ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.179.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 179/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 6 To 104/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 137/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 2 T 137/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §143 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Mgr. D. Š., bytem K., N., částku 266 398 Kč a nezletilému „PETRKLÍČI“ *, částku 257 720 Kč k náhradě škody, a to k rukám zmocněnce Mgr. Jaromíra Parobka. Dále byla obviněnému uložena povinnost poškozenému nezletilému „PETRKLÍČI“ platit měsíčně částku 443 Kč, a to počínaje dnem 1. 7. 2015 vždy do 15. dne toho kterého měsíce předem k rukám matky nezletilého Mgr. D. Š. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Mgr. D. Š. a nezletilý „PETRKLÍČ“ se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 6 To 104/2016, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Mgr. D. Š., bytem K., N., částku 26 398 Kč, na náhradě nemajetkové újmy poškozené Mgr. D. Š. částku 240 000 Kč, na náhradě nemajetkové újmy poškozenému nezletilému „PETRKLÍČI“, bytem K., N., k rukám matky nezletilého Mgr. D. Š. částku 240 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený nezletilý „PETRKLÍČ“ se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli oba jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 21. 2. 2012 kolem 00:10 hodin, řídil ve směru od obce H. na K., okres K., vlastní osobní motorové vozidlo Mercedes-Benz ML 320 CDI, 4-Matic EG/M (AmG), v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, po předchozím požívání alkoholických nápojů, kdy znaleckým propočtem bylo zjištěno, že v době dopravní nehody byla hladina alkoholu v krvi obviněného nejméně ve výši 2,37 g/kg alkoholu, přitom z důvodu množství požitého alkoholu nebyl schopen sledovat situaci v silničním provozu, jak mu ukládá ustanovení §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, a z důvodu jízdy, nerespektujíce ustanovení §18 odst. 1 a §18 odst. 3 téhož zákona, rychlostí podstatně vyšší, než povolují pravidla silničního provozu pro jízdu mimo obec, a to neméně 120 km/hod., přičemž přiměřenou rychlostí se v dané době a na daném úseku jevila rychlost 90 km/hod., nepřizpůsobenou povětrnostním podmínkám a vzdálenosti, na kterou měl, za tmou snížené viditelnosti, v úseku bez pouličního osvětlení, v dosvitu zapnutých potkávacích světel rozhled, nezaregistroval před ním, v jeho jízdním pruhu jedoucí, osobní motorové vozidlo FIAT Punto, 90 ELX 1.6, majitelky J. V., řízené poškozeným Mgr. D. Š., a v plné rychlosti do něj zezadu narazil, tím toto vozidlo odhodil vpravo mimo vozovku, kde po přetočení se přes střechu zůstalo stát zcela zdeformované, zejména v jeho levé části, v poli, přitom jeho bezpečnostním pásem nepřipoutaný řidič, který v průběhu nehodového děje z vozidla vypadl, utrpěl mnohočetná, se životem neslučitelná poranění životně důležitých orgánů, zejména mozku, při zlomeninách klenby a spodiny lební a poranění krčního úseku páteře, kterým na místě nehody podlehl“.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že shora uvedená rozhodnutí nejsou prvními rozhodnutími ve věci. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 2 T 137/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §143 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osm let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným Mgr. D. Š. a nezl. „PETRKLÍČI“. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 6 To 176/2014, byl rozsudek soudu prvního stupně za splnění podmínek uvedených v ustanovení §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 2 T 137/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §174 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §143 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osm let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným Mgr. D. Š. a nezl. „PETRKLÍČI“. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015, byl za splnění podmínek §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 99/2016, bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015, jako odvolacího soudu odmítnuto, neboť nebylo přípustné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 6 To 104/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř. a vytkl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že odvolací soud konal dne 15. 9. 2016 veřejné zasedání, přestože obviněný před konáním veřejného zasedání dne 13. 9. 2016 vypověděl plnou moc své obhájkyni, která vypovězení plné moci zaslala odvolacímu soudu spolu se sdělením, že si obviněný nepřeje, aby obhajobu obviněného u veřejného zasedání vykonávala. V reakci na toto sdělení však odvolací soud obhájkyni obviněného sdělil, že veřejné zasedání se bude konat s odkazem na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř., a proto se obhájkyně veřejného zasedání o odvolání zúčastnila. Odvolací soud při veřejném zasedání následně vyhlásil usnesení, kterým za podmínek uvedených v §202 odst. 2 tr. ř. a §205 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného. Podle obviněného však odvolací soud přehlédl, že veřejné zasedání nelze konat v jeho nepřítomnosti, neboť se jedná o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, a on nepožádal, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti ve smyslu §202 odst. 4, 5 tr. ř. Toto ustanovení je nutno analogicky použít i na veřejné zasedání, byl-li obviněný k veřejnému zasedání předvolán, nikoliv o jeho konání pouze vyrozuměn.
7. Obviněný nikdy neudělil souhlas ke konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, pouze odvolací soud informoval, že si do pěti pracovních dnů zvolí obhájce nového. Jednal-li odvolací soud v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky §202 odst. 2 tr. ř., významným způsobem porušil právo obviněného na jeho obhajobu, a je tak naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uvedl, že přestože svým odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, tedy ve výroku o vině, trestu i náhradě škody, a odvolací důvody vymezil v souladu s §258 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř., z podnětu odvolání obviněného se odvolací soud zabýval pouze odvolacím důvodem uvedeným v §258 odst. 1 písm. f) tr. ř., ostatními se nezabýval vůbec, a rozhodl tedy pouze o části odvolání. Přitom nejpodstatnější část odvolání obviněného směřovala do výroku o vině a s tím souvisejícího výroku o trestu. Odvolací soud se s odvolacími námitkami obviněného přitom nevypořádal ani v rámci odůvodnění svého rozsudku. O odvolání tak nebylo rozhodnuto jako o celku a v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok ohledně dalších odvolacích námitek obviněného vznesených podle §258 odst. 1 písm. a) až e) tr. ř.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že přestože byla jeho věc po předchozím zrušení rozsudku odvolacím soudem u nalézacího soudu znovu projednávána, soud prvního stupně neprovedl jediný nový důkaz k objasnění skutkového stavu věci a rozhodl totožně jako v předchozím – odvolacím soudem zrušeném – rozsudku, přičemž dokonce i některé pasáže odůvodnění jsou totožné s pasážemi z předchozího rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 137/2012-697. Soud prvního stupně neprovedl všechny obhajobou navrhované důkazy, které mají podstatný význam pro rozhodnutí ve věci ohledně otázky viny a trestu a nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Obviněný s podivem konstatuje, že zatímco první rozhodnutí nalézacího soudu zakládalo důvod pro zrušení odvolacím soudem, rozsudek ze dne 22. 6. 2015, který byl vyhlášen na základě totožně zjištěného skutkového stavu, byl jako věcně správný odvolacím soudem potvrzen a nově bylo rozhodnuto pouze o nároku na náhradu škody poškozených.
10. Podle názoru dovolatele je nepřípustné, aby totožná skutková zjištění, vyhodnocená v předchozím odvolacím řízení jako nedostatečná, byla následně v nyní dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu vyhodnocena jako zcela správná a dostatečná, respektující zásady uvedené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to bez jediného doplnění dokazování, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný vytkl, že nalézací soud ve svém rozsudku nijak nezdůvodnil, proč k některým důkazům obhajoby nepřihlížel, čímž se stalo rozhodnutí soudu prvního stupně a potažmo i soudu odvolacího nepřezkoumatelným. Neprovedení základního důkazu, a to výslechu zpracovatelů Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity v Žilině a nevyjasnění a nevypořádání se s nejpříznivější variantou pro obviněného, má podle jeho mínění za následek chybnou právní kvalifikaci skutku, z čehož vyplývá i nesprávnost výroku o trestu.
11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 9. 2016, č. j. 6 To 104/2016-916, zrušil a Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřeném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně žádal, aby ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. byl přerušen výkon jeho trestu.
12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný námitky vyjádřené v dovolání uplatnil v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací.
13. Podle názoru státní zástupkyně se obviněný ve své dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká nesprávný způsob, kterým hodnotily provedené důkazy. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení a způsob, kterým důkazy hodnotily. Z takto vystavěné argumentace se pak domáhá odlišného hodnocení důkazů v jeho prospěch. Takto pojaté námitky však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nejsou způsobilé naplnit jakýkoliv dovolací důvod.
14. Ve vztahu k námitce obviněného, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání, připomněla, že podle §37 odst. 2 tr. ř. si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou, k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Protože obviněný odvolacímu soudu neoznámil jméno nově zvoleného obhájce, respektive odvolací soud toliko informoval, že si nového obhájce zvolí ve lhůtě pěti dní, vykonávala ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. jeho obhajobu obhájkyně, které vypověděl plnou moc. Tato obhájkyně se rovněž dostavila na veřejné zasedání. Nadto je třeba upozornit na čirou účelovost výpovědi plné moci dané obhájkyni, neboť dovolání za obviněného koncipovala a podala totožná obhájkyně, které v odvolacím řízení obviněný vypověděl plnou moc.
15. S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
18. Z hlediska obsahu podaného dovolání je s poukazem na tento dovolací důvod významná otázka, zda bylo možné dne 15. 9. 2016 konat veřejné zasedání u odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného.
19. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku stručně vyložil, že obviněný se k veřejnému zasedání bez omluvy nedostavil. Proto bylo za splnění procesních předpokladů a při zachování lhůty k přípravě konáno v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud také zmínil, že dne 14. 9. 2016 bylo soudu obhájkyní obviněného doručeno vypovězení plné moci, které jí obviněný předal dne 13. 9. 2016, aniž zde byly uvedeny konkrétní důvody výpovědi, přičemž obviněný v něm uváděl, že do pěti pracovních dnů sdělí odvolacímu soudu jméno obhájce, který jej bude dále zastupovat. Obhájkyně však byla obratem soudem poučena ve smyslu §37 odst. 2 tr. ř. a ve veřejném zasedání nadále zastupovala obviněného, protože u ní nebyly shledány důvody k vyloučení. Do doby konání veřejného zasedání nebyla soudu doručena jakákoliv omluva obviněného, ani žádost o odročení, obviněný věděl, že zasedání bude konáno, a k tomuto se bez jakéhokoliv zdůvodnění nedostavil (strany 5, 6). Úvahy odvolacího soudu lze akceptovat.
20. Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
21. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce §263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání (§233 odst. 1 věta první tr. ř.), a tím dal jednoznačně najevo, že nemůže jednat a rozhodovat v nepřítomnosti obviněného, ledaže by soud dodatečně rozhodl podle §205 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř., že lze veřejné zasedání provést, i když se k němu nedostavil předvolaný obviněný. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3161 až 3163).
22. O žádnou takovou situaci však v posuzované věci nešlo, proto bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat. Nic na tomto závěru nemění ani okolnost, že se tak stalo, aniž by obviněný výslovně požádal, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Dovolatel se mýlí, pakliže označuje postup odvolacího soudu za chybný proto, že mu v konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti bránila okolnost, že byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen mimo jiné i pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (srov. §143 odst. 3 tr. zákoníku). Tato okolnost je významná pouze a jen z hlediska splnění podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (§202 odst. 4 tr. ř.), nikoliv však pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, jehož podmínky jsou upraveny v §263 odst. 4 tr. ř. samostatně, nepoužijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání a tedy ani hlavním líčení, jak již bylo uvedeno.
23. Obviněný byl o konání veřejného zasedání dne 15. 9. 2016 vyrozuměn vzorem č. 7a (č. listu 868, 890 verte) – vyrozumění o veřejném zasedání podle sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení, přičemž byl řádně poučen o následcích své nepřítomnosti, tedy i o tom, že veřejné zasedání může být konáno v jeho nepřítomnosti. Vyrozumění o konání veřejného zasedání mu bylo doručeno dne 23. 8. 2016 (č. listu 891 verte), byla tudíž zachována zákonem stanovená lhůta k přípravě (§233 odst. 2 tr. ř.). Splnění této formální podmínky pro konání veřejného zasedání ostatně nebylo nikterak zpochybňováno.
24. Obviněný svoji nepřítomnost ve veřejném zasedání dne 15. 9. 2016 nijak neomluvil, nežádal o odročení jednání, pouze prostřednictvím obhájkyně zaslal soudu vypovězení plné moci ze dne 13. 9. 2016 se sdělením, že do pěti pracovních dnů si zvolí obhájce nového (č. listu 905 a 906). V reakci na vypovězení plné moci však odvolací soud obhájkyni obviněného informoval, že veřejné zasedání konat bude a s odkazem na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. je obhájkyně povinna obhajobu nadále vykonávat, a to až do doby, než ji převezme později zvolený obhájce (č. listu 907). Obviněný se k veřejnému zasedání osobně nedostavil, odvolací soud proto vyhlásil usnesení, kterým za podmínek uvedených v §202 odst. 2 tr. ř. podle §205 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti (č. listu 910 verte). Nedostavil-li se za výše popsaných okolností obviněný dne 15. 9. 2016 k veřejnému zasedání, odvolací soud nepochybil, pakliže konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Obviněný, kterému se dostalo explicitního poučení, že nedostaví-li se, bude jednáno v jeho nepřítomnosti, svoji nepřítomnost řádně neomluvil, nepožádal o odročení veřejného zasedání. Procesní postup odvolacího soudu pro něj tedy nemohl být překvapivý a nepředvídatelný.
25. Nejvyšší soud se zabýval nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání dne 15. 9. 2016 u odvolacího soudu i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a dále jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy.
26. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.).
27. S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz např. věc Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987, aj.). Důležité je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
28. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu druhého stupně nebyl nekorektní. Obviněný, který byl upozorněn, že veřejné zasedání lze provést i bez jeho přítomnosti, svoji neúčast řádně neomluvil a nedoložil překážky, které by mu v ní objektivně bránily, naopak jednal způsobem, který dokládá jeho úsilí o zmaření průběhu veřejného zasedání (v této souvislosti je s podivem, že dovolání podává prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ladislava Palatinová, které vypovídal plnou moc). S ohledem na konkrétní důkazní situaci a stadium řízení odvolací soud zcela dostál i té podmínce, že věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, navíc zastupovaného obhájkyní, která v souladu s §37 odst. 2 tr. ř. i přes vypovězení plné moci obviněným nadále vykonávala jeho obhajobu.
29. Dovolání obviněného je v části, v níž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
31. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
32. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
33. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Obviněný označil za významnou vadu řízení absenci výslechu zpracovatelů odborného vyjádření Ústavu soudního inženýrství (ÚSI) Žilina. K tomu nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Důkaz odborným vyjádřením Ústavu soudního inženýrství Žilinské univerzity v Žilině (č. listu 621 až 653) byl v hlavním líčení zákonným způsobem proveden (č. listu 679 verte) a se zřetelem k dalším ve věci opatřeným důkazům a jejich vyznění (viz reakce znalců Ing. Jaroslava Sedláka a Ing. Bc. Marka Semely, Ph.D.) nebylo nezbytně třeba zpracovatele osobně vyslechnout. Absence tohoto důkazu se nikterak významně nemohla promítnout do závěrů o vině obviněného a nemohla mít žádný vliv ani na další na něj navazující výroky.
34. Nejvyšší soud nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný namítl, že po usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 137/2012-697, zrušen a věc mu byla vrácena, nedošlo k jakémukoliv doplnění dokazování a nalézací soud znovu svým v pořadí již třetím rozhodnutím ze dne 22. 6. 2015 rozhodl stejně jako dne 18. 11. 2014 ve výroku o vině i trestu a náhradě škody, přičemž tento rozsudek již v rámci řízení o odvolání odvolací soud potvrdil, nově bylo rozhodnuto jen o nárocích poškozených. Touto námitkou je napadán rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i správnost skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Taková námitka tedy nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto dovolací soud pouze stručně poznamenává, že odvolací soud v usnesení ze dne 14. 5. 2015, č. j. 6 To 75/2015-759, kterým podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 137/2012-697, a věc mu podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil, toto své usnesení nezdůvodnil potřebou ve věci provést další důkazy, shledal naopak, že soud prvního stupně provedl důkazy potřebné k náležitému objasnění věci. Vytkl však, že zčásti rozhodl s obsahem provedených důkazů, některá zjištění obsažená v části výroku o vině neměla spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, jak některé důkazy hodnotil. Upozornil také, že soud prvního stupně řádně neodůvodnil výrok o trestu zákazu činnosti a též výrok, jímž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených (str. 3 a 4 usnesení). V usnesení odvolacího soudu, jehož názor zde vyjádřený byl pro nalézací soud závazný, tedy nebyla nalézacímu soudu uložena povinnost doplnit dokazování, soud prvního stupně se měl pouze s již provedenými důkazy lépe vypořádat a své hodnotící úvahy promítnout do tzv. skutkové věty výroku o vině, která prokazatelně doznala změn.
35. V dalším lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neurčitě formulované námitky, které vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a vůči postupu orgánů činných v trestním řízení obviněný uplatnil, jsou pouhou polemikou s výsledky dokazování. Učiněné skutkové i právní závěry podle jeho mínění jenom dokládají, že orgány činné v trestním řízení neodvedly řádně svoji práci a neplnily své povinnosti. Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, který měl za to, že důkazy byly jednostranně hodnoceny v jeho neprospěch, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad presumpce neviny, in dubio pro reo či jiných pravidel zajišťujících spravedlivý proces neznamená. Nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu tak není ničím opodstatněna.
36. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobil takovým činem dopravní nehodu a závažný následek a jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky objektivní i subjektivní stránky uvedených přečinů, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům obou stupňů ničeho vytknout. Obviněný žádnou relevantní námitku vůči naplnění zákonných znaků skutkových podstat obou přečinů neuplatnil.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
37. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
38. Obviněný měl za to, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí věnoval pouze vadám výroku o uplatněném nároku poškozených ve smyslu §258 odst. 1 písm. f) tr. ř., vůbec nezabýval jím vytýkanými nedostatky směřujícími proti výroku o vině a trestu, které podle něj odůvodňovaly vady řízení či rozsudku vyjmenované v §258 odst. 1 písm. a) až e) tr. ř., a nijak o nich nerozhodl. Tím podle něj rozhodl pouze o části jeho odvolání.
39. V kontextu námitky obviněného je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním - např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002), což je přesně situace, k níž v posuzované trestní věci došlo.
40. Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Poté, co odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu správným a zákonným, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu uložil obviněnému povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozené Mgr. D. Š. částku ve výši 26 398 Kč a na náhradě nemajetkové újmy jí částku 240 000 Kč a nezletilému „PETRKLÍČI“ rovněž částku 240 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený nezletilý „PETRKLÍČ“ a se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy byli oba jmenovaní poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud správně sám rozhodl nově o uplatněných nárocích poškozených, poněvadž rozsudek soudu prvního stupně byl v této části nesprávný, ale z důvodů již dříve vyložených nemohl dalším výrokem odvolání obviněného v části směřující proti výroku o vině a trestu podle §256 tr. ř. zamítnout.
41. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tudíž dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
42. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. d) a k) tr. ř. naplněny nebyly. Dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
43. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, a tedy i výkonu trestu odnětí svobody, který též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.