ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4690.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4690/2017-284
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. B. , zastoupeného JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalovaným 1) J. I. a 2) J. I. , zastoupeným Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 77/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 16/2017-239, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 16/2017-239, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 9. 2016, č. j. 17 C 77/2014-164, se , vyjma výroku III. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 9. 2016, č. j. 17 C 77/2014-164, ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 17 C 77/2014-164, rozhodl o zřízení služebnosti stezky a cesty ve prospěch vlastníka pozemku, zapsaného na LV pro k. ú. V., obec V., vedeném u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště K., a to přes část pozemku, zapsaného na LV pro k. ú. V., obec V., vedeném u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště K., v rozsahu určeném geometrickým plánem Ing. Lubomíra Černého č. 181/2014, ze dne 13. 8. 2014 (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným částku 47 580 Kč (výrok II.). Dále zamítl žalobu, aby soud zřídil služebnost inženýrských sítí přes část pozemku v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu Ing. Lubomíra Černého č. 181/2014, ze dne 13. 8. 2014 (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. – V.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemek žalobce není přístupný z veřejné cesty. Žalobce na něj v současné době přistupuje přes pozemky ve vlastnictví obce V., které však nelze považovat za veřejnou cestu. Dále používá pro přístup pozemek ve spoluvlastnictví J. B., J. B., M. B., O. B., D. H., K. H. a K. P., a to na základě nezávazné společenské úsluhy ve smyslu §2055 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. z.“).
Žalobce neměl možnost zajistit si přístup na svůj pozemek jinak než na základě soudního rozhodnutí. Z výpovědí některých spoluvlastníků pozemku sice vyplynulo, že mu nabídli odkoupení nezbytné části pozemku, přes kterou by mohl přistupovat na svůj pozemek, podmínili to však odkoupením další části pozemku.
Nejvhodnější variantou zajištění přístupu žalobce na jeho pozemek z veřejné cesty (kterou je pozemek ve vlastnictví obce V.) je povolení nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně nezbytnou cestu povolil ve formě služebnosti spočívající v průchodu a průjezdu. Přihlédl ke skutečnosti, že žalobce v současné době užívá pozemek k rekreaci a má v úmyslu na něm vystavět rodinný dům (pozemek je územním plánem určen k zastavění). K plnohodnotnému užívání pozemku k rekreaci a bydlení je nezbytná jeho dostupnost i motorovými vozidly.
Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zřízení služebnosti vedení inženýrských sítí přes pozemek žalovaných, neboť soud není oprávněn na základě §1267 o. z. a čl. 11 Listiny základních práv a svobod takovou služebnost zřídit.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaných rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 16/2017-239, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV., V., a VI. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že pozemky ve vlastnictví obce V. naplňují svojí povahou znaky veřejné cesty, přičemž pro takové posouzení nejsou určující údaje evidované v katastru nemovitostí (např. druh pozemku či způsob jeho využití), ani skutečnost, zda se jedná o veřejnou pozemní komunikaci.
I přes výše uvedené uzavřel, že nejvhodnější variantou zajištění přístupu žalobce na jeho pozemek je zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti spočívající v právu chůze i jízdy přes pozemek žalovaných. K rozsahu zřizované nezbytné cesty poznamenal, že žalobce deklaroval vážný zájem postavit na jeho pozemku rodinný dům. Pokud by neměl zajištěno odpovídající spojení pozemku s veřejnou cestou, nemohl by tento svůj záměr uskutečnit, a to i s ohledem na stavební řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především mají za to, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s námitkou, že žalobce si může zajistit přístup na svůj pozemek i jinak než prostřednictvím žaloby na povolení nezbytné cesty. Podle dovolatelů se z výpovědí spoluvlastníků pozemku podává, že byli ochotni prodat žalobci pouze nezbytnou část tohoto pozemku nutnou k zajištění přístupu na pozemek, přičemž prodej nepodmiňovali prodejem další části pozemku. V takovém případě ovšem není soud oprávněn nezbytnou cestu přes pozemek žalovaných povolit, neboť žalobce má možnost zajistit si přístup na svůj pozemek z veřejné cesty jinak (to vše za předpokladu, že i pozemky ve vlastnictví obce V. je nutné považovat za veřejnou cestu). V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010.
Dále namítají, že nezbytná cesta by neměla být povolena jako služebnost spočívající v právu vlastníka služebného pozemku přes zatížený pozemek procházet i projíždět. Považují za důležité zohlednit, že žalobce využívá v současné době pozemek pouze k rekreaci jako zahradu a na pozemku se nenachází žádná stavba zapsaná v katastru nemovitostí. V takovém případě ovšem postačí, bude-li zajištěn žalobci pouhý pěší přístup na pozemek, a to i vzhledem ke skutečnosti, že žalobce může zaparkovat automobil na veřejné cestě ve vzdálenosti několika desítek metrů od hranice jeho pozemku. Povolení nezbytné cesty jako služebnosti spočívající i v právu jízdy přes zatížený pozemek nemůže rovněž odůvodnit skutečnost, že pozemek je určen k zastavění a žalobce deklaroval zájem postavit na tomto pozemku rodinný dům.
Navrhují, aby dovolací soud změnil podle §243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu na povolení práva nezbytné cesty zamítne.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Jelikož je rozhodnutí o povolení nezbytné cesty rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci), je nezbytné po 1. 1. 2014 posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny
- až na některé odlišnosti - zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako (přiměřeně) judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
K námitce, že i pozemky v k. ú. V je nutné považovat za veřejnou cestou, což je nutné zohlednit při výběru varianty nezbytné cesty:
Nejvyšší soud v prvé řadě poznamenává, že neobstojí námitka žalovaných, že odvolací soud se řádně nevypořádal s tvrzením žalovaných (a k tomu předloženými důkazy), že i pozemky je nutné považovat za veřejnou cestu. Odvolací soud totiž uzavřel, že tyto pozemky svou povahou znaky veřejné cesty naplňují; s názorem žalovaných proto není v rozporu.
K námitce, že jednání žalobce na základě zřízené služebnosti znemožní žalovaným užívání jejich pozemku, a proto by nezbytná cesta přes pozemek žalovaných neměla být povolena:
Účelem zřízení služebnosti cesty je zajištění příchodu a odchodu, příp. příjezdu a odjezdu přes část služebného pozemku, nikoliv zajištění parkování na tomto pozemku, které by zamezilo žalovaným užívání dotčené části služebného pozemku. Je zřejmé, že i žalovaní budou oprávněni nadále užívat tuto část pozemku k přístupu na zbylé části pozemku bez nutnosti vybudovat nový přístup na tento pozemek. Samotná skutečnost, že žalovaní předpokládají konfliktní vztahy se žalobcem při povolení nezbytné cesty, překážkou pro její povolení bez dalšího není, neboť se jedná o hypotetickou úvahu, byť by mohla být odůvodněna dosavadními vztahy účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016).
K rozsahu zřizované služebnosti:
Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalovaných, že nezbytná cesta měla být v poměrech posuzované věci povolena pouze jako služebnost spočívající v právu přes služebný pozemek procházet, a nikoliv projíždět, neboť žalobce užívá pozemek k rekreaci jako zahradu a pouhý záměr žalobce postavit na tomto pozemku rodinný dům neodůvodňuje povolit nezbytnou cestu jako služebnost spočívající v právu jízdy přes služebný pozemek.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, přijal a odůvodnil závěr, že „žalobě o povolení nezbytné cesty (§1029 o. z.) nelze vyhovět,
je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§1022 o. z.) nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod §1021 o. z.“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2365/2017). V tomto rozhodnutí dále uvedl, že „vedle soukromoprávního institutu, jenž s účinností od 1. 1. 2014 vlastníka zamýšlené stavby opravňuje žádat vlastníka sousedního pozemku o umožnění přístupu přes jeho pozemek na pozemek bez dostatečného přístupu, lze splnění obdobného účelu dosáhnout ve sféře veřejného práva postupem podle §141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle tohoto ustanovení ‚pro vytvoření podmínek k provedení stavby nebo její změny, nutných zabezpečovacích prací, nezbytných úprav, udržovacích prací a k odstranění stavby nebo zařízení může stavební úřad uložit těm, kteří mají vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům či stavbám na nich, aby umožnili provedení prací ze svých pozemků nebo staveb, pokud mezi zúčastněnými osobami nedošlo k dohodě. Účastníkem řízení je ten, v jehož prospěch má být povinnost uložena, a ten, z jehož pozemku nebo stavby mají být práce prováděny.‘ Jeho použitelnost v případech, kdy užití sousedního pozemku je nezbytné pro účely údržby či oprav stavby dovodila judikatura dovolacího soudu již za účinnosti předchozí právní úpravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008).“
V rozsudku ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, Nejvyšší soud dále vyložil, že povolením nezbytné cesty dochází k omezení práv vlastníka zatížené nemovitosti
a je-li zřizována rozhodnutím soudu, je třeba dbát toho, aby při dosažení účelu, k němuž je cesta zřizována, omezovala vlastníka zatížené nemovitosti jen v nezbytné míře. Dále poznamenal, že právo cesty (je-li zřizována jako služebnost) se sestává jak z práva přes zatížený pozemek procházet, tak přes něj projíždět. Není však vyloučeno, aby byla výjimečně zřízena služebnost spočívající jen v právu chůze po zatíženém pozemku, a to za situace, kdy má vlastník panujícího pozemku zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká, několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu do jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu k nim.
Nejvyšší soud považuje v poměrech posuzované věci za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů obou stupňů, které za stávajícího stavu povolily nezbytnou cestu ve formě služebnosti spočívající v právu přes služebný pozemek procházet i projíždět. Je nutné přihlédnout k následujícím skutkovým okolnostem: pozemek žalobce slouží k rekreaci, je využíván jako zahrada a nenachází se zde žádná stavba evidovaná v katastru nemovitostí; hranice pozemku žalobce se nachází od veřejné cesty ve vzdálenosti maximálně několika desítek metrů. Dovolací soud má za to, že za výše uvedených skutkových okolností k řádnému užívání pozemku žalobce sloužícího k rekreaci (jako zahrada) postačuje povolení nezbytné cesty jako služebnosti spočívající pouze v právu přes služebný pozemek procházet. S ohledem na výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodůvodňuje povolení nezbytné cesty jako služebnosti spočívající v právu jízdy přes služebný pozemek ani záměr žalobce zhotovit na tomto pozemku stavbu (rodinný dům).
K námitce, že soud neměl nezbytnou cestu povolit, neboť žalobce si mohl zajistit přístup na svůj pozemek i jinak než na základě soudního rozhodnutí o povolení nezbytné cesty:
Žalovaní také namítají, že nezbytná cesta neměla být povolena vůbec, neboť žalobce měl možnost zajistit si přístup na svůj pozemek jinak, a to koupí části pozemku parc. č. 1903, příp. smluvním zajištěním přístupu přes tento pozemek. Především uvádí, že není správný skutkový závěr soudu prvního stupně, že spoluvlastníci pozemku podmiňovali prodej nezbytné části tohoto pozemku sloužícího jako přístup na pozemek žalobce i prodejem další části tohoto pozemku. Rovněž poznamenávají, že někteří spoluvlastníci pozemku navrhovali smluvní zřízení služebnosti stezky ve prospěch vlastníka pozemku, což však soudy při svém rozhodování nezohlednily.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, se podává, že soud nezbytnou cestu povolí, pouze pokud nelze zajistit přístup vlastníka k jeho pozemku z veřejné cesty jinak. Nezbytná cesta nebude povolena, pokud např. vlastník sousedního pozemku, který může sloužit k přístupu, nabízí prodej tohoto pozemku za obvyklou cenu, zřízení služebnosti za tržní cenu či žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014).
Neobstojí námitka žalovaných, že spoluvlastníci pozemku parc. č. 1903 nabízeli žalobci prodej pouze té části pozemku, která je potřebná k zajištění přístupu na pozemek žalobce z veřejné cesty (tedy z pozemku), a tento prodej nepodmiňovali prodejem další části pozemku.
Tyto námitky dovolatelů jsou námitkami skutkovými. Žalovaní v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizují s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné. Avšak neuvádí, v čem spatřují (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelé tak v této části nedostáli požadavku na řádné vymezení toho, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V takovém případě je dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, oba dostupné na nalus.usoud.cz).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že z výpovědi O. B. při jednání soudu prvního stupně konaném dne 20. 1. 2016 (č. l. 80) či J. B. při jednání soudu prvního stupně konaném dne 21. 3. 2016 (č. l. 100) je zřejmé, že přinejmenším tito spoluvlastníci nejsou ochotni prodat žalobci pouze tu část pozemku, která je nezbytná k zajištění přístupu žalobce na pozemek z veřejné cesty, ale tento prodej podmiňují prodejem další části pozemku.
Soudy nižších stupňů se však nezabývaly možností, zda nelze zajistit pěší přístup žalobce na pozemek i jinak, např. uzavřením smlouvy o zřízení služebnosti stezky či výjimečně i na základě obligačního práva (v této souvislosti je nutné poukázat na výše uvedený závěr dovolacího soudu, že dosavadní skutková zjištění opodstatňují povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti spočívající pouze v právu chůze přes služebný pozemek, nikoliv v právu jízdy, a závěr, že i pozemky je nutné považovat za veřejnou cestu). Kupříkladu spoluvlastník pozemku O. B. při jednání nalézacího soudu konaném dne 20. 1. 2016 (č. l. 80) uvedl, že „chůze po našem pozemku B. by nám nevadila, snad by nám nevadilo, kdyby i toto bylo zapsáno v katastru nemovitostí jako věcné břemeno.“ Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud za předčasný závěr soudů nižších stupňů, že nelze zajistit přístup žalobce k jeho pozemku z veřejné cesty jinak než povolením nezbytné cesty soudem, a tudíž právní posouzení této otázky hmotného práva za nesprávné.
K náhradě nákladů řízení:
Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval námitkou žalovaných, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci v závislosti na rozhodnutí o věci samé, v němž budou zohledněny závěry dovolacího soudu obsažené v tomto rozsudku.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle §237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (vyjma výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden odvoláním ani dovoláním) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Soudy znovu posoudí otázku, zda, případně v jakém rozsahu by měla být nezbytná cesta povolena a v návaznosti na řešení této otázky i otázku, zda nemá žalobce možnost zajistit si dostupnost svého pozemku z veřejné cesty i jinak než prostřednictvím soudního rozhodnutí o povolení práva nezbytné cesty ve smyslu §1029 a násl. o. z.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu