ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1776.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1776/2016-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání obviněného K. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 1 To 46/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 48 T 7/2016, byl obviněný K. T. v bodě 3. uznán vinným jednak účastenstvím formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
3. od přesně nezjištěné doby roku 2013 do 2. 6. 2015 v místě svého trvalého bydliště ve Z., opakovaně ve více případech vodil své nezletilé dcery „KOPRETINU“*) a „PAMPELIŠKU“*), u kterých znal jejich skutečný věk, podílel se na jejich výchově a byl pro ně autoritou, do bytu za sousedem obviněným O. P., a dále jim umožňoval, aby za ním do jeho bytu chodily samy, a to poté, co se mu dcera „KOPRETINA“ svěřila, že obviněný O. P. jí zasouval do přirození prsty, a proto věděl, že obviněný O. P. je v bytě následně opakovaně přiměje za účelem svého sexuálního uspokojení k různým formám pohlavního styku, a následně byl sám přítomen nejméně u 7 případů, kdy se obviněný O. P. před nezletilými obnažoval, osahával je na přirození a zadku, se svlečenými nezletilými ležel nahý pod jednou dekou, přestože si byl vědom toho, že jeho nezletilé dcery s ohledem na svůj nízký věk a nízkou fyzickou a duševní vyspělost nejsou schopny samy projevit svou vůli ohledně těchto sexuálních praktik a bránit se jim, čímž umožnil obviněnému O. P. provést jednání popsané pod bodem 1/, spočívající v tom, že
1. obviněný O. P. od blíže nezjištěné doby roku 2013 do 2. 6. 2015 v bytě na ulici k., Z., který obýval, opakovaně ve více případech přiměl dcery svých sousedů, nezletilé „KOPRETINU“ a „PAMPELIŠKU“, které za ním chodily někdy samy a někdy v doprovodu svého otce obviněného K. T. na návštěvy, o kterých věděl, že jsou mladší než 15 let, za účelem svého sexuálního uspokojení k pohlavním stykům, a to tím způsobem, že si od nezletilé „KOPRETINY“ nejméně v jednom případě nechal třít rukou svůj ztopořený penis a následně před ní masturboval, nejméně ve dvou případech této nezletilé přikládal svůj penis na její obnažené přirození a nejméně v jednom případě si svůj penis třel o její přirození a nejméně v jednom případě svým penisem třel o její hýždě, opakovaně ji hladil po nahém těle, na přirození, zadku, nejméně v jednom případě jí zasouval do přirození prst, opakovaně odhaloval před ní svůj penis, aby mu na něj rukou sahala, a nejméně ve dvou případech jí jazykem lízal přirození, a nezletilou „PAMPELIŠKU" nejméně v jednom případě opakovaně hladil rukou na holém přirození a zadku, přičemž využil jejich nízkého věku a nízké fyzické a duševní vyspělosti, v důsledku které nebyly poškozené schopny projevit svou vůli ohledně těchto sexuálních praktik a těmto se bránit, kdy v důsledku sexuálního zneužívání došlo u nezletilých k jejich psychické deprivaci, byl zjištěn syndrom zneužívaného dítěte a v reakci na sexuální zneužívání se u nich rozvinula posttraumatická stresová porucha.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný K. T. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy poškozeným nezletilým „KOPRETINĚ“ a „PAMPELIŠCE“, a též o vině a trestu obviněného O. P., jenž byl v bodě 1. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodech 1. a 2. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a v bodě 2. přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 1 To 46/2016, rozhodl o odvoláních obviněných K. T. a O. P. tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výrocích o uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, že se poškozené nezletilé „KOPRETINA“ a „PAMPELIŠKA“ s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný K. T. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl, že byl uznán vinným úmyslným trestným činem ve smyslu §15 tr. zákoníku, přestože ze skutkových zjištění vyplývá, že jednal nanejvýš ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, eventuálně v hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku, nikoli však v úmyslu, a to ani nepřímém. Za nesprávné považoval odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že „jednání obžalovaného K. T. naplňuje znaky úmyslného trestného činu, i když spíše ve formě úmyslu nepřímého“ a omezil se jen na uvedení ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přestože podle odborné literatury musí být forma zavinění přesně zjištěna a znaky skutkové podstaty musí být předmětem dokazování, což přezkoumávaný rozsudek neobsahuje, a nekonkrétní závěr odvolacího soudu vyjádřený výrazem „spíše“ nesplňuje požadavek na řádné odůvodnění subjektivní stránky s odkazem na konkrétní skutková zjištění. Jelikož subjektivní stránka je jedním z předpokladů trestní odpovědnosti, pak pochybnost o její formě vyjádřená dikcí „spíše úmysl nepřímý“ vzbuzuje pochybnost o trestní odpovědnosti obviněného.
5. Podle obviněného se odvolací soud vůbec nezabýval trestným činem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, čímž porušil podmínky spravedlivého procesu, a to přesto, že odkázal na výslech E. Z., z něhož vyplynulo, že i když „KOPRETINA“ říkala rodičům, že na ni obviněný O. P. sahal, uvedla, že jí obviněný K. T. výslovně zakázal nadále do bytu O. P. chodit. Pokud „KOPRETINA“ tento zákaz porušovala, lze hovořit nanejvýš o zanedbání náležitého dohledu, a tedy o jednání nedbalé. Obdobné informace o zákazu nezletilých chodit do bytu O. P. se podávají i z výpovědí svědků V. B., P. K., R. K. a J. H. Přitom z učiněných a soudy popsaných skutkových zjištění neplyne, že by obviněný věděl, že když budou nezletilé navštěvovat O. P., dojde při zneužití jejich bezbrannosti k pohlavnímu styku v jakékoli z jeho podob, a proto jeho vědomostní složka subjektivní stránky pomoci k trestnému činu nezahrnuje všechny skutkové okolnosti hlavního trestného činu. O drtivé většině dílčích útoků přitom nemohl ani vědět, neboť o návštěvách nezletilých v bytě spoluobviněného neměl z různých důvodů (ať pro abusus alkoholu nebo pro svou fyzickou nepřítomnost) vůbec povědomí, když informace o možném problematickém chování obviněného O. P. byly buď přímo jím nebo L. P. obratem dementovány. Nebyla tudíž prokázána vědomostní složka o všech skutečnostech relevantních pro pomoc k trestnému činu znásilnění.
6. V dovolání obviněný též poukázal na to, že v případě přímého úmyslu by muselo být prokázáno, že chtěl, aby obviněný O. P. mohl na obou nezletilých dětech nějakým způsobem uspokojit svou sexuální potřebu, u nepřímého úmyslu by musel být srozuměn s tím, že tento následek může nastat. Zjištěný skutkový stav však nesvědčí o tom, že by jeho vůle směřovala k pomoci na tom, aby si O. P. uspokojil své sexuální potřeby na nezletilých. I kdyby bylo prokázáno, že svým chováním napomohl tomu, že se s ním nezletilé nadále nekontrolovaně stýkaly, nebylo prokázáno, že tuto situaci dovolatel způsobit chtěl či s jejím vznikem byl alespoň srozuměn, spíše bez přiměřeného důvodu spoléhal, že jím učiněná opatření v podobě opakovaných zákazů vyslovených vůči dcerám budou dostatečná, obzvláště když O. P. nejméně dvakrát fyzicky napadl, a byl jím ujištěn, že nezletilé lžou. Až později vyšlo v trestním řízení najevo, že učiněná opatření dostatečná nebyla, a tedy nedodržel potřebnou míru opatrnosti.
7. S poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. obviněný K. T. vytýkal chybějící výroky, za nějž považoval v rozsudku odvolacího soudu výrok, kterým se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje či mění, tedy závěr, který se nepromítl do výroku jeho rozsudku v podobě vypuštění části skutkového zjištění „v reakci na sexuální zneužívání se u nich (nezletilých) rozvinula posttraumatická stresová porucha“. Obviněný poukazoval na to, že soudy tento závěr o vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy u nezletilých dívek učinily na základě znaleckého posudku PhDr. Sylvie Němečkové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace pedopsychologie, přestože tato znalkyně nebyla oprávněná k vyslovení takového závěru, neboť nebyla znalcem pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle obviněného, když odvolací soud připustil, že orgány činné v trestním řízení vycházely ze znaleckého posudku nepříslušné znalkyně, opomněl do svého výroku pojmout i vypuštění uvedené části skutkového zjištění výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nemohl uvedený závěr vztáhnout jen ke zrušení výroku o náhradě nemajetkové újmy, aniž by současně zrušil též nesprávnou část skutkové věty nebo ji adekvátně upravil.
8. Rozsudek soudu prvního stupně jako veřejnou listinu považoval obviněný za nedostatečný a chybný, pokud v něm je uvedená obviněným vytýkaná část stále obsažena, a tedy za chybný i pro případné občanskoprávní řízení o náhradě nemajetkové újmy. Rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný vytýkal nesprávnost výroku „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, protože nemá oporu v zákoně a je nadbytečný a nadužívaný.
9. S poukazem na výše rozvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 48 T 7/2016, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 1 To 46/2016, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
10. K podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na obsahovou shodnost námitek dovolatele s těmi, které uplatnil i v odvolání, i na obsáhlé vypořádání těchto námitek odvolacím soudem, s nímž se ztotožnil v závěru, že obviněný jednal „spíše ve formě úmyslu nepřímého“. Výhrady o posttraumatické stresové poruše u obou poškozených rovněž neshledal opodstatněnými, neboť z pohledu uplatněného dovolacího důvodu neexistuje žádný rozpor mezi prokázaným skutkem a jeho právním posouzením. Současně zdůraznil, že nejasnost mezi popisem skutku uvádějícím posttraumatickou stresovou poruchu a právní kvalifikací neobsahující těžkou újmu na zdraví podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je formální vadou ve prospěch dovolatele, a nikoliv v jeho neprospěch, a tudíž právní posouzení nesporné části skutku je správné s tím, že uvedený dovolací důvod není určen k nápravě neobratností či přebytečností samotné skutkové věty. Pro úplnost státní zástupce zmínil nedostatečné prokázání posttraumatické stresové poruchy u poškozených dětí, avšak pro to, aby byla tato okolnost v neprospěch obviněného dále objasňována, již v tomto řízení není s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius prostor. Protože uvedená vada vyznívá ve prospěch obviněného a má procesní základ, nelze ji cestou dovolání napravit.
11. Za nepravdivou námitku státní zástupce považoval, že se odvolací soud vůbec nezabýval vadami rozsudku nalézacího soudu ohledně trestného činu ohrožování výchovy dítěte, protože obviněný odvolání proti této části rozsudku nezaměřil a brojil zásadně proti své pomoci u znásilňování svých dcer. Jeho odvolání nesměřovalo proti spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte a odvolací soud nebyl povinen konstruovat námitky nad rámec odvolání obviněného. Postačilo, jestliže jen stručně odkázal na správnost úvah soudu nalézacího. Tyto výhrady podle státního zástupce nemohou založit tvrzený ani jiný dovolací důvod.
12. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003 (uveřejněné pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož má ponechání části napadeného rozsudku beze změny při jeho pouze dílčím zrušení odvolacím soudem stejný význam jako kdyby byl opravný prostředek zamítnut. V předmětné věci odvolací soud neměl v úmyslu rušit v napadeném rozsudku výrok o vině, a nechtěl tak činit ani za účelem nápravy skutkové věty vypuštěním posttraumatické stresové poruchy, jak požadoval dovolatel. Chybějícím či neúplným výrokem ve smyslu citovaného dovolacího důvodu není výrok, který měl být učiněn na základě přání dovolatele.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání neodpovídá důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle písm. l) tr. ř., a proto státního zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné reakci, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání obviněného neobdržel.
III. K přípustnosti dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo uplatněno v souladu se zvolenými dovolacími důvody a zda námitky s jejich zákonnými důvody korespondují.
IV. K námitkám obviněného
16. Obviněný dovoláním na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu proto, že neupravil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, a vady spatřoval v závěrech o nepřímém úmyslu, který odvolací soud učinil v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Vytýkal mu i neúplnost výroku podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a těmito skutečnostmi opodstatňoval existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
17. S ohledem na takto označené důvody je třeba nejprve uvést, že podle §265b odst. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že když odvolací soud nevyhověl jeho odvolání, shledal vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že obviněný své námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vystavěl zásadně na výhradách proti závěru zejména odvolacího soudu, že čin byl spáchán v úmyslu nepřímém, a dožadoval se, aby v jeho jednání byla shledána nedbalost, je vhodné uvést, že takto uvedené argumenty obviněného se shodují s obsahovým vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný při respektu ke skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě soudy tyto závěry vystavěly, se domáhal jiného právního závěru o formě zavinění. Obviněný tedy v souladu s uvedeným dovolacím důvodem poukazoval na nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tím respektoval, že tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod byl proto skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž byl vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Protože obviněný takto formulovanými výhradami proti zavinění vycházel ze skutku, jak byl soudy popsán, jenž jedině může být podkladem pro závěr o správnosti právních otázek v dovolacím řízení, mohl Nejvyšší soud pro posouzení této hmotněprávní námitky vycházet ze skutkových zjištění, jak byla ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána, a též i ze závěrů o subjektivní stránce rozvedených v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutí [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
a) K zavinění obviněného
20. Obviněný K. T. byl přezkoumávanými rozhodnutími v bodě 3. uznán vinným jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednak účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jejž spáchal obviněný O. P. v zásadě tak, že v době od roku 2013 do 2. 6. 2015 ve svém bytě opakovaně ve více případech přiměl dcery obviněného K. T. nezletilé „KOPRETINU“ a „PAMPELIŠKU“, které za ním chodily někdy samy a někdy v doprovodu svého otce obviněného K. T. na návštěvy, k pohlavním stykům („KOPRETINA“ mu třela rukou jeho ztopořený penis a masturboval před ní, přikládal jí svůj penis na její obnažené přirození, svůj penis třel o její přirození či hýždě, nebo jí zasouval do přirození prst, jazykem jí lízal přirození apod., a nezletilou „PAMPELIŠKU“ nejméně v jednom případě opakovaně hladil rukou na holém přirození a zadku), což u nich vedlo k jejich psychické deprivaci, a byl zjištěn syndrom zneužívaného dítěte. Pomoc obviněného K. T. k tomuto činu spočívala v tom, že ve více případech vodil své nezletilé dcery „KOPRETINU“ a „PAMPELIŠKU“ do bytu obviněného O. P. a umožňoval jim, aby za ním do jeho bytu chodily samy, a to poté, co se mu dcera „KOPRETINA“ svěřila, že jí obviněný O. P. zasouval do přirození prsty, a proto věděl, že je v bytě následně opakovaně přiměje za účelem svého sexuálního uspokojení k různým formám pohlavního styku, a byl sám přítomen nejméně u sedmi případů, kdy se obviněný O. P. před nezletilými obnažoval, osahával je na přirození a zadku, se svlečenými nezletilými ležel nahý pod jednou dekou, čímž umožnil obviněnému O. P. uvedený čin spáchat.
21. Soud prvního stupně učinil závěr, že obviněný K. T. jednal u obou trestných činů v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem na nerušeném mravním vývoji dětí (u ohrožování výchovy dítěte) a na svobodě při rozhodování o pohlavním životě (u pomoci znásilnění). Věděl, jakým způsobem se obviněný O. P. chová k jeho dcerám, protože byl uvedeným praktikám v některých případech i sám osobně přítomen. Neustálým opakováním návštěv s nezletilými u obviněného O. P. a umožňováním nezletilým chodit za ním s vědomím, že se na nich opakovaně dopouští sexuálně motivovaného jednání, obviněný K. T. chtěl napomoci spoluobviněnému O. P. v dopouštění se sexuálnímu jednání vůči nezletilým dcerám, a proto je tam vodil, nebo posílal, nechával je tam, a nikterak nezakročil proti tomu, aby jednání obviněného O. P. nepokračovalo. Tyto právní závěry soudu prvního stupně vycházejí ze zjištění, jež soud po pečlivě provedeném dokazování zaměřeném na obhajobu obviněného učinil a na jeho základě shledal, že obviněný sice tvrdil, že dcerám zakazoval k obviněnému O. P. chodit, ale tak tomu nebylo, protože bylo prokázáno (svědkyně A. T., V. B., R. K., E. Z.), že obě dívky neustále chodily do bytu O. P., že obviněný K. T. o tom věděl, posílal je a nechával je tam (zákaz pro dcery podle svědkyně E. Z. trval pouhý týden). Časté návštěvy nezletilých v bytě obviněného O. P. potvrdili i další svědci. Když si „KOPRETINA“ stěžovala na chování O. P., její matka potvrdila, že tuto skutečnost šel obviněný sice řešit, ale nevedlo to k tomu, že by tam dívky pak už nebyly pouštěny, chodily tam dále. I když věděl o sexuálním zneužívání, umožňoval dcerám, aby se stále s obviněným O. P. stýkaly. Nesnažil se překazit jím páchanou trestnou činnost, naopak k němu dcery dále vodil a umožňoval jim tam chodit a jeho jednání mu neustále usnadňoval, čímž pokřivil vzorce chování svým dcerám do budoucna. Přímý úmysl soud dovodil nejen k účastenství, ale i k přečinu ohrožování výchovy dítěte, neboť obviněný jako otec věděl, jakým způsobem je nakládáno s jeho dcerami, a vzhledem k jeho zjištěnému postoji chtěl dcerám umožnit vést takto nemravný život (viz strany 37 až 38 rozsudku).
22. Odvolací soud, který reagoval v zásadě na identické výhrady obviněného K. T., jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání, v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že soudem prvního stupně uzavřený skutkový děj má oporu v provedených důkazech, a v návaznosti na něj shledal správnou také právní kvalifikaci, a to včetně subjektivní stránky jednání obviněného K. T., kterou však, oproti soudu prvního stupně, shledal naplněnou „spíše“ ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Současně však konstatoval, že „tato změna v náhledu na závěr o formě zavinění pachatele není takového zásadního významu, aby odvolací soud v důsledku toho přistoupil k nutnosti nápravy rozhodnutí v otázce viny obviněného K. T.“ (viz stranu 10 rozsudku odvolacího soudu).
23. Nejvyšší soud k takto učiněným závěrům soudů obou stupňů o zavinění považuje za důležité nejprve uvést, že i když je závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (srov. §15, 16 tr. zákoníku), závěrem právním, je založen na skutkových okolnostech, které musejí subjektivní stránku prokazovat. Přičemž shledal, že soudy závěry o zavinění obviněného vyvozují ze skutkově prokázaných okolností, z nichž logicky vyplynul [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70-III (uveřejněné pod č. 19/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nepochybily, pokud okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Soudy rovněž tyto skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, učinily předmětem dokazování stejně jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a trestného činu podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Při zjišťování okolností, které měly význam pro závěr o zavinění, nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale usuzovaly na zavinění a jeho formu ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska.
24. Jestliže se Nejvyšší soud ztotožnil se způsobem, jakým si soudy pro své závěry o zavinění vytvořily skutkové předpoklady, považuje za nutné poukázat i na správnost závěru o subjektivní stránce trestného jednání obviněnému K. T. kladené, a to v rovině úvah, k nimž v přezkoumávaném rozhodnutí dospěl odvolací soud, jenž učinil závěr, že obviněný jednal ve formě nepřímého úmyslu, a to i přesto, že v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí jej vyjádřil nevhodně slovem „spíše“, což je formulace, která nevyznívá zjevně kategoricky, jak by tento závěr měl být formulován, ale jde o určitou slovní nekonkrétnost jen v právní úvaze, nikoliv však v nejistotě o skutečném vztahu pachatele – dovolatele k zamýšlenému následku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68 (uveřejněné pod č. 19/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z odůvodnění uvedeného rozsudku soudu prvního stupně lze ke správnosti jeho úvahy jen uvést, že jej vysvětlil a dovodil z konkrétních okolností činu, jak byly zjištěny, a proto takový závěr nevzbuzuje pochybnosti se zřetelem na právní hlediska zákonem stanovená pro nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Současně je nutné zdůraznit, že jde o závěr pro obviněného příznivější, než jaký soud prvního stupně uzavřel, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. To má význam vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno pouze obviněným, a tudíž výlučně v jeho prospěch, což vede k tomu, že Nejvyšší soud nemůže dospět k závěru o závažnější formě úmyslu (§265p odst. 1 tr. ř.).
25. Nejvyšší soud však i přes uvedené formální nepřesnosti vyjadřuje s učiněným závěrem odvolacího soudu souhlas zejména pro jeho obsahovou správnost, a to k oběma trestným činům, jimiž byl obviněný uznán vinným. Pro úplnost na doplnění jinak správných závěrů odvolacího soudu považuje za nutné připomenout, že účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 (alinea druhá podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně), 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně umožnil nebo usnadnil spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu spočívajícím v tom, že pachatel jiného zneužitím bezbrannosti donutí k pohlavnímu styku souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchá takový čin na dítěti mladším patnácti let.
26. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, přestože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně a příkladmo a může mít různé podoby [srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1963, sp. zn. 9 Tz 19/63 (uveřejněné pod č. 45/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 365/2005 (uveřejněné pod č. 59/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněné pod č. 49/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pokud jde o zavinění, v návětě §24 odst. 1 tr. zákoníku, je výslovně uvedeno, že účastníkem je ten, kdo „úmyslně“ naplňuje jednotlivé formy účastenství. Tato výslovná dikce brání tomu, aby mohlo být spácháno z nedbalosti.
27. Po stránce subjektivní proto předpokládá, že pomocník ví o zlém úmyslu hlavního pachatele a jedná v úmyslu, aby známý mu úmysl byl uskutečněn. Není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleným ve všech podrobnostech (srov. rozhodnutí č. 4686/1933 Sb. rozh. tr.).
28. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť z nedbalosti ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu, závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a pokračuje v páchání takového činu delší dobu.
29. U tohoto přečinu, jenž může být spáchán jak z nedbalosti, tak i úmyslně, soud v tzv. právní větě uvedl, že se jej obviněný dopustil úmyslně. Je však třeba uvést, že obviněný, ač to výslovně v dovolání nezdůraznil, proti tomuto závěru soudů obou stupňů nebrojil, neboť své konkrétně uvedené výhrady soustředil zejména proti závěru o zavinění u účastenství ke znásilnění, jak plyne z jím konkrétně uvedených výtek popsaných v dovolání. I přesto Nejvyšší soud tyto základní právní okolnosti připomíná, proto, že uvedený přečin, jehož se obviněný dopustil jako pachatel, byl spáchán v jednočinném souběhu s účastenstvím ve formě pomoci na účastenství ke znásilnění [přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (uveřejněné pod č. 49/2009-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a tedy oba byly spáchány týmž skutkem.
30. K námitkám uplatněným dovolatelem proti zavinění je třeba uvést, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225). Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo.
31. Vzhledem k tomu, že odvolací soud učinil závěr o nepřímém úmyslu ve vztahu k oběma trestným činům (účastenství a přečinu), je třeba uvést, že o ten se jedná podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku tehdy, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
32. U nepřímého či eventuálního úmyslu ( dolus eventualis ) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a to v současné době jen trestním zákoníkem (srov. §110 tr. zákoníku), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222). Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti [srov. §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Takový následek sice není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223).
33. K účastenství, jímž byl dovolatel uznán vinným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, k níž své výhrady ohledně naplnění subjektivní stránky především zaměřil, je třeba uvést, že účastenství je založeno na akcesoritě účastenství, tj. trestní odpovědnosti hlavního pachatele, která ve smyslu §24 odst. 2 tr. zákoníku znamená, že se na trestní odpovědnost účastníka užijí ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, protože účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Trestné je pouze ve vztahu k úmyslnému trestnému činu, o který se u znásilnění podle §185 tr. zákoníku jedná.
34. Jestliže je podle §24 odst. 1 tr. zákoníku „účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo „úmyslně“ naplní některou z podmínek uvedených pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení, vyžaduje pro subjektivní stránku pouze úmyslnou účast na trestném činu (arg. „…úmyslně…“), z čehož je zřejmé, že zákon předpokládá jak úmysl přímý, tak i nepřímý. Účastenství proto může být spácháno i v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
35. Pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1466/2005 (uveřejněný pod č. 51/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
36. Jestliže se ze všech těchto obecných hledisek uváží úvahy a závěry, které soudy braly na zřetel, z přezkoumávaných rozhodnutí a jejich odůvodnění plyne, že posuzovaly všechny skutečnosti významné pro závěr o zavinění obviněného jak u účastenství ke znásilnění, tak i u přečinu ohrožování výchovy dítěte. Správně soudy dovodily, že obviněný věděl, že opakovanými a pravidelnými návštěvami nezletilých dívek v bytě obviněného O. P. mu bude nápomocen v tom, aby jeho dcery, zejména však nezletilou „KOPRETINU“ sexuálně využíval tak, že s ní vykonával praktiky srovnatelné se souloží, jak o tom svědčí především skutkové okolnosti popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak i jeho velmi podrobné odůvodnění všech rozhodných skutečností.
37. V posuzované věci soudy prokázaly, že obviněný i přesto, že byl opakovaně u sexuálních aktivit obviněného O. P. osobně přítomen, umožňoval svým dcerám, aby jeho bydliště stále a po dlouhou dobu (více jak roku a půl) navštěvovaly. Byl proto seznámen s tím, jak se pachatel k jeho dcerám chová, a tedy věděl, že když jim bude umožňovat k němu chodit, napomáhá tím k tomu, aby obviněný O. P. mohl tyto praktiky provozovat, a tedy dopouštět se trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Touto vědomou pomocí obviněného bylo, že se znalostí všech okolností, zejména povahy obviněného O. P., jeho tendencí, jakož i s konkrétním jednáním, které vůči dcerám činil, nejen vědomě usnadňoval, pokud nezajistil, aby jej dcery nenavštěvovaly, ale přímo vytvářel podmínky k tomu, aby tento pachatel mohl na dívkách vykonávat sexuální úkony. Pokud je k němu osobně vodil a pak byl i přítomen tomu, že především na „KOPRETINĚ“ se O. P. dopouštěl popsaného jednání, bylo úmyslné zavinění prokázáno.
38. K námitkám obviněného je tak třeba zdůraznit, že se jedná o úmyslné jednání naplňující podmínky nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obhajoba obviněného o tom, že dívkám zakazoval k obviněnému O. P. chodit, či že kvůli tomu, jak se choval, jej i napadl, jsou jen argumenty, které, jak soudy správně uzavřely, výsledky provedeného dokazování nebyly prokázány. Naopak objasněné okolnosti svědčí pro to, že proti němu nezakročil, neboť jen slovní sdělení dcerám, že mají za obviněným O. P. chodit, a přitom je tam následně sám doprovázel, bylo pouhou, alibistickou snahou svou míru na vzniklém následku limitovat. Jako správný rodič měl jednoznačně zasáhnout a věc oznámit policejním orgánům, což však nikdy neučinil. Naopak sám i s oběma dcerami nadále obviněného O. P. v jeho bytě navštěvoval, dcery mu svěřoval k hlídání a nechával je u něj v bytě bez dalšího dozoru. Obviněný na řešení situace neprojevil prakticky žádný zájem, naopak její další rozvoj svým aktivním přispěním podporoval a obviněnému O. P. tím, že mu nadále umožňoval kontakt s oběma svými dcerami, a i po době, kdy mu „KOPRETINA“ řekla o sexuálním zneužívání, a tudíž při plném uvědomění si toho, co se v bytě O. P. odehrává, tomuto pachateli v jeho závažném trestném jednání pomáhal. Je třeba mít na zřeteli, že obě nezletilé byly ve věku, kdy měly být pod neustálým dohledem některého z rodičů, proto tvrzení obviněného, že si dcery chodily samy, kam chtěly, a on je nemohl uhlídat, jen dosvědčuje jeho trestné jednání. Je zjevné, že účast obviněného K. T. na jednání spoluobviněného O. P. byla tím, které bezprostředně přispělo k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Je třeba učinit závěr, že ač následek, k němuž toto jednání směřovalo, zřejmě přímo způsobit nechtěl, věděl, že reálně hrozí a byl s ním srozuměn, a tedy jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně, byť ne zcela jednoznačnou a pochybnosti nevyvolávající slovní formulací, uzavřel soud druhého stupně.
39. Při závěru o vědomém chování dovolatele a se zřetelem na intenzitu jeho účasti na závažném zločinu hlavního pachatele, kde nedbalostní forma jednání nepřichází u §24 odst. 1 tr. zákoníku v úvahu, nebylo možné uvažovat ani o nedbalostní formě zavinění u přečinu podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jíž se obviněný v dovolání domáhal. V daném případě se nejedná ani o hraniční případ při obecně uznávané tenké hranici mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, protože v této věci je závěr o nepřímém úmyslu ze všech uvedených důvodů nepochybný.
40. Lze tedy pro úplnost shrnout, že výhrady obviněného proti závěrům soudů o subjektivní stránce Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
b) K výhradám proti postupu odvolacího soudu
41. Obviněný v dovolání dále namítal skutečnosti, jimiž poukazoval na porušení zásad spravedlivého procesu, a to zejména v postupech a rozhodnutí vydaného odvolacím soudem, jemuž vyčítal jednak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že nenapravil vadu, jíž se soud prvního stupně dopustil v popisu skutkových zjištění o tom, že se u nezletilých rozvinula posttraumatická reakce, ač jde o závěr, který učinila znalkyně, jíž takový závěr učinit nepřísluší, a jednak v této souvislosti odvolacímu soudu na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vytýkal, že pokud tuto vadu nenapravil, tak pro absenci postupu a výroku podle §258 odst. 1 tr. ř. přezkoumávaný rozsudek trpí vadou v neúplném a chybějícím výroku.
42. Nejprve je k námitce o tom, že učiněné skutkové zjištění je nesprávné, nutné vysvětlit, že ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodem dovolání nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu se nelze domáhat nápravy z důvodu vadnosti skutkového zjištění ani písařské nesprávnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sv. 23, č. T 869), přičemž o neúplnost či nevýstižnost výroku o vině se nejedná v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě v takovém výroku není zcela výstižný, ale jinak z něho vyplývají všechny zákonné znaky trestného činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 989/2013).
43. Nejvyšší soud i přesto, že se obviněný domáhal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřesnosti v popisu skutku, což pod tento ani žádný jiný z důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. nepatří, jen pro úplnost a mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu považuje za vhodné uvést, že z obsahu spisu shledal, že znalkyně PhDr. Sylvia Němečková zpracovala znalecký posudek na nezletilé poškozené z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se specializací pedopsychologie, což je disciplína, pro niž je jako znalkyně zapsána v seznamu znalců a tlumočníků vedeném příslušným krajským soudem podle §7 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (č. l. 234 až 261). V tomto oboru a v souladu s ním znalecký posudek i zpracovala, a v něm odpovídala na otázky mající souvislosti s její specializací, o čemž svědčí zásadně celý obsah jejího znaleckého zkoumání, s nímž se soudy vypořádaly. Jedinou problematickou odpovědí, která již s oborem, pro nějž byla zapsána, nekorespondovala, byl její závěr o tom, že u poškozených nastala posttraumatická stresová porucha. Vzhledem k tomu, že jde o závěr předpokládající znalosti z oboru medicíny (jedná se o psychickou poruchu), neboť se týká zdravotního, konkrétně duševního stavu zkoumané osoby, a tudíž znalcem způsobilým k vyslovení takového závěru může být jen znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zaměřením na psychiatrii dětí.
44. Z obsahu spisu je však zřejmé, že soudy se s touto skutkovou okolností v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, a lze pro úplnost jen odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který na straně 13 svého rozsudku uvedl, že „závěr o vzniku posttraumatické stresové poruchy v případě obou nezletilých byl stanoven k tomu nepříslušnou znalkyní“. V návaznosti na to však zmínil, že orgány činné v trestním řízení již v přípravném řízení tento nepodřadily pod právní kvalifikaci, jež by postihovala i jednání, jehož následek by vznik těžké újmy na zdraví předpokládal. Odvolací soud současně poukázal na to, že s ohledem na uvedenou okolnost ve prospěch obviněného zrušil výrok o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy.
45. Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím shledal, že jmenovaná znalkyně s ohledem na svoji odbornost skutečně nebyla způsobilou k vyslovení závěrů o posttraumatické stresové poruše, které jsou závěry z oboru zdravotnictví, a tudíž pokud tento závěr i přesto učinila, nelze k němu při rozhodování o vině a trestu obviněných jakkoli přihlížet, ačkoli její psychologické závěry ohledně osobností dívek a jejich vývoje současného i předpokládaného budoucího, s ohledem na spáchané činy obviněných, korespondují s oborem, pro který je jako znalkyně v seznamu znalců zapsána. Nejvyšší soud však zároveň zjistil, že této skutečnosti si soudy dosud činné ve věci patrně byly vědomy, a proto, i když soud prvního stupně závěr o vzniku posttraumatické stresové poruchy u nezletilých dívek nesprávně a zcela nadbytečně zahrnul do popisu skutku, nevyvodil tomu odpovídající právní závěry, když při vlastním právním posouzení popsaného skutku (a to ani v právní větě) tento následek představující těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku nezohlednil a do jeho právní kvalifikace jej nijak nepromítl [jednalo by se totiž o §201 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterým obviněný uznán vinným nebyl] .
46. Obviněnému Nejvyšší soud nemohl přisvědčit v tom, že by se jednalo o podstatnou vadu řízení, kterou by bylo možné a nutné napravit cestou mimořádného opravného prostředku, protože se nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nebyly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Nejde ani o zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp., protože odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plně vyhovuje podmínkám s tanovených v §2 dost. 5, 6 tr. ř. a§125 tr. ř. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Jinak správné závěry o vině touto nepřesností nebyly zpochybněny.
47. Obviněný uvedený nedostatek promítl i do svých výhrad na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dožadoval se však toho, že odvolací soud měl postupem podle §258 odst. 1 tr. ř. zrušit přezkoumávaný výrok, resp. jeho část.
48. Takový požadavek obviněného je zcela v rozporu s uvedeným dovolacím důvodem a stojí i mimo jakýkoliv jiný důvod dovolání, protože se nejedná ani o to, že by určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
49. Vzhledem k tomu, že obviněný spatřoval neúplný výrok v popisu skutku výroku o vině, je třeba uvést, že dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se nelze domáhat z důvodu vadnosti skutkového zjištění ani písařské nesprávnosti takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sv. 23, č. T 869), neboť tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí soudu nebyl některý výrok vůbec učiněn, v důsledku čehož se výroková část rozhodnutí stává neúplnou, anebo takový výrok byl sice učiněn, ale není úplný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 Tdo 142/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sv. 25, č. T 889). V tomto smyslu za chybějící výrok nelze považovat takový, jehož se dovolatel domáhá jen na základě svých vlastních úvah, ač soud takové rozhodnutí vůbec učinit nechtěl, anebo ani nemohl.
50. Ve zkoumané věci však výrok odvolacího soudu, proti němuž námitky obviněného směřují, nevykazuje žádné vady ani nedostatky nebo neúplnosti. Jestliže obviněný za okolnost, v níž spatřoval neúplnost rozhodnutí, považoval uvedení skutkového zjištění v popisu skutku, ačkoli podle jeho názoru toto zjištění ve výroku uvedeno být nemělo, stojí tato výhrada mimo jakékoliv dovolací důvody. Jde pouze o skutkovou okolnost, která byla nebo nebyla výsledky provedeného dokazování prokázána. Ve smyslu dovolatelovy argumentace lze a contrario dospět k závěru, že se jedná o „přebývající část skutkové věty výroku o vině“, na kterou však citovaný ani jiný z dovolacích důvodů zákonem vymezených v §265b tr. ř. nedopadá.
V. Závěr
51. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci shledal, že soudy obou stupňů na základě zjištěných skutkových okolností řádně posoudily všechny významné procesní i právní otázky, a to i z hlediska obviněným vznesených námitek, dovolání obviněného jako celek neshledal opodstatněným. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.