ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1049.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1049/2017-635
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) P. K. , a b) K. J. , obou právně zastoupených JUDr. Petrem Jaškem, bytem v Šumperku, Hlavní třída 11/7, proti žalovaným 1) P. S. , 2) M. S. , oběma zastoupeným JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, a 3) M. K. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 42/2004, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. října 2016, č. j. 35 Co 20/2016-601, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. října 2016, č. j. 35 Co 20/2016-601, se ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2), a to v části výroku I. pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. září 2015, č. j. 12 C 42/2004-528, ve výrocích II. až IV. tak, že žádný z účastníků ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení u okresního soudu, a dále ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2015, č. j. 12 C 42/2004-528, zamítl žaloby na určení, že označený zůstavitel byl k uvedenému dni úmrtí vlastníkem předmětného nemovitého majetku, a na určení, že žalovaní nejsou vlastníky označených nemovitostí, a dále (výroky II. až IV.) rozhodl o náhradě nákladů řízení (žalobcům uložil povinnost, aby zaplatili žalovaným 1/ a 2/ na náhradě nákladů řízení částku 78.544,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta, ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 3/ rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále uložil žalobcům povinnost, aby nahradili státu náklady řízení ve výši 21.991,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku).
K odvolání žalobců a žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2016, č. j. 35 Co 20/2016-601, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil, změnil jej v nákladových výrocích II. až IV. tak, že žádný z účastníků ani Česká republika nemají právo na náhradu nákladů řízení u okresního soudu, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pokud jde o měnící výrok (týkající se náhrady nákladů řízení) a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, odvolací soud je odůvodnil následovně:
„V souladu s §142 odst. 1, §224 odst. 1 o. s. ř. by žalovaní P. S. a M. S. vzhledem k procesnímu úspěchu měli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a podle §148 odst. 1 o. s. ř. by stát měl mít podle výsledků řízení proti neúspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů na znalečné, které zaplatil ve výši celkem 21.741 Kč za shora uvedené dva znalecké posudky. Krajský soud však má za to, že lze postupovat podle §150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Rovnost práv občanů a účastníků řízení, jakož i jejich přístup k soudu jsou zaručeny Ústavou (čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). V daném případě se žalobci obrátili na soud s požadavkem na určení vlastnického práva jejich otce k předmětným nemovitostem v situaci, kdy M. K.o st. zemřel v červenci 2003 za nevyjasněných okolností násilnou smrtí. Proto mohli mít důvodné pochybnosti o majetkoprávních úkonech, které činil před svou smrtí. Žalobci přitom nebyli přímým účastníkem kupní smlouvy ze dne 21. 4. 1997, a proto o ní měli informace pouze zprostředkovaně. Nacházeli se tak, pokud jde o důkazní situaci, v horším postavení. Rovněž nelze přehlédnout, že jejich předpoklad, že M. K. st. kupní smlouvu nepodepsal, byl v průběhu řízení potvrzen i odborným znaleckým posudkem Mgr. Lenky Plzákové ze dne 10. 10. 2010.
Z hlediska výše uvedených zásad má pak každý z účastníků řízení právo domáhat se u soudu správného rozhodnutí, rovněž pak může spoléhat pouze na závěry odborných institucí, podle nichž soud o odborných otázkách rozhoduje. V posuzovaném případě se však závěry znaleckých posudků zásadním způsobem rozcházely. Byť jde o posouzení otázky složité a komplikované, objektivně zodpověditelné pouze na základě určité míry pravděpodobnosti, nelze toto riziko podle názoru krajského soudu přenášet na účastníky, tedy zásadním způsobem do otázky jejich procesního zavinění. Krajský soud proto považuje za spravedlivé, aby si každá ze stran nesla své náklady řízení. Stejně tak považuje za spravedlivé, aby náklady na znalecké posudky nesl stát, a to i s ohledem na délku řízení 12 let. ..
Ze stejných důvodů žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§224 odst. 1, §142 odst. 1, §150 o. s. ř.).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů (dosavadního) řízení, podali žalovaní a) a b) (dále též „žalovaní“ nebo „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezují tím, že „rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. otázky: ‚Zda lze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. skutečnost, že rozhodnutí soudu záviselo převážně na závěrech znaleckých posudků, které se zásadním způsobem rozcházejí, jakož i skutečnost, že žalobci podali žalobu jako dědici, kteří nebyli obeznámeni o okolnostech uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitých věcí uzavřené mezi zůstavitelem a žalovaným 1) a 2.‘“
Dovolatelé namítají, že úvaha odvolacího soudu, zda jde o výjimečný případ a zda jsou dány podmínky hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud by měl přihlížet zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení, vše pod korektivem zásady spravedlnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále již „Listina“) a práva rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Uvedenou právní argumentaci dovolatelé podkládají odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 3. března 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, nebo sp. zn. 30 Cdo 2880/2013. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání žalovaných písemně nevyjádřili.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
Soud prvního stupně (výrokem III.) uložil žalobcům povinnost, aby zaplatili dovolatelům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 78.544,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž odvolací soud – jak již shora bylo zreferováno – i tento nákladový výrok změnil tak, že za užití §150 o. s. ř. tyto náklady řízení, stejně jako náklady odvolacího řízení, dovolatelům nepřiznal.
Vzhledem k již výši dovolatelům (rozhodnutím odvolacího soudu) odepřených nákladů řízení, je přitom zřejmé, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč a že se zde tudíž neuplatní režim ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolání žalovaných proti dotčeným nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu je tudíž ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je také – jak bude rozvedeno dále – i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení uvedené procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu.
Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí (ve stručnosti shrnuto), že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek s tím, že nadepsaná rozhodnutí uvádí demonstrativní výčet těchto rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace §150 o. s. ř. Tento závěr přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“), když opakovaně zdůrazňuje, že „i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127).“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2007, sp. zn. II ÚS 145/06).
Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro aplikaci §150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
V judikaturou shora vyložených mezích se ovšem odvolací soud nepohyboval, neboť své rozhodnutí o náhradě nákladů (prvoinstančního i odvolacího) řízení založil toliko v akcentu, že žalobci aktivizovali soudní spor v situaci, kdy zůstavitel zemřel v červenci 2003 za nevyjasněných okolností násilnou smrtí, přičemž žalobci měli důvodné pochybnosti o majetkoprávních úkonech zůstavitele, tedy i kupní smlouvy ze dne 21. dubna 1997 (aniž by odvolací soud vyjasnil, na základě čeho u žalobců takové pochybnosti vyvstaly ve vztahu k převodní smlouvě uzavřené již v roce 1997), a dále v dopadech důkazního břemena této kauzy.
Důsledky spojené s neunesením důkazního břemene lze však stěží spojovat s právně významnou okolností z hlediska úvah o aplikaci §150 o. s. ř., neboť (z pohledu nyní posuzovaného případu) verifikace otázek, k nimž je třeba odborných znalostí, je vždy spojena s hodnocením důkazů rozhodujícím soudem ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž žalobce, jenž aktivuje sporné civilní řízení, pochopitelně musí být srozuměn s tím, že důkazní situace v daném sporu nakonec nemusí prokazovat jeho žalobní verzi, pročež v takovém řízení může být i procesně neúspěšný, s čímž souvisí i pravidlo, nestanoví-li zákon jinak, bude žalobce povinen hradit (plně) procesně úspěšnému žalovanému vzniklé náklady řízení, ledaže by zde byly osvědčeny podmínky pro výjimečnou aplikaci §150 o. s. ř. (k tomu srov. viz shora připomenutou judikaturu a okolnosti, které je třeba v souvislosti s úvahou o aplikaci §150 o. s. ř. posuzovat).
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že s ohledem na právo na spravedlivý proces „vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje…Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13.).
Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by odvolací soud v uvedeném směru zajistil dovolatelům patřičný procesní prostor, aby se k odvolacím soudem uvažovanému moderačnímu práva mohli vyjádřit. Takovýto deficit přirozeně nelze napravovat v dovolacím řízení tím způsobem, že by se sám dovolací soud zabýval právně významnými okolnosti z hlediska úvahy o případné aplikaci §150 o. s. ř. a nahrazoval tak vlastně odvolací proceduru.
Lze proto uzavřít, že rozhodnutí dovolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na neúplných a tudíž nesprávných právních závěrech. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v předmětné jeho části bez jednání zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu