ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5917.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5917/2017-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. G. , zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovanému B. M. , o zřízení věcného břemene, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 80/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2017, č. j. 70 Co 220/2016-310, takto:
I. Dovolání směřující do rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2017, č. j. 70 Co 220/2016-310, ve výroku I. se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2017, č. j.
70 Co 220/2016-310, se ve výrocích II., III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 39 C 80/2010-246, zřídil žalobkyni jako vlastnici objektu rodinné rekreace, postaveného na pozemku, zapsaného na LV u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B., pro k. ú. K., obec B., právo cesty spočívající v neomezeném právu průchodu a dále průjezdu toliko vozidly o hmotnosti do 3,5 t ve všední dny přes pozemek žalovaného, zapsaný na LV u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B., pro k. ú. K., obec B. (dále jen „předmětný pozemek“), v rozsahu vymezeném geometrickým plánem zhotoveným GEOCOMP, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Musilova 1, číslo plánu
552-218/2000, ze dne 18. 12. 2000, který je nedílnou součástí rozsudku, a to za náhradu ve výši 115 287 Kč (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a přiznal České republice – Městskému soudu v Brně právo na náhradu nákladů vůči žalobkyni ve výši 6 581 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 70 Co 220/2016-310, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že povolil nezbytnou cestu jako služebnost spočívající v právu průchodu bez omezení a právu průjezdu vozidly o hmotnosti do 3,5 t denně v době od 8:00 do 9:00 hodin a dále ode 17:00 do 18:00 hodin přes předmětný pozemek, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem zhotoveným GEOCOMP, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Musilova 1, číslo plánu
552-218/2000, ze dne 18. 12. 2000, který je nedílnou součástí rozsudku, ve prospěch každého vlastníka objektu rodinné rekreace, postaveného na pozemku, zapsaného na LV u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B., pro k. ú. K., obec B., a to za náhradu ve výši 40 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 3 290,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 3 290,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a mezi účastníky právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Otázku přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé otázky dovolacím soudem nebyly vyřešeny. Předně pokládá otázku, zda má soud povinnost se v řízení o zřízení nezbytné cesty zabývat tzv. obživnutím původního věcného břemene, které umožňovalo dovolatelce spojení jejího objektu s veřejnou cestou, resp. zda může soud rozhodnout takovým způsobem, že znovuzřídí původní věcné břemeno, tedy „nařídí obživnutí věcného břemena“. V této souvislosti odvolací soud nevzal na zřetel, že zrušení věcného břemene může být odůvodněno pouze změnou poměrů. Odvolací soud tedy měl zjišťovat, zda žalobkyni nesvědčí právo z obživnutí věcného břemene. Při posuzování možnosti obživnutí věcného břemena odvolací soud nepřihlédl k tomu, že věcné břemeno neobživne v původním rozsahu pouze v případě, že není možné uvedení do původního, obdobného stavu a nemovitá věc zanikne. Nejvyšší soud dosud neřešil, zda o znovuzřízení věcného břemene je třeba rozhodovat konstitutivně či deklaratorně. Dovolatelka má za to, že by se mělo jednat o konstitutivní rozhodnutí soudu, kterým bude „dosažena změna právních poměrů v tom, že se věcné břemeno nově bude vztahovat k současnému objektu rekreace“. S odkazem na odbornou literaturu a judikaturu dovozuje, že k obživnutí věcného břemene došlo.
Dále pokládá otázku, zda potřebě vlastníka rekreačního objektu řádně tento objekt užívat odpovídá povolení nezbytné cesty v rozsahu práva průjezdu toliko v rozmezí dvou stanovených hodin denně. S tím souvisí otázka, zda by soud měl zohlednit při posuzování potřeby vlastníka rekreačního objektu také rozhodné skutečnosti osobní povahy jako je místo trvalého bydliště vlastníka panující nemovitosti a vzdálenost, kterou musí urazit, aby mohl panující nemovitost řádně užívat. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že hospodářská potřeba znamená v případě žalobkyně právo přijíždět k pozemku nikoliv jen na dvě předem určené hodiny denně, nýbrž neomezeně. Způsob, jakým odvolací soud rozhodl o omezení práva průjezdu, je nepřiměřený, neboť dovolatelka nemůže s ohledem na dopravní situaci zaručit, že se k objektu rekreace dostane v přesně uvedenou hodinu. Nákupy ve městě jsou tak pro ni v době jejího pobytu téměř vyloučeny. Dovolatelce je tak zcela znemožněno objekt rekreace řádně obhospodařovat. Ve vztahu k náhradě za zřízení nezbytné cesty uvedla, že ji odvolací soud stanovil nepřezkoumatelným způsobem, závislým na libovůli soudce, pokud uvedl, že mu přijde cena ve znaleckém posudku nízká. Podle jejího názoru by neměla být stanovena žádná náhrada, nebo případně ještě nižší, než je ve znaleckém posudku. Soud měl postupovat podle §1033 odst. 2 občanského zákoníku a zřídit věcné břemeno bezúplatně. Původní pozemek totiž rozdělila matka žalovaného, v důsledku čehož došlo ke ztrátě přístupu k veřejné komunikaci. Zajištěn přístup po tomto rozdělení tak měl pouze žalovaný. Podle komentářové literatury přitom §1033 odst. 2 občanského zákoníku nachází uplatnění tehdy, pokud parcela patřící jedinému vlastníku je rozdělena na dvě a jednu z nich, která zůstane bez přístupu, vlastník převede na jinou osobu. Konečně přípustnost dovolání zakládá otázka, zda měl účastník řízení úspěch ve věci ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu v případě, že žádal postupem podle §1029 odst. 2 občanského zákoníku, tedy v řízení, ve kterém může soud překročit návrh účastníka řízení, povolení nezbytné cesty v neomezeném právu průchodu a průjezdu, přičemž soud povolil právo průchodu neomezeně a právo průjezdu toliko v předem určený čas. Odvolací soud se odchýlil od judikatury Ústavního soudu, když nepřihlédl k individuálním okolnostem případu a posoudil výsledek odvolacího řízení jako neúspěch na straně žalobkyně, ačkoliv žalobkyně nemohla rozsah, v němž soud nezbytnou cestu stanoví, předem odhadovat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření spatřuje důvody přípustnosti jinde, nicméně je nechce specifikovat, protože sám dovolání nepodává. Velmi podrobně popisuje svůj náhled na věc a okolnosti vzájemných sousedských vztahů s žalobkyní. Obživnutí věcného břemene považuje za zcela absurdní. Rozhodnutí odvolacího soudu poskytuje přístup zcela dostačující, a to neomezený průchod. Žalobkyni nebylo v přístupu bráněno a bylo jí nabízeno několik smluvních řešení. Jednání žalobkyně při stavební činnosti, mající za následek zánik věcného břemene, a při četných pokusech o uzavření smlouvy je hrubou nedbalostí. Navrhl, aby dovolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolání je v části, v níž směřuje do rozsudku odvolacího soudu ve výroku I., nepřípustné, a v části, v níž směřuje do rozsudku odvolacího soudu ve výrocích II., III. a IV. přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka klade otázku, zda má soud povinnost se v řízení o povolení nezbytné cesty zabývat tzv. obživnutím původního věcného břemene, které umožňovalo navrhovatelce spojení jejího objektu s veřejnou cestou, resp. zda může soud rozhodnout takovým způsobem, že znovuzřídí původní věcné břemeno, tedy „nařídí obživnutí věcného břemena“; tuto otázku měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, a zároveň nebyla dovolacím soudem řešena.
Odhlédne-li dovolací soud od vnitřně rozporného vymezení otázky přípustnosti dovolání (důvod přípustnosti dovolání, spočívající v tom, že právní otázka dosud nebyla v dovolací praxi řešena, se vylučuje s důvodem přípustnosti dovolání zakládajícím se na tom, že je právní otázka odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť posledně zmíněný důvod přípustnosti již nutně předpokládá předchozí vyřešení právní otázky rozhodovací praxí), dovolání není pro řešení této otázky přípustné.
Žalobkyně požadovala povolení nezbytné cesty přes pozemek podle §1029 a násl. o. z., což přepokládalo žalobní tvrzení, že žalobkyně nemá přes předmětný pozemek přístup. Učinila tak zjevně proto, že v jiném řízení (vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 7/2009) byla pravomocně zamítnuta její žaloba na určení existence práva průchodu a průjezdu. Jestliže žalobkyně uvádí, že věcné břemeno „obživlo“, znamenalo by to, že na předmětném pozemku stále vázne. Jak správně uvedl v odůvodnění odvolací soud, je taková argumentace v rozporu s žalobkyní vymezenými žalobními tvrzeními, odůvodňujícími povolení nezbytné cesty, neboť pokud by věcné břemeno obživlo (a na pozemku stále vázlo), bylo by nutné žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro nesplnění podmínky nedostatku přístupu. To platí tím spíše, že podle tvrzení žalobkyně měl být rozsah tohoto „obživnutého“ věcného břemene pro přístup k jejímu rekreačnímu objektu dostačující.
Naznačuje-li dovolatelka, že by měl soud konstitutivně rozhodnout o tom, že „nařídí obživení věcného břemene“, dovolací soud podotýká, že konstitutivní rozhodnutí o zřízení služebnosti může soud zásadně vydat pouze tam, kde pro něj existuje zákonný podklad (srovnej §1260 odst. 1 věta druhá o. z.), což však ve vztahu k uvedenému požadavku není splněno.
Ostatně podstatou argumentace dovolatelky je, že jí svědčí právo věcného břemene, které v současné době setrvává v důsledku tzv. obživnutí, byť naznačuje požadavek odpovědi na otázku, zda v těchto případech má rozhodnutí soudu deklaratorní či konstitutivní povahu.
Nejvyšší soud vychází v judikatuře bez jakýchkoliv pochybností z toho, že žaloby opírající se o „obživnutí věcného břemene“, přesněji řečeno o stav, kdy věcné břemeno vůbec nezaniklo, jsou určovacími žalobami ve smyslu §80 o. s. ř., tj. žalobami deklaratorní povahy, kterými se osvědčuje existence či neexistence věcného břemene. Jejich podstatou je tvrzení o existujícím (a nezaniklém) věcném břemenu. Tím je vyloučena možnost rozhodovat o existenci takového břemene v řízení o povolení nezbytné cesty, ve kterém se žalobce domáhá vydání konstitutivního rozhodnutí založeného na žalobním tvrzení o absentujícím přístupu k jeho nemovitosti [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2914/2009, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1604/2015 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Závěr, že řízení o povolení nezbytné cesty je řízením směřujícím k vydání konstitutivního rozhodnutí, je v judikatuře Nejvyššího soudu přijímán bez jakýchkoliv pochybností [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
K tomu dovolací soud dodává, že argumentací opřenou o to, že došlo k obživnutí věcného břemene, žalobkyně v řízení o povolení nezbytné cesty usiluje o negaci výsledků pravomocně skončeného řízení o určení existence věcného břemene na předmětném pozemku, tedy požaduje, aby soud přehodnotil pravomocně vyslovený závěr, že věcné břemeno ve prospěch žalobkyně na předmětném pozemku nevázne. V uvedeném případě je však s ohledem na účinek závaznosti původního rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 7/2009 ve shodě s §159a odst. 4 o. s. ř. vyloučeno, aby soud v následném řízení opětovně posuzoval otázku existence věcného břemene, která již závazně posouzena byla (k výkladu o pojmovém protikladu viz Dvořák, B. §159a In Lavický, P. Občanský soudní řád (§1 až 250l); Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 774n). Naznačuje-li v této souvislosti dovolatelka „nevstřícný přístup státních orgánů“ vůči její osobě, byla to právě dovolatelka, která odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci určení existence věcného břemene vzala zpět, a neumožnila tak prověření správnosti rozhodnutí, s nímž nyní nesouhlasí, ani cestou řádného opravného prostředku. Nadto pokud by byla žalobkyně s tvrzením o existujícím věcnému břemenu na předmětném pozemku úspěšná, bez dalšího by to vedlo k zamítnutí její žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že přístup k rekreačnímu objektu má již zajištěn.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že povolil nezbytnou cestu v rozsahu, která neodpovídá potřebě vlastníka rekreačního objektu řádně tento objekt užívat, pokud právo průjezdu přes předmětný pozemek povolil toliko v určitou denní dobu (od 8:00 do 9:00 a od 17:00 do 18:00 hodin).
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již dříve formuloval závěr, že judikaturu vytvořenou v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, k institutu nezbytné cesty lze aplikovat i za účinnosti o. z. tam, kde o. z. neobsahuje ve vztahu k povolení nezbytné cesty úpravu odlišnou [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, nebo ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016 (dostupná na www.nsoud.cz )].
Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není vázán návrhem žalobce a může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle §153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (uveřejněné pod č. C 14 266 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 227 v Souboru)]. Přímo v poměrech o. z. tento závěr formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017 (dostupném na www.nsoud.cz ).
Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Tyto obecné závěry se zcela prosadí i v řízení o povolení nezbytné cesty podle o. z. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, například i při posouzení toho, zda pro zajištění přístupu k stavbě by nepostačovalo povolení jiného „mírnějšího“ opatření, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Proto je třeba závěr o obecném přesahu judikatury do poměrů jiné než dovolacím soudem řešené věci velmi pečlivě zvažovat.
Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Soud má přihlédnout také k jakému účelu nemovitá věc, ke které má být nezbytná cesta povolena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)]. Tyto závěry akceptuje judikatura Nejvyššího soudu výslovně i v poměrech o. z. se zdůrazněním, že vlastník dotčeného pozemku má být zatížen nezbytnou cestou co nejméně, přičemž oprávněný z nezbytné cesty má mít zajištěn přístup ke své nemovitosti pouze v nezbytném rozsahu [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V řešené věci odvolací soud ve vztahu k rozsahu povolení nezbytné cesty zohlednil skutečnost, že nemovitost žalobkyně je rekreačním objektem a po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby strpěl zatížení svého pozemku právem průjezdu v neomezeném rozsahu vzhledem k tomu, že služebnost by byla vykonávána neomezeně na 19,5 % výměry předmětného pozemku. To by s ohledem na jeho celkovou výměru bylo nepřiměřeným omezením a žalobkyni postačí neomezený přístup formou stezky, který jí ostatně konzistentně žalovaný nabízel v průběhu řízení. Skutečnost, že žalobkyně část předmětného pozemku v minulosti na základě existujícího věcného břemene zřízeného ve prospěch tehdy existující stavby užívala, a měla tak pohodlnější a výhodnější spojení, není významná. V případě žalobkyně se nejedná o stavbu určenou k trvalému bydlení, žalobkyně ji využívá o víkendech jednou za dva měsíce. Odvolací soud zvážil také využívání cesty žalobkyní v méně obvyklých situacích (stěhování nábytku, dovoz otopu apod.), přihlédl k lokalizaci chaty v mírně svažitém terénu, vzdálenosti od veřejné cesty a vyššímu věku žalobkyně. Omezení žalovaného však nesmí být větší než výhoda žalobkyně. Vzhledem k charakteru stavby žalobkyně, frekvenci a předpokládané době jejího využívání, jakož i místním poměrům měl odvolací soud za proporcionální řešení založením práva průchodu bez omezení, avšak práva průjezdu s určitým časovým omezením. V této souvislosti dovolací pouze dodává, že zatížení neomezeným výkonem práva průjezdu motorovými vozidly představuje poměrně výraznou právní zátěž vlastníka povinného pozemku, kterou je nutno poměřovat v dané věci i tím, že podle skutkových zjištění je objekt žalobkyně jí samotnou užíván jednou za dva měsíce. V takovém případě je přijatelný požadavek vyjádřený v rozhodnutí odvolacího soudu, aby si dovolatelka přizpůsobila příjezd do nemovitosti právě době, ve které je jí právo průjezdu zřízeno tím spíše, že právo průchodu má zajištěno v neomezeném rozsahu. Naznačuje-li dovolatelka, že odvolací soud měl významně přihlédnout k místu jejího bydliště a vzdálenosti k rekreačnímu objektu, což podle jejího přesvědčení ztěžuje možnost přijet přímo v čase umožňujícím právo průjezdu, dovolací soud dodává, že není vyloučeno přihlédnout okrajově i k této okolnosti, která však nemůže být zásadní již proto, že nezbytná cesta není povolována ve prospěch žalobkyně jako osoby ( in personam ), ale ve prospěch vlastníka rekreačního objektu ( in rem ), který se může v průběhu doby měnit.
Je zřejmé, že odvolací soud přiměřeným způsobem vysvětlil, proč postačuje přístup žalobkyni po předmětném pozemku v případě práva průjezdu jen v určité denní doby. Řádně ozřejmil, jak vážil zájmy obou vlastníků, kdy na jedné straně by neomezeným průjezdem přes předmětný pozemek byl žalovaný v řádném užívání svého pozemku omezen z pohledu výměry jeho pozemku v podstatné části, přičemž žalobkyně přistupuje k objektu, který užívá pouze pro účely rekreace. Úvahu odvolacího soudu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou, a rozhodnutí odvolacího soudu v přezkumu dovolacím soudem obstojí.
Ve vztahu k dovolací argumentaci žalobkyně, která vytýká odvolacímu soudu také výši náhrady za zřízení nezbytné cesty, přiznané žalovanému, s tím, že by tato náhrada měla být ještě nižší nebo snad vůbec žádná, dovolací soud uvádí následující.
Judikatura dovolacího soudu zastává názor, že věcné břemeno cesty může soud povolit jen za náhradu přiměřenou újmě, kterou vlastník pozemku v důsledku zřízení práva cesty utrpí [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. C 3677 v Souboru)]. Peněžitou náhradou poskytnutou vlastníku pozemku za povolení práva cesty se zohledňuje i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníkova pozemku [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 844/2007 (uveřejněné pod č. C 7785 v Souboru)]. Při stanovení náhrady za povolení nezbytné cesty je třeba přihlížet i k okolnostem, za nichž stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako ke všem negativním účinkům, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 8, str. 295)]. Uvedená judikatura je dovolacím soudem výslovně považována za použitelnou i v poměrech o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2017 (dostupný na www.nsoud.cz ); podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1544/17 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Soud při stanovení výše náhrady za zřízení nezbytné cesty často vychází ze závěrů znaleckého dokazování, které však neurčuje výši náhrady, ale zpravidla určení hodnoty přístupu na základě věcného břemene; takový postup judikatura akceptuje (srovnej již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2017). Samozřejmým východiskem a základem úvah v tomto směru by měla být obvyklá cena, za kterou se v obdobných místech (lokalitách) sjednává cena za smluvně zřizované srovnatelné právo cesty, při zohlednění zatížení služebného pozemku, a to jak z hlediska věcného (především z hlediska plošného rozsahu zatížení, doby jeho trvání, četnosti a způsobu užívání oprávněnými osobami i z hlediska rozsahu rušení osob z věcného břemene povinných při užívání nemovitostí jim patřících), tak z hlediska právního (tj. z hlediska tzv. právních vad snižujících obecnou cenu nemovitostí ve vlastnictví povinných osob výkonem práv oprávněných osob dotčených). Při nedostatku srovnatelných údajů lze jistě přihlédnout i k obvyklé ceně nájmu zatíženého pozemku, to ovšem se zřetelem k tomu, zda a nakolik je osoba povinná omezena v právu takový pozemek rovněž (spolu)užívat, i se zřetelem k předpokládané době trvání práva odpovídajícího věcnému břemeni. Vzhledem ke všem příkladmo zmiňovaným okolnostem významným pro ocenění výše náhrady za zřízení práva cesty může ustanovený znalec stanovit výši obvyklé ceny i určitým cenovým rozmezím, které soudu umožní zvážit další skutečnosti individualizující konkrétní spor účastníků. Jestliže pak soud stanoví výši takové náhrady v rámci řízení, v němž není vázán návrhem a rozhoduje na základě předpisu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž přihlíží k výše uvedeným relevantním kritériím pro určování výše úplaty za povolení nezbytné cesty, pak výsledná úvaha odvolacího soudu o výši náhrady může být zpochybněna, jen je-li zjevně nepřiměřená [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 8, str. 295)].
V dané věci odvolací soud při stanovení náhrady vyšel ze znaleckého posudku znalce Jiřího Bartoše, nicméně přihlédl i k dalším okolnostem, a to k tomu, že chata žalobkyně není přístupná z veřejné cesty v důsledku historických vztahů mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalovaného, ale i z důvodu zániku původně zřízeného neomezeného věcného břemene zřízením nové stavby ze strany žalobkyně. Žalobkyně také měla možnost přístup zřídit obligačně, což neučinila. Negativní účinky pro zatížený pozemek mají nepatrný význam, když se zde cesta již nachází. V případě pouhého průchodu jde o omezení relativně nízké, nicméně přesto žalovaný utrpí určitou újmu vznikem právní závady.
Z pohledu citované judikatury nelze odvolacímu soudu, který při stanovení náhrady za povolení nezbytné cesty přihlédl rovněž k dalším okolnostem (účelu využití nemovitosti, zohlednění četnosti přístupu, zatížení předmětného pozemku právní závadou, historickým vztahům mezi účastníky, intenzitě zatížení předmětného pozemku), z pohledu přiměřenosti jeho úvah nic vytknout. Úvaha soudu se v těchto případech pohybuje v rámci vymezením uvedenými kritérii s širokým prostorem pro úvahu, na základě které přisuzuje význam právě jednotlivým kritériím, přičemž je zřejmé, že účastník řízení na význam takových kritérií může nahlížet odlišně při hájení svých procesních zájmů. Těmto případům nelze čelit stanovením obecně platného postupu při určení výše úplaty za povolení nezbytné cesty, ale pouze prostorem pro úvahy soudů, které zohlední všechny okolnosti individuálních případů, což odvolací soud v dané věci učinil.
Jestliže dovolatelka směřuje svoji argumentaci tak, že s ohledem na §1033 odst. 2 o. z. žalovanému nenáleží žádná náhrada, dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se tato skutečnost měla promítnout do poměrů řešené věci. Podle tohoto ustanovení platí, že ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty. Tato situace však v řešené věci nenastala již proto, že rekreační objekt, ke kterému se dovolatelka domáhá povolení nezbytné cesty, vznikl až po rozdělení původního pozemku; nejde tak o situaci, že by se z takové nemovité věci ztratil přístup k veřejné cestě právě a jen v důsledku rozdělení pozemku.
Nadto po rozdělení pozemku původní vlastnice zřídila vlastníkovi tehdy existujícího objektu věcné břemeno práva cesty (spočívající v neomezeném průchodu a průjezdu) přes předmětný pozemek (vzniklý rozdělením) zajišťující přístup k veřejné komunikaci.
Dovolatelka konečně – jak vyplývá z obsahu dovolání – brojí proti výroku IV. odvolacího soudu, kterým ani jednomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro posouzení přípustnosti dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodující celková výše nákladů řízení, která byla účastníkovi řízení odňata [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2753/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzované věci nebyly ani žádným ze soudů obou stupňů náklady řízení mezi účastníky přiznány.
Jestliže soudy obou stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, aniž by přitom výši nákladů spočetly, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání odepřely [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V řešené věci se žalobkyně domáhá náhrady nákladů řízení, které podle obsahu spisu převyšují částku 50 000 Kč, takže přípustnost dovolání není ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyloučena.
Dovolatelka důvod přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že dovolací soud dosud neřešil „otázku nároku na náhradu nákladů řízení podle úspěchu ve věci, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Podle jejího názoru na ni není možné pohlížet jako na neúspěšnou jen proto, že jí soud přisoudil něco jiného či v jiném rozsahu, než se domáhala. Úspěch žalobkyně je vyšší než úspěch žalovaného.
Oproti přesvědčení dovolatelky však tato otázka dovolacím soudem již vyřešena byla, nicméně přesto je v této části dovolání přípustné a zároveň důvodné, neboť se odvolací soud uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu důsledně neřídil.
Podle §142 odst. 1 až 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
V usnesení ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2365/2017 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud ozřejmil, že v souvislosti s problematikou náhrady nákladů civilního sporného řízení se primárně uplatňuje zásada úspěchu ve věci, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje náklady řízení procesně úspěšné straně. Pravidlo procesního úspěchu se uplatňuje i ve sporech z věcných práv bez ohledu na to, že v některých řízeních není ve shodě s §153 odst. 2 o. s. ř. soud vázán návrhy účastníků, a tak může přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají. Rovněž řízení o povolení nezbytné cesty je řízení sporným, u něhož ve shodě s §153 odst. 2 o. s. ř. z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Procesní úspěch se sice zásadně poměřuje jen porovnáním žalobního návrhu s rozhodnutím ve věci samé, ale již ohledně náhrady nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví judikatura Nejvyššího soudu, vědoma si určitých zvláštních aspektů řízení podle §153 odst. 2 o. s. ř., dovodila, že procesní úspěch nelze hodnotit toliko mechanicky ve vztahu k samotné žalobě a k soudnímu rozhodnutí, nýbrž lze případně přihlédnout i k průběhu celého řízení a k závěrečným procesním stanoviskům. Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Posouzení této otázky může být na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud toliko uvedl, že „ani jednomu z účastníků nebylo vyhověno, když žalobkyně požadovala povolení nezbytné cesty ve větším rozsahu, žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a odvolací soud zcela nevyhověl ani jedné ze stran“.
Odvolací soud zásadu procesního úspěchu podle §142 o. s. ř. jako základního pravidla pro stanovení výše nákladů řízení nedocenil, když nevzal při hodnocení úspěšnosti či neúspěšnosti stran v úvahu vůbec to, co účastníci požadovali, resp. jaké učinili závěrečné návrhy a zda, případně v jakém rozsahu jim soud vyhověl. Z tohoto pohledu je zřejmé, že žalobkyni zčásti vyhověno bylo, když získala požadovaný neomezený průchod a ohledně práva cesty formou průjezdu přístup v určité denní doby.
Dovolací soud nijak nepředjímá konečné řešení otázky nákladů řízení odvolacím soudem, neboť – jak vysvětluje citovaná judikatura – lze přihlížet v řízení k různým okolnostem (viz shora). Pouhý (nijak blíže odůvodněný) závěr odvolacího soudu, že ani jedna ze stran neměla úplný úspěch ve věci, pročež žádné z nich nenáleží náhrada nákladů řízení, však dovolací soud v řešené věci považuje za nepřiměřený.
Jestliže mezi účastníky bylo sporné samotné naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty, jak naznačuje odvolací soud odkazem na procesní stanovisko žalovaného, jenž se domáhal zamítnutí žaloby, nelze ze skutečnosti, že žalobkyni byla povolena nezbytná cesta v rozsahu, jenž byl shodný s jejím procesním návrhem co do povolení průchodu, a ne zcela shodný s jejím návrhem na povolení průjezdu, učinit bez dalšího závěr, že procesní úspěch a neúspěch každého účastníka je stejný. To tím spíše, že co do rozsahu povolené nezbytné cesty není soud vázán návrhem účastníka (který ho ostatně ani nemusí konkretizovat). Soud je sice povinen přihlédnout i k požadavku na rozsah povolení nezbytné cesty a promítnout ho do své úvahy o rozsahu procesního úspěchu či neúspěchu, ale musí vzít na zřetel též okolnost, že spíše výjimečně je pak rozsah povolené nezbytné cesty zcela shodný s procesní představou účastníka řízení, jestliže se až v průběhu řízení dokazováním zjišťují okolnosti, které jsou podstatné a rozhodné pro rozsah povolení nezbytné cesty, a které může účastník řízení na jeho počítat jen obtížně předjímat.
V dané věci je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednit všechny individuální okolnosti případu; mimo jiné i to, že žalovaný sice navrhoval zamítnutí žaloby, ale zjevně proto, že opakovaně nabízel žalobkyni alternativy zajištění přístupu k jejímu rekreačnímu objektu.
V další fázi řízení proto bude na odvolacím soudu, aby se znovu řádně zabýval otázkou rozhodování o náhradě nákladů řízení, přičemž při zjištění procesního úspěchu ve věci podle §142 o. s. ř. přihlédne k základní procesní zásadě ovládající náklady řízení, a to procesnímu úspěchu a všem podstatným okolnostem případu jak na straně žalobkyně, tak i na straně žalovaného.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně proti výroků I. rozsudku odvolacího soudu přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl. Jelikož výrok IV. rozsudku odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení státu) a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu