ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.145.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 145/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání obviněného P. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 4 To 40/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 147/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. 3 T 147/2013 byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„ jako předseda představenstva spol. KC Pohraniční a.s., IČO 27801632, se sídlem Pohraniční 3135/16, Ostrava – Moravská Ostrava, registrované jako plátce daně z přidané hodnoty pod daňovým identifikačním číslem u Finančního úřadu Ostrava I, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch formou vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, dne 26. 4. 2010 na Finančním úřadě Ostrava I podal jménem společnosti KC Pohraniční a.s. přiznání k dani z přidané hodnoty na zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2010, v němž neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 779 539 Kč na základě faktur
- ze dne 1. 3. 2010 na částku 3 802 967 Kč,
- ze dne 8. 3. 2010 na částku 3 802 967 Kč,
- ze dne 15. 3. 2010 na částku 969 008 Kč,
když fakturami
- ze dne 30. 3. 2010 na částku 2 009 940,48 Kč,
- ze dne 30. 3. 2010 na částku 2 009 940,48 Kč,
- ze dne 31. 3. 2010 na částku 2 009 940,48 Kč,
- ze dne 31. 3. 2010 na částku 2 009 940,48 Kč,
deklaroval dodání zboží – cukrovinky Kinder Ferrero – do jiného členského státu Evropské unie odběrateli společnosti HNP Limited, s.r.o., se sídlem Hviezdoslavova 33, Nové Mesto nad Váhom, Slovenská republika, přičemž si byl vědom skutečnosti, že se uvedená zdanitelná plnění vůbec neuskutečnila, neboť společnosti HNP Limited, s.r.o. společnost KC Pohraniční a.s. žádné zboží Kinder Ferrero nedodala, kdy pouze v důsledku následné kontrolní činnosti Finančního úřadu Ostrava I, který oprávněnost nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty neuznal, k vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 779 539 Kč ke škodě českého státu nedošlo. “
Za to byl obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Z tohoto podnětu Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 4 To 40/2016 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek nalézacího soudu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„ jako předseda představenstva spol. KC Pohraniční a.s., IČO 27801632, se sídlem Pohraniční 3135/16, Ostrava – Moravská Ostrava, registrované jako plátce daně z přidané hodnoty pod daňovým identifikačním číslem u Finančního úřadu Ostrava I, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch formou vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, dne 26. 4. 2010 na Finančním úřadě Ostrava I podal jménem společnosti KC Pohraniční a.s. přiznání k dani z přidané hodnoty na zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2010, v němž neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 779 539 Kč na základě faktur
- ze dne 1. 3. 2010 na částku 3 802 967 Kč,
- ze dne 8. 3. 2010 na částku 3 802 967 Kč,
- ze dne 15. 3. 2010 na částku 969 008 Kč,
jimiž deklaroval koupi a odběr zboží – cukrovinek Kinder Ferrero od dodavatele společnosti PANTER XXL, s.r.o., se sídlem U skladu 2216/1c, Praha 4, kdy fakturami:
- ze dne 30. 3. 2010 na částku 2 009 940,48 Kč,
- ze dne 30. 3. 2010 na částku 2 009 940,48 Kč,
- ze dne 31. 3. 2010 na částku 2 009 940,48 Kč,
- ze dne 31. 3. 2010 na částku 2 009 940,48 Kč,
deklaroval prodej a dodání zboží – cukrovinky Kinder Ferrero – do jiného členského státu Evropské unie odběrateli společnosti HNP Limited, s.r.o., se sídlem Hviezdoslavova 33, Nové Mesto nad Váhom, Slovenská republika, přičemž si byl vědom skutečnosti, že se uvedená zdanitelná plnění vůbec neuskutečnila, neboť společnost KC Pohraniční a.s. od společnosti PANTER XXL, s.r.o., žádné zboží Kinder Ferrero neodebrala a společnost HNP Limited, s.r.o. nedodala, kdy pouze v důsledku následné kontrolní činnosti Finančního úřadu Ostrava I, který oprávněnost nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty neuznal, k vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 779 539 Kč ke škodě českého státu nedošlo. “
Za to pak byl obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu trvání 2 roků.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v celém rozsahu dovolání. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Vedle toho měla být v řízení porušena základní pravidla spravedlivého procesu z důvodu svévolného hodnocení důkazů, ignorování důkazů svědčících ve prospěch obviněného, porušení zásady kontradiktornosti řízení. Zároveň nebyla zachována totožnost skutku v období od zahájení trestního stíhání do konečného rozhodnutí soudu.
Obviněný v dovolání konkrétně namítl, že usnesení o zahájení trestního stíhání i obžaloba se týkaly skutku, který není trestným jednáním. Nikdo nemůže být stíhán za uplatnění nadměrného odpočtu z vydaných faktur za prodej zboží, protože z prodeje zboží prodávající DPH neodvádí, kdy obviněný z prodeje zboží nepožádal o nadměrný odpočet. Může tomu být naopak u faktur z nákupu zboží, pokud by šlo o fingovaný nákup. Pro takové jednání ale nebylo trestní stíhání zahájeno. Dokazování v přípravném řízení mířilo především k tomu, zda zboží bylo prodáno, nikoli k tomu, zda zboží bylo koupeno. Popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě vůbec neobsahuje skutečnost, zda a jak obviněný zboží získal, potažmo zda nákup fingoval, s kým jednal, kdo mu byl nápomocen, jak se měl podílet na vystavení fingovaných faktur apod. Soud prvního stupně sice uvedl v popisu skutku správné faktury z nákupu (nikoli prodeje) komodity, ale opět nevymezil trestněprávní jednání obviněného. V další části dovolání obviněný polemizuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, který sice dal v tomto směru obviněnému částečně za pravdu, obviněný však nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že i deklarovaný prodej zboží „ hrál ve věci podstatnou roli “. Podle obviněného prodej zboží na Slovensko nemá na uplatnění odpočtu žádný vliv, neboť k prodeji zboží může dojít v jiném zdaňovacím období, potažmo může dojít k likvidaci zboží a následnému odpočtu. Ani odvolací soud tak nesjednal nápravu, neboť vytvořil zcela jiný skutek, oproti tomu, na základě kterého bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba.
Dále se obviněný v dovolání zaměřil na jím tvrzené svévolné hodnocení důkazů soudy. Společnost KC Pohraniční a. s. obchodovala s potravinářským zbožím a ve velkém rozsahu s Kinder vajíčky. Ve spisovém materiálu je 14 faktur prokazujících, že tato společnost nakoupila v Polsku a v tuzemsku Kinder vajíčka, načež je prodala společnosti R – Finance a. s. v objemu 9 901 208 Kč, a to ve stejném období, které je předmětem tohoto trestního stíhání. Tyto obchody potvrzuje i svědek R., který též potvrzuje, že platby probíhaly v hotovosti. Do skladu v Dětmarovicích stejnou komoditu navážel i již zemřelý pan P. ze společnosti PANTER XXL, s. r. o., která byla obchodním partnerem obviněného. To svědčí o tom, že společnost KC Pohraniční a. s. řádně obchodovala s touto komoditou s uvedenými obchodními partnery. Obchod se společností PANTER XXL, s. r. o. dokládají faktury na č. l. 343-345, kdy platby probíhaly v hotovosti, přičemž faktury byly podepsány svědkem Z., ačkoliv se obchodem zabýval na základě plné moci právě pan P. Obviněný dále vyslovil pochybnost o věrohodnosti svědka Z., který jednak není trestně bezúhonný, jednak v řízení před finančním úřadem vypovídal odlišně než v trestním řízení. K tomu zdůraznil, že svědek Z. v řízení před soudem uvedl, že pan P. byl oprávněn za společnost uzavírat obchody, načež krajský soud v rozsudku uvedl, že svědek Z. popřel vystavení plné moci panu P. Soud tak nedůvodně preferoval výpověď trestně stíhaného svědka Z., oproti věrohodným netrestaným svědkům R., K., jakož i jiným listinným důkazům. Navíc odvolací soud nedůvodně zamítl provedení důkazu výslechem svědka J., který měl potvrdit, že P. obchodoval na základě plné moci udělené Z. Nadto obviněný upozornil na podezření, že pan P. nemusel být společností PANTER XXL, s. r. o., evidován, kdy tato společnost se mohla snažit využít dlouhodobého závažného onemocnění pana P., aby realizovala obchody, ze kterých neodváděla daně.
V poslední části dovolání obviněný rozporoval závěry soudů o tom, že zboží nebylo prodáno na Slovensko. V návaznosti na výše uvedené zdůraznil, že pro podstatu věci není tento závěr vůbec důležitý. Přesto skutečnost, že zboží bylo prodáno na Slovensko, podporují výpovědi jak samotného obviněného, tak svědka P. – jednatele společnosti HNP Limited s. r. o., tak nepřímo i výpověď svědka Š. Z listinných důkazů jde o 4 nákladní listy CMR o přepravě na Slovensko, faktury přepravní společnosti, stvrzenky o zaplacení dopravy a doklady o průjezdu vozidel mýtnými bránami. Tuto skutečnost dokazuje konečně i výpověď dopravce Š. u finančního úřadu a výpověď řidiče K. Tvrzení soudů v tom směru, že z výpisu mýtných bran je patrné, že vozidlo převážející náklad bylo na Slovensku pouze 36 minut, což není dostatečná doba na cestu k čerpací stanici a zpět včetně vykládky nákladu, je pouze spekulací. Stejně je spekulací tvrzení, že areál v Žukově není způsobilý ke skladování zboží, neboť Policie ČR nafotila jiné části objektu. Konečně tvrzení soudů o přerušení číselné řady a chronologie vystavených faktur nemůže mít vliv na sporný závěr.
Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil soudům se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství. Po stručném shrnutí trestní věci obviněného a obsahu jeho dovolání státní zástupce předně konstatoval, že námitky obviněného velkým dílem nespadají pod deklarovaný dovolací důvod. Jde pouze o polemiku obviněného s hodnocením důkazů provedeným soudy, kdy obviněný prosazuje vlastní skutkovou verzi děje, ve které došlo k nákupu a prodeji předmětného zboží. K tomu státní zástupce dodal, že ze skutkových námitek obviněného nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, neboť obviněný se v zásadě pouze domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny podle jeho představ. Část těchto námitek obviněný navíc formuloval jako polemiku s odůvodněním soudních rozhodnutí, což je s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Polemika obviněného s kvalitou popisu skutku (nikoli v konečném rozhodnutí odvolacího soudu) je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle státního zástupce zcela bezpředmětná. Dovolacímu důvodu neodpovídá ani v souvislosti s touto polemikou uplatněná procesněprávní námitka týkající se totožnosti skutku. Pro úplnost státní zástupce doplnil, že ani z věcného hlediska nejsou námitky obviněného důvodné. Totožnost skutku je v obecné rovině zachována, je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku. K následku v projednávané věci nedošlo – jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu. Zamýšlený následek spočívající ve vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 779 539 Kč byl však vymezen zcela shodně jak v obžalobě, tak v odsuzujícím rozsudku. V zásadních rysech bylo shodně vymezeno i jednání obviněného spočívající v podání nepravdivého přiznání k DPH za 1. čtvrtletí roku 2010, když obžaloba a odsuzující rozsudek se lišily pouze ve výčtu faktur, na základě kterých byl nadměrný odpočet nárokován.
Hmotněprávní námitky obviněného podle státního zástupce rovněž nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy. Pokud obviněný brojí proti tomu, že z hlediska uplatnění nároku na nadměrný odpočet je významný pouze nákup, nikoli prodej zboží, je tato argumentace irelevantní, neboť obviněný nepřihlédl ke zjištění, že fiktivní byl nejen prodej zboží, ale i nákup od společnosti PANTER XXL, s. r. o.
Pod deklarovaný dovolací důvod by podle státního zástupce mohla spadat námitka, podle které trestněprávní jednání obviněného není vůbec popsané ve skutkové větě a následek – uplatnění nadměrného odpočtu – se vůbec nestal. Podle státního zástupce však trestněprávní jednání ve skutkové větě je vymezeno, stejně jako je ze skutkové věty zřejmé, že nárok na nadměrný odpočet daně byl uplatněn na základě faktur o nákupu zboží. Následek zde vyjádřen být ani nemůže, když jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu.
Závěrem státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného, pokud je lze vůbec alespoň zčásti podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
K tomuto podání státního zástupce se následně stručně vyjádřil obviněný podáním ze dne 6. 2. 2017. Uvedl, že oproti názoru státního zástupce se obhajoba velmi podrobně zabývala skutkovou větou v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě i v rozsudcích soudů obou stupňů. Vyzval státního zástupce, aby si odpověděl na otázku, zda se stal skutek tak, jak byl popsán ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, potažmo zda je tento skutek trestným činem. Na obě otázky by odpověď musela být zcela jednoznačně negativní. Ten samý závěr lze vztáhnout i na skutek popsaný v obžalobě. Okresní soud vytvořil zcela jiný skutek a jinou skutkovou větu, ovšem vůbec nevymezil trestněprávní jednání obviněného. Až po modifikaci odvolacím soudem se obviněný dozvěděl, co mu bylo kladeno za vinu a čeho se měl dopustit. Obviněný ve vyjádření rovněž uvažoval o smysluplnosti kontradiktorního řízení, když soudy obou stupňů suplovaly činnost státního zástupce. Tímto podle něj bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přičemž důkazy byly svévolně hodnoceny, k čemuž obviněný odkázal na obsah svého dovolání. V závěru uvedl, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 4 To 40/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Evropská úmluva “) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.
Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného obsažené v dovolání nespadají pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Obviněný prvou skupinu námitek směřuje jednoduše řečeno k tomu, že nebyla zachována tzv. totožnost skutku. Tento pojem právní úprava týkající se trestního řízení sice používá, ovšem nijak ho nedefinuje. Jeho výklad je tak ponechán zejména právním teoretikům a soudní praxi. Jak podotýká Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněném pod č. 21/2002 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, skutečnost, zda byla zachována totožnost skutku, je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu.
K argumentaci obviněného v tomto směru je třeba především uvést, že tato nespadá pod uvedený dovolací důvod, neboť se jedná o námitky směřující do „procesní sféry“ trestního řízení (srov. poučení k deklarovanému dovolacímu důvodu). Jak bude uvedeno níže, problematika zachování tzv. totožnosti skutku je problematikou procesněprávní, vycházející zejména z ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Pakliže obviněný namítá i to, že žalovaný skutek není trestným činem (hmotněprávní námitka), k tomuto závěru dochází na základě vlastních závěrů, odlišných od závěrů učiněných soudy obou stupňů, tedy na základě jiných skutkových zjištění, než ze kterých může a musí Nejvyšší soud v řízení o dovolání vycházet.
Nadto Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky obviněného by i přes výše uvedené nebyly důvodné. Skutkem je v obecné rovině chápána určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání, tak v nekonání (opomenutí). Následek poté spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákoníkem a jako znak některého trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (blíže srov. PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád. Komentář . 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722-2723). Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení – v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, v rozsudku, atp. Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení. Pro úplnost je třeba dodat, že je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formulací skutku zejména v rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení. Pro tato rozhodnutí je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010).
Totožnost skutku nemusí být zachována pouze v případě naprosté shody mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem v rozhodnutí soudu. Podle Nejvyššího soudu vázanost soudu žalobním návrhem podle §220 odst. 1 tr. ř. neznamená, že by soud neměl skutek v žalobním návrhu nepřesně popsaný ve výroku rozsudku upřesnit tak, aby vystihoval správně stav věci, za splnění předpokladu, že se tím podstata zažalovaného skutku nezmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 11. 1963 sp. zn. 6 Tz 21/63). K závěru o totožnosti skutku ale postačí, pokud je zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku, pokud podstata skutku zůstane zachována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1973 sp. zn. 2 Tzf 2/73). To potvrdil i Ústavní soud ve výše citovaném usnesení uveřejněném pod č. 21/2002 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu.
V projednávané trestní věci obviněného P. M. lze ve shodě se závěry soudů nižších stupňů, zejména pak se závěry soudu odvolacího na str. 8-10 rozsudku, uzavřít, že totožnost skutku v celém průběhu trestního stíhání obviněného (tzn. od usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobu, rozsudek soudu prvého stupně a rozsudek soudu druhého stupně) byla zachována, byť popis skutku byl v několika rysech pozměněn. Zásadním faktem zůstává, že podstata žalovaného skutku byla po celé trestní řízení zachována.
V usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 4. 2013 pro pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, je skutek popsán stručně řečeno tím způsobem, že obviněný jako předseda představenstva společnosti KC Pohraniční a. s. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch formou vylákání výhody na DPH dne 26. 4. 2010 na Finančním úřadě Ostrava I podal jménem zmíněné společnosti přiznání k DPH za období 1. čtvrtletí roku 2010, v němž neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH ve výši 779 539 Kč, a to na základě fingovaných faktur, kterými deklaroval dodání zboží na Slovensko. V obžalobě byl skutek popsán v zásadě shodně. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování upravil popis skutku, když změnil výpis faktur, na základě kterých obviněný uplatnil dne 26. 4. 2010 na finančním úřadě nárok na odpočet DPH za 1. čtvrtletí roku 2010. Jednalo se o faktury nikoliv za prodej zboží na Slovensko, ale naopak za nákup zboží. V ostatním ponechal popis skutku z obžaloby nezměněn. Soud druhého stupně opět popis skutku doplnil, když explicitně uvedl, že faktury uplatněné za účelem neoprávněného nároku na odpočet DPH se týkaly koupě zboží od společnosti PANTER XXL, s. r. o., kdy tato transakce neproběhla, o čemž obviněný věděl.
Lze souhlasit s tvrzením soudu druhého stupně, že za zachování podstatných rysů inkriminovaného jednání je třeba považovat uplatnění nároku dne 26. 4. 2010 na neoprávněný odpočet daně obviněným u finančního úřadu na částku 779 539 Kč. Skutečnost, že v přípravném řízení nebyly v popisu skutku označeny faktury za nákup zboží, ale za prodej zboží, je sice vadou, která ovšem nevede k jinému (zaměnitelnému) skutku. Rovněž i zamýšlený následek je zachován, neboť v popisu skutku je popsán úmysl obviněného k vylákání neoprávněné výhody na DPH v hodnotě 779 539 Kč ke škodě českého státu, byť jeho snaha skončila ve stadiu pokusu. K tomu lze dodat, že již v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného je dostatečně rozvinuta skutečnost, že nákup zboží společností KC Pohraniční a. s. byl podle orgánů přípravného řízení fingován, tedy dokazování bylo již v přípravném řízení mířeno nikoliv jen k fingovanému prodeji zboží, ale i k jeho fingovanému nákupu. Obviněný tak měl zachovány všechny procesní možnosti k realizaci adekvátní obhajoby (čehož i využil). Nelze rovněž souhlasit s tvrzením obhajoby o bezpředmětnosti dokazování okolností prodeje zboží. Přestože je možné, jak tvrdí obhajoba aby k prodeji zboží došlo v jiném zdaňovacím období, v projednávané trestní věci tomu tak nebylo. Obviněný nepožadoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z toho důvodu, že by zboží v předmětném zdaňovacím období neprodal, ale z toho důvodu, že ho prodal do jiného členského státu EU plátci DPH, tedy jako zboží, které je podle §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně. Takto vznesené výhrady obviněného jsou tudíž z hlediska výsledného meritorního rozhodnutí soudů bezpředmětné.
Druhou skupinu dovolacích námitek obviněný rovněž směřuje do procesní části trestního řízení. Jedná se o tvrzení o svévolném hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, potažmo o ignorování důkazů ve prospěch obviněného. Byť skutkové námitky v zásadě nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Takovou vadou důkazního řízení se rozumí mimo jiné situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případ, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). K takové výjimečné vadě však podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo. Nalézací i odvolací soud provedly dokazování v takové šíři, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (ust. §2 odst. 5 tr. ř.). Provedené důkazy soudy obou stupňů hodnotily podle jejich vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (ust. §2 odst. 6 tr. ř.).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ve shodě s §125 tr. ř. vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (především str. 15-16 rozsudku). S argumenty obhajoby se řádně a adekvátně vypořádal. Důkazní řízením před nalézacím soudem proběhlo bez vad i podle odvolacího soudu, který na str. 8 svého rozsudku zdůraznil, že realizaci obchodu se zbožím (jak nákup, tak prodej) popřeli jednatelé obou společností Z. a Š., od kterých mělo být zboží koupeno (PANTER XXL, s. r. o.) a následně prodáno (HNP Limited, s. r. o.). Tito jednatelé byli do předmětných společností zjevně „nastrčeni“, kdy společnost KC Pohraniční a. s. figurovala jako jejich mezičlánek. Obhajoba obviněného v tom směru, že za společnost PANTER XXL, s. r. o., vystupoval již zemřelý P. na základě plné moci vystavené svědkem Z., byla vyvrácena výpovědí tohoto svědka, jakož i tím, že inkriminované faktury byly podepsány právě Z. a navíc v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti. Z výpovědí jednatelů také vyplynulo, že společnosti PANTER XXL, s. r. o., i HNP Limited, s. r. o., se zabývaly zejména prodejem železa, nikoli cukrovinek. Obhajoba obviněného ohledně realizace přepravy zboží podpořená výpovědí svědka K. poté byla vyvrácena zejména výpisem z mýtných transakcí. Nedá se odhlédnout ani od nalezení razítka společnosti HNP Limited, s. r. o., ve vozidle užívaném obviněným, byť při realizaci úkonu v jiné trestní věci obviněného. Lze proto prohlásit, že provedené důkazy a jejich hodnocení jsou v logické souvztažnosti se soudy zjištěným skutkovým stavem. Projednávaná trestní věc tak není zatížena výše cit. výjimečnou vadou spočívající v tom, že by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Další obdobnou vadou důkazního řízení, která by mohla založit mimořádnou povinnost přezkumu skutkových námitek v dovolacím řízení, je případ tzv. opomenutých důkazů. V tomto směru jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Přestože obviněný ve svém dovolání namítl „ ignorování důkazů ve prospěch obviněného “ ze strany soudů, rozebíranou výjimečnou vadu v důkazním řízení před nižšími soudy nelze konstatovat. Obviněný v dovolání namítl nesprávnost zamítnutí důkazního návrhu výslechem svědka L. J., který měl prokázat, že již zemřelý P. vystupoval za společnost PANTER XXL, s. r. o. Odvolací soud tento návrh zamítl pro nadbytečnost, neboť podle názoru soudu i pokud by svědek potvrdil tvrzení obviněného, v konfrontaci s ostatními provedenými důkazy by tato nemohla nic změnit (str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tak v odůvodnění svého rozhodnutí zjevně zabýval důkazním návrhem obhajoby a své rozhodnutí o neprovedení tohoto důkazu řádně a věcně správně odůvodnil. Nemůže se tak jednat o opomenutý důkaz.
Na základě výše uvedeného lze odmítnout i názor obviněného, že soudy porušily zásadu kontradiktornosti trestního řízení. Po novele trestního procesu zákonem č. 265/2001 Sb. řízení před soudem probíhá v zásadě kontradiktorně, nikoliv však v čisté podobě, historicky známé zejména ze zemí common law . S přihlédnutím k ustanovení §2 odst. 5 in fine tr. ř. má soud právo provádět a připouštět důkazy nezávisle na návrzích stran, kdy cílem je zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností bez ohledu na procesní iniciativu obhajoby či veřejné žaloby. Je nesporné, že soudy se nepřípustným výkladem tohoto ustanovení nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího o odsouzení pachatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému excesivnímu výkladu ustanovení §2 odst. 5 in fine tr. ř., jakož i z něj vycházejícího následného postupu soudů však v projednávané věci nedošlo. Obviněný navíc tuto argumentaci opírá o tvrzení, že v řízení před soudem byl „vytvořen jiný skutek“, který nebyl totožný s tím, ze kterého byl obviněn. Předchozí shora uvedenou argumentací Nejvyššího soudu ale bylo toto tvrzení obhajoby vyvráceno a označeno za liché. Již v přípravném řízení byla pozornost orgánů činných v trestním řízení věnována i okolnostem stran nákupu zboží společností KC Pohraniční a. s., přičemž obžaloba byla podána na základě totožného skutku, za nějž byl obviněný v konečném výsledku odsouzen. V řízení před soudem se změnil pouze popis skutku, a to v okolnostech sahajících nikoliv do podstaty skutku. Nedá se tak souhlasit s názorem, že by se soudy nepřípustným výkladem §2 odst. 5 in fine tr. ř. pasovaly do role pomocníka veřejné žaloby, resp. že by porušily zásadu kontradiktornosti trestního řízení. Soudy pouze na základě důkazního řízení, které je plně realizováno právě až v řízení před soudem, zevrubně zjišťovaly a posuzovaly okolnosti skutku, který byl popsán v obžalobě, a na základě svých závěrů pak o něm rozhodly způsobem, který je v souladu se zákonem.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů /§265i odst. 2 tr. ř./ pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno výhradně z jiných důvodů, než jak jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., přičemž ani tzv. rozšiřující důvody, jež lze výjimečně zahrnout pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledány nebyly. Toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu