ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1439.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1439/2017 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2017 o dovolání obviněného J. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 3 To 155/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 42/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozhodl ve skupinové věci rozsudkem ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. 1 T 42/2016, když uznal vinnými obviněného J. Č. z organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného M. J. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnou I. C. z pomoci ke spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto se dopustili tím, že M. J. dne 22. 8. 2014 v úmyslu získání finančních prostředků po vzájemné dohodě s J. Č. v P. podepsal „Žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru“ č. 3523287104 u společnosti Raiffeisen stavební spořitelna a.s., se sídlem Koněvova 2747/99, Praha 3, IČ 49241257, na úvěr ve výši 500 000 Kč, ve kterém bylo v rozporu se skutečností uvedeno, že má průměrný čistý měsíční příjem ve výši 21 650 Kč, dále potvrzení o výši příjmů ze závislé činnosti opatřené razítkem Instalatérské práce, M. M., s uvedeným průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 21 650 Kč. Tyto doklady mu opatřil v souladu s předchozí dohodou J. Č., přičemž si byli oba vědomi skutečnosti, že u uvedeného zaměstnavatele nepracuje a uvedeného příjmu nedosahuje s tím, že byl srozuměn se skutečností, že veškeré tyto doklady J. Č. předloží jménem jeho osoby v P., Ž. n., ve zprostředkovatelské kanceláři osobě I. C., za účelem schválení úvěru. Následně po dohodě s J. Č. za účelem schválení úvěru požádal svého známého T. Č. zneužívaje jeho důvěry, zda by se nepřipojil k jeho žádosti o úvěr jako přistupitel, přičemž mu předložil k podpisu nevyplněné formulářové listiny, opatřené J. Č., a to Prohlášení přistupitele a Potvrzení o výši příjmu ze závislé činnosti následně J. Č. opatřené razítkem Instalatérské práce, M. M., s následně J. Č. uvedeným průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 20 969 Kč, přičemž si byli M. J. a J. Č. vědomi, že u tohoto zaměstnavatele T. Č. nepracuje a uvedeného příjmu u tohoto zaměstnavatele nedosahuje s vědomím, že tyto doklady budou předloženy k žádosti o úvěr, za účelem schválení úvěru, načež předmětnou žádost společně s dalšími uvedenými doklady přistupitele, předložil M. J. v P., Ž. n., ve zprostředkovatelské kanceláři osobě I. C., která předmětnou žádost s uvedenými listinami převzala s tím, že si byla vědoma, že přistupitele neviděla a skutečnosti, že potvrzení příjmů označené razítkem Instalatérské práce, M. M., jí v předchozí době v červnu 2014 předložil J. Č. nevyplněné za účelem nezákonného získání dalších možných úvěrů, načež předmětné listiny dále předložila E. D., obchodní zástupkyni Raiffeisen stavební spořitelna a.s., s tím že tuto přesvědčila a ujistila, že žadatel i přistupitel podepsali veškeré listiny před její osobou. Následně byla nezávisle na jednání uvedených osob žádost o úvěr ze strany poskytovatele společnosti Raiffeisen stavební spořitelna a.s., se sídlem Koněvova 2747/99, Praha 3, IČ 49241257, zamítnuta vzhledem k podezření z předložení fiktivních dokladů, čímž došlo k zamezení způsobení škody ve výši 500 000 Kč.
Naproti tomu Okresní soud v Prostějově stejným rozsudkem ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. 1 T 42/2016 zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby obviněného T. Č., neboť v žalobním návrhu označený skutek v němž byl spatřován zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, není trestným činem.
Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný J. Č. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 5 T 157/2015, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 11. 2016 sp. zn. 2 To 224/2016, byl tomuto obviněnému podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 5 T 157/2015, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 2 To 224/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušovaný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnému M. J. byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a byl nad ním vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo, aby se během zkušební doby podrobil Programu sociálního výcviku pro dospělé pachatele organizované společností Člověk v tísni, o. p. s. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl též uložen peněžitý trest ve výměře třiceti denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 15 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanované lhůtě nebyl peněžitý trest uhrazen, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů.
Obviněné I. C. byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v oboru zprostředkování obchodu a služeb na dobu čtyř let.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obvinění J. Č. a I. C. O těchto rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 3 To 155/2017 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. Č. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnul tak, že obviněnému J. Č. při nezměněném výroku o vině za organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 5 T 157/2015, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 11. 2016 sp. zn. 2 To 224/2016, uložil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen celý výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 5 T 157/2015, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 11. 2016 sp. zn. 2 To 224/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušovaný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněné I. C. podle §256 tr. ř. zamítnul.
Obviněný J. Č. proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně následně podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněné dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel je toho názoru, že jak Okresní soud v Prostějově, tak i Krajský soud v Brně zásadně pochybily při právní kvalifikaci jeho jednání, neboť vymezení skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku okresního soudu, a stejně tak v rozhodnutí odvolacího soudu, nenaplňuje zákonné znaky organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Uvedený skutek nelze v žádném případě kvalifikovat jako trestný čin organizátorství, neboť jednáním dovolatele nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu a současně je zde dán extrémní nesoulad mezi provedenými závěry soudů a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí nalézacího soudu, trpí podle názoru dovolatele takovými vadami, které představují porušení práva na spravedlivý proces v ústavně právním slova smyslu, a to za situace, kdy toto porušení ovlivňuje hmotněprávní kvalifikaci skutku. Nalézací soud podle dovolatele tak při svém rozhodnutí v uvedeném směru pochybil a odvolací soud zcela nekriticky jeho závěry převzal, ačkoliv je zřejmé, že právní hodnocení skutku jakožto zločinu úvěrového podvodu ve formě organizátorství před odvolacím soudem nemohlo a nemělo obstát. Odvolací soud, ač tedy v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, a sám zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nalézací soud sice provedl poměrně rozsáhlé dokazování, nicméně jeho závěry tak, jak byly zachyceny v jeho rozhodnutí, jsou značně protichůdné a zavádějící. Podle názoru dovolatele je v důsledku toho rozsudek Okresního soudu v Prostějově nepřezkoumatelný. Dovolatel zároveň připouští, že soud prvního stupně ve svém rozsudku uvádí a rozvádí důkazy, na jejichž základě dospěl k výroku o jeho vině, vzápětí ale tyto důkazy relativizuje, zpochybňuje některá skutková zjištění a vyslovuje řadu domněnek, které mohou mít velice reálný podklad. Tyto domněnky však v závěrečném hodnocení soudu nemají žádnou odezvu. V důsledku toho působí rozsudek značně nepřesvědčivým dojmem.
Dovolatel spoléhal, že nalézací soud ocení jistou konzistentnost jeho výpovědí, na rozdíl od výpovědí spoluobviněných I. C. a M. J. (které mají dovolatele usvědčovat z žalovaného jednání). Podle názoru dovolatele, on sám má pocit, jako by do celého systému nezapadal. Cítí se jako páté kolo u vozu, neboť celou záležitost ani nezosnoval, žádným způsobem neřídil. Při vyřizování úvěru působili další lidé, kteří neměli s dovolatelem nic společného. Dovolatel vůbec nezná a nikdy neviděl osobu M. M., který sliboval T. Č. odměnu 10 000 Kč, dále nezná a nikdy neviděl osobu T. Č. a nezná ani syna spoluobviněné I. C. T. C. Tyto tři osoby se naopak společně s obviněným M. J. znají. Soud v jiných částech svého rozhodnutí též uvádí, že účast I. C. na celé záležitosti byla klíčová, nicméně organizátorem, který celé žalované jednání zorganizoval, zosnoval a řídil, byl podle jeho názoru dovolatel.
Nebýt nepravdivého tvrzení M. J. o vyvolání celé záležitosti dovolatelem, nebyl by v zásadě k ničemu potřeba. Je možné, že obviněné C. nevědomě předal falešné potvrzení firmy M. M. ve složce, kterou obdržel od Č. H. Tuto skutečnost dovolatel připouští, ale neví to jistě, neboť do složky nenahlížel. Je evidentní, že celou záležitost nezosnoval a už vůbec ji nemohl řídit. Obviněný se v minulosti dopouštěl trestné činnosti, nikoliv však takové, která je předmětem tohoto trestního řízení. V zásadě s tímto druhem „podnikání“ nemá žádné zkušenosti, sofistikovaná trestná činnost mu byla v zásadě vždy cizí.
Skutková zjištění nalézacího soudu tedy v žádném případě nekorespondují s výsledky provedeného dokazování, přičemž důkazy nebyly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky jasně, logicky a bez vnitřních rozporů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu je patrno, že se náležitě nezabýval hodnocením provedených důkazů, přičemž provedené důkazy vůbec nekorespondují s jeho právními závěry. Je zde tedy jednoznačně dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Dovolatel v tomto poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04.
Organizátorství zločinu úvěrového podvodu ve stadiu pokusu se měl obviněný dopustit tím, že úmyslně zosnoval a řídil spáchání jednání bezprostředně směřujícího k dokonání trestného činu, spočívajícího v tom, že jiný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobí tímto činem značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. K naplnění objektivní stránky účastenství ve formě organizátorství se vyžaduje, aby organizátor zosnoval nebo řídil spáchání trestného činu. Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymýšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledávání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v zajištění odbytu výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod. Řízení trestného činu je činnost, která spadá do stadia páchání trestného činu a jejíž podstatou jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynu těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny apod. (R 52/2010-I.).
Za organizátora spáchání trestného činu je podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pokládán ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za „zosnování“ trestného činu je považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vypracování plánu na jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu apod. Za „řízení“ trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám apod. Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem (nález ÚS ČR ze dne 9. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 418/1997).
Objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu ve formě organizátorství nebyla tedy podle dovolatele naplněna. Skutek, kterého se obviněný dopustil, byl tedy soudem nalézacím i odvolacím nesprávně právně posouzen jako organizátorství zločinu úvěrového podvodu ve stadiu pokusu.
Ze skutkového děje vymezeného soudem prvního stupně vyplývá, že se obviněný měl na žalovaném jednání podílet, nikoliv však tak, jak bylo nalézacím soudem právně kvalifikováno. Obviněný popírá, že by se žalovaného jednání vůbec dopustil, nicméně v rámci řízení před dovolacím soudem namítá, že jeho účast na žalovaném jednání podle napadeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově mohla být maximálně ve formě pomoci na trestném činu.
Tato skutečnost měla zcela nepochybně vliv i při ukládání trestu za spáchané jednání, který třebaže odpovídá zákonným kritériím je nepřiměřeně přísný s ohledem na osobu pachatele a okolnosti případu. Jak uvádí nalézací soud ve svém rozhodnutí „v případě obžalovaného absentovala polehčující okolnost v podobě doznání, naopak závažnost jeho jednání je nejvyšší z hlediska jeho zosnování, organizování, poskytnutí falešných potvrzení o příjmu a je zřejmé, že obžalovaný toto jednání zorganizoval a zosnoval také s cílem získat majetkový prospěch, ke kterému by nepochybně došlo po vyplacení úvěru ze strany Raiffeisen stavební spořitelny a. s.“.
Dovolatel z výše uvedených důvodů v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Nejprve poukázala na zákonné vymezení dovolacích důvodů uplatněných dovolatelem, v souvislosti s obsahem podaného dovolání. Poukázala, že povaha jím uplatněné argumentace neodpovídá podmínkám výjimečného zásahu do těch skutkových zjištění, která tvoří skutkový poklad výroku o jeho vině. Omezil se totiž toliko na vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování, bez zohlednění celého jeho rozsahu, a aniž by na podkladě kompletního důkazního stavu předmětné věci vyložil, že v jeho případě je rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy takové extrémní intenzity, že skutková zjištění soudů z těchto důkazů nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Navíc podle státní zástupkyně taková situace nenastala. Soudy dospěly k závěru, že dovolatel se inkriminovaného jednání dopustil způsobem popsaným ve výroku o vině a tudíž jednal za takových okolností, které vyjadřovaly jeho účast na podvodném úvěrovém případu žadatele M. J. od samého počátku. Oba soudy ve svých rozhodnutích pečlivě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané (viz konkrétní statě v jednotlivých odůvodněních). Státní zástupkyně pak podrobně poukazuje na jednotlivé hodnotící závěry soudů ohledně provedených důkazů a souhlasí se závěrem, že obhajoba dovolatele byla spolehlivě vyvrácena.
Pokud jde o další část podaného dovolání, zpochybňující naplnění znaků organizátorství trestného činu úvěrového podvodu, tak ani tuto nelze označit za způsobilou věcného přezkoumání a totéž platí i ve vztahu ke způsobu zpochybnění výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti, který je opět odvozen od menšího než přisouzeného rozsahu dovolatelova účastenského podílu na činu hlavního pachatele M. J. (viz usnesení Nejvyššího soudu z 10. 4. 2013 sp. zn. 8 Tdo 313/2013 a č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V závěru proto státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 3 To 155/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Obviněný v dovolání zpochybňuje věrohodnost výpovědí spoluobviněných I. C. a M. J., jejichž výpovědi se, na rozdíl od jeho výpovědi, v průběhu trestního řízení měnily. Stejně tak poukazuje na to, že on do celého systému takového jednání nezapadá, neboť nic neřídil ani nezosnoval.
Nejvyšší soud konstatuje, že výpověď M. J. nepůsobí celistvým dojmem a trvalo poměrně déle, než svědek odpověděl na otázky, což je pravděpodobně zapříčiněno jeho možnou sníženou intelektuální vybaveností a časovou prodlevou mezi spácháním pokusu o trestný čin a konáním hlavního líčení. To ovšem nezakládá důvod, proč by měla existovat pochybnost o pravdivosti jeho výpovědi. O této zcela jistě svědčí i fakt, že se sám ke spáchání pokusu trestného činu doznal, a též to, že zcela jasně popsal princip páchání trestné činnosti. Stejně tak vysvětlil svoji pozici i pozici dovolatele v celé trestné činnosti. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že M. J. měl v úmyslu případný úvěr splácet. Sám si ovšem byl vědom, že mu již nikdo druhý úvěr neposkytne a pouze tak využil možnosti, kterou mu nabídl obviněný. Nic nenasvědčuje tomu, že by M. J. trestnou činnost spáchal i v situaci, pokud by se ve věci neangažoval dovolatel. Právě setkání obviněného Č. s M. J. a jeho nabídka, že mu poskytnutí úvěru může zařídit, bylo impulzem k tomu, aby se M. J. pokusil trestný čin úvěrového podvodu spáchat.
Pokud jde o I. C., ta ve své výpovědi přiznala, že u žádostí na zřízení úvěru byla motivována určitou provizí. Stejně tak, že kontaktovala M. J. o nutnosti přistoupení další osoby, která by za úvěr ručila. I. C. též uvedla, že falešné formuláře o příjmu s razítkem zaměstnavatele M. M. a K. Č. dostala od obviněného Č. již při zřizování předchozího úvěru pro P. Ž. I. C. si byla vědoma toho, že jsou formuláře o příjmu falešné a byly použity právě za účelem zřízení úvěru pro M. J. Také uvedla, že se obviněného Č. bála. Svoji výpověď v průběhu trestního řízení sice rozšiřovala, ale nerozporovala s tím, co již sdělila orgánům činným v trestním řízení. Hlavní impulz rozšiřování výpovědi I. C. tak lze spatřovat v provádění dalších důkazů a v postupném odkrývání toho, jak celý pokus o spáchání trestného činu byl proveden.
Celkový obrázek průběhu jednání dokreslují výpovědi svědků P. Ž. a Č. H., kteří svými vyjádřeními potvrzují výpovědi I. C. a M. J., a nemůže se tak jednat o případ, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případ, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nelze tak pochybovat o trestní odpovědnosti obviněného Č., jehož výpovědi v průběhu trestního řízení byly sice konzistentní, což ale neznamená, že se tak nesnažil zbavit své trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud musí v této souvislosti poukázat na skutkovou větu v rozsudku soudu prvního stupně, jejíž formulace je poměrně těžkopádná a nesnadno srozumitelná, ale přesto je z ní možné pochopit, jak k pokusu trestného činu úvěrového podvodu došlo, zejména pokud jde o úlohu jednotlivých obviněných. Toho ale využívá dovolatel a ve značné části dovolání poukazuje na to, že jím nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu ve formě organizátorství, jelikož z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byl organizátor tohoto trestného činu.
Organizátorem trestného činu je ten, kdo trestný čin zosnoval (inicioval dohody o spáchání trestného činu, vymýšlel a vypracovával plán, vyhledával osoby, zajišťoval jejich styk, rozděloval úkoly, atd.) nebo řídil (usměrňoval osoby na trestné činnosti se podílející, vydával konkrétní pokyny, vyžadoval jejich splnění, atd.), pokud byl trestný čin dokonán nebo se o něj pachatel alespoň pokusil. Organizátorem tak je účastník, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílel dominantním způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako jeho spolupachatel.
Byl to ale právě obviněný Č., kdo sdělil M. J., že mu může pomoci zřídit úvěr, i když si musel být vědom, že ten by jej řádnou cestou nemohl získat, neboť již mu byl jeden úvěr poskytnut a byl povinen jej splácet. Kontakt na I. C. obdržel M. J. právě od obviněného Č. s ujištěním, že ta mu případný úvěr poskytne. Obviněný Č. tak vystupoval jako spojující článek mezi I. C. a M. J. a zároveň i jako iniciátor pokusu trestného činu. Byl to on, kdo propojil tyto osoby tím, že je vyhledal a umožnil jejich vzájemný kontakt, jakožto jeden z projevů zosnování trestné činnosti. Aby se ujistil, že vše půjde tak, jak on sám naplánoval, při žádosti o úvěr doprovázel M. J. (dříve i P. Ž.) na pobočku společnosti Raiffeisen stavební spořitelna a. s, což vyplývá z výpovědí M. J., P. Ž. a Č. H. Kdyby nebylo obviněného Č., M. J. by zjevně o další úvěr nežádal a pokud ano, je velice málo pravděpodobné, že by to bylo právě u I. C. a u společnosti Raiffeisen stavební spořitelny a. s., kterou mu právě obviněný Č. doporučil. Je tudíž evidentní, že obviněný Č. se významným způsobem podílel na celkovém jednání, které vyústilo ve spáchání pokusu trestného činu úvěrového podvodu, a to aniž by se ho sám přímo účastnil v postavení spolupachatele.
O organizátorství obviněného také svědčí to, že celý postup měl předem vymyšlen, jelikož zcela stejně postupoval i v předchozím případě, kdy nabízel svědkyni P. Ž., že jí pomůže získat úvěr. Z výpovědi svědkyně P. Ž. vyplynulo, že obviněný Č. nechal peníze z úvěru jí poskytnuté poslat na jiný účet, tudíž se k P. Ž. žádným způsobem nedostaly. Stejný plán měl být zjevně uplatněn i v případě M. J. Mezi poskytnutím úvěru P. Ž. a pokusu o poskytnutí úvěru M. J. bylo časové rozmezí pouze dvou měsíců. Obviněnému Č. se plán o poskytnutí úvěru P. Ž. osvědčil, a proto v krátkém časovém horizontu, když se mu naskytla příležitost, chtěl své jednání zopakovat. Jak v případě o poskytnutí úvěru P. Ž., tak v případě pokusu o poskytnutí úvěru M. J. se vyskytují falešné formuláře o příjmu s razítkem zaměstnavatele M. M. a K. Č. Na to upozornili ve svých výpovědích I. C., P. Ž. i M. J. K. Č. je sestrou obviněného Č., takže vazba mezi obviněným Č. a formuláři s razítkem K. Č. je naprosto zřejmá. Bez těchto falešných formulářů by nebylo možné úvěr získat, čehož si byl obviněný Č. vědom, a proto je sám obstaral a tyto pak poskytnul M. J. (i T. Č.), kteří nedosahovali požadovaného příjmu na poskytnutí úvěru.
Obviněný Č. je tak jedinou osobou, která figuruje jak v případu žádosti o úvěr M. J., tak v případu žádosti o úvěr P. Ž. Další prázdné falešné formuláře o příjmu s razítkem zaměstnavatele M. M. a K. Č. byly nalezeny v kanceláři I. C., která k tomu vypověděla, že je dostala od obviněného Č., a měla je využít v případě, kdyby chtěl někdo další žádat o úvěr. Větší množství těchto falešných formulářů poukazuje na to, že obviněný Č. je skutečně plánoval ještě v budoucnu využít, jinak by postrádalo smysl jich pořizovat větší počet, než bylo nezbytně nutné. To v podstatě potvrzují i výpovědi P. Ž. a Č. H. Jelikož se jednalo již o druhý případ, kde obviněný Č. organizoval tímto způsobem zřízení úvěru, musel mít a také měl tento postup bezpochyby dopředu naplánován a vymyšlen.
Ostatní argumentace obviněného, že nezná a nikdy neviděl osobu M. M. a T. Č., nijak nevyvrací účast obviněného na trestném jednání. M. J. oslovil M. M., který pak oslovil T. Č. za účelem přistoupení k žádosti o úvěr. Spoludlužníka si tak sjednal M. J. sám ve svém zaměstnání. Tomuto pak předal falešné doklady o příjmu, které byly od obviněného Č. Posledně jmenovaný tak v tomto vztahu vůbec nemusel figurovat, což ale nijak nevylučuje jeho trestní odpovědnost jako organizátora celého trestného činu.
Z výše uvedeného tak bez nejmenších pochybností vyplývá, že v řízení před soudy nižších stupňů nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a také to, že jejich závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky organizátorství trestného činu úvěrového podvodu ve stadiu pokusu /§21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku/ je správný, takže námitky obviněného v daných směrech jsou neopodstatněné.
Část dovolání napadající nepřiměřenost uloženého trestu pak nelze než označit za neodpovídající pojetí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proto se jí Nejvyšší soud nezabýval.
Pokud jde o druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v druhé alternativě, tedy že dovolacím důvodem je zde rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolací soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, tak neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, a sám tak zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v tomto dovolacím důvodu.
Naplnění této alternativy tohoto dovolacího důvodu je však vyloučeno z toho důvodu, jak Nejvyšší soud shora konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako podmínka naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nebyla naplněna a v důsledku toho nemohl být naplněn ani druhý důvod dovolaní.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. Č. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu