ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1448.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1448/2017 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovoláních obviněných T. M. , a G. N. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 12 To 247/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 14/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. M. a G. N. Š. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 38 T 14/2016, byli obvinění T. M. a G. N. Š. uznáni vinnými ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„nejpozději v době od 15. 3. 2014 do 15. 7. 2015 v L., okres P.– v., D., jakožto jednatelé společnosti CARDI, spol. s r.o., ačkoliv si byli vědomi toho, že na základě rozsudku Okresního soudu Praha – východ, sp. zn. 9 C 26/2011 ze dne 26. 6. 2012, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu sp. zn. 22 Co 326/2013 ze dne 22. 7. 2014, jsou povinni do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizené předat Družstvu Libagro, IČ 001 07 026 nemovitosti, a to stavbu bez č.p./č.e. – zemědělskou stavbu, na pozemku a pozemky, zastavěná plcha a nádvoří o výměře 1.117 m2 a zastavěná plocha a nádvoří o výměře 11 m2, vše zapsáno pro kat. území a obec L. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.– v., bez jakéhokoliv právního důvodu a úmyslně uvedené nebytové prostory nadále užívají, přičemž k jejich vyklizení a předání, jakož i k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor byli opakovaně vyzývání poškozeným Družstvem Libagro, IČ 001 07 02, které bezúspěšně užilo i všech zákonných civilněprávních prostředků.“
Za uvedené jednání byl každý z obviněných odsouzen podle §208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Družstvo Libagro, IČ 001 07 026, se sídlem Líbeznice, odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 38 T 14/2016, podali obvinění T. M. a G. N. Š. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 12 To 247/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 12 To 247/2017, podali obvinění T. M. a G. N. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání identického obsahu opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba shodně uvádějí, že jim byla rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 9 C 26/2011, uložena povinnost k vyklizení nemovitosti obchodní společnosti CARDI, spol. s r. o. Vzhledem k tomu, že k vyklizení předmětné nemovitosti v době od 15. 3. 2014 do 15. 7. 2015 nedošlo, byli jednatelé obchodní společnosti CARDI, spol. s r. o., uznáni vinnými ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. O odpovědnosti právnické osoby za nedodržení stanovené povinnosti není dle obviněných pochyb. Avšak pokud se jedná o trestní odpovědnost, tak podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, účinným v době od 15. 3. 2014 do 15. 7. 2015, právnická osoba měla trestní odpovědnost toliko v případě taxativně uvedených trestných činů, přičemž přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku zde uveden nebyl. Z uvedeného je zřejmé, že společnosti CARDI, spol. s r. o. nemohla při nesplnění soudem stanovené povinnosti k vyklizení nemovitosti vzniknout trestněprávní odpovědnost a tudíž logicky ani osobě za ni jednající. Pokud tedy byli jednatelé společnosti v daném případě shledáni vinnými z uvedeného přečinu, soudy pochybily, neboť nesprávně posoudily skutek jako trestný čin, ač jím v tomto případě nebyl.
Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 12 To 247/2017, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že jak obvinění správně zmínili, povinnost uložená ve výroku o vině popsanými rozhodnutími civilních soudů vyklidit a předat nemovitosti byla primárně uložena společnosti CARDI, spol. s r. o. Stejně tak je nutné akceptovat, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob v daném období neumožňoval dovodit trestní odpovědnost na straně právnické osoby ve vztahu k trestnému činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo také důvodem, proč jmenovaná společnost nebyla trestně stíhána.
Pokud jde o trestní odpovědnost obviněných jako statutárních orgánů společnosti CARDI, spol. s r. o., kteří přímo svým osobním jednáním (právnická osoba je totiž ve své podstatě toliko právní konstrukcí, jíž zákon přiznává právní osobnost) postupovali ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsaným způsobem, státní zástupce konstatuje, že tuto odpovědnost je namístě dovodit – tedy trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, která spáchala trestný čin jednáním učiněným jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Platí to nejen ohledně trestných činů, kde se vyžaduje konkrétní nebo speciální subjekt, ale též ohledně trestných činů, které spočívají v neplnění povinností uložených právnickým osobám nebo k jejichž spáchání dojde fyzickými osobami v rámci činnosti právnických osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1280). Popsaný výklad je přitom dlouhodobě a naprosto stabilizovaně uplatňován celou soudní praxí, a to jak ve vztahu k trestnému činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 777/2013 nebo 7 Tdo 115/2012), tak i ve vztahu k trestným činům jiným, kdy se ovšem principiálně jedná o shodný přístup (srov. např. k trestnému činu zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 118/2016 nebo k trestnému činu podvodu podle §209 tr. zákoníku usnesení téhož soudu sp. zn. 3 Tdo 38/2017).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných T. M. a G. N. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že obvinění T. M. a G. N. Š. ve svém dovolání uplatnili jedinou námitku, a to, že v dané věci není pochybnost o odpovědnosti právnické osoby, společnosti CARDI, spol. s r. o., za nedodržení stanovené povinnosti k vyklizení nemovitosti, nicméně s ohledem na znění zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění účinném od 15. 3. 2014 do 15. 7. 2015, byla právnická osoba trestně odpovědná jen v případě taxativně vyjmenovaných trestných činů, mezi něž však delikt podle §208 tr. zákoníku zařazen nebyl. Pokud jmenovaná společnost nesplnila svoji povinnost, nemohla podle obviněných vzniknout ani trestní odpovědnost osob za ni jednajících.
Podle §22 odst. 1 tr. zákoníku pachatelem trestného činu je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Trestní právo bylo před účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Nejvyšší soud však již ve svém usnesení ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, (publikovaném pod č. 23/1999-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) konstatoval, že konstrukce trestní odpovědnosti fyzických osob je založena na jejich individuální trestní odpovědnosti, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby. Jinak řečeno členství fyzické osoby ve statutárním orgánu společnosti nevylučuje její individuální trestní odpovědnost, jestliže naplnila svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 777/2013). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ani po účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., není trestní odpovědností právnické osoby dotčena trestní odpovědnost fyzických osob (srov. §9 odst. 3 uvedeného zákona). Platí i nadále, že vždy trestně odpovídá ten, kdo za právnickou osobu nebo jejím jménem v konkrétním případě jednal, tedy ten, kdo se jako fyzická osoba dopustil jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku.
Je tak možno učinit závěr, že trestní odpovědnost obviněných jako statutárních orgánů společnosti CARDI, spol. s r. o., je v projednávaném případě jednoznačně dána, neboť užívali nebytový prostor ve vlastnictví poškozeného bez ohledu na skutečnost, že jim byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 9 C 26/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu, sp. zn. 22 Co 326/2013, uložena povinnost danou nemovitost vyklidit. Tímto jednáním, učiněným jménem právnické osoby obvinění jako fyzické osoby spáchali trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce, uplatnění trestní odpovědnosti platí nejen ohledně trestných činů, kde se vyžaduje konkrétní nebo speciální subjekt, tedy kde se uplatní §114 odst. 2 tr. zákoníku, ale také ohledně trestných činů, které spočívají v neplnění povinností uložených právnickým osobám nebo k jejichž spáchání dojde fyzickými osobami v rámci činnosti právnických osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1280). Jakýkoli jiný než výše uvedený postoj by vedl k důsledkům v podobě vyvinění se fyzické osoby za jakoukoli trestnou činnost, spáchanou jménem právnické osoby. Závěrem proto Nejvyšší soud uzavírá, že právní posouzení bylo soudy obou stupňů vysloveno zcela správně a bez vad, když dovodily spáchání trestného činu obviněnými, jehož se dopustili tím, že cíleně jednali tak, aby právnická osoba, jejíž byli jednatelé, nesplnila svoji povinnost vyklidit nemovitosti.
V průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění T. M. a G. N. Š. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných T. M. a G. N. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu