ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1436.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1436/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ATV centrum s r. o. se sídlem Dalovice - Všeborovice 98, zastoupené Mgr. et MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem Sokolov, 5. května 655, proti žalované S. V. , zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem Nejdek, Limnická 1246, o 26.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 141 EC 702/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2015, č. j. 15 Co 336/2015-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 11. 2015, č. j. 15 Co 336/2015-251, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 6. 2015, č. j. 141 EC 702/2011-222, tak, že žalobu o zaplacení částky 26.400 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu (výroky II. a III.). Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. 15 Co 504/2013-104, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2013, č. j. 141 EC 702/2011-80, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které žalovaná navrhla odmítnout.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky procesního práva, týkající se unesení důkazního břemene prokázání pravosti soukromé listiny, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1624/2014, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, resp. označená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. 33 Cdo 729/2013).
V posuzované věci žalobkyně po žalované požadovala zaplacení kupní ceny (s příslušenstvím) za dětskou čtyřkolku se zpátečkou typ SH 110 s příslušenstvím s tvrzením, že ji prodala žalované na základě kupní smlouvy uzavřené účastnicemi dne 2. 12. 2008. Žalovaná se bránila tvrzením, že s žalobkyní žádnou kupní smlouvu neuzavřela a jí označovanou čtyřkolku od ní nekoupila. Od jednatele žalobkyně Luďka Sofronka, s nímž v tu dobu udržovala známost, koupila jiný typ s označením HB-ATV 110 za kupní cenu 12.000 Kč.
Z ustanovení §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 /dále jen „obč. zák.“/; srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), vyplývá, že věřitele (prodávajícího) ve sporu o zaplacení kupní ceny tíží povinnost tvrdit, že se s dlužníkem (kupujícím) dohodl na předmětu koupě a kupní ceně, že podle této smlouvy dohodnutý předmět koupě kupujícímu odevzdal a že kupující mu nezaplatil sjednanou kupní cenu. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva tohoto obsahu vznikla (břemeno důkazní). Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, věřitel unesl jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Za důkazy, jejichž označením k prokázání svých tvrzení plní účastníci svou důkazní povinnost, mohou sloužit mimo jiné i soukromé listiny (§125 věta první o. s. ř.). U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004). Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch (srov. např. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. 33 Cdo 729/2013, dále jeho rozsudky ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004, a ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Obdobně v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá.
Žalobkyně svá tvrzení, že se účastnice dohodly na předmětu koupě a kupní ceně a že předmět koupě žalované předala, prokazovala kopií předávacího protokolu ze dne 2. 12. 2008, v němž je jako přejímající označena žalovaná a předmět předání dětská čtyřkolka SH110 bez VIN, série a čísla TP. Žalovaná popřela především pravost listiny tvrzením, že podpis přejímající na listině není jejím podpisem. Za situace, kdy soudem ustanovená znalkyně, jejímž úkolem bylo určit, zda podpis žalované coby přejímající na kopii předávacího protokolu je jejím vlastnoručním podpisem, sdělila, že z posuzované listiny, která je elektrografickou kopií, nelze prokázat pravost podpisu, a kdy žalobkyně originál této listiny nepředložila, bylo na žalobkyni, aby v intencích závěrů, k nimž dospěl dovolací soud ve shora citovaných rozhodnutích, prokázala pravost listiny; byla to totiž ona, kdo ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozovala příznivé právní důsledky. Odvolací soud z uvedených pravidel nevybočil, i když v odůvodnění napadeného rozhodnutí důsledek nastalé situace poněkud nepřesně formuloval jako „přenos důkazního břemene na žalobkyni“. Jeho rozhodnutí není ve skutečnosti postaveno na tzv. přenosu důkazního břemene. Odvolací soud rozhodl v neprospěch žalobkyně nikoli proto, že byl veden (podle přesvědčení žalobkyně) nesprávnou úvahou o rozložení důkazního břemene, nýbrž proto, že na základě provedeného dokazování, v němž obě strany sporu prokazovaly svá proti sobě stojící skutková tvrzení, dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jinými slovy, že neprokázala, že účastnice shodným projevem vůle určily předmět koupě a že si za něho sjednaly kupní cenu, tedy že se dohodly na dvou podstatných náležitostech, bez nichž kupní smlouva nevznikne (§588 obč. zák.). Lze uzavřít, že odvolací soud se při řešení právní otázky nastolené k dovolacímu přezkumu neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013; žalobkyní odkazovaný rozsudek ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1624/2014, na posuzovanou věc nedopadá, neboť se v něm Nejvyšší soud zabýval otázkou obligatorních náležitostí kupní smlouvy; na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí.
Námitky žalobkyně proti skutkovým závěrům, k nimž odvolací soud dospěl na základě hodnocení důkazů navržených oběma účastnicemi, včetně žalobkyní předložených kopií předávacího protokolu a faktury, nejsou uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně právní závěr, že kupní smlouva nevznikla (a že žalované nevznikla povinnost k úhradě kupní ceny), zpochybňuje procesně neregulérním způsobem. Svůj závěr o opodstatněnosti žaloby staví na vlastní verzi skutku, že účastnice se dohodly na předmětu koupě i kupní ceně a že předmět koupě žalované předala. Tím ovšem napadá primárně správnost skutkových zjištění, popřípadě hodnocení důkazů, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci; přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1, 3 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Protože rozhodné znění zákonné úpravy dovolacího řízení vylučuje možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovolacím soudem, je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. bez významu odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1121/2006, sp. zn. 33 Odo 1140/2006 a sp. zn. 33 Odo 1191/2003, od nichž se měl odvolací soud odchýlit při zjišťování skutkového stavu věci.
Zbylé výtky vůči postupu odvolacího soudu v řízení k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalobkyně jimi namítá vady řízení (spočívající v překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Dovolání v části, jíž žalobkyně napadá výrok o náhradě nákladů řízení, není objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč; součet náhrad nákladů řízení za zastupování advokátem před soudem prvního stupně a soudem odvolacím včetně náhrady za daň z přidané hodnoty, dosahuje částky celkem 45.131 Kč a je tedy zřejmé, že limitní hranice 50.000 Kč není překročena. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy náklady, které vznikly žalované, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání nevystihuje důvod odmítnutí dovolání.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu