Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.05.2018, sp. zn. 11 Tdo 239/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.239.2018.1

sp. zn. 11 Tdo 239/2018-93 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 5. 2018 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných J. T., M. M. a M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 5 To 393/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 27/2017, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. T. a M. M. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1 . Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 7 T 27/2017, byli uznáni vinnými: - obviněný J. T. pod body 1), 2), 3) a 7) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, částečně ve formě pokusu podle §21 odst. 1, §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, - obviněný M. M. pod bodem 2) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, - obviněný M. H. pod body 1), 2) a 6) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že: v době nejméně od konce roku 2015 do 19. 9. 2016 na území Ú. k., zejména v Ú. n. L., M., D. a T., obž. T. za účelem neoprávněného obchodování s psychotropní látkou metamfetamin, uvedenou v přílohách k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., v úmyslu získat finanční prospěch, založil a organizoval skupinu obžalovaných M. H., R. D., P. S., R. H. a D. Ch., kdy obž. T. tuto skupinu vedl, rozhodoval a financoval nákup metamfetaminu od obž. B. nebo od obž. M., a poté řídil jeho další distribuci v M., metamfetamin obž. T. nakupoval prostřednictvím svého vnuka obž. H. a jeho družky obž. D. či svého vnuka obž. Ch., kdy obž. D. na pokyn obž. T. iniciovala jednání s obž. B., v den plánovaného nákupu metamfetaminu obž. T. doprovázel obž. H., který dojednal konkrétní místo a čas jednání a zároveň fungoval jako spojka mezi obž. T. a obž. B. a fyzicky jistil realizaci nákupu. Obž. H. dále obž. T. doprovázel při cestách za obž. M., od kterého převzal drogy a předal mu za ně peníze od obž. T., a poté zakoupený metamfetamin rozděloval do menších dávek určených k prodeji. Obž. T. také nakupoval metamfetamin prostřednictvím svého vnuka obž. Ch., který dojednával prodej drog s obž. M., byl přítomen nákupu či sám nákup drog provedl a nakoupenou drogu rozděloval do menších dávek určených k prodeji. Nakoupený metamfetamin obž. T. dále prodával zčásti sám nebo prostřednictvím obž. S. a jeho družky obž. H. a prodej drog také koordinoval s obž. H. a obž. Ch. Obž. S. na pokyn obž. T. domlouval prodej metamfetaminu K. Č., ke kterému došlo dne 19. 9. 2016. Takto popsaným způsobem obžalovaní, kteří nemají zákonné oprávnění k nakládání psychotropní látkou metamfetamin, se vytýkaného jednání dopustili v níže uvedených případech: 1) obviněný J. T. za účelem další distribuce - dne 6. 3. 2016 kolem 15.00 hod. v M., v ul. T., u BČS B. od obž. B. koupil nejméně 15 g metamfetaminu za nejméně 500 Kč za 1 g, kdy obchod zprostředkovali obž. D., která dojednala schůzku, a obž. H., který dojednal přesné místo a čas a fyzicky zajišťoval provedení nákupu, - v době od dne 19. 3. 2016 v 18.45 hod. do 2. 4. 2016 v D., okres T. společně s obž. H. od obž. B. koupil nejméně 230 g metamfetaminu v ceně nejméně 500,- Kč za 1 g, kdy obchod stejným způsobem zprostředkovali obž. D. a obž. H., 2) obviněný J. T. za účelem další distribuce - dne 30. 6. 2016 kolem 23.30 hod. v Ú. n. L. společně s obž. Ch. od obž. M. koupil nejméně 60 g metamfetaminu za částku 30.000,- Kč, - dne 22. 7. 2016 kolem 21.00 hod. a dne 23. 7. 2016 kolem 15.00 hod. v Ústí nad Labem koupil od obž. M. celkem 80 g metamfetaminu za částku nejméně 500,- Kč za 1 g, kdy nákup zprostředkoval a zajišťoval obž. Ch., - dne 8. 8. 2016 kolem 15.30 hod. v Ú. n. L. prostřednictvím obž. Ch. koupil od obž. M. nezjištěné množství metamfetaminu, - dne 11. 8. 2016 kolem 10.30 hod. v Ú. n. L. od obž. M. koupil nezjištěné množství metamfetaminu, - dne 26. 8. 2016 kolem 14.15 hod. v Ú. n. L. společně s obž. H. od dosud neustanovené osoby koupil nejméně 15 g metamfetaminu za 8.250,- Kč, - dne 31. 8. 2016 kolem 20.00 hod. v Ú. n. L. společně s obž. H. od obž. M. koupil 30 g metamfetaminu za 16.500,- Kč, - dne 19. 9. 2016 kolem 13.15 hod. v T. od obž. M. koupil 288,17 g metamfetaminu za 150.000,- Kč, 3) obviněný J. T. v době od konce roku 2015 do září roku 2016, na různých místech v M., bez příslušného oprávnění prodával a výměnou za věci poskytoval metamfetamin, a to : - nejméně v 6 případech za nezjištěnou částku prodal nejméně 12 g metamfetaminu M. H., -nejméně v 5 případech prodal nejméně 6 g metamfetaminu za částku nejméně 4.800,- Kč A. D., - nejméně v 7 případech prodal a za cigarety vyměnil nejméně 7,5g metamfetaminu J. P,, - nejméně ve 3 případech prodal nejméně 3 g metamfetaminu M. D., _ nejméně v 1 případě za částku 1.000,- Kč prodal 1 g metamfetaminu M. Č., - nejméně v 1 případě předal nejméně 2 g metamfetaminu R. H., aby je prodala dalším osobám, - nejméně v 1 případě za nezjištěnou částku prodal nejméně 2 g metamfetaminu L. K., 6) obž. H. v blíže nezjištěné době od ledna roku 2016 do září roku 2016 v M., bez příslušného oprávnění nejméně v 1 případě prodal nezjištěné množství metamfetaminu J. P., 7) obvinění J. T., R. H. a P. S. poté, co obž. H. zprostředkovala K. Č. (osoba vystupující ve smyslu ustanovení §102a tr. ř. - policista použitý v trestním řízení provádějící předstíraný převod) kontakt na obž. T. a vzájemně je seznámila, obviněný J. T. - dne 24. 2. 2016 kolem 12.30 hod. v M., v ul. R., na parkovišti před NS T. prodal K. Č. za částku 25.000 - Kč 24,39 g metamfetaminu, kdy obž. H. a S. se tohoto obchodu fyzicky zúčastnili, - dne 15. 4. 2016 v době od 11.20 hod. do 13.30 hod. v M., v ul. R., na parkovišti před NS T. prodal K. Č. celkem 68,07 g metamfetaminu za částku 60.000,- Kč - dne 3. 8. 2016 v době od 17.30 hod. do 18.15 hod. v M., na parkovišti u NS T. v ul. R., prodal K. Č. 27,167 g metamfetaminu za částku 27.000,- Kč, poté, co obž. S. na pokyn obv. T. v měsíci srpnu a září 2016 opakovaně telefonicky kontaktoval K. Č., kterému nabízel 0,5 - 0,75 kg metamfetaminu k prodeji a domluvil s ním připravovaný obchod - prodej 750 g metamfetaminu za cenu 850,- Kč za 1 g, - dne 19. 9. 2016 kolem 13.15 hod. v Ú. n. L., v ul. T., na parkovišti před NS G. obž. T. prodal K. Č. 288,17 g metamfetaminu za částku 255.000,-Kč a obž. T. na místě K. Č. přislíbil, že mu ještě téhož dne prodá dalších 200 g metamfetaminu, které mu obratem doveze, avšak k tomuto dalšímu prodeji již nedošlo, neboť byl obž. T. na místě zadržen policejními orgány. Za to byli odsouzeni: - obviněný J. T. podle §283 odst. 2 tr.zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 9. 2016, č. j. 4 T 97/2016 - 380, který byl doručen obviněnému dne 1. 11. 2016 a nabyl právní moci dne 10. 12. 2016, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 6 výroku rozsudku, - obviněný M. H. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, - obviněný M. M. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněných P. S., M. B., R. D., D. Ch. a R. H. 3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. T., M. B., M. H., D. Ch. a M. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 5 To 393/2017 tak, že z podnětu odvolání obviněného J. T. zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o jemu uloženém trestu propadnutí věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o tomto výroku rozhodl tak, že podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému J. T. uložil trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 1 a 2 výroku rozsudku. 4. Odvolání obviněných M. B., M. H., D. Ch. a M. M. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem napadli obvinění J. T., M. H. a M. M. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný J. T. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 6. Obviněný J. T. ve svém dovolání vytýká nesprávné právní posouzení mu přisouzených skutků pod body 2) a 7) rozsudku soudu prvního stupně a dále též nesprávné rozhodnutí o trestu. Pokud jde o jednání pod body 2) a 7) rozsudku soudu prvního stupně, toto bylo ovlivněno aktivní činností policie – policisty provádějícího opakovaně předstíraný převod ve smyslu §158c tr. ř., čímž došlo k záměrnému navýšení rozsahu spáchaného činu a ke změně právní kvalifikace spáchaného činu k jeho tíži jako podněcované osoby. Má tedy za to, že v takové činnosti policie lze ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu spatřovat policejní provokaci, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že oba soudy pokládaly postup policie za zákonný s tím, že předstíraný převod byl řádně povolen, přičemž motivem jednání policisty byla snaha zjistit zdroj pervitinu, neznamená, že se nemohlo jednat o policejní provokaci. K tomu odkazuje na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, kupř. na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 730/2015. Byť byl předstíraný převod ve smyslu §158c tr. ř. řádně povolen, charakter činnosti policie při předstíraných převodech již přesáhl zákonný účel a zákonem předpokládaný rámec, resp. rozsah této činnosti. Upozorňuje, že jeho zdroj pervitinu – spoluobviněný M. M., byl policii znám již před realizací předstíraného převodu dne 19. 9. 2016, neboť byl odposloucháván a sledován již od 27. 7. 2016, a jejich telefonické hovory i s dalšími obviněnými ještě dříve. Zvyšování objednávek ze strany policisty K. Č. tak nebylo motivováno zjištěním zdroje drog. Činnost policie sice nevzbudila jeho úmysl spáchat stíhaný trestný čin, avšak aktivní činností policisty provádějícího předstírané převody došlo nepochybně k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu jím spáchaného činu a obchody s pervitinem uskutečněné na popud policisty K. Č. tak výrazně ovlivnily celkové množství jím nakoupeného i prodaného pervitinu. To dokládá tím, že do 17. 2. 2016, kdy „K. Č.“ poprvé kontaktoval spoluobviněnou R. H., došlo koncem roku 2015 a začátkem roku 2016 z jeho strany toliko k několika drobným prodejům pervitinu v celkovém rozsahu kolem 10 – 15 gramů. Teprve vstupem K. Č. došlo k razantnímu zvýšení prodejů a tím i nákupů pervitinu, neboť své požadavky na dodávku drog K. Č. stále stupňoval, o čemž svědčí např. prostorové odposlechy ze dne 31. 8. 2016 a ze dne 3. 8. 2016. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že nakoupil nejméně 718,17 g drogy a prodal nejméně 441,297 g, je zřejmé, že veškerý jemu přičítaný nákup pervitinu byl uskutečněn až poté, co do skutkového děje vstoupil K. Č. a většina největších nákupů také časově souvisí s prodeji jeho osobě, kdy z celkového množství prodaného pervitinu K. Č. prodal 407,797 g tj. 92,40874 %, takže ostatní prodeje činí toliko 33,5 g. Neměl být tedy uznán vinným skutky, ke kterým došlo na základě policejní provokace, popř. tato skutečnost měla být vzata v úvahu při posuzování míry jeho zavinění, stupně společenské škodlivosti jeho jednání a v důsledku toho i při úvaze o trestu. 7. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003, a ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 896/2007, obviněný dále namítá, že pokračující jednání pod bodem 7) výroku rozsudku soudu prvního stupně ve čtyřech dílčích skutcích (k nimž došlo dne 24. 2. 2016, 15. 4. 2016, 3. 8. 2016 a dne 19. 9. 2016), bylo nesprávně právně kvalifikováno jako dokonaný zločin, ačkoliv toto ve všech dílčích skutcích dospělo pouze do stadia pokusu. Pokud v uvedených případech došlo k předstíranému převodu metamfetaminu, když koupě drog byla policií pouze fingována, má obviněný za to, že jednal v tzv. skutkovém omylu pozitivním, neboť prodejem drog v rámci předstíraného převodu nemohlo dojít k dokonání přisouzeného zločinu, pokud jde o znak „prodá“ v základní skutkové podstatě tohoto trestného činu, ale jeho jednání dospělo pouze do stadia jeho pokusu. Jak přitom vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně kvalifikoval jako pokus pouze jeho jednání ve vztahu k poslední dodávce dne 19. 9. 2016, při níž byl zadržen, nikoli již ve vztahu k ostatním obchodům ze dnů 24. 2., 15. 4. a 3. 8. 2016, uzavřeným v rámci předstíraných převodů, které kvalifikoval jako dokonaný trestný čin, aniž by to v popisu skutku a v příslušné právní větě či v odůvodnění rozsudku bylo rozlišeno. Oba soudy tak ve vztahu k právní kvalifikaci nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav a nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí po právní stránce. Ohledně uvedených skutků je tedy dán nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudů. 8. Pokud jde o dovolací důvod 265b odst. 1 písm . l) tr. ř. obviněný namítá, že odvolací soud nezamítl jeho odvolání v části, ve které mu nevyhověl, když tak sice učinit nemohl, k čemuž odkazuje na judikaturní výklad k ustanovení §256 tr. ř., avšak neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 9 . Závěrem obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 5 To 393/2017-2824, zrušil v napadené části, popřípadě zrušil i předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 6. 2017, č. j. 7 T 27/2017-2617, v části jeho se týkající, a podle §2651 odst. 1 tr. ř. „Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ 10. Obviněný M. M. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném právním posouzení zásady in dubio pro reo a v nesprávném právním posouzení skutku v bodě ad 2) rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve vztahu k naplnění znaku značného rozsahu. Nesprávné hmotněprávní posouzení shledává i v nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. 11 . V dovolání předně namítá, že z provedeného dokazování vyplývají zásadní pochybnosti o tom, zda jím byl přisouzený skutek spáchán. Upozorňuje, že nelze zjistit, z jakého zdroje metamfetamin pocházel, když J. T. odebíral metamfetamin od několika osob, včetně obviněného M. B., a tuto skutečnost nelze určit ani na základě odborného vyjádření z oboru chemie. Protože kvalita drogy, resp. účinné látky se pohybovala od 41,4 % do 79,7 % čistoty, nelze některou takto zjištěnou substanci v důsledku nízké kvality již považovat za omamnou a psychotropní látku ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Poukazuje, že ostatní spoluobvinění, až na J. T., jej v trestním řízení neidentifikovali, a ani jej neznají. Výpověď spoluobviněného T., který uvedl, že měl metamfetamin nakupovat od něj, proto považuje za účelovou a nevěrohodnou. Protože trestní odpovědnost je individuální, má za to, že nelze uplatnit princip tzv. kolektivní viny a klást mu za vinu jednání jiné osoby. Konstatuje, že ke skutkům v bodě ad 2) rozsudku se J. T. při hlavním líčení vyjadřoval nejasně a rozporně, nedokázal si vybavit rozhodné skutečnosti ohledně skutku ze dne 19. 9. 2016, kdy měl od něj údajně zakoupit 288,7 g metamfetaminu, když ani ohledně dalších skutků si nebyl schopen vybavit časovou souvislost, počet údajných nákupů, ani množství zakoupené drogy, a pouze odkazoval na obžalobu. Jeho výpověď byla v rozporu i s výpovědí svědka L. P., a to ohledně okolností předání batohu s drogou, peněz, atd. Neobjasněná zůstala rovněž role svědka K. Š. a jeho případné napojení na další spoluobviněné. Rovněž nebylo prokázáno, že by obviněný pervitin vyráběl, což vyplývá i z provedené domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor v Ú. n. L., kdy žádná varna pervitinu u něj nebyla nalezena, stejně jako jakékoli stopy po prekursorech či jiných předmětech k výrobě pervitinu určených. Nepřímé důkazy tak netvoří ucelený celek, na základě kterého by jej bylo možno odsoudit, a přinejmenším nebylo prokázáno naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu dle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Bylo proto namístě za použití zásady in dubio pro reo situaci vyhodnotit v jeho prospěch. Uvedl, že pervitin měl pro svou osobní potřebu, prodejem se však nezabýval. Ohledně batohu a jeho předání namítá, že jednal ve skutkovém omylu podle §18 odst. 2 tr. zákoníku, neboť mohl důvodně předpokládat předání metamfetaminu toliko pro osobní potřebu obviněného J. T., a to v množství pouze do několika gramů. Mohl tak předvídat okolnosti, které naplňuji pouze znaky mírnějšího trestného činu, a proto bylo namístě jeho jednání posoudit podle základní skutkové podstaty uvedené v §283 odst. 1 tr. zákoníku. 12. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá existenci policejní provokace ve vztahu k činnosti policisty s krycím jménem K. Č., kterou shledává za protizákonnou a v rozporu s ustanovením §158e tr. ř. a §158c tr. ř. Upozorňuje, že pokud o návrhu obhajoby v odvolacím řízení na výslech tohoto svědka nebylo nikterak procesně rozhodnuto, respektive takové provedení důkazu ani nebylo zamítnuto, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, včetně zásady kontradiktornosti řízení. Zdůraznil, že K. Č. postupně zvyšoval své požadavky na odkoupení drogy, ne však za účelem zjištění jejího zdroje, ale pouze za účelem iniciace dalšího prodeje, čímž charakter činnosti orgánu činného v trestním řízení při použití agenta a při předstíraných převodech přesáhl zákonný účel a zákonem stanovený rámec. Jedná se tak o policejní provokaci ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 730/2015. Jelikož skutky ve výroku ad 2) rozsudku se vztahují k iniciovaným nákupům od policejního orgánu, co do naplnění znaku značného rozsahu jako kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nezakládají tyto skutky i s ohledem na minimální společenskou škodlivost jeho trestněprávní odpovědnost. 13. Za nesprávný považuje též uložený trest odnětí svobody, zejména hmotněprávní posouzení §36 odst. 1 tr. zákoníku (pozn. zřejmě myšleno §38 odst. 1 tr. zákoníku), neboť soudy v jeho případě náležitě nevyhodnotily polehčující okolnosti podle §41 a násl. tr. zákoníku, jakož i míru společenské škodlivosti jeho trestné činnosti v porovnání s ostatními spoluobviněnými. Pokud mu byl uložen shodný nepodmíněný trest odnětí svobody jako ostatním obviněným, považuje jej ve vztahu ke své osobě za nepřiměřeně přísný, nezohledňující polehčující okolnosti a jeho osobní poměry, které blíže rekapituluje. 14. Závěrem obviněný M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil k novému projednání, případně aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Mostě i navazující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. 15. Obviněný M. H. , který své dovolání rovněž opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadá výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1), když nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že se měl v období od 19. 3. 2016 až do 2. 4. 2016 v Dubí podílet společně s J. T. na nákupu nejméně 230 gramů metamfetaminu od M. B. Poukazuje na rozdíl v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. K tomu rozebírá důkazní situaci, z níž činí závěr, že mu byl prokázán nákup pouze 30 gramů pervitinu dne 19. 3. 2016 kolem 18. 45 hod. v D. Pro toto jednání, určené nejen datem, ale i zcela konkrétním časem a místem, mu také bylo sděleno obvinění, a k tomuto jednání byl v přípravném řízení následně vyslechnut. Pokud se z rozsudku soudu prvního stupně podává, že měl v uvedený čas zakoupit mimo těchto 30 gramů pervitinu v období do 2. 4. 2016 ještě dalších 200 gramů, namítá, že pro takové jednání nebylo zahájeno jeho trestní stíhání. Rozhodně nebyl soudem prvního stupně upozorněn na to, že by šlo o dvě dílčí jednání, jedno spáchané dne 19. 3. 2016 kolem 18.45 hod. a další spočívající v obchodu s 200 gramy pervitinu v době do dne 2. 4. 2016. Nesouhlasí s argumentací soudu prvního stupně, že se nejedná o nový skutek, nýbrž pouze „časově a množstvím upřesnil jednání, které již bylo obviněným kladeno za vinu, přičemž toto upřesnění nemá vliv na právní kvalifikaci.“ K tomu obviněný naopak namítá, že ve výroku rozsudku bylo konstruováno jednání zcela nové, doposud nikde neuváděné a nikým netraktované. Neměl tedy možnost se účinně hájit proti nařčení z předmětného jednání, když toto bylo postulováno až státní zástupkyní v jejím závěrečném návrhu, tedy po skončení dokazování, přičemž toto následně soud prvního stupně pojal do rozsudečného výroku. Postupem soudu prvního stupně tak došlo k nerespektování zásady obžalovací, k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, přičemž bylo znemožněno i uplatnění jeho práva na obhajobu podle §33 odst. 1 tr. ř. 16. Výhrady obviněný vznesl též k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež podle jeho názoru neodpovídá požadavkům vyplývajícím z §120 odst. 1 písm. d) tr. ř. a v §125 odst. 1 věty první a druhé tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že na jakékoli odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě zcela rezignoval a spokojil se s paušálním odkazem o naplnění §2 odst. 6 tr. ř. soudem prvního stupně. Flagrantním nerespektováním povinnosti své rozhodnutí řádně, podrobně a pečlivě odůvodnit mu tak odvolací soud upřel právo na soudní ochranu, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 a čl. 2 odst. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítl rovněž porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť v daném případě nebyl zachován princip „rovnosti zbraní“ mezi obviněným a státním zastupitelstvím, kdy se krajský soud věnoval pouze argumentaci obžaloby, a došlo též k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. 17. Závěrem obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, č. j. 7 T 27/2017-2617 ze dne 23. 6. 2017, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 5 To 393/2017-2824 ze dne 14. 9. 2017, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 18. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též „státní zástupce“) k podaným dovoláním obviněných mimo jiné vyplývá, že uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu odpovídá pouze část námitek některých z obviněných. 19. Pokud jde o dovolání obviněného J. T. , jako stěžejní námitku uplatnil, že jeho trestné jednání bylo výsledkem nedovolené policejní provokace. Ačkoliv taková námitka sama o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, jde o námitku zpochybňující zachování zásad spravedlivého procesu, což by v případě, že by byla důvodná, umožňovalo průlom do skutkových zjištění i v dovolacím řízení. Z tohoto hlediska je proto třeba se s uvedenou námitkou vypořádat. 20. Soud prvního stupně, který se tvrzením údajné policejní provokace zabýval (srov. str. 30 rozsudku soudu prvního stupně) dovodil, že činnost policisty provádějícího předstírané převody nevyvolala u obviněných rozhodnutí spáchat trestný čin a nepředstavovala ani nepřípustnou aktivitu směřující ke spáchání činu ve větším rozsahu, než v jakém byli obvinění již rozhodnuti jej spáchat. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že iniciativu ve vztahu ke značnému rozsahu páchané trestné činnosti naopak vyvinul sám obviněný, který zdůrazňoval, že „chce prodávat ve velkém“ (srov. str. 17 rozsudku soudu prvního stupně). Státní zástupce rovněž poukázal na to, že do trestné činnosti organizované obviněným J. T. bylo zapojeno více lidí, což odůvodňuje postup policie spočívající v opakovaných předstíraných převodech, které zjevně směřovaly jak k vysledování zdroje metamfetaminu, tak i k podrobnějšímu zmapování a důkaznímu podchycení fungování celé organizované skupiny. Opakované předstírané převody tak měly racionální odůvodnění vzhledem k rozsahu prověřované trestné činnosti a nutnosti odhalit ji v co největší šíři. Samotná aktivita policie neměla sama o sobě za výsledek naplnění znaku značného rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jak se obviněný snaží vlastními výpočty dokládat opak. Pokud obviněnému T. bylo (mj.) kladeno za vinu opatření 230 gramů metamfetaminu v období 19. 3 – 2. 4. 2016 za účelem jeho další distribuce, již samo toto množství drogy přechovávané následně „pro jiného“ pro naplnění znaku značného rozsahu postačuje. Tento objem drogy byl přitom obviněným zjevně pořízen bez přímé vazby na objednávku policie, neboť tento nákup se s daty ani s množstvím při předstíraných převodech nijak nekryje, a to ani v rámci určité tolerance. Námitka obviněného ohledně údajné policejní provokace není důvodná, ani nemůže nijak zvrátit správnost přisouzeného značného rozsahu jednání obviněného. 21. Hmotněprávně relevantní, nicméně neopodstatněná, je podle státního zástupce námitka obviněného, že prodej drog v rámci předstíraného převodu je třeba ve smyslu judikatury považovat za pokus trestného činu, nikoli za trestný čin dokonaný. Pokud byl obviněnému přisouzen uvedený zločin „částečně“ ve formě pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, fakticky se tak domáhá téhož právního posouzení, jaké mu bylo ve skutečnosti přisouzeno. Je sice pravdou, že soud prvního stupně stadium pokusu v odůvodnění svého rozsudku vztahuje pouze k poslednímu předstíranému převodu, při němž byl obviněný zadržen, tato formulační nepřesnost odůvodnění však nic nemění na tom, že částečně byla trestná činnost obviněného dokonána a částečně zůstala ve stadiu pokusu. Z věcného hlediska tak v rovině právního posouzení k žádnému pochybení ve vztahu k tomuto obviněnému nedošlo, když obviněný svými námitkami ve skutečnosti směřuje pouze proti konkrétní nepřesné formulaci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, čímž však překročil obsahové meze dovolacích námitek ve smyslu §265a odst. 4 tr. zákoníku. 22. Pokud jde o ostatní námitky obviněného, státní zástupce odkázal na obsahové vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jemuž takové námitky neodpovídají, neboť se jedná o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně. V tomto směru odkázal na podrobné odůvodnění soudních rozhodnutí. 23. Uplatnil-li obviněný J. T. rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je z obsahu napadeného rozhodnutí zjevné, že tento dovolací důvod relevantně uplatnit nemohl, neboť je naplněn tehdy, dojde-li k zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti meritornímu rozhodnutí. K tomu však v daném případě nedošlo, neboť odvolací soud z podnětu odvolání obviněného J. T. přistoupil k modifikaci výroku o trestu propadnutí věci. Z dovolání je přitom patrné, že obviněný si je vědom toho, že ve zbytku se s ohledem na nedělitelnost opravného prostředku již odvolání nezamítá, přesto však na uvedený dovolací důvod odkazuje, což tuto námitku činí poněkud nesrozumitelnou. 24. Uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají námitky obviněného M. H., neboť jimi toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, resp. se jedná o námitky procesní povahy, které neodpovídají ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování relevantně dovodil, že obviněný M. H. se ve vymezeném období podílel na pořízení 230 gramů metamfetaminu za účelem jeho další distribuce. Rovněž přesvědčivě odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že k takové transakci došlo v několika fázích, přičemž v prvé fázi (dne 19. 3. 2016) se podílel na pořízení 30 gramů a na pořízení dalších 200 gramů metamfetaminu se podílel v navazujícím období do 2. 4. 2016 (srov. str. 19–20 rozsudku). Neobstojí ani námitka, že pro takové jednání nebylo vůči němu zahájeno trestní stíhání, když je patrné, že totožnost skutku byla v tomto případě zachována částečnou totožností jak jednání, tak i následku. V rámci dokazování tak došlo pouze k upřesnění popisu skutku, nikoli ke změně skutku jako takového. Na obdobnou námitku přitom věcně správně reagoval již soud prvního stupně na str. 20 odůvodnění rozsudku. 25. Upozorňuje-li obviněný na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, státní zástupce připustil, že toto odůvodnění je v konfrontaci s odůvodněním rozsudku soudu prvého stupně skutečně velmi stručné, až kusé, poukázal však, že v drtivé části se odvolací soud ztotožnil s podrobně odůvodněnými závěry soudu prvního stupně, a nelze proto považovat za vadu, pokud na jeho odůvodnění pouze odkázal. Tato námitka pak vykročila z obsahových mezí dovolacích námitek ve smyslu §265a odst. 4 tr. zákoníku. 26. Pokud jde o dovolání obviněného M. M. , uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídá v tom rozsahu, v jakém zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně. Mimo rámec tohoto dovolacího důvodu je i námitka, že nebylo prokázáno, že by měl metamfetamin vyrábět, když taková výroba mu nebyla vůbec kladena za vinu, neboť zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy mu byl přisouzen ve variantě prodeje psychotropní látky, nikoli její výroby. 27. Za nejasnou označil státní zástupce námitku, že kvalita drogy kolísala a obviněný tak vyslovuje pochybnost, zda se vůbec jednalo o drogu ve smyslu uváděného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu. Citované stanovisko Nejvyššího soudu totiž nestanoví obsahové limity účinné látky pro posouzení, zda určitá substance je omamnou či psychotropní látkou, ale „pouze“ limity pro stanovení množství většího než malého. I když zjištěný obsah účinné látky kolísal v hodnotách cca 40 % – 80 %, tak není sporu o tom, že se jednalo o psychotropní látku ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, resp. v návaznosti na tento zákon podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Zjištěný obsah účinné látky naopak svědčí o tom, že se jednalo o drogu spíše nadprůměrné, až velmi vysoké kvality. 28. Za hmotněprávně relevantní, byť s jistou mírou benevolence, shledal státní zástupce námitku obviněného, že jednal za okolností skutkového omylu; jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Na právní posouzení jednání obviněného totiž nemá žádný vliv, zda věděl, že jím předávaná látka byla určena pro osobní potřebu obviněného T., či pro účely další distribuce, ale je podstatné, že obviněný M. M. jinému psychotropní látku prodal. Jeho úvahy o skutkovém omylu jsou tedy bezpředmětné, když i vzhledem k objemu jím prodané drogy si stěží mohl myslet, že takový značný objem drog slouží pouze pro osobní potřebu obviněného J. T. 29. K námitce obviněného ohledně existence policejní provokace státní zástupce odkázal na výše uvedené vyjádření k obdobné námitce obviněného J. T. Současně dodal, že pokud obviněný M. M. nereagoval přímo na předstíranou poptávku policie, ale na zcela reálnou poptávku spoluobviněného J. T., tato okolnost již sama o sobě vylučuje úvahy o existenci policejní provokace ve vztahu k obviněnému M. M., stejně jako na to navazující hypotetické úvahy o stadiu jemu přisouzené trestné činnosti, což ostatně ani nenamítá. 30. Poukazuje-li obviněný na neprovedení důkazu výslechem svědka „K. Č.“, státní zástupce sice připustil jisté pochybení krajského soudu, pokud na tento důkazní návrh nijak ve svém velmi kusém odůvodnění nezareagoval, nicméně má za to, že se nejednalo o vadu v intenzitě porušující právo obviněného na spravedlivý proces. Současně poukázal, že tento důkazní návrh vznesl obviněný až v odvolacím řízení, třebaže si musel být vědom, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem nalézacím, přičemž předstírané převody byly dostatečným způsobem dokumentovány a soud prvního stupně se námitkou policejní provokace dostatečným způsobem zabýval. Pokud navíc činnost „K. Č.“ nesměřovala vůči obviněnému M. M., ale vůči spoluobviněnému J. T., byl podle státního zástupce uvedený návrh obviněného M. M. ve vztahu k jeho osobě důkazním návrhem z věcného hlediska nadbytečným. 31. K námitce údajné nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody státní zástupce zdůraznil, že námitky proti výroku o trestu lze uplatňovat zásadně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani zjevně není dán. Tento dovolací důvod nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Podle státního zástupce byl obviněnému uložen přípustný druh trestu a tento byl uložen sice v horní polovině zákonného rozmezí, avšak stále blíže jeho polovině. Takto uložený trest, třebaže relativně přísný, nelze hodnotit ani jako trest exemplární či excesivní. 32. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněných J. T. a M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. 33. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný J. T. v rámci své repliky tak, že s předestřenou argumentací nesouhlasí. V dalším textu pak opakuje námitky uplatněné v dovolání a uvádí, že na tomto v plném rozsahu trvá. Pokud jde o námitky týkající se rozporu ve skutkových zjištěních soudu a jejich hmotněprávního posouzení, popř. rozporu právního posouzení se zjištěným skutkovým stavem, jenž podle jeho názoru dosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces, nelze tyto námitky označovat za jiné hodnocení důkazů nebo prosazování jiné verze skutkového stavu. Ve vztahu k dovolací námitce nedovolené policejní provokace netvrdí, že by činnost policie u něj vzbudila úmysl spáchat stíhaný trestný čin, nicméně však její aktivní činností došlo nepochybně k záměrnému navýšení rozsahu spáchaného činu jeho osobou jako podněcované osoby. Byť tedy předstíraný převod byl řádně povolen, má za to, že charakter činnosti policie při předstíraných převodech již přesáhl zákonný účel a zákonem předpokládaný rámec, resp. rozsah této činnosti. Rovněž trvá na tom, že pokračující jednání vymezené soudem pod bodem 7) výroku rozsudku soudu prvního stupně ve třech dílčích skutcích, bylo soudy nesprávně právně posouzeno jako dokonaný zločin, ačkoliv ve všech dílčích skutcích dospělo pouze do stadia pokusu. Na rozdíl od státního zástupce je dále toho názoru, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. z důvodů blíže rozvedených uplatnil v souladu se smyslem tohoto ustanovení. Závěrem uvedl, aby Nejvyšší soud rozhodl dle jeho návrhu v dovolání. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. 35. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda všemi dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v případě dovolatele J. T. též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 36. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 37. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. 38. Nejvyšší soud je dle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Dovolání obviněného J. T. 39. Ohledně dovolání obviněného J. T. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že povahu právně relevantních námitek podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají samy o sobě výhrady, že rozhodnutí o vině jemu přisouzeným trestným činem podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku „ve značném rozsahu“ se opírá o nezákonným způsobem opatřený a následně použitý důkazní prostředek, tedy o tzv. nedovolenou policejní provokaci, resp. o důkaz takto nezákonně získaný. Jedná se sice o námitku procesního charakteru, když obviněný zpochybňuje zákonnost provedených důkazů a na nich založených skutkových zjištění na podkladě tvrzeného nezákonného postupu policejních orgánů ve vztahu k použitým operativně pátracím prostředkům. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Pokud by však byla existence policejní provokace zjištěna, jednalo by se v konkrétním případě o vadu (rozhodnutí by se pak opíralo o důkaz, ke kterému by nebylo možno přihlédnout v procesu dokazování), která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces. 40. K uvedené problematice Nejvyšší soud tak jen ve stručnosti konstatuje, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněné pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.) se o policejní provokaci nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami, a dále i aktivní účastí policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě tzv. „předstíraného převodu“ podle §158c tr. ř. a „použití agenta“ podle §158e tr. ř. Naopak, za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. 41. Pokud jde o případy předstíraného převodu, je v této souvislosti třeba připomenout řešení otázky vyloučení nepovolené ingerence státní moci ve smyslu tzv. policejní provokace v aplikační praxi soudů. V tomto směru lze zejména odkázat na podrobné zpracování judikaturních hledisek rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012. K tomu lze uvést též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014 (uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.), jež se sice primárně týká provádění zkoušky spolehlivosti, ale současně přehledně shrnuje celou dosavadní judikaturu k problematice policejní provokace. Problematika provokace ze strany policie ve vztahu k institutu předstíraného převodu je předmětem některých dalších rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, podle něhož je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Nadto Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, judikoval, že pokud má být výsledku předstíraného převodu užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že i v případech předstíraného převodu (§158c tr. ř.) se příslušní policisté vždy určitým způsobem zapojují do skutkového děje a nemohou tedy vystupovat pod svou skutečnou identitou, ale nepřípustný je především takový jejich zásah, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004). Obecně lze tedy uvést, že nelze připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Přestože v posuzované věci jde o opakované předstírané převody, rozhodující je zjištění, že to nebyla policie, kdo vyvolal páchání předmětné trestné činnosti obviněným, když obviněný (a spoluobvinění) tuto trestnou činnost páchal již před použitím předstíraného převodu. Obviněný rozhodně nepojal úmysl spáchat trestný čin až v důsledku aktivity policie. Při opakovaných předstíraných převodech je třeba také posoudit, z jakého důvodu k nim došlo, přičemž v posuzované věci to bylo zjevně z toho důvodu, aby byl zjištěn jak zdroj metamfetaminu, tak aby byli odhaleni všichni spolupachatelé či jiné osoby podílející se na páchání této trestné činnosti. Dále je třeba zdůraznit, že při předstíraných převodech nesmí být použito takových metod, jako je jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že jeho čin nebude trestně stíhán apod. Stát – a jeho jménem jednající policie – nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit však nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Z hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu rozhodnutí výlučně přispěla skrytá aktivita policie, resp. zda ve chvíli, kdy se s takovou osobou dostal do kontaktu policista, již měla záměr dopustit se určitého konkrétního jednání naplňujícího znaky některého trestného činu, a zda policie přistoupila např. k provedení předstíraného převodu věci až v době, kdy taková osoba již podnikala kroky, které směřovaly ke spáchání trestného činu, anebo dokonce již poté, co dokonce započala s jeho pácháním. 42. Nejvyšší soud k tomuto shrnuje, že pokud jde o případy předstíraného převodu, je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že se nejedná o nepovolenou ingerenci státní moci. Soudy se tak při svém hodnocení musí zabývat tím, zda nebyl u obviněného podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin, neboť je nepřípustné, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom napomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Nelze ani připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Stát a jeho jménem jednající policie nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Podstatným faktorem v celé věci je i okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly. Zároveň je třeba zkoumat důvody, pro které byla tajná operace nařízena a chování policejních orgánů, které ji prováděly. Je přitom třeba vyhodnotit, zda existovalo objektivní podezření, že obviněný je zapojen do trestné činnosti, nebo zda je predisponován k páchání trestné činnosti (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 11. 2010, č. 18757/06, B. proti Rusku, §38). Jakákoli předběžná informace, o již existujícím záměru spáchat trestný čin, musí být ověřitelná, státní orgány musejí být kdykoli schopné prokázat, že měly dobré důvody tajnou operaci zahájit (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 7. 2008, č. 10071/04, M. proti Litvě, §3). 43 . Ohledně tvrzení dovolatele, že ze strany policisty realizujícího předstíraný převod byl k trestné činnosti provokován, je naopak nutno zdůraznit, že tento jeho trestnou činnost nijak nevyvolal, ale vstoupil do již „rozjetého vlaku“ jakožto odběratel psychotropní látky, se kterou dovolatel již předtím obchodoval. Na základě těchto zjištění je možné učinit závěr, že již před setkáním a vstupem skrytého policisty vystupujícího pod jménem „K. Č.“ předmětnou trestnou činnost obviněný J. T. společně s ostatními spoluobviněnými prováděl, a to zcela nezávisle na jeho osobě. Vstupem policejního orgánu do nelegálního obchodu s drogou tak byl realizován pouze určitý rozsah obviněným již páchané drogové trestné činnosti, aniž by k této byl jakýmkoli způsobem vyprovokován. Policie tak využitím předstíraných převodů věcí nevyprovokovala u obviněného spáchání posuzovaného trestného činu, neboť ten se již podstatně dříve dopouštěl protiprávního jednání spočívajícího v obchodu s drogami, který však bylo reálné uskutečnit i bez přispění policie. V žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003). Podle Nejvyššího soudu nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že prodej drogy ve značném rozsahu byl způsoben toliko na základě nepřípustné policejní provokace, neboť jak vyplývá z odůvodnění shora citovaného rozhodnutí Okresního soudu v Mostě, s jehož závěry se ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, iniciativu ve vztahu ke značnému rozsahu páchané trestné činnosti vyvinul naopak sám obviněný, který v zachycených odposleších opakovaně zdůrazňoval, že chce prodávat „ve velkém“, přičemž s obviněným P. S. hovoří kupř. i o tom, jak z obchodu s Č. „vyšachoval“ obviněnou R. H. (k tomu srov. str. 17, 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nutno tedy odmítnout, že to byl policejní orgán, kdo určil jemu přisouzený rozsah spáchání trestné činnosti, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění, bylo-li obviněnému J. T. kladeno za vinu mj. opatření 230 gramů metamfetaminu v období 19. 3 – 2. 4. 2016 za účelem jeho další distribuce, již samotné toto množství drogy přechovávané následně „pro jiného“ pro naplnění znaku značného rozsahu zcela postačuje, přičemž toto bylo pořízeno bez přímé vazby na objednávku policie. Policista „K. Č.“ byl do věci angažován až na základě zjištění policejních orgánů, které měly již před obdržením povolení k předstíranému převodu důvodné podezření a konkrétní informace o tom, že skupina kolem obviněného J. T., jejíž činnost byla monitorována po dobu téměř jednoho roku, se zabývá prodejem metamfetaminu. Protiprávní činnost obvinění prováděli koordinovaně, po delší dobu a ze zištných důvodů, když představovala jejich zdroj příjmů. Obviněný byl hlavou skupiny, která nakupovala pervitin, a to od spoluobviněných M. B. a M. M., a dále jej zpracovávala, rozdělovala do dávek a prodávala. Obviněné M. H., D. Ch., R. D., P. S. a R. H., kteří spolupracovali na různých úrovních, aniž by museli spolupracovat navzájem, zastřešoval svou osobou právě obviněný J. T. Byl tedy od počátku přítomen úmysl pachatele spáchat trestný čin a nebylo taktéž možné dovodit bezprostřední souvislost mezi jednáním skrytého policisty a pachatele směřujícím k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Bezprostřední působení na vůli a jednání pachatele spáchat trestný čin v intencích kvalifikované skutkové podstaty tady absentuje. Z toho lze jednoznačně vyvodit, že dovolatel nebyl po dobu realizace obchodu pod žádným přímým či nepřímým tlakem ze strany policejního orgánu, a jednání spočívající v nákupu 718,17 g a prodeji 441 g drogy učinil svobodně, vážně a z vlastní vůle. Nelze se tedy ztotožnit s názorem obviněného, že se v daném případě jednalo o nepřípustnou policejní provokaci v tom smyslu, že policista od obviněného nakupoval takové množství drogy, aby bylo možno jeho jednání posoudit podle kvalifikované skutkové podstaty. Policista učinil objednávky, na které obviněný J. T. reagoval a dodal drogy, přičemž po celou dobu se snažil přes jeho osobu dostat k jeho zdroji pervitinu a zmapovat činnost zločinné skupiny, což je zřejmé i z pořízených odposlechů. Je tedy zjevné, že v daném případě se o zákonem reprobovanou policejní provokaci nejednalo a k namítanému porušení práva na spravedlivý proces postupem orgánů činných v trestním řízení, jež by v dovolacím řízení odůvodňovalo průlom do skutkových zjištění soudů, podle Nejvyššího soudu nedošlo. Z těchto důvodů je také nepřípadný poukaz dovolatele na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 730/2015. 44. Za hmotněprávně relevantní, nicméně neopodstatněnou, lze označit námitku obviněného, že prodej drog popsaný v bodě 7) výroku rozsudku soudu prvního stupně spočívající ve čtyřech dílčích aktech je třeba považovat za pokus trestného činu, nikoli za trestný čin dokonaný, neboť vzhledem k tomu, že byly uskutečněny v rámci předstíraného převodu, kdy koupě drog byla pouze fingována policií, jednal v tzv. skutkovém omylu pozitivním. Nemohlo tak dojít při předstíraném převodu věci k dokonání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, pokud jde o znak „prodá“ v základní skutkové podstatě tohoto trestného činu. 45. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, jednání obviněného J. T. pod body 1), 2), 3) a 7) výroku tohoto rozsudku bylo právně posouzeno jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve formě pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto kontextu obviněný namítá, že toliko z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že jako částečně spáchané ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku bylo posouzeno pouze dílčí jednání v bodě 7) výroku rozsudku, kterého se obviněný dopustil tím, že „ dne 19. 9. 2016 kolem 13.15 hod. v Ú. n. L., v ul. T., na parkovišti před NS G. obž. T. prodal K. Č. 288,17 g metamfetaminu za částku 255.000 Kč a obž. T. na místě K. Č. přislíbil, že mu ještě téhož dne prodá dalších 200 g metamfetaminu, které mu obratem doveze, avšak k tomuto dalšímu prodeji již nedošlo, neboť obviněný J. T. byl při tomto policejními orgány zadržen. Jak správně poukázal ve svém vyjádření i státní zástupce, jedná se však pouze o formulační nepřesnost odůvodnění rozsudku, která však nic nemění na tom, že částečně byla trestná činnost obviněného dokonána a částečně zůstala ve stadiu pokusu. Obviněný se tak svými námitkami, které jsou polemikou s odůvodněním citovaného rozsudku, fakticky domáhá téhož právního posouzení skutku, jakým byl soudem prvního stupně uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud navíc připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265 odst. 4 tr. ř.). Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003, a ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 896/2007, se tak v daných souvislostech jeví nepřípadným. 46. Jen pro úplnost lze dodat, že pokud byl obviněný J. T. uznán vinným uvedeným zločinem i proto, že svým jednáním naplnil znak „pro jiného přechovává omamnou a psychotropní látku“, z hlediska naplnění tohoto znaku jeho jednání již představuje dokonaný zločin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. 47. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 48. Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu je nicméně zjevné, že tento obviněným uplatněný důvod v dané věci naplněn být nemohl. Předpokladem jeho uplatnění je totiž rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí či odmítnutí odvolání, k čemuž však v posuzované věci vůbec nedošlo. Odvolací soud naopak z podnětu odvolání obviněného J. T. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o jemu uloženém trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o tomto výroku rozhodl, přičemž přistoupil k jeho modifikaci ve prospěch obviněného. 49 . Jestliže obviněný J. T. (shodně též obviněný M. M.) s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá též výrok o uloženém trestu, přičemž z obsahu jeho dovolacích námitek lze dovodit, že jimi směřuje proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, lze konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 50. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ 51. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. 52. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.” Dovolání obviněného M. M. 53. Pokud jde o dovolání obviněného M. M., povahu právně relevantních námitek ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění či takové námitky, kterými brojí proti způsobu hodnocení důkazů a postupu soudu prvního stupně při jejich provádění (kupř. pokud namítá nevěrohodnost spoluobviněného J. T. s poukazem na rozpory v jeho výpovědích, dále tvrzení, že nelze určit zdroj drogy, že nebyla objasněna role svědka K. Š. a jeho napojení na ostatní spoluobviněné apod.). Nejvyšší soud se nemohl zabývat námitkami skutkové povahy, jimiž obviněný celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci tvrzením, že provedenými důkazy nebyla prokázána jeho vina. Jimi se primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku, ovšem jen v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil, resp. nikoliv v rozsahu, jenž mu byl přisouzen. Pokud obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by metamfetamin vyráběl, nutno konstatovat, že tato varianta mu ani nebyla kladena za vinu, neboť zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy mu byl přisouzen ve variantě „prodeje a přechovávání“. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. 54. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. 55. Ke shora uvedenému je rovněž dále vhodné poznamenat, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr. str. 298. Lze též připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž výslovně konstatoval, že „…Ústavní soud se …ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“ 56. Na straně druhé za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného směřující do oblasti právního posouzení skutku spočívající v tvrzení, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn kvalifikační znak „značného rozsahu“. 57. Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. 58. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud sjednotil výklad zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku ve vztahu k rozsahu této trestné činnosti rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.). Dostatečným východiskem pro stanovení příslušných rozsahů uvedených v této skutkové podstatě je určitý násobek množství omamné či psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je, resp. bylo, podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako „množství větší než malé“ (příloha č. 2 k citovanému nařízení vlády – k tomu též níže uvedený výklad). Přiměřeným násobkem „množství většího než malého“, od něhož je třeba odvíjet vymezení pojmů „větší rozsah“, „značný rozsah“ a „velký rozsah“ je pak považován vždy desetinásobek mezi uvedenými pojmy. Nejvyšší soud považuje desetinásobek za přiměřený k vyjádření rozdílu mezi uvedenými pojmy, aby tím byla plynule, s odpovídajícím odstupem a dostatečně diferencovaně vystižena gradace těchto znaků charakterizujících rozsah spáchání činu, a tím i jeho závažnost. Takový násobek zároveň umožní náležitě a s potřebnou mírou individualizace postihnout všechny obvyklé případy, které se v praxi vyskytují, aniž by na straně jedné zbytečně oslaboval trestněprávní ochranu společnosti před rozsáhlejšími trestnými činy (např. požadavkem na tak velké množství drogy, jež nebývá běžné), nebo na straně druhé přepínal trestní represi u méně závažných činů (např. zbytečným zpřísňováním trestní sazby tam, kde by jinak bylo možné využít alternativní řešení trestní věci). V konkrétní rovině to tedy znamená, že „větším rozsahem“ je desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. 59. Podle výkladu přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu a podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., se u pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, který musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky či 0,6 g soli hydrochloridu metamfetaminu a znak „značný rozsah“ je dán hranicí 150 gramů metamfetaminu při obsahu alespoň 50 g účinné látky či 60 gramů účinné látky v případě solí hydrochloridu metamfetaminu. Z tohoto množství drogy lze vycházet i za situace, že v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu nálezem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, pozbyla dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (tj. dnem 23. 8. 2013) platnosti §2 a příloha č. 2 již citovaného nařízení vlády č. 467/2009 Sb. 60. Podle skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, se obviněný dopustil výše popsaného protiprávního jednání spočívajícího v tom, že ve dnech 30. 6., 22. 7., 23. 7., 8. 8., 11. 8., 31. 8. a 19. 9. 2016, prodal obviněnému J. T. celkem nejméně 458,17 gramů metamfetaminu, kteréžto množství výrazně přesahuje hranici značného rozsahu, tj. 150 gramů pervitinu, jež by postačovalo k právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (viz tabulka orientačních hodnot rozsahů podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve vztahu k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., a podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), přičemž provedeným dokazováním nebyla zpochybněna ani kvalita jím dodávaného pervitinu. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze uvést, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že ačkoliv obviněný M. M. spáchání předmětné trestné činnosti v přisouzeném rozsahu popírá, kdy toliko připouští, že obviněnému J. T. prodal pervitin pouze ve dvou případech, a to ve dvou sáčcích o hmotnosti 5 – 10 gramů, je z této spolehlivě usvědčován nejen výpovědí obviněného J. T., ale i dalšími, zejména listinnými důkazy, které s ní plně korespondují. V tomto ohledu zásadní roli sehrály zejména odposlechy a přepisy zvukových záznamů z mobilních telefonů obviněných, prostorové odposlechy z osobního vozidla obviněného J. T. a záznamy o jeho pohybu, jakož i protokoly o vydání věcí a odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie. Důvodnost nelze přiznat ani námitce, jíž obviněný dovozuje, že nelze-li určit, z jakého zdroje metamfetamin pocházel, když obviněný J. T. jej odebíral i od dalších osob, a že se údajně nejednalo o psychotropní látku, když kvalita metamfetaminu, resp. účinné látky v něm obsažené, kolísala od 41,4 – 79,7 %. Jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, ke kvalitě i k účinkům pervitinu pocházejícího od dovolatele, se vyjadřovali i někteří ze svědků, kteří jej nakupovali od obviněného J. T., přičemž jej ohodnotili jako „dobrý matroš“ (kupř. srov. str. 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nakonec i obviněný J. T. v zachycených telefonických odposleších uvádí, že si „M. (přezdívka obviněného M. M.) každý chválí“…, „že vaří dobře“.., „že je dobrej“. Není tedy sebemenší důvod k pochybnostem o tom, že pokud jde o pervitin pocházející od dovolatele, nesporně se jednalo o drogu, obsahující látku metamfetamin uvedenou v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zákona č. 167/1998 Sb., přičemž se jednalo o pervitin poměrně vysoké kvality. S poukazem na výše citovaná judikaturní východiska tak lze konstatovat, že při stanovení závěrů o rozsahu spáchání trestné činnosti obviněného, a tedy i naplnění znaku „ve značném rozsahu“ daného trestného činu, soudy obou stupňů nijak nepochybily. Napadený rozsudek tedy netrpí žádnou právní vadou, v níž dovolatel spatřoval nesprávné právní posouzení skutku. 61. Namítá-li dále obviněný ve vztahu k dílčímu skutku ze dne 19. 9. 2016 uvedenému pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nějž měl prodat obviněnému J. T. 288,17 g metamfetaminu za 150.000 Kč, že jednal v omylu skutkovém ve smyslu §18 odst. 2 tr. zákoníku, když se mohl domnívat, že jím předávaný batoh, jehož obsah neznal, mohl obsahovat metamfetamin toliko pro osobní potřebu J. T., z čehož dovozuje nutnost aplikace pouze základní skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jedná se sice o námitku relevantní, směřující do právního posouzení skutku, nicméně neopodstatněnou. 62. Podle §18 odst. 2 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán jen za tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti. 63. Mírněji trestným činem je v tomto kontextu míněn především – nikoliv však pouze – čin naplňující znaky privilegované skutkové podstaty, která je mírnější ve srovnání se základní skutkovou podstatou téhož trestného činu (takový vztah je například mezi trestným činem vraždy a trestným činem vraždy novorozeného dítěte matkou). Stejně tak ale může být takovým mírněji trestným činem i trestný čin úplně odlišný od trestného činu, jehož znaky jsou pachatelem naplňovány (v takovém vztahu mohou být například trestný čin omezování osobní svobody a trestný čin znásilnění). 64. V těchto případech se jedná o skutkové omyly pozitivní o podmínkách trestní odpovědnosti obsažených ve znacích skutkových podstat mírnějších úmyslných trestných činů, než jsou znaky skutečně naplňovaných trestných činů, s nimiž je spojena odpovědnost pachatelů za tyto skutkové podstaty mírnějších trestných činů, nikoliv za jim korespondující přísněji trestné činy. Jestliže tedy například pachatel jedná v mylném předpokladu, že naplňuje znaky privilegované skutkové podstaty úmyslného trestného činu, odpovídá za tuto privilegovanou skutkovou podstatu daného trestného činu, nikoliv za přísněji trestnou základní nebo kvalifikovanou skutkovou podstatu. Zpravidla přitom jedná úmyslně z privilegující pohnutky (k tomu viz Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 131-132). 65. Nejvyšší soud nicméně zdůrazňuje, že v posuzované věci se o takový případ nejedná. Ze skutkových zjištění popsaných v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k dílčímu skutku ze dne 19. 9. 2016 vyplývá, že obviněný J. T. od obviněného M. M. koupil 288,17 g metamfetaminu za 150.000 Kč. Nejvyšší soud proto ve shodě s argumentací státního zástupce dovozuje, že pro posouzení věci je směrodatné, že obviněný prodal drogu jiné osobě (v daném případě obviněnému J. T.), přičemž na jeho právní odpovědnost nemá žádný vliv skutečnost, zda věděl, že tato je určena pro osobní potřebu J. T. či pro další distribuci. S ohledem na množství prodané drogy a vysokou prodejní cenu (150 000 Kč) soud prvního stupně rovněž neuvěřil tvrzení obviněného, že mohl předpokládat, že se jedná toliko o množství sloužící pro osobní potřebu obviněného J. T. Námitka obviněného M. M. o nutnosti aplikace pouze základní skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednal ve skutkovém omylu, tak nemá hmotněprávní opodstatnění. 66. Co se týče námitky obviněného zpochybňující naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku s poukazem na činnost policisty v rámci předstíraného převodu, lze odkázat na již uvedený závěr k obdobné námitce obsažené v dovolání J. T. pod výše uvedenými body odůvodnění tohoto usnesení. Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že u obviněného M. M. v žádném případě k policejní provokaci nemohlo dojít už jenom na základě faktu, že tento se skrytým policistou – K. Č. podmínky obchodu nijak neprojednával, a tudíž nemohl být ani vystaven nepřípustné policejní provokaci, jelikož to byl spoluobviněný J. T., který se skrytým policistou domlouval možnosti a podmínky prodeje metamfetaminu. Působením příslušníka policejního orgánu na jednu osobu v zásadě nemůže být jiná osoba „vyprovokována“ ke spáchání trestného činu nebo ke zvýšení rozsahu spáchané trestné činnosti, zejména za situace, kdy se neúčastní takovéhoto působení. 67. Pokud jde o námitku vytýkající neprovedení obhajobou navrhovaného důkazu výslechem svědka K. Č. odvolacím soudem, z obsahu protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání obviněných ze dne 14. 9. 2017, lze zjistit, že obhájce obviněného k důkazním návrhům uvedl: „žádné důkazní návrhy nečiníme, nicméně s ohledem i na závěrečné řeči při hlavním líčení u Okresního soudu v Mostě necháme na zvážení soudu, zda by si nevyslechl agenta pod krycím jménem Č.“ (č. l. 2819 – 2820). K této dovolací námitce lze předně připomenout právní názor vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr., podle něhož „Jestliže obviněný v rámci návrhu stran na doplnění dokazování dá soudu toliko na zvážení, zda případně provede další důkaz (např. znalecký posudek), pak takové vyjádření, kdy další postup ponechává výlučně na úvaze soudu, nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo zapotřebí rozhodnout. Pokud soud takový postup nezvolí, nejde o případ tzv. opomenutého důkazu.“ Navíc je třeba zdůraznit, že činnost skrytého policisty K. Č. vůči obviněnému M. M. nesměřovala a jednalo by se tudíž též o důkaz nadbytečný. Postupem odvolacího soudu tak nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. 68. Jestliže obviněný M. M. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu tvrzením, že uložený nepodmíněný trest je nepřiměřený, lze odkázat na již uvedený závěr k obdobné námitce obsažené v dovolání J. T. pod výše uvedenými body odůvodnění tohoto usnesení. 69. S ohledem na všechna výše rozvedená hlediska Nejvyšší soud právní posouzení činu kladeného za vinu obviněným J. T. a M. M. shledal správným a v souladu se zákonem. Jejich dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Dovolání obviněného M. H. 70. Pokud jde o dovolání obviněného M. H., podle Nejvyššího soudu pod uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání nelze podřadit výtku procesněprávní povahy, že nebyla zachována zásada totožnosti skutku v bodě l) ve vztahu k jeho osobě spočívající v tvrzení, že trestní stíhání proti němu bylo od počátku vedeno toliko pro jednání spočívající v jeho účasti na nákupu 30 gramů pervitinu dne 19. 3. 2016, přičemž pokud soud prvního stupně v rozsudku ze dne 23. 6. 2017 dovodil, že se měl společně s obviněným J. T. v navazujícím období do 2. 4. 2016 podílet na koupi dalších 200 g metamfetaminu od obviněného M. B. v ceně nejméně 500 Kč za l gram, kdy obchod zprostředkoval s obviněnou R. D., tedy, že se měl podílet na koupi celkem 230 gramů metamfetaminu, bylo konstruováno jednání zcela nové, doposud neuváděné. 71. Lze připomenout, že otázku zachování totožnosti skutku není možno zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. Ve fázi sdělení obvinění nemá příslušný policejní orgán zdaleka dostatek informací pro precizní vyjádření skutkového stavu věci (čili popisu skutku ve sdělení obvinění). Naopak, jeho úkolem je tento stav zjišťovat a opatřovat o něm důkazy, na jejichž podkladě je státní zástupce při formulaci obžaloby nejen oprávněn, ale i povinen precizovat popis skutku tak, aby odpovídal obsahu dosud opatřených důkazů. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového děje, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Soud je rovněž povinen popsat stav věci podle výsledků dokazování, jež provádí v hlavním líčení (§220 odst. 1, 2 tr. ř.). Totožnost skutku je v trestním řízení zachována nejen tehdy, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale také tehdy, je-li jednání či následek v obou případech alespoň částečně shodný v podstatných rysech (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutek, v němž je jednání obviněného M. H. popsáno, a to v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 2. 2017, č. j. KRPU-255614-73/TČ-2016-040070-HA (č. l. 53 – 55 tr. spisu), v obžalobě okresní státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 1 ZT 456/2016 (č. l. 2297 – 2313 tr. spisu), jakož i v rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 6. 2017, č. j. 7 T 27/2017-2617 (č. l. 2617 –2635 tr. spisu), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 5 To 393/2017-2824 (č. l. 2824 – 2843 tr. spisu), lze konstatovat, že ačkoliv v citovaném rozsudku soudu prvního stupně došlo ke změně oproti popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě, byla totožnost skutku zachována, neboť z něj vyplývá částečná shoda jednání definovaného místem, časem a způsobem spáchání, tj. konkrétním jednáním obviněného. Shodný je i následek jednání obviněného, které zjevně směřovalo k porušení zájmu společnosti na ochraně lidí a společnosti před nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami. V tomto směru soud prvního stupně na str. 20 odůvodnění rozsudku správně uvedl, že se „nejedná o nový skutek“, nýbrž pouze „časově a množstvím upřesnil jednání, které již bylo všem zúčastněným obžalovaným kladeno za vinu, přičemž toto upřesnění nemá vliv na právní kvalifikaci. Jednání obviněných je popsáno jako jeden skutek, když nebylo možné popsat přesně všechny dílčí akty skutku, nejedná se o pokračující trestnou činnost. V tomto směru soud dle provedeného dokazování měl možnost upravit dílčí akty.“ Nelze tedy souhlasit s námitkou, že by došlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku, když v rámci dokazování došlo pouze k upřesnění popisu skutku, nikoli ke změně skutku jako takového. 72. Nejvyšší soud konstatuje, že v postupu obou soudů neshledal obviněným namítané procesní vady ani nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v tomto směru přisvědčil soudu prvního stupně, že: „ obvinění měli možnost se vyjádřit již od přípravného řízení k nákupu drogy dne 19. 3. 2016 i k nákupu 200 gramů v této době, neboť takové jednání jim bylo od počátku kladeno za vinu. Jejich práva nebyla krácena“( str. 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jedná se tedy o námitku nedůvodnou. 73. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v jeho odůvodnění, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. 74. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které shledává nedostatečným a odporujícím ustanovení §120 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §125 tr. ř., tak těmito svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudního rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že byť je částečně důvodný poukaz obviněného na stručnost rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně lze konstatovat, že pokud odvolací soud odkázal na podrobně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil, pak i přes uváděné výhrady, nelze toto soudní rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné ve smyslu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. 75. S ohledem na shora uvedené je tedy patrno, že skutečnosti uvedené v dovolání obviněného M. H. nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když směřují toliko do sféry skutkových zjištění a nikoliv hmotněprávního posouzení věci. Současně lze konstatovat, že uplatněné námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Dovolání obviněného M. H. tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a jako takové bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. V. Závěrečné shrnutí 76. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů a obviněnými konkrétně tvrzených dovolacích námitek nedošlo. Obviněný M. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. Dovolání obviněných J. T. a M. M. pro jejich zjevnou neopodstatněnost Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. 5. 2018 JUDr. Antonín Draštík předseda senátu