ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2218.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2218/2017-620
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzované D. P. , omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem Městskou částí Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, dále procesním opatrovníkem JUDr. Zdeňkou Viktorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čs. armády 34, a zmocněnkyní Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 15 P 32/2010, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2016, č. j. 15 Co 540/2016-555, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. prosince 2016, č. j. 15 Co 540/2016-558, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2016, č. j. 15 Co 540/2016-555, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. prosince 2016, č. j. 15 Co 540/2016-558, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (díle již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2016, č. j. 15 P 32/2010-464, zamítl návrh posuzované na navrácení její svéprávnosti (výrok I.), změnil svůj předcházející rozsudek ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 12 Nc 830/2009-64, a usnesení téhož soudu ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 12 Nc 830/2009-69, tak, že posuzovanou v rozsahu uvedeném v meritorním výroku II. omezil v její svéprávnosti, posuzované jmenoval shora uvedeného opatrovníka, jemuž vymezil rozsah práv a povinností při výkonu této funkce (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VIII.).
K odvolání posuzované a opatrovníků (procesního a hmotněprávního) Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem ve znění jeho opravného usnesení změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu omezení svéprávnosti posuzované způsobem vymezeným v jeho výroku II. a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala zástupkyně (advokátka) posuzované (srov. §37 odst. 1 věta druhá z. ř. s.) dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod, který podle dovolatelky spočívá (vycházeje z obsahu podaného dovolání) v tom, že odvolací soud (respektive oba soudy) při rozhodování o omezení svéprávnosti dovolatelky postupovaly v rozporu s kritériem subsidiarity a proporcionality zásahu do svéprávnosti, a dále pochybily při omezení svéprávnosti dovolatelky v oblasti její tzv. testamentární způsobilosti a v oblasti rozhodování o jejím zdraví a o poskytnutí sociálních služeb. K tomu pak dovolatelka vymezuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. s tím, že u prvně řešené právní otázky odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“), na kterou dovolatelka v dovolání odkazuje a zčásti z ní cituje (podle jejího názoru pro tuto dovolací věc relevantní) právní názory, přičemž druhá právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka zdůrazňuje, že „k posouzení první otázky se již Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil a vyřešil ji odlišně než soudy, jejichž rozhodnutí dovolatelka napadá. Navíc, po upozornění na aktuální judikaturu odvolací soud učinil závěr, že jelikož se jedná o rozhodnutí ojedinělé, které nebylo Nejvyšším soudem zařazeno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, není nutné se s ním vypořádat.“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Procesní opatrovnice dovolatelky (JUDr. Zdeňka Viktorová, advokátka) v písemném vyjádření k dovolání posuzované uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Dále opatrovnice popisuje průběh předchozích jednání s dovolatelkou týkajících se řešení finančních otázek (zájem dovolatelky o koupi drahého kávovaru či tiskárny atd.), vyslovuje svůj názor na (ne)schopnost dovolatelky samostatně hospodařit a na její náhled na onemocnění. Zdůrazňuje, že dovolatelka se snažila domluvit nápomoc při jejím rozhodování až v odvolacím řízení, zaujímá (ve shodě s odvolacím soudem) svůj názor na (správnost odvolacím soudem vymezeného) rozsahu omezení dovolatelky v její svéprávnosti, neboť dovolatelka na svoje onemocnění nemá zcela (reálný) náhled, což nakonec vedlo až k její další hospitalizaci. Závěrem opatrovnice navrhla, aby dovolací soud dovolání posuzované zamítl.
Na toto vyjádření procesní opatrovnice nesouhlasně reagovala dovolatelka prostřednictvím své zmocněnkyně, a to podáním (označeným jako „Stanovisko k vyjádření bývalé opatrovnice pro řízení ze dne 21. 3. 2017“) ze dne 20. června 2017. Dovolatelka v tomto podání mj. uvedla, že s ohledem na okolnost, že její procesní opatrovnice v řízení dostatečně nehájila její práva (dovolatelka se nemohla opatrovnici dovolat, ani ji nemohla osobně navštívit, jelikož byla v té době hospitalizovaná, a ani opatrovnice ji v nemocnici nenavštívila, aby zjistila její názor), zvolila si jinou advokátku – v záhlaví označenou zmocněnkyni. Dovolatelka má za to, že funkce procesní opatrovnice skončila nejpozději právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v tomto případě je nutné na zastoupení v dovolacím řízení aplikovat §24 odst. 1 o. s. ř., podle kterého může mít účastník v téže věci současně jen jednoho zvoleného zástupce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání posuzované je – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K výtce dovolatelky učiněné prostřednictvím její zmocněnkyně v posledně zreferovaném podání shora nutno ozřejmit, že s přihlédnutím k §1 odst. 2 z. ř. s., §29 odst. 4 věty poslední o. s. ř. a §37 odst. 1 věty druhé z. ř. s., procesní opatrovnice dovolatelky je oprávněna vystupovat i v tomto dovolacím řízení, i když si dovolatelka (také) pro dovolací řízení (zcela v souladu s právem – srov. §37 odst. 1 větu druhou z. ř. s.) zvolila zmocněnkyni (advokátku), jejímž prostřednictvím nakonec podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Okolnost, že procesní opatrovnice nesouhlasí s dovolací argumentací dovolatelky, se mohla (a také se tak stalo) v dovolacím řízení projevit toliko v tom směru, že ji dovolací soud při rozhodování zohlednil, když důvody pro užití §37 odst. 2 z. ř. s. [např. v situaci, pokud by procesní opatrovnice v zastoupení dovolatelky vzala zpět dovolání, které však dovolatelka podala prostřednictvím své zástupkyně, jíž si zvolila, tedy nikoliv prostřednictvím procesní opatrovnice, a bylo by tak nezbytné řešit takto vzniklý konflikt (k tomu srov. §37 odst. 1 větu druhou z. ř. s.)] v tomto případě osvědčeny nebyly.
K přípustnosti a důvodnosti podaného dovolání:
Obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku jsou stanoveny v §157 odst. 2 o. s. ř. a vztahují se i na rozsudek odvolacího soudu.
Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz a http://nalus.usoud.cz ).
I když za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní názor na řešení příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016), nezbavuje to soud povinnosti v odůvodnění rozhodnutí reagovat (alespoň stručně) na právní argumentaci účastníka, v níž je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Znamená to tedy, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
Výše uvedené doléhá jak na prvoinstanční tak i na odvolací řízení. K tomu lze připomenout závěry, které dovolací soud vyložil v rozsudku ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016: „...absence vypořádání se s odvolacími námitkami dovolatele (v dané procesní fázi vystupujícího v pozici odvolatele) v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, ač jistou část z nich sám referuje v odůvodnění svého rozhodnutí, zcela naplňuje opodstatněnost té části dovolací argumentace, v níž dovolatel právně relevantním způsobem, s odkazem i na označenou judikaturu Nejvyššího soudu...dovozuje naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Již pro tento stěžejní procesní moment je naplněn shora dovolatelem vymezený předpoklad přípustnosti i důvodnosti jeho dovolání a za daného procesního stavu Nejvyšší soud – s vědomím své ustálené judikatury, ale i judikatury Ústavního soudu a z ní plynoucí všeobecné závaznosti jeho nálezů – neměl jinou procesní možnost, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.“
Obdobná situace nastala i v posuzované věci.
Ačkoliv dovolatelka v odvolacím řízení poukazovala též na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016), které podle jejího názoru podporovalo uplatněnou odvolací argumentaci (nešlo tedy o pouhý – bez průmětu do odvolacích námitek – judikatorní odkaz, nýbrž o zcela jasné zdůraznění, že v označeném rozhodnutí dovolacího soudu je obsažen právní názor, který podporuje v dané části uplatněnou odvolací argumentaci), odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení svého) rozsudku pouze uvedl, že „odkaz posuzované na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2016, č. j. 30 Cdo 944/2016-382 není případný, když se jedná o rozhodnutí ojedinělé, které ani nebylo Nejvyšším soudem ČR zařazeno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.“ Jinými slovy řečeno (a interpretovat danou pasáž odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nelze jinak) odvolací soud uvedl, že se právním názorem dovolacího soudu, obsaženým v předmětném rozhodnutí, zabývat nebude, neboť toto rozhodnutí nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a kromě toho se jedná o rozhodnutí ojedinělé.
Přístup, který v daném případě zvolil odvolací soud z hlediska toho, jak se vypořádal s argumentací dovolatelky stran jejího odkazu na rozhodnutí dovolacího soudu, lze stěží v poměrech demokratického právního státu, v jehož rámci je nezbytné též plně respektovat právo účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, akceptovat. Zcela jiná situace by pochopitelně nastala, pakliže by odvolací soud - naznal-li by, že dovolací soud v označeném rozhodnutí vskutku řeší právní otázku, na jejímž vyřešení spočívá rozhodnutí i v dané věci - s judikovaným právním názorem dovolacího soudu vyslovil nesouhlas a současně podle svého přesvědčení vyložil konkurující právní názor (např. s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, změny v právní úpravě apod.). Případně v odůvodnění rozsudku vyložil, že dovolatelka nesprávně dovozuje argumentační podporu v uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu, které řeší (a zde by odvolací soud měl alespoň stručně vyložit podstatu svého závěru) právní otázku zcela jinou, která na daný případ nedoléhá atd.
Nejen z výše uvedeného důvodu, ale také s ohledem na okolnost, že odvolací soud v převážné části nereagoval na odvolací námitky posuzované, je za dané situace procesně neudržitelné (nemožné), aby tyto defekty byly zhojovány v dovolacím řízení.
Nelze také přehlédnout, že ač měl odvolací soud k dispozici sdělení Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 21. června 2016 (na č. l. 510), sdělení tehdejšího (hmotněprávního) opatrovníka Z. M. ze dne 29. června 2016 na č. l. 514, lékařskou zprávu MUDr. Jany Viktorové ze dne 28. července 2016 na č. l. 517, anebo lékařskou zprávu z Ústřední vojenské nemocnice v Praze ze dne 17. června 2016 (na č. l. 519-521), skutková zjištění z těchto listin (obsahující zcela zásadní informace k aktuálnímu zdravotnímu stavu posuzované a jejím poměrům) neučinil a ani v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, proč tyto listiny nepovažoval za relevantní, a tedy proč se jimi v řízení nezabýval.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu