ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5500.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5500/2015-296
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně C. W. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 219/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 64 Co 131/2015-267, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 64 Co 131/2015-267, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2014, č. j. 19 C 219/2011-229, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2015, č. j. 19 C 219/2011-234, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhá na žalované zaplacení částky ve výši 757 859 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti se zajištěním jejích dvou automobilů pro účely trestního řízení vedeného proti žalobkyni u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 18/2005, které následně skončilo zproštěním obžaloby. Vozidla byla žalobkyni vrácena po skončení trestního stíhání poté, co byla zajištěna po dobu více než 8 let, bez možnosti žalobkyně je užívat. V důsledku dlouhotrvajícího trestního řízení, kdy byla obě vozidla odstavena z provozu a nebyla prováděna jejich údržba, hodnota vozidel ke dni vrácení poklesla. Znehodnocení vozidel žalobkyně vyčíslila s odkazem na znalecký posudek částkami 434 859 Kč a 323 000 Kč. Dále se žalobkyně domáhala náhrady nákladů vynaložených na znalecký posudek zpracovaný znalcem Ing. Janem Pavlíčkem ve výši 4 800 Kč.
2. Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2013, č. j. 64 Co 352/2012-85, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2012, č. j. 19 C 219/2011-45, kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl o věci znovu rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 19 C 219/2011-229, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2015, č. j. 19 C 219/2011-234, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 724 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 724 000 Kč od 18. 8. 2011 do zaplacení a z částky 4 800 Kč od 29. 8. 2011 do zaplacení (výrok I). Dále žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení částky ve výši 37 859 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 183 572,60 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III), státu však náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil jen tak, že úrok z prodlení od 18. 8. 2011 do zaplacení se stanoví z částky 720 000 Kč, jinak jej v tomto výroku i ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I), a dále vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 27 878,40 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí vozidel Volkswagen Golf 1J 1,9 D a Nissan Terrano II 2,4 Wagon, které vydala policii v průběhu listopadu a října 2001. Nesporným byl učiněn také průběh trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby žalobkyně. Soud prvního stupně provedl dokazování znaleckými posudky znalce Ing. Jana Pavlíčka ohledně stanovení obvyklé ceny vozidel k datu jejich odebrání a stejně tak k datu vrácení vozidel žalobkyni, přičemž u obou vozidel bylo shodně konstatováno, že poškození jednotlivých dílů vozidel ke dni jejich vrácení bylo větší, než kdyby byla vozidla po dobu zajištění běžně provozována. Dále však soud prvního stupně doplnil dokazování o znalecké posudky soudem ustanoveného znalce Karla Lukáše, z nichž byly taktéž zjištěny ceny obou vozidel jak k datu jejich odebrání, tedy ke dni 23. 11. 2001 a 19. 10. 2001, tak k datu jejich vrácení dne 1. 8. 2010, avšak v tomto případě v odlišné výši než jak vyplynulo ze znaleckých posudků předložených žalobkyní, a to tak, že rozdíl cen vozidel činil částky 400 000 Kč a 320 000 Kč. Soudní znalec rovněž odhadl opotřebení dílů v důsledku jejich zadržení na částku 40 000 Kč na každém vozidle. Znalec přitom uvedl, že pokud by vozidla byla provozována, k takovému opotřebení by nedošlo. Následně odhadl stejnou částku, tedy 40 000 Kč, na náklady, které by žalobkyně byla nucena vynaložit na běžný provoz každého z vozidel.
5. Soud prvního stupně s odkazem na §128 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny předpoklady pro odpovědnost státu k náhradě škody, když je zde dána existence odpovědnostního titulu, příčinné souvislosti a vzniku škody spočívající v omezení vlastnického práva. Při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva soud prvního stupně vycházel ze znaleckých posudků soudem ustanoveného znalce Karla Lukáše, který rozdíl cen vozidel při jejich zadržení a navrácení žalobkyni stanovil na celkovou částku 720 000 Kč. Soud prvního stupně také zhodnotil, že škoda ve výši 40 000 Kč žalobkyni nevznikla, když škoda způsobená opotřebením vozidel jejich zadržením a neužíváním, a náklady, které by žalobkyně musela vynaložit na provoz vozidel, byla oceněna sumou ve stejné výši. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně netvrdila, že by si v době svého trestního stíhání sjednávala nájem jiných vozidel, pouze spekulovala o tom, že jí škoda vznikla neužíváním vlastních vozidel, případně jejich nájmem nebo prodejem. Za důvodný soud prvního stupně považoval i nárok na náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku Ing. Janem Pavlíčkem, na jehož podkladě byla žaloba podána. Žalobkyni přiznal též náhradu nákladů řízení v plné výši s tím, že výše přiznaného plnění závisela na znaleckém posouzení. Výrok o nákladech státu soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobkyně byla ve věci úspěšná a náklady představované znalečným byly hrazeny z rozpočtových prostředků státu.
6. Žalovaná odvoláním napadla vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I a výrok III o nákladech řízení. Odvolací soud však vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně ohledně splnění předpokladů pro odpovědnost státu za škodu spočívající v nepřiměřeném omezení vlastnického práva. Zajištění obou vozidel podle odvolacího soudu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a v důsledku toho došlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva žalobkyně, nehledě na to, že pokud zajištěním měl být sledován účel reparace, podstatný pokles zajištěného majetku by v případě odsuzujícího rozsudku tento účel naplňoval jen minimálně, na rozdíl například od zajištění peněžních prostředků. Tím je ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod dán odpovědnostní titul. Majetkovou újmu žalobkyně lze spatřovat v tom, že nemohla vykonávat vlastnické právo ke svému majetku, tedy spotřebovávat jeho užitnou hodnotu, vyjádřenou podstatným poklesem jeho ceny, případně jinak se svým majetkem ve svůj prospěch nakládat. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s drobnou opravou ohledně částky, k níž se pojí prodlení od 18. 8. 2011 do zaplacení a která představuje součet rozdílů hodnot obou vozidel, zatímco ke zbývající přisouzené částce 4 800 Kč se pojí prodlení za dobu od 28. 8. 2011 do zaplacení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla v plném rozsahu dovoláním. V něm namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho závěry jsou v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Podle žalované se v případě nemožnosti věc užívat jedná o škodu jen tehdy, jestliže vlastník v souvislosti s nemožností věc užívat vynaložil peněžní prostředky, aby účelu, k němuž obvykle věc užíval, dosáhl jinak, což se v případě žalobkyně nestalo. Podle názoru žalované nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že majetkovou újmu žalobkyně lze spatřovat v tom, že nemohla vykonávat vlastnické právo ke svému majetku, tedy spotřebovávat jeho užitnou hodnotu, vyjádřenou poklesem jeho ceny, ve svůj prospěch, případně jinak se svým majetkem nakládat. Pokles časové ceny vozidla podle žalované nemůže být již z povahy věci škodou vzniklou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, když je zřejmé, že k poklesu hodnoty vozidla by došlo i při jiném běhu věcí bez ohledu na jeho běžné užívání žalobkyní či nikoli, a to v důsledku plynutí času. Vznik škody spočívající v nákladech na zapůjčení náhradního vozidla či ušlého zisku žalobkyně dokonce ani netvrdila. Takto uplatněný nárok podle názoru žalované neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí.
8. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I mění tak, že žaloba v tomto rozsahu zamítá, a ve výroku III tak, že žalované se přiznává na nákladech řízení před soudy obou stupňů náhrada hotových výdajů za provedené úkony právní služby v paušální výši. V případě, že dovolací soud neshledá splnění podmínek pro změnu napadeného rozhodnutí, žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedla, že byla po mimořádně dlouhou dobu nezákonně zbavena svého vlastnického práva k vozidlům a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu je třeba zohlednit časový aspekt omezení vlastnického práva zajištěním věci. Dále žalobkyně citovala ze znaleckých posudků Ing. Jana Pavlíčka, aby ilustrovala, k jakému rozsahu poškození vozidel došlo, a připomenula zákonná ustanovení i judikaturu, kterou je třeba podle ní na daný případ aplikovat. Mimo jiné uvedla, že při správě vozidel v důsledku dlouhodobého odstavení z provozu došlo k jejich poškození a významnému snížení hodnoty, a že žalovaná by se mohla své odpovědnosti zprostit pouze tehdy, pokud by v řízení prokázala, že dodržela své zákonné povinnosti plynoucí z ustanovení §10 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, což však neučinila. V další replice k dovolání žalované žalobkyně odkázala na nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k výkladu pojmu škoda a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby, tedy za vyjádření k dovolání i za další repliku.
III. Formální náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda stát odpovídá za žalobkyní tvrzenou škodu spočívající ve snížení obvyklé ceny vozidel žalobkyně v důsledku plynutí času, jestliže kvůli nesprávnému úřednímu postupu nemohla v průběhu trestního řízení zajištěná vozidla užívat, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné.
16. Ustanovení §13 OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu, jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
17. Podle §26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
18. Podle §442 odst. 1 občanského zákoníku, který je z hlediska časové působnosti aplikovatelný v této věci (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 téhož ustanovení se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
19. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné; oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, ..., plní úlohu všeobecného ekvivalentu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).
20. Ze skutkových zjištění učiněných v této věci je zřejmé, že žalobkyni vznikla v rozhodném období škoda, neboť došlo ke snížení hodnoty vozidel zajištěných pro účely trestního řízení. Je proto na místě posoudit, zda ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti se zajištěním vozidel, tj. s jednáním státu.
21. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
22. Žalobkyně konstruuje svou škodu jako rozdíl mezi obvyklou cenou, kterou měla předmětná vozidla v době jejich zajištění a obvyklou cenou, kterou měla v době jejich vydání žalobkyni.
23. Podle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, v znění ke dni 31. 12. 2013, majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.
24. Z citovaného §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. je zřejmé, že se obvyklou cenou rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Obvyklá cena je proto určována poměry na trhu s určitým zbožím, v daném případě s osobními vozidly. Žalobkyní tvrzený pokles obvyklé ceny vozidel je pak odvislý od poměrů na daném trhu, který je na žalobkyní tvrzeném nesprávném úředním postupu zcela nezávislý. Jinak řečeno, k poklesu obvyklé ceny vozidel žalobkyně by došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu, který proto nelze považovat za jeho příčinu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, uveřejněný pod číslem 35/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, II. ÚS 1013/16). V dané otázce je tak právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné.
25. Jestliže škoda žalobkyně nevznikla v příčinné souvislosti s jejím trestním stíháním, jsou úvahy o použitelnosti §128 odst. 2 občanského zákoníku a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nadbytečné, neboť daná ustanovení by se obecně mohla uplatnit jen tehdy, pokud by ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s postupem státu.
26. Lze si představit, že žalobkyni mohla vzniknout škoda spočívající v tom, co by bývala musela vynaložit na zajištění funkce, kterou jí poskytovala zajištěná vozidla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2176/2006). Takový nárok však v předmětném řízení uplatněn nebyl.
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
28. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., tedy je-li v posuzovaném případě dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
29. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. prosince 2017
JUDr. Pavel Simon předseda senátu