i za hypotetického předpokladu, že by přesně neznal rozsah těch „obchodních případů“, ve kterých nákupy a prodeje vozidel osobně neobstarával. Z hlediska daňové povinnosti společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., je podle názoru státního zástupce podstatné, že na účet této společnosti proběhla předmětná zdanitelná plnění, tj. že vozidla nakoupená v zahraničí za cenu bez daně z přidané hodnoty byla na území ČR prodána za cenu včetně této daně. Pokud jde o výši daňové povinnosti, je pak zcela irelevantní, jaký měly osoby, jejichž prostřednictvím byly nákupy a prodeje vozidel jménem společnosti prováděny, k této společnosti formální vztah, např. zda a v jakém rozsahu jim byla vystavena formální plná moc k jejímu zastupování. Takové okolnosti by případně mohly mít význam toliko v situaci nějakých civilněprávních sporů mezi 1. HV MOTOR, s. r. o., a dodavateli nebo odběrateli vozidel.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že námitky obviněného I. H., pokud jsou vůbec alespoň zčásti podřaditelné pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat za zcela nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak deklaroval i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný I. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba v obecné rovině připomenout, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) - h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání mimo jiné proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Nyní projednávané dovolání obviněného bylo Nejvyššímu soudu spolu s procesním spisem předloženo teprve dne 22. 1. 2016 . Důvodem této prodlevy byla zřejmě skutečnost, že vůči dovolateli bylo na podkladě napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058, nadále vedeno trestní stíhání pro část dílčích útoků žalovaného daňového deliktu (viz výroky ad I., II.). Věc pak byla Nejvyššímu soudu předložena poté, kdy ohledně této další trestné činnosti obviněného bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3098, ve spojení s usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2015 , č. j. 4 To 53/2015-3174. Posledně citovaným pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně byly podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z r u š e n y výroky o vině a trestu z rozsudku ze dne 14. 1. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3006, jež nabyly první moci ve spojení s napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058, a obviněnému byl uložen tzv. společný trest za všechny dílčí útoky pokračující trestné činnosti, jak byla vymezena v podané obžalobě.
Vyhlášením v pořadí druhého usnesení Vrchního soudu v Olomouci (jako soudu odvolacího) ve věci, tj. dnem 6. 10. 2015, tak přestaly projednávaným dovoláním napadené výroky o vině a trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3006, a výrok ad III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti těmto výrokům , právně existovat. Za této situace ovšem usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058, již nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Jestliže dovoláním napadené rozhodnutí „neexistuje“, nelze je ani v intencích ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat. V takovém případě je ovšem nutno pokládat dovolání za nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2006, nebo ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007).
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda lze nápravy případných vad takového již „neexistujícího“ rozhodnutí dosáhnout jiným způsobem. Je třeba připomenout, že podle ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s ukládáním společného trestu za další dílčí útok u pokračování v trestném činu soud zruší v dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem včetně nového dílčího útoku, popř. o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud, který rozhoduje o společném trestu, je vázán skutkovými zjištěními obsaženými v dřívějším rozsudku, tzn. tato skutková zjištění se bez dalšího stanou součástí jeho vlastních skutkových závěrů v novém rozsudku. Na straně druhé však soud rozhodující o společném trestu není vázán právním posouzením převzatých skutkových zjištění, ale je oprávněn a povinen je sám posuzovat, a to předně už z toho pohledu, zda jsou vůbec splněny právní podmínky pro posouzení činu jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku a zda se skutečně jedná o jediný pokračující trestný čin; jinak řečeno, zda jsou splněny zákonné (hmotněprávní) podmínky pro ukládání společného trestu, včetně důsledku tohoto postupu ve vztahu k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistý průlom do výše uvedených obsahových východisek však v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil právní názor, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09).
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti předmětnou judikaturu plně akceptuje. Proto v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že mu nic nebrání v tom, aby námitkám obsaženým v nyní posuzovaném dovolání věnoval pozornost v rámci projednání dalšího dovolání týkajícího se téže trestní věci, které obviněný podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2015, č. j. 4 To 53/2015-3174, a které je Nejvyšším soudem vedeno pod sp. zn. 3 Tdo 118/2016.
Stran dovolání obviněného I. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z výše uvedených důvodů není přípustné. Proto je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl bez věcného přezkoumání (§265i odst. 3 tr. ř.). Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu