ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1390.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1390/2017-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovoláních obviněných J. H. a P. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a P. V. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 48 T 4/2016, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea dvě, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem II.) a obviněný P. V. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea dvě tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem I.) a účastenstvím na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem II.). Podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, a to obviněný J. H. v trvání pěti let, obviněný P. V. v trvání šesti let. Pro výkon uvedených trestů byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. B.
2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání všichni obvinění a dále poškození V. K., R. K. a K. B. Obvinění své řádné opravné prostředky zaměřili na výroky, jež se jich týkaly, poškození brojili proti tomu, že výrok o náhradě škody nebyl učiněn. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, byla odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítnuta a odvolání poškozených byla podle §253 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu:
I. obviněný P. V. s obviněným J. B.
po předchozí vzájemné dohodě proto, aby bez vědomí oprávněných majitelů níže uvedených nemovitostí tyto za pomoci zfalšovaných dokumentů byly převedeny na jinou osobu, poté, co konkrétní nemovitosti, pochopitelně bez jednání s jejich vlastníky, určil obviněný J. B., jednal ve dnech 9. 1. a 8. 2. 2013 obviněný P. V. s pracovnicemi Katastrálního úřadu pro hl. m. P. (dále jen KÚ) a při těchto jednáních předložil zfalšované Generální plné moci ze dne 30. 11. 2012, údajně vydané majiteli nemovitostí, jimiž P. V. zplnomocňovali k uzavření kupní smlouvy i dalším úkonům včetně přebírání listin na KÚ, které byly ve všech případech opatřeny padělanými ověřovacími doložkami JUDr. Jiřího Kotrlíka - notáře v Praze, podle nichž tyto listiny byly údajně ověřeny shodně dne 30. 11. 2012, stejně jako byly údajně dne 30. 11. 2012 stejnou notářskou kanceláří ověřeny zfalšované kupní smlouvy, doručené společně s návrhem na vklad dne 19. 12. 2012 dosud neztotožněnou osobou do podatelny KÚ, přičemž zfalšované kupní smlouvy i zfalšované generální plné moci nesly naprosto shodné padělané ověřovací doložky JUDr. Jiřího Kotrlíka (s výjimkou čísla z ověřovací knihy, pod nímž údajně byly ověřeny) a obviněný P. V. se zúčastnil i jednání ohledně dalšího prodeje ad 3) níže popsané a tímto podvodem na nového majitele převedené nemovitosti přičemž současně oba obvinění věděli, že (jak uvedeno) již byl ohledně těchto nemovitostí do podatelny KÚ podán hromadně návrh na vklad společně s padělanými kupními smlouvami, a proto si museli být vědomi toho, že tyto smlouvy nutně musí být u podpisů účastníků smlouvy opatřeny padělanou ověřovací doložkou, přičemž tímto společným jednáním vyloučili z dispozičního práva dosavadní vlastníky nemovitostí uvedených na kupních smlouvách, ve kterých byla uvedena smyšlená čísla osobních dokladů dosavadních vlastníků nemovitostí a byly opatřeny jejich falešnými podpisy, a které byly uzavřeny následovně:
1. ohledně pozemku v KÚ D., obec P., o velikosti 950 m 2 , smlouva ze dne 30. 11. 2012 mezi prodávající M. Š., a kupujícím P. Č., přičemž poté, kdy tomuto návrhu bylo dne 4. 1. 2013 ze strany KÚ vyhověno, předložil obviněný P. V. dne 9. 1. 2013 spolu se svým OP falešnou generální plnou moc ze dne 30. 11. 2012 s platností do 31. 1. 2013, dle které byl pověřen k zastupování prodávajícího a kupujícího, na jejímž základě mu KÚ vydal potvrzené kopie kupní smlouvy, kterou předal obviněnému J. B., a tímto jednáním byla poškozené majitelce pozemku M. Š., trvale bytem N., P., způsobena škoda ve výši 2 304 044 Kč (pozemek zajištěn dle §79d odst. l tr. ř.),
2. ohledně pozemku v KÚ D., obec P., o velikosti 1073m 2 , smlouva ze dne 30. 11. 2012 mezi prodávající J. M. a kupujícím L. B. 1988, přičemž poté, kdy dne 4. 1. 2013 bylo návrhu bylo ze strany KÚ vyhověno, předložil dne 9. 1. 2013 obviněný P. V. spolu se svým OP falešnou generální plnou moc ze dne 30. 11. 2012 s platností do 31. 1. 2013, dle které byl pověřen k zastupování prodávajícího a kupujícího, na jejímž základě mu KÚ vydal potvrzené kopie kupní smlouvy, kterou předal obviněnému J. B., a tímto jednáním byla poškozené J. M., trvale bytem B., P., způsobena škoda 2 602 357 Kč (v současné době již pozemek převeden zpět na J. M.),
3. ohledně pozemku o výměře 624 m 2 , obec P., k. ú. P., smlouva ze dne 30. 11. 2012 mezi prodávající I. Č. a kupujícím V. B., státním příslušníkem Ukrajiny, přičemž poté, kdy tomuto návrhu bylo dne 6. 2. 2013 ze strany KÚ vyhověno, dostavil se obviněný P. V. dne 8. 2. 2013 na KÚ vybaven falešnou generální plnou moci jako osoba pověřená k vyzvednutí KÚ potvrzených kopií kupní smlouvy, které mu s ohledem na již neplatný OP, a proto, že znění plných mocí ten den obviněným předložených vzbudilo nedůvěru pracovnice KÚ, nebyly vydány, a poté pozemek v přesně nezjištěné době za údajného V. B. nabízel obviněný P. V. po dohodě s obviněným J. B. k prodeji P. V., který na nabídku nepřistoupil, a tímto jednáním byla poškozené I. Č., trvale bytem N. K., P., způsobena škoda 3 082 297 Kč (v současné době nemovitost převedena zpět na I. Č.),
4. ohledně domu a pozemku v Katastrálním území B., P., zapsané na LV, dům na pozemku parcelní, smlouva ze dne 30. 11. 2012 mezi prodávající M. S. a kupujícím J. K., státním příslušníkem SR, přičemž poté, kdy tomuto návrhu bylo dne 9. 1. 2013 ze strany katastrálního úřadu vyhověno, spolu se svým OP dne 9. 1. 2013 předložil obviněný P. V. falešnou generální plnou moc ze dne 30. 11. 2012 s platností do 31. 1. 2013, na jejímž základě mu KÚ vydal potvrzené kopie kupní smlouvy, kterou předal obviněnému J. B., a tímto jednáním byla poškozené M. S., trvale bytem B., P., způsobena škoda 1 585 760 Kč (nemovitosti v současné době převedeny zpět na M. S.),
5. ohledně pozemku o výměře 1014 m 2 , k. ú. D., obec P., smlouvu ze dne 30. 11. 2012 mezi prodávajícími K. E. a M. E. a kupujícím O. Ch., přičemž poté, kdy tomuto návrhu bylo dne 8. 2. 2013 ze strany KÚ vyhověno, dostavil se obviněný P. V. téhož dne na KÚ vybaven falešnou generální plnou mocí jako osoba pověřená k vyzvednutí KÚ potvrzených kopií kupní smlouvy, které mu s ohledem na neplatný OP, a proto, že znění plných mocí ten den obžalovaným předložených vzbudilo nedůvěru pracovnice KÚ, nebyly vydány a účastníkům smlouvy byly zaslány poštou, a tímto jednáním byla poškozeným K. E. a M. E., trvale bytem Š., P., způsobena škodu ve výši 2 459 264 Kč. (v současné době pozemek převeden zpět na manžele E.).
II. všichni obvinění společně
po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu podvodně vylákat finanční prostředky:
poté, co si přesně nezjištěným způsobem obviněný J. B. a obviněný J. H. opatřili padělané listinné podklady sloužící k podvodnému prodeji nemovitosti bez vědomí její majitelky, a sice bytu č. 1491/1 o podlahové výměře 145 m 2 nacházejícím se v budově postavené na pozemku …, prodej id. spoluvlastnického podílu o velikosti 1455/17467 na společných částech domu a prodej id. spoluvlastnického podílu o velikosti 1455/17467 na pozemku …, vedeného jako zastavěná plocha a nádvoří o výměře 635m 2 , vše umístěno na adrese D., P. – N. M., ve vlastnictví E. C., která o prodeji bytu neměla tušení, a poté, kdy obviněný P. V. dne 7. 5. 2013 založil vlastní bankovní účet jedině pro účely převedení kupní ceny z podvodného prodeje zmíněného bytu na tento účet, obviněný J. H. nabízel uvedený byt k prodeji na základě padělané plné moci datované dnem 3. 6. 2013 a udělené mu údajně E. C. za účelem jejího zastupování při prodeji bytu a opatřené jejím falešným podpisem, na podporu této plné moci se prokazoval i padělanou smlouvou o půjčce datovanou dne 2. 5. 2011, podle které mu jmenovaná měla dlužit 2 500 000 Kč, ačkoli věděl, že jmenovanou vůbec nezná, a ta mu žádné peníze nedluží, zájemkyni o byt – kupující H. K. předložil k podpisu kupní smlouvu opatřenou rovněž falešným podpisem E. C., jako osoby prodávající, a opatřenou falešnou kompletní ověřovací doložkou z Velvyslanectví ČR v Z. včetně malého kulatého razítka ze dne 4. 9. 2013, kterou společně s ním na smlouvu opatřil obviněný J. B., nato smlouvu H. K. podepsala a zároveň do advokátní úschovy AK Neubauer & Partner, s. r. o., složila kupní cenu ve výši 2 000 000 Kč a na základě této kupní smlouvy byl dne 13. 9. 2013 podán návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch H. K. u Katastrálního úřadu pro hl. město P., P. S., P., který byl proveden dne 20. 9. 2013, a s ohledem na splnění podmínek pro výplatu kupní ceny byla částka ve výši 1 920 000 Kč převedena na účet, vedený u Raiffeisenbank, a. s., jehož jediným disponentem byl obviněný P. V., neboť číslo tohoto účtu bylo uvedeno v kupní smlouvě, a to i přesto, že dle padělané plné moci byl k převzetí kupní ceny oprávněn pouze obviněný J. H., přičemž obviněný P. V. finanční prostředky ve čtyřech částkách z účtu vybral, u čehož byli vždy přítomni všichni obvinění, peníze předal do rukou obviněného J. H., který je uložil do palubní ohrádky osobního vozu obviněného J. B., který měl přístup k účtu obviněného P. V., aby mohl sledovat, kdy peníze za prodej bytu budou na tento účet převedeny, a takto získanou hotovost pak všichni obvinění užili pro svoji potřebu, a svým jednáním způsobili H. K., bytem L., P., S., škodu ve výši minimálně 2 000 000 Kč a E. C., bytem D., P., škodu dle znaleckého posudku z oboru ekonomiky, ceny a odhady nemovitostí, ve výši 7 641 110 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, podali obvinění J. H. a P. V. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný J. H. odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 48 T 4/2016, spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Měl za to, že soudy nesprávně posoudily okolnosti jeho případu s ohledem na prokázání subjektivní stránky jeho jednání. Nezdůvodnily, jakým způsobem došly k závěru, že zde subjektivní stránka trestného činu byla nade všechnu pochybnost prokázána a jeho obhajoba nemohla obstát. Setrval na tom, že o žádném podvodném jednání neměl ponětí a jednal pouze na příkaz. Nerozporoval, že se se spoluobviněným J. B. seznámil za účelem zprostředkování prodeje nemovitosti na P. Odmítá ale, že si byl vědom skutečnosti, že nemovitost má být převedena bez vědomí majitelky bytu E. C. Domníval se, že se jmenovaný spoluobviněný s E. C. osobně znal, a měl tak povoleno nabízet byt k prodeji. Nepopírá, že byl za účelem prodeje této nemovitosti vybaven plnou mocí E. C. ze dne 3. 6. 2013 včetně smlouvy o půjčce, z níž vyplývalo, že mu E. C. dluží na základě půjčky ze dne 2. 5. 2011 částku ve výši 2 500 000 Kč. V hlavním líčení vypověděl, že těmito dokumenty jej vybavil spoluobviněný J. B., přičemž smlouva o půjčce byla uzavřena za účelem zvýšení pravděpodobností prodeje předmětné nemovitosti, nikoliv za účelem zamaskování podvodu. Že by se toto jeho tvrzení nezakládalo na pravdě, soudy neprokázaly. Právní stránka převodu nemovitosti mu nebyla a ani nemohla být známa. Jeho úkolem bylo toliko předvedení bytu zájemcům o koupi. Neměl v úmyslu smlouvu o půjčce jakkoli dále použít, možnosti jejího dalšího využití neznal. Během realizace prodeje nemovitosti vycházel z informací, které mu poskytl spoluobviněný J. B. Nenapadlo jej přemýšlet nad tím, zda spoluobviněný E. C. skutečně zná a zda mu skutečně dluží peníze. Tudíž jej ani nenapadlo, že by ji měl jakkoli kontaktovat a zjišťovat, zda se informace ze strany spoluobviněného zakládají na pravdě. Stejně tak mu nepřišlo divné, že paní E. C. nemůže disponovat se svým účtem. Bylo mu sděleno, že je drogově závislá a že je v dispozici se svým majetkem omezena. Stran převodu nemovitosti žádnou iniciativu nevyvíjel a o nic jiného se nestaral. Neměl důvod spoluobviněnému J. B. nevěřit. Seznámil je jejich společný známý, od něhož věděl, že spoluobviněný obchoduje s automobily a staví rodinný dům. Proto mu přišlo logické, že je zaneprázdněn a na samotný prodej nemovitosti mu nezbývá čas. S ohledem na to mu také nepřipadalo divné, že by mu někdo mohl dlužit 2 500 000 Kč. Že si spoluobviněný vybral ke zprostředkování prodeje bytu právě jeho, přičítal své profesi - tomu, že působí jako stavební dozor. Domníval se, že pro zprostředkování prodeje bytu nepotřebuje žádné konkrétní vzdělání či zkušenosti realitního makléře, zvláště když jeho úkolem bylo jen seznámit zájemce s bytem a dále veškerou potřebnou dokumentaci předat k řešení spoluobviněnému či JUDr. Jiřímu Obršlíkovi. Jediným jeho motivem byl přivýdělek, který hodlal částečně darovat své dceři, což také učinil.
7. Zdůraznil, že nezkoumal pravost plné moci E. C. ani kupní smlouvy opatřené jejím podpisem včetně ověřovací doložky z Velvyslanectví ČR v Z. a malého kulatého razítka ze dne 4. 9. 2013. Nenapadlo jej, že by se měl pravostí listin zabývat, přičemž i kdyby jej to napadlo, nebyl by schopen rozpoznat originál od falzifikátu; k tomu nemá příslušné vzdělání. Že nejsou dokumenty pravé, nezjistili ani JUDr. Jiří Obršlík, ani zástupci realitní kanceláře, právní zástupce poškozené H. K. a v neposlední řadě ani zaměstnanci Katastrálního úřadu pro hl. m. P. Pokud jde o cestu do Ch. a o schůzku s E. C., do Z. jel opět na základě pokynu spoluobviněného a nad souvislostmi nepřemýšlel. Soudy však konstatovaly, že musel vědět, z jakého důvodu tam jel, a že musel být obeznámen s tím, že spoluobviněný není oprávněn byt ve vlastnictví E. C. dále převést. Jej ale nenapadlo, že by převod nemovitosti mohl naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu, když věc byla řešena právním zástupcem JUDr. Jiřím Obršlíkem. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že věděl, že podpisy E. C. na plné moci a kupní smlouvě jsou zfalšované a že do Z. jede za účelem získání vzoru ověřovací doložky. Soudy nezdůvodnily, z čeho je vyvozováno zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Pokud jde o jeho podíl na vzniku škody ve výši 9 640 000 Kč, podotkl, že jej nenapadlo, že by jím nabízená kupní cena bytu měla být nepřiměřeně nízká. Podle E. C. byl byt prázdný a před rekonstrukcí. Podle výpovědi R. K. byl v dezolátním stavu. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že kupní cena uvedená v kupní smlouvě ze dne 23. 8. 2012 uzavřené mezi M. V. a E. C. zněla na částku 1 130 000 Kč.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 (nikoliv 26. 5. 2017, jak nesprávně uvádí dovolatel), sp. zn. 5 To 2/2017, zrušil, aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a dále aby buď podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k nové projednání a rozhodnutí, a to se závazným právním názorem, aby mu byl uložen mírnější trest pod dolní hranici trestní sazby, a sice trest odnětí svobody podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
9. Obviněný P. V. odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadená rozhodnutí (vyjma usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, zřejmě i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 48 T 4/2016) spočívají na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poznamenal, že popis skutku v odsuzující části napadeného rozsudku a učiněná skutková zjištění nedovolují přijmout hmotněprávní závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu podle §348 odst. 1 alinea dvě tr. zákoníku, případně že se tak stalo způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeným.
10. Měl za to, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor. Podle jeho názoru skutková zjištění soudů jsou postižena absencí jakékoli vážněji myslitelné obsahové vazby na provedené důkazy. Těžiště pochybení tkví v naprosté absenci důkazu o naplnění subjektivní stránky. Soudy se zavinění snaží dovodit z několika málo logicky nekoherentních indicií, které nelze označit za důkazy. Nalézací soud nedostatek opory v důkazní situaci nahradil volnou úvahou - modelem skutkového děje. Soud zpochybnil jeho obhajobu poukazem na jeho výpověď a na výpověď spoluobviněného J. H. stran plnění instrukcí vydávaných spoluobviněným J. B. Z jeho strany však nikdy nezaznělo, že měl od spoluobviněného J. B. přesné instrukce, které měl plnit. I kdyby ale cokoli podobného naznačil, nebylo by nelogické, aby přesnou instrukcí byl i strohý pokyn k vyzvednutí smluv na katastrálním úřadu. Dovozovat z toho nějaký jiný závěr, je v příkrém rozporu se zdravou logikou. Připustil, že disponoval plnou mocí na převzetí listin, tj. jednostranným právním aktem, o jehož udělení nemusel vědět a ani nevěděl, a odmítl úvahu, že by se osoby zmocnitele a zmocněnce musely setkat. I kdyby spoluobviněný J. B. využil pro vyzvednutí smluv jiné osoby (messengera či pracovníka advokátní kanceláře), vybavil by je plnou mocí. Jak ostatně potvrzuje svědkyně S. N., převzetí kupních smluv je poměrně rutinní proces. Obviněný navíc nikdy netvrdil, že nevěděl, co podepisuje. Toliko sděloval, že podepsal převzetí listin, přičemž jejich obsah dále neřešil. Pro dovození subjektivní stránky je tento okamžik kruciální.
11. Odvolací soud dovodil jeho zločinný úmysl i z výpovědi svědka P. V., kterému měl údajně velmi aktivně nabízet k prodeji pozemek poškozené I. Č. převedený na V. B. Podle obviněného ale není zřejmé, z jakého důkazu vyplývá, že byl v souvislosti s nabízením pozemku „velmi aktivní“. Navíc, i kdyby se tak choval, nebylo by automaticky možné hovořit o zavinění. Nic takového nelze ze způsobu, jakým vystupuje (nezvykle vstřícné jednání), dovozovat. Takto se totiž chová zcela běžně. Z kontextu a nakonec i s přihlédnutím k tomu, že byl zaměstnán jako pomocný dělník na stavbě u spoluobviněného J. B., se naopak jeví více logickým, že svědku P. V. toliko tlumočil nabídku prodeje spočívající v oznámení kupní ceny a předloženi výpisu z katastru nemovitostí. Vrchní soud v Praze dále shrnul, že jeho obhajoba ohledně založení účtu pro přijetí dědictví spoluobviněného J. H. nedává smysl, neboť z došlé platby byla ihned stržena částka 20.000 Kč v rámci exekuce na jeho majetek, což bylo zcela předvídatelné a ze strany spoluobviněného J. H. stěží akceptovatelné. Odvolací soud se ale neseznámil s protokoly z hlavního líčení a jen jinými slovy opakoval nesprávnou a nepravdivou argumentaci pojatou do odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Obviněný několikrát vysvětlil, že on sám exekucemi zatížen nebyl, že na něj ale dolehly exekuce bývalé manželky, které si do manželství přinesla z předchozích dob a o jejichž rozsahu neměl a dosud dost dobře nemá celistvý přehled.
12. Odvolací soud se k subjektivní stránce trestného činu a k námitkám obsaženým v řádném opravném prostředku nevyjádřil. Ani ve zmínce se nevypořádal s výtkami týkajícími se povědomí obviněného o nepravosti (falešnosti) jím předkládaných listin. Přestože je argumentace nalézacího soudu postavena na nonsensech (v záležitostech obecné teorie práva a nepravdivé interpretace důkazů v případě plné moci) či domněnkách (o povědomí obviněného o nepravosti listin na základě jejich výtvarného vzezření), soud druhého stupně všechny výhrady nechal bez povšimnutí. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a nezákonné. Obviněný se ztotožnil s názorem spoluobviněného J. B. obsaženým v jeho řádném opravném prostředku, podle kterého nalézací soud prováděl důkazy mimo hlavní líčení způsobem trestním řádem nepředvídaným, když telefonicky vyslýchal svědky a vedl s nimi korespondenci prostřednictvím e-mailu. Uvedené se mělo týkat svědků I. T., jehož výpověď před soudem byla takto popsaným způsobem předem ovlivněna, a dále svědka M. K., který byl svědkem J. S. zbaven mlčenlivosti a mohl k věci vypovídat, avšak soud tento důkaz nakonec neprovedl. Označený způsob provádění důkazů je v příkrém rozporu se zásadami veřejnosti a kontradiktornosti. Navíc jsou zcela zásadně pošlapávána práva obhajoby, která nemůže svědkům klást dotazy. Je naprosto nerozhodné, zda byl svědek I. T. následně soudem ztotožněn a řádně v hlavním líčení vyslechnut (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 10. 2016). Obviněný závěrem poukázal na procesní pochybení v podobě předestření či doslovného čtení obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkyně S. N. Odvolací soud se s uvedenou námitkou vypořádal způsobem odtrženým od reality. Je sice pravdou, že obhajoba po takto provedeném důkazu považovala pokládání otázek za nadbytečné, je ale také pravdou, že měla k provádění důkazu kategorické připomínky a poukazovala na rozpor s ustanovením §158 odst. 6 tr. ř. (viz zvukový záznam z hlavního líčení).
13. Obviněný byl přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k, §265 1 odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby jej ve smyslu §265m tr. ř. a contrario ve spojení s §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním uvedl, že námitky obsažené v mimořádných opravných prostředcích nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Pokud obvinění spíše jen v obecné rovině tvrdí, že absentují znaky trestné činnosti, např. subjektivní stránka, činí tak na podkladě své vlastní představy o skutkovém ději, což je v dovolacím řízení v podstatě vyloučeno, neboť podkladem pro dovolací přezkum mohou být v zásadě pouze ta skutková zjištění, jež učinily soudy. Tato skutková zjištění, obsažená zejména v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, pak podle názoru státního zástupce vykazují veškeré znaky trestné činnosti, která je obviněným kladena za vinu, a to včetně subjektivní stránky.
15. Kromě toho, že námitky obviněných nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nejsou důvodné ani v obecné rovině. Státní zástupce předně konstatoval, že již z toho důvodu, že obvinění v podstatě pouze opakují výhrady, které uplatnili již v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné, jsou jejich dovolání neopodstatněná, resp. nedůvodná (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). Dále poznamenal, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 23 a násl.) je patrné, že soud učinil skutková zjištění ve vazbě na provedené důkazy, které hodnotil logicky a řádně, tudíž učiněná skutková zjištění oporu v provedených důkazech mají, nejsou s nimi v rozporu, natož v rozporu extrémním. Vinu soud dovodil nejen ze svědeckých výpovědí, ale i z objektivních listinných důkazů. Státní zástupce se ztotožnil s názorem odvolacího soudu (str. 7 usnesení), že soud prvního stupně učinil skutková zjištění „na základě správného, zákonného a logického hodnocení provedených důkazů vyplývajících z úplného dokazování“. Otázku naplnění subjektivní stránky soudy též řešily a shodně dospěly k závěru, že naplněna byla (str. 23 a násl. rozsudku městského soudu, str. 7 a násl. usnesení vrchního soudu), přičemž i v tomto směru mají závěry soudů vazbu na provedené důkazy a nejsou s nimi v extrémním rozporu.
16. Výtku obviněného P. V., že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami, označil taktéž za nepřiřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod a za v obecné rovině nedůvodnou. Podle jeho mínění soudy v dotčených rozhodnutích reagovaly na všechny podstatné výhrady. Že nereagovaly na každou dílčí výtku, není vadou, resp. porušením práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná rozhodnutí jsou dostatečně a logicky odůvodněna a argumentačně podložena, takže lze uzavřít, že jsou věcně správná. Námitka obviněného P. V., že byly prováděny důkazy mimo hlavní líčení a že došlo k porušení zásad veřejnosti a kontradiktornosti, je nepodřaditelná pod užitý dovolací důvod a nedůvodná. Svědek I. T. byl vyslechnut v hlavním líčení dne 5. 10. 2016 a obviněný či jeho obhájce měli možnost mu klást otázky. Nelze tedy hovořit o tom, že k tomu došlo mimo hlavní líčení či v rozporu s principem kontradiktornosti. Na tom nemůže nic změnit ani případný předchozí kontakt prostřednictvím e-mailu či telefonu. Žádná vada, která by zakládala nepoužitelnost výpovědi svědkyně S. N., podle státního zástupce rovněž neexistuje. Případné přečtení úředního záznamu bez dalšího nevylučuje použitelnost následné výpovědi, jež byla v hlavním líčení řádně učiněna.
17. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněných nepovažuje za opodstatněné a nelze je podřadit ani pod uplatněný, ani pod žádný jiný dovolací důvod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
18. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný J. H. Akcentoval, že oba zločiny, jimiž byl uznán vinným, vyžadují po subjektivní stránce úmysl. Nalézacímu i odvolacímu soudu vytkl, že se subjektivní stránkou nezabývaly a neodůvodnily, z čeho vyvodily jeho zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu. Protože je i nadále přesvědčen, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslného zavinění, navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, aby zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 (nikoliv 26. 5. 2017, jak nesprávně uvádí dovolatel), sp. zn. 5 To 2/2017, aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a dále aby buď podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k nové projednání a rozhodnutí, a to se závazným právním názorem, aby mu byl uložen mírnější trest pod dolní hranici trestní sazby, a sice trest odnětí svobody podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
20. Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. H. namítl, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 48 T 4/2016, spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný P. V. vytkl, že napadená rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 48 T 4/2016) spočívají na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V této souvislosti je zapotřebí poznamenat, že byť obviněný J. H. formálně odkázal toliko na jeden dovolací důvod, a to na citovaný důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti uplatnil dva dovolací důvody, a to spolu s dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Formulace, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., odpovídá té alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., podle níž lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v této alternativě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., je nutné nejprve zkoumat naplnění tohoto jiného dovolacího důvodu, kterým je v posuzované věci dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
24. K otázce případné procesní nepoužitelnosti obviněným P. V. zmiňovaných svědeckých výpovědí je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.
25. Pokud jde o svědka I. T., z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by jej soud telefonicky vyslýchal nebo s ním v tomto duchu vedl elektronickou korespondenci. Z e-mailové komunikace na č. listu 2207 se toliko podává, že se jej předsedkyně senátu soudu prvního stupně poté, co mu sdělila, že je v projednávané trestní věci navrhován obhájcem obviněného J. B. jako svědek, který měl ve dnech 4. a 8. 2. 2013 navštívit společně s obviněným P. V. Katastrální úřad pro hl. m. P., dotázala, zda by se mohl dne 8. či 9. 8. 2016 účastnit výslechu před Městským soudem v Praze, přičemž on jí v návaznosti na to odpověděl, že se z hlavního líčení omlouvá, poněvadž v uvedeném termínu je na plánované dovolené, že jmenované obviněné nezná a katastr nemovitostí, kde nemá žádné kontakty, navštívil naposledy před cca šesti lety. Vzhledem k tomu, že svědek I. T. byl posléze vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 5. 10. 2016 (č. listu 2352), jehož se obviněný P. V. i jeho obhájce, kterým nebylo bráněno, aby svědkovi kladli dotazy, účastnili, nelze o porušení práva obhajoby hovořit. S ohledem na to, že výslech svědka následoval až po jeho ztotožnění a řádném poučení podle §97 až 101 tr. ř., nelze rovněž hovořit ani o provádění důkazů způsobem trestním řádem nepředvídaným.
26. Co se týče svědkyně S. N., která byla vyslechnuta v hlavním líčení konaném dne 8. 8. 2016 (č. listu 2237 až 2244), dovolací soud přisvědčuje obviněnému, že k jistému pochybení při provádění důkazu došlo, nedomnívá se ale, že by takové pochybení bylo natolik významné, aby zakládalo vadu procesně nepoužitelného důkazu. V protokolu o hlavním líčení je uvedeno, že po odpovědi svědkyně na dotaz předsedkyně senátu byla přečtena příslušná pasáž její výpovědi na č. listu 1395 až 1396, tj. část úředního záznamu o podaném vysvětlení. Podle §158 odst. 6 věty poslední tr. ř., je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Byť se ze zvukového záznamu podává, že předsedkyně senátu s ohledem na vyjádření svědkyně, že si na konkrétní okolnosti případu vzhledem k dlouhému časovému odstupu již nevzpomíná, přečetla ze zmiňovaného úředního záznamu dílčí sdělení svědkyně, čímž fakticky porušila zákaz vyjádřený v citovaném ustanovení trestního řádu, nelze opomenout, že po částečném připomenutí předchozích sdělení svědkyně pokračoval standardní výslech, v rámci kterého svědkyně na dotazy předsedkyně senátu, členů senátu, státní zástupkyně či obhájců obviněných reagovala zcela spontánně. K výtce obviněného se sluší dodat, že to, že by měla obhajoba k provádění předmětného důkazu kategorické připomínky a že by poukazovala na rozpor s ustanovením §158 odst. 6 tr. ř., dovolací soud ze zvukového záznamu nezjistil.
27. K postupu nalézacího soudu, který nevyhověl návrhu na výslech M. K. jako svědka (č. listu 2354), nelze mít výhrad. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Nalézací soud své zamítavé rozhodnutí zdůvodnil jednak tím, že podle úředního záznamu na č. listu 1959, jehož pravdivost M. K. v e-mailové komunikaci potvrdil, jmenovaný nedoporučil realitní kanceláři prodej bytu v D. ulici, jednak tím, že je nerozhodné, kdo byt tzv. natipoval (srov. str. 25 rozsudku). Dovolací soud sdílí názor soudu druhého stupně (str. 7 usnesení odvolacího soudu), že postup předsedkyně senátu, která se za účelem rozhodnutí o důkazním návrhu dotázala M. K. prostřednictvím e-mailu, zda si vzpomíná, že byl v minulosti kontaktován v e-mailu uvedeným policejním vyšetřovatelem vyšetřujícím trestnou činnost spojenou s prodejem nemovitostí, a pokud ano, zda si vzpomíná na obsah rozhovoru a jeho podstatu, neodporoval trestnímu řádu a byl v souladu s požadavkem na ekonomii řízení. Soud prvního stupně navíc při rozhodování, zda důkaznímu návrhu vyhovět či nikoliv, uvážil nejen vytýkanou e-mailovou komunikaci (č. listu 2424), zmiňovaný úřední záznam na č. listu 1959, z něhož se podává, že policejní vyšetřovatel rozhodl o bezpředmětnosti výslechu M. K. s odkazem na to, že M. K. odmítl, že by o prodeji bytu v D. ulici cokoliv věděl, ale rovněž i potřebnost uvedeného důkazu z hlediska skutkových zjištění.
28. Nejvyšší soud dále konstatuje, že ve věci neshledal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 23 až 26 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 až 9 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
29. Se závěry soudů nižších stupňů stran právního posouzení skutků se Nejvyšší soud ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v odůvodnění obou napadených rozhodnutí výstižně obsahují všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea dvě, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz obviněný J. H.) a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea jedna (viz přiléhavá argumentace soudu druhého stupně na str. 10 jeho usnesení) tr. zákoníku a účastenství na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (viz obviněný P. V.). V tomto ohledu nelze soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
30. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §138 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně 500 000 Kč, škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
31. Trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea jedna tr. zákoníku se dopustí, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou. Kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, dopustí se trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea dvě tr. zákoníku. Získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea dvě, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
32. Oba zmiňované trestné činy jsou z hlediska zavinění trestnými činy úmyslnými. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
33. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah.
34. Z hlediska napadeného usnesení, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání je významná především otázka, zda ve vztahu k trestným činům, jimiž byli dovolatelé uznáni vinnými, byla prokázána potřebná forma zavinění. V posuzované věci obviněný J. H., který byl uznán vinným jednáním uvedeným pod bodem II. skutkové věty výroku o vině, tím, že po předchozí dohodě se spoluobviněnými J. B. a P. V., vybaven zfalšovanými dokumenty, zprostředkoval kupující H. K. prodej bytu bez vědomí a souhlasu jeho majitelky E. C., a to výrazně pod cenou, a utrženou finanční částku, jež byla v intencích zfalšované smluvní dokumentace H. K. poukázána na bankovní účet spoluobviněného P. V., užil, stejně jako ostatní spoluobvinění, pro vlastní potřebu, sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil na majetku H. K. a E. C. škodu ve výši téměř deseti milionů korun českých, tj. škodu velkého rozsahu. Jednání, jehož se dopustil, bylo jednáním úmyslným. Jestliže před H. K. v rozporu se skutečností vystupoval jako zástupce E. C. v záležitosti prodeje jejího bytu a jako takový její fiktivní zmocněnec ve spolupráci s ostatními spoluobviněnými zařídil převod jejího bytu, a to proto, aby získal finanční částku odpovídající jeho kupní ceně, jež měla být podle podmínek zfalšované smluvní dokumentace poukázána na bankovní účet za tím účelem předem zřízený, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěl porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl obviněného J. H. směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel. O správnosti právního posouzení skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku proto nelze pochybovat.
35. Pokud jde o zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea dvě, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, obviněný tím, že si za účelem zisku vzoru ověřovací doložky nechal na zastupitelském úřadu v Ch. ověřit svůj podpis a následně tento vzor v souladu s předchozí dohodou předal spoluobviněnému J. B., který mu bezprostředně poté dodal kupní smlouvu, jež obsahovala údajný podpis E. C. s údajnou ověřovací doložkou zastupitelského úřadu v Ch. a jež byla určena k výše specifikované podvodné transakci bytu E. C., opatřil si padělanou veřejnou listinu v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, získal tím pro sebe a pro jiného značný prospěch a současně tím způsobil škodu velkého rozsahu. Dovolací soud sdílí názor soudu druhého stupně, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 4 Tz 85/2009, publikovaný pod č. 6/2011 Sb. rozh. tr., dovodil, že tím, že obviněný posléze padělanou listinu užil jako pravou, realizoval svůj předchozí záměr, který existoval v době opatření listiny, a tudíž by právní věta v rozsudku soudu prvního stupně neměla obsahovat formulaci „užil(i) padělanou listinu jako pravou“, nýbrž formulaci opatřil(i) si padělanou listinu, aby jí bylo užito jako pravé“ (srov. str. 10 usnesení odvolacího soudu). Jednání obviněného bylo prokazatelně úmyslné. Do Ch. na tamní zastupitelský úřad jel záměrně, s cílem získat vzor ověřovací doložky a tento posléze využít při tvorbě zfalšované kupní smlouvy určené pro realizaci navazující trestné činnosti. Věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin, a pro případ, že je způsobí, byl s tím přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
36. Obviněný P. V. svým jednáním specifikovaným v obou bodech skutkové věty výroku o vině jednak naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, jednak bezprostředně přispěl k naplnění znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
37. Co se týče jednání pod bodem I., tím, že se po předchozí dohodě se spoluobviněným J. B., obeznámen se záměrem realizace převodů nemovitostí bez vědomí a souhlasů jejich majitelů a vybaven zfalšovanými dokumenty, prezentoval na katastrálním úřadu jako zástupce smluvních stran, a to za účelem zisku potvrzených kupních smluv a s tím spojeným umožněním s neoprávněně nabytými nemovitostmi dále obchodovat, a tím, že se posléze aktivně angažoval i v případě přeprodeje jedné z těchto neoprávněně nabytých nemovitostí ve věci nezainteresovanému zájemci, uvedl někoho v omyl, a způsobil na majetku oprávněných majitelů nemovitostí škodu přesahující dvanáct milionů korun českých, tj. škodu velkého rozsahu. Jednání, jehož se dopustil, bylo jednáním úmyslným. Usiloval-li o katastrem nemovitostí potvrzené kupní smlouvy, pomocí nichž by mohl být uskutečněn jemu známý plán spoluobviněného J. B. týkající se převodů podvodně nabytých nemovitostí, a nabízel-li jednu z podvodně nabytých nemovitostí k prodeji, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěl porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl obviněného P. V. směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel. V souvislosti s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny je zapotřebí poznamenat, že obviněný tím, že na katastru nemovitostí předložil za účelem vydání potvrzených kupních smluv generální plné moci obsahující ověřené podpisy osob, které neznal a které neznaly jeho a o nichž věděl, že se staly oběťmi podvodných převodů nemovitostí, užil padělanou veřejnou listinu – listinu obsahující zfalšovanou ověřovací doložku notáře – jako pravou. Jednání obviněného bylo prokazatelně úmyslné. Do záležitosti týkající se převodů nemovitostí bez vědomí a souhlasů jejich majitelů byl spoluobviněným J. B. zasvěcen a před katastrálním úřadem se s cílem získat požadovanou dokumentaci prezentoval plnými mocemi údajně mu udělenými téhož dne před stejným notářem pěti odlišnými osobami. Že věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin, a pro případ, že je způsobí, byl s tím minimálně srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], je tedy evidentní.
38. Pokud jde o jednání pod bodem II., obviněný P. V. spoluobviněným J. B. a J. H. usnadnil spáchání zločinu podvodu tím, že si na jejich žádost založil bankovní účet, na nějž měla být podle kupní smlouvy uzavřené s poškozenou H. K. poukázána finanční částka odpovídající kupní ceně za prodej bytu patřící E. C., a že posléze z tohoto bankovního účtu uvedenou finanční částku vybral a spoluobviněným předal. Obviněný jako pomocník věděl o úmyslu spoluobviněných převést bez vědomí a souhlasu E. C. její byt na nového majitele a finanční částku za transakci utrženou si ponechat, přičemž sám jednal tak, aby byl tento jemu známý úmysl spoluobviněných uskutečněn. O zavinění ve formě úmyslu přímého [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] tudíž nemá Nejvyšší soud pochybnosti.
39. Dovolání obviněných byla dílem podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dovolání obviněných jsou jako celek zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu