ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.9.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 9/2018-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2018 stížnost obviněného V. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 6 To 18/2018, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 15. 3. 2018, sp. zn. 6 To 18/2018, usnesením podle §72 odst. 1, 3 tr. ř. o ponechání obviněného V. H. (dále jen „obviněný“) ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně stížnost, ve které namítl, že zde nejsou dány okolnosti svědčící o naplnění vazebního důvodu spočívajícího v opakování trestné činnosti podle §67 písm. c) tr. ř. Podstatným způsobem se totiž změnila distribuce léků, ošetřující lékaři používají elektronické recepty a není tedy možné tyto recepty padělat. S ohledem na omezení osobní svobody pak obviněný namítá i přerušení veškerých vazeb s odběrateli, jakož i absenci zdrojů léčiv. Dále namítl nedůvodnost útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř., když ani v minulosti nečinil žádné kroky, aby se vyhnul trestněprávní odpovědnosti. I přes předešlé odsouzení k dlouholetému trestu se zdržoval u rodičů a byl vždy k dispozici policii. Obviněný nevidí důvod, proč by měla být namístě úvaha o jeho snaze vyhnout se výkonu trestu. Dále připomíná, že udržuje kontakt s rodinou, rodiče jsou připraveni mu poskytnout zázemí i do doby nástupu do výkonu trestu. Obviněný závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a rozhodl tak, že se obviněný propouští z vazby.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 49 T 1/2017, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání devíti let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. V současné době se na základě odvolání obviněného a státního zástupce věc nachází v řízení u Vrchního soudu v Olomouci. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje znaky trestného činu a existují i nadále důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Obviněný je i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvody podle §67 písm. a), c) tr. ř. Konstatoval přitom, že veškeré skutečnosti, jejichž výčet uvádí, nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, se stal, a že obviněný je i nadále podezřelým z jeho spáchání. Důvodnost podezření umocňuje nadto vyhlášení nepravomocného rozsudku, kterým byl obviněný odsouzen za závažnou trestnou činnost k vysokému trestu odnětí svobody. Tímto považuje Vrchní soud v Olomouci podmínku uvedenou v dovětku §67 tr. ř. (skutečnosti nasvědčující tomu, že se skutek stal, má znaky trestného činu a je zde podezření, že jej spáchal obviněný a účelu nelze dosáhnout jiným opatřením) za splněnou. Přitom zdůrazňuje další okolnosti případu, jakými jsou např. způsob spáchání trestné činnosti či trestní minulost obviněného, které se v průběhu dosavadního trvání vazby nijak zásadně nezměnily. Vrchní soud v tomto směru připomíná, že obviněný byl v minulosti, ještě před zahájením daného trestního stíhání odsouzen za obsahově prakticky totožnou trestnou činnost, což mu bylo nepochybně známo. I přesto však po propuštění z vazby v předcházejícím trestním řízení na svoji trestnou činnost plynule navázal, převzal původní klientelu a znovu započal v jednání, pro které byl předtím odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Tuto činnost navíc páchal dlouhodobě – takřka dva roky. Obviněný navíc sám přiznává, že po tuto dobu žil z výnosů trestné činnosti, jelikož nebyl nikde zaměstnán a z evidence uchazečů o zaměstnání byl sankčně vyřazen. V tom spatřuje Vrchní soud v Olomouci důvodnou obavu z opakování trestné činnosti ve smyslu §67 písm. c) tr. ř.
Dále vrchní soud dospěl k závěru o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. (tzv. útěková vazba). Obviněný je stíhán pro vysoce závažnou trestnou činnost a je reálně ohrožen trestní sazbou 8 až 12 let odnětí svobody, přičemž na podporu svých závěrů vrchní soud správně uvádí judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy je rozhodováno o vazbě po vynesení rozsudku soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení, nadto za situace, kdy je obviněný prvoinstančním soudem odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody, je riziko útěku či skrývání se zvýšeno a je zde tedy dána důvodná obava z naplnění důvodu útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Vrchní soud v Olomouci připouští, že obviněný „prodělává jistou sebereflexi“, avšak přesto dospěl k závěru, že jsou zde dány veškeré skutečnosti odůvodňující závěr o nutnosti setrvání obviněného ve vazbě, když intenzita těchto důvodů je mimořádně vysoká a ani hypoteticky není možné sledovaného cíle docílit jinými prostředky a opatřeními.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Olomouci se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Olomouci tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného, a v souvislosti s námitkami obviněného ohledně existence tzv. útěkové vazby, je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003). V daném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v délce devíti let, tudíž i výše trestu uloženého nepravomocným rozsudkem odůvodňuje zesílenou obavu z útěku, jak správně uvedl i vrchní soud.
Pokud byl obviněnému, byť nepravomocným odsuzujícím rozsudkem, uložen takto vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, tak při plném respektování principu presumpce neviny , se povaha omezení osobní svobody mění, když se již nejedná o vazbu, ale o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak také plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. W. proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964) a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na vazbu po vynesení odsuzujícího rozsudku (byť nepravomocného) žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek pro zbavení osobní svobody podle čl. 5 Úmluvy, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech S. proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Y. proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
Co se týče konkrétních námitek obviněného, tyto pak nelze považovat za jakkoliv důvodné či relevantní. Vrchní soud v Olomouci náležitě odůvodnil, v čem spatřuje předmětné vazební důvody, uvedl konkrétní relevantní skutečnosti a jejich souvislost s nutností omezení osobní svobody obviněného.
Námitka obviněného týkající se objektivní nemožnosti pokračování v trestné činnosti v souvislosti se změnou legislativy (elektronické recepty), jakož i přerušení veškerých vazeb s odběrateli, je nedůvodná a jeví se jako zcela účelová. Jak uvedl vrchní soud, obviněný již v minulosti po propuštění z vazby na svobodu okamžitě navázal na totožnou trestnou činnost, za kterou byl již odsouzen, a obnovil kontakty se svými původními odběrateli. Současně nelze přijmout ani argument rodinného zázemí, které jsou ochotni poskytnout obviněnému rodiče, když je i z vyjádření samotného obviněného patrno, že toto mu bylo poskytnuto již v minulosti, a i přesto se obviněný měl dopouštět posuzované trestné činnosti.
Stížnostní námitky obviněného Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Olomouci o nutnosti jeho ponechání ve vazbě a též o nemožnosti jejího nahrazení některým z institutů, kterým lze nahradit vazbu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu