ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1731.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1731/2017-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně PRIMA spol. s r. o., se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Bratří Štefanů 973/63a, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 00486361, zastoupené JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, PSČ 500 02, proti žalované Univerzitě Karlově, se sídlem v Praze – Starém Městě, Ovocný trh 560/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00216208, zastoupené JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1 156 127 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 49/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 20 Co 326/2016-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 020,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání výslovně tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Příslušnou otázku výslovně nevymezila, z obsahu dovolání je však zřejmé, že má jít o otázku, zda lze či nikoliv uplatnit moderační oprávnění podle §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, jestliže nárok na zaplacení smluvní pokuty zanikl vyplacením smluvní pokuty z bankovní záruky.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že je-li uplatňován předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2206/2015, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála. V dovolání se omezuje na polemiku s právním závěrem, k němuž odvolací soud při řešení této otázky dospěl, a judikatorní závěry Nejvyššího soudu, které má v řešení předmětné otázky hmotného práva za rozporné, nikterak neoznačuje.
Tento nedostatek, v jehož důsledku nelze přistoupit ke zkoumání přípustnosti dovolání, nelze již odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vazbu k ustanovením §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. zahrnuje z hlediska obsahového též argument dovolatelky, že odvolací soud přiznal žalované náhradu nákladů na zastoupení advokátem v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť žalovaná disponuje dostatečným materiálním a personálním vybavením a zabezpečením a specializovanými orgány a odborným aparátem k tomu, aby byla schopna samostatně hájit svá práva v soudním řízení, aniž by musela využívat právní pomoci advokáta, a pokud tak učinila, nejedná se o náklady účelně vynaložené.
Na podporu tohoto svého tvrzení dovolatelka označuje nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ) a dále rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 As 40/2006 (dostupný na http://www.nssoud.cz ).
Přípustnost dovolání z důvodu řešení právní otázky odchylného od ustálené rozhodovací praxe může podle zcela jasného pravidla obsaženého v §237 o. s. ř. založit pouze odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu, neboť jen ten je soudem dovolacím (srov. §10a o. s. ř.). Dovolatelkou citované závěry, jež byly přijaty Ústavním soudem, se však promítají též v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3220/2015). Vzhledem k tomu lze dovodit, že dovolání splňuje v tomto ohledu požadavky na obsahové náležitosti, třebaže postrádá označení konkrétních rozhodnutí.
Dovolání v této části však Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení (ve třetím výroku) není přípustné již vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně tímto výrokem zavázána (32 040,80 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvního stupně, jejichž náhradu přiznal (ve druhém výroku) ve výši 64 081,60 Kč, se pak odvolací soud při řešení vymezené otázky procesního práva od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Argument, že účastník řízení disponuje dostatečným materiálním a personálním vybavením a zabezpečením a specializovanými orgány a odborným aparátem k tomu, aby byl schopen samostatně hájit svá práva v soudním řízení, aniž by musel využívat právní pomoci advokáta, a pokud tak učinil, nejedná se o náklady účelně vynaložené, ustálená judikatura Nejvyššího soudu upíná ke státu (k jeho organizačních složkám) a ke statutárním městům. Zřejmě nelze a priori vyloučit vztažení těchto závěrů i na jiné subjekty veřejného práva, rozhodně je však nelze uplatnit na ty z nich, jejichž povaha je odlišná, takže předpoklad dostatečného vlastního odborného zázemí v jejich případě neobstojí.
Tak např. v usnesení usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3570/2013, Nejvyšší soud ve vztahu k fakultní nemocnici vysvětlil, že nejde o organizační složku státu, nýbrž o subjekt se samostatnou právní subjektivitou; jedná se o příspěvkovou organizaci, jejímž hlavním úkolem je poskytování zdravotnických služeb a spor o náhradu škody způsobené na zdraví obecně patří ke skutkově a právně složitým. Nelze tedy mít za to, že žalovaná, která využila svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, vynaložila náklady na jeho odměnu neúčelně. Shodně Nejvyšší soud judikoval též v usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1669/2016 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 3760/16), v němž dodal, že má-li takový subjekt zřízen právní odbor, neznamená to automaticky, že disponuje dostatečným materiálním a personálním zázemím, které by umožňovalo erudovaným způsobem vystupovat v tak specifických a náročných sporech, jakým je spor o náhradu škody za usmrcení. V usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5960/2016, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že účelnost náhrady nákladů řízení je třeba vždy posuzovat se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu, zejména povaze a náročnosti sporu a povaze účastníků řízení, a dovodil že žalovaný výchovný ústav je příspěvkovou organizací zřízenou za účelem výchovy mládeže, což neznamená, že disponuje potřebným právním aparátem pro hájení svých práv, a nelze na něm tedy spravedlivě požadovat, aby zajišťoval ochranu svých práv v řízení o náhradu škody (tedy v záležitosti, jež není pro něj běžnou) svými zaměstnanci, popřípadě aby nesl náklady řízení ze svého.
Tyto závěry se v plné míře uplatní též v souzené věci. Předmětem sporu je požadavek žalobkyně na vrácení plnění z bankovní záruky podle §321 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, a to v rámci smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou jako objednatelem a žalobkyní jako zhotovitelem, jejímž předmětem jsou stavební práce. Předmět sporu tak jistě nikterak nesouvisí s posláním a předmětem činnosti žalované coby vysoké školy, vymezeným zejména v zákoně č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (nejde o záležitost pro ni běžnou). Argument, že žalovaná má odborné zázemí v právnické fakultě, nelze přijmout: náplní práce učitelů právnické fakulty je pedagogická a vědecká činnost, nikoliv zastupování univerzity ve sporech. Však v souladu s tím je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu žalované náhrada nákladů zastoupení advokátem běžně přiznávána (srov. např. rozsudek ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3355/2014, či usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4366/2016).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. 10. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu