ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2663.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2663/2016-953
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Váňova 3180, proti žalovaným 1) J. K. a 2) H. O. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 12, za účasti EKOFRUKT Slaný, spol. s r. o., IČO: 46348581, se sídlem ve Slaném, Trojanova 1544, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 296/2005, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016, č. j. 20 Co 365/2015-906, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016, č. j. 20 Co 365/2015-906, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 5. 2015,
č. j. 10 C 296/2005-815, rozhodl, že „žalobkyně je povinna nahradit žalovaným na nákladech řízení 389 534,35 Kč“. Usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 10 C 296/2005-890, doplnil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 5. 2015, č. j. 10 C 296/2005-815, o výrok II., kterým rozhodl, že vedlejšímu účastníku se náhrada nákladů nepřiznává a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
Soud prvního stupně rozhodoval o náhradě nákladů řízení poté, co žalobkyně vzala zpět žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a řízení bylo podle §96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu zastaveno. Protože žalobkyně zpětvzetím žaloby procesně zavinila zastavení řízení, přiznal žalovaným náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s jejich zastoupením advokátem za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen vyhláška č. 177/1996 Sb.), a to odměnu za 31 úkonů právní služby podle §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., učiněných před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím i dovolacím, po 11 152 Kč, celkem 345 712 Kč, paušální náhradu hotových výdajů za 31 úkonů právní služby po 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 9 300 Kč, náhradu cestovného ve výši 6 250,80 Kč, náhradu za zaplacené soudní poplatky 14 000 Kč a náhradu hotových výdajů z titulu složených záloh na znalečné 8 020,75 Kč, celkem tedy 389 534,35 Kč.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalovaných usnesením ze dne 29. 1. 2016, č. j. 20 Co 365/2015-906, změnil výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými tak, „že žalovaným se vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává“ (výrok I.) a rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k názoru, že jsou ve věci dány předpoklady pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným za použití ustanovení §150 občanského soudního řádu. Žalobkyně podala žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vycházeje z toho, že její dohoda s žalovaným o vypořádání společného jmění je absolutně neplatná. Tento její právní názor sdílela i dosavadní soudní praxe, podle které s ust. §149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) byly spojeny hmotněprávní účinky vylučující uzavření platné dohody o vypořádání společného jmění manželů po uplynutí tří let od jeho zániku, s výjimkou uzavření dohody v době probíhajícího řízení o vypořádání zahájeného před uplynutím této doby. Poté co Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí vyjádřil závazný právní názor, že dohoda účastníků o vypořádání společného jmění manželů ze dne 28. 6. 2000 je platným právním úkonem, žalobkyně okamžitě vzala žalobu zpět, aby nedošlo k dalšímu navyšování nákladů řízení. Odvolací soud za tohoto stavu věci shledal odporující dobrým mravům a spravedlivému uspořádání, aby žalobkyně hradila žalovaným náklady řízení. Hodnotil i majetkové poměry účastníků s tím, že žalobkyně je starobní důchodkyně a bydlí v domě svého manžela, u žalovaných, kteří své majetkové poměry nedoložili, „lze předpokládat, že jejich výdělkové poměry nebudou rovněž nikterak nadstandardní, neboť oba jsou (zřejmě) také starobními důchodci“, jsou však vlastníky nemovitých věci, které byly předmětem řízení. Dospěl k závěru, že „celkové majetkové poměry žalovaných tedy rozhodně nejsou horší než poměry žalobkyně“. S ohledem na všechny skutečnosti případu považoval za spravedlivé, aby si náklady řízení nesli účastníci každý ze svého tak, jak bylo rozhodnuto v původním rozhodnutí, které bylo dovolacím soudem vzhledem k jeho rozdílnému právnímu názoru zrušeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. S ohledem na okolnosti rozhodované věci nejsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu, když podle komentářové literatury je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také zvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významný je i postoj účastníků v průběhu řízení. Žalobkyně „zcela dobrovolně původně uzavřela s prvním žalovaným smlouvu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, (…) a poté žalobkyně platnost této smlouvy napadla s odůvodněním, že byla uzavřena po uplynutí tříleté lhůty po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. Odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, podle kterého aplikace §150 občanského soudního řádu musí vycházet ze všech okolností konkrétní věci a pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení není dostačující. Dále odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 4/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/1972. Žalobkyně žádný návrh na vypořádání před podáním žaloby nepodala, ani neiniciovala žádné společné jednání. Navrhují zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu s tím, že aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu byla vzhledem k okolnostem případu a majetkovým poměrům účastníků zcela správná. Navrhuje, aby dovolání žalovaných bylo „zamítnuto“.
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Jelikož řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz) ].
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto dovolateli odepřely [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jim na náhradě nákladů řízení odepřel částku 389 534,35 Kč, když nesprávně aplikoval §150 o. s. ř. Jelikož dovolatelem uvedená částka přesahuje 50 000 Kč, přičemž její výpočet opřel o relevantní argumentaci, shledal dovolací soud naplněné předpoklady přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání je pak podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodu aplikace §150 o. s. ř. v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň důvodné.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne
31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz )] a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V posuzovaném případě soud odvolací při rozhodování o náhradě nákladů řízení pochybil již ve svém postupu. V rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí totiž neseznámil účastníky řízení se svým záměrem, že hodlá v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř., a nedal jim ani příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit. Soud odvolací tak jednak porušil princip rovnosti účastníků řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )], a jednak své rozhodnutí zatížil překvapivostí.
Dále soud odvolací pochybil i při postupu zvažování uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. Toliko totiž nastínil argumenty, které se mu jevily jako důvody zvláštního zřetele hodnými, nezabýval se však důvodem vzniku celého dlouholetého řízení a tím, že zcela jednoznačně pro toto řízení zavdala příčinu žalobkyně, kdy zpochybňovala platnost dohody ze dne 28. 6. 2000, uzavřené s žalovaným. Až dovolací soud svým usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2193/2013 rozhodl o tom, že dohoda účastníků o vypořádání společného jmění manželů ze dne 28. 6. 2000 je platná. Žalovaní však tuto platnost konstatovali v průběhu celého řízení a žalobkyně v průběhu celého řízení nepřipustila žádnou dohodu.
Přiměřenými se pak nejeví ani argumenty, jimiž odvolací soud podložil aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř.
Odvolací soud spatřoval důvod v tom, že žalobkyně sice zavinila ve smyslu §146 odst. 2 věty první o. s. ř. zastavení řízení tím, že vzala žalobu zpět, nicméně spatřoval důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. v tom, že k zpětvzetí žaloby žalobkyní došlo po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, a žalobkyně tak předcházela dalšímu navyšování nákladů řízení. Nutno však podotknout, že dovolací soud podpořil názor žalovaných, který prosazovali v průběhu celého řízení, a žalobkyně na tento názor nebrala zřetel. Nadto odvolací soud v odůvodnění předestřel pouze domněnku o majetkových poměrech žalovaných, pokud vyhodnotil, že „lze však předpokládat, že jejich výdělkové poměry nebudou rovněž nikterak nadstandardní, neboť oba jsou (zřejmě) také starobními důchodci; jsou vlastníky nemovitých věcí, které byly předmětem řízení a to žalovaná pozemků s rodinným domem, v němž žalovaní bydlí a žalovaný pozemku – ovocného sadu (v ceně necelých 120 000 Kč). Celkové poměry žalovaných tedy nejsou horší než poměry žalobkyně.“
Rozhodnutí odvolacího soudu ve prospěch aplikace §150 o. s. ř. odůvodněné pouze takovým vágním závěrem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V případě, kdy žalobkyně vzala žalobu zpět – a tudíž zavinila zastavení řízení – soud v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná žalovaným náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Úvahu odvolacího soudu o tom, že by žalovaní měli nést sami náklady řízení nelze připustit, jelikož dostatečně neposoudil konkrétní okolnosti případu a své úvahy opřel pouze o domněnky, kdy okolnosti zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř. vyvodil právě z těchto domněnek i za skutečnosti, že žalovaní byli ve věci zcela procesně úspěšní. Úvaha odvolacího soudu je tedy zjevně nepřiměřená a rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
S ohledem na uvedené proto dovolací soud nemohl přisvědčit odvolacímu soudu, že jím uváděné argumenty lze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., pro něž by bylo možné odepřít procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu