ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.879.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 879/2018-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Trigema Projekt s. r. o. , IČO 27618269, se sídlem v Praze 5, Bucharova 14, zastoupené Mgr. Tomášem Běhounkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 22, proti žalovaným: 1) Via FAOC s. r. o. , IČO 02214041, se sídlem v Praze 10, Zamenhofova 440, zastoupené Danielem Rosickým, B.A. LL.B., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 2, 2) Via Outlets Praha s. r. o. , IČO 27655636, se sídlem v Praze 10, Zamenhofova 440, zastoupené JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 2 a 3) Deutsche Pfandbriefbank AG , se sídlem ve Spolkové republice Německo, Freisinger Straβe 5, Unterschleiβheim 85716, zastoupen á Mgr. Jitkou Sytařovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 411/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 19 Co 218/2017-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 1129 Kč k rukám zástupce žalované 1) Daniela Rosického B.A. LL.B.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 1129 Kč k rukám zástupce žalované 1) JUDr. Rudolfa Kožušníka.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 1129 Kč k rukám zástupce žalované 1) Mgr. Jitky Sytařové, LL.M.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2017, č. j. 6 C 411/2015-244, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala povolení práva nezbytné cesty jako pozemkové služebnosti zakládající právo chůze a jízdy a právo zřídit, udržovat a opravovat umělou cestu ve prospěch pozemku v k. ú. Š., obci P., k tíži pozemků v k. ú. Š., obci P. Ve výrocích II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve výroku V. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 19 Co 218/2017-296, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2. 2018, č. j. 19 Co 218/2017-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uzavřel, že žalobkyně požadovala povolení nezbytné cesty v nepřiměřeném rozsahu a nedostatek přístupu si způsobila z hrubé nedbalosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud ustanovil jako znalce z oboru dopravy Ing. Z., který však není zapsán v seznamu soudních znalců. Tím se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu označené jako sp. zn. Pls 3/80). Odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků, neboť žalovanou stranu poučil v otázce hmotného práva tím, že ji „naváděl“, aby žalobkyni učinila smluvní návrh na zajištění přístupu k pozemku pouze zemědělskou technikou, což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 661/96 a další). Odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro zřízení práva nezbytné cesty vymezené v §1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Hospodářská potřeba pozemku se odvíjí od územního plánu, který stanovuje regulativy pro stávající využití pozemku. S ohledem na možné funkční využití pozemku proto navrhovaný rozsah práva nezbytné cesty není požadavkem nepřiměřeným. Nesouhlasí se závěrem, že varianta „B“ nezbytné cesty vedoucí přes pozemky první žalované v k. ú. Š. a napojující se na pozemek v k. ú. M. v areálu čerpací stanice ÖMV je vhodnější. Jedním z důvodů pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že možnému řešení sporu variantou „B“ neodpovídá okruh žalovaných, neboť vlastníkem pozemku je ÖMV Česká republika, s. r. o., která není stranou žalovanou. Varianta „B“ však vede pouze přes pozemky ve vlastnictví první žalované, neboť znalec předpokládal, že pozemek, který je pojížděnou plochou v areálu čerpací stanice ÖMV, má charakter veřejné komunikace. Závěr odvolacího soudu je proto nesprávný, neboť se blíže nezabýval charakterem pozemku a vycházel z toho, že se o veřejně přístupnou komunikaci nejedná. Není správný závěr odvolacího soudu, že byla splněna negativní podmínka §1032 odst. 1 písm. b) o. z., neboť žalobkyně se při uzavírání kupní smlouvy nechovala dostatečně obezřetně a lehkovážně spoléhala na to, že jí bude přístup umožněn. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Žalobkyně věděla, že kupuje pozemek, k němuž nemá zajištěn přístup a coby developerská společnost mající zkušenosti s výstavbou, si musela být vědoma, že pouhý příslib od neoprávněné osoby nelze považovat za dostatečně obezřetný způsob, jakým si zajistit přístup k pozemku. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepovolení nezbytné cesty a namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §1029 odst. 2 o. z. Pokládá dovolacímu soudu otázky hmotného práva týkající se rozsahu nezbytné cesty a skutečností rozhodujících o tomto rozsahu, jež neměly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Podle dovolatelky je pro určení rozsahu nezbytné cesty určující především možný způsob budoucího využití pozemku stanovený veřejným právem, především stavebními předpisy, nikoli jeho stávající faktické užívání. Vyjádřila přesvědčení, že pro řádné užívání pozemku určeného územním plánem k zastavění, je nezbytné zajištění pozemku dopravní obslužností.
Dovolání ohledně těchto otázek není přípustné. Otázka míry omezení vlastnického práva povolením nezbytné cesty, jakož i otázka rozsahu nezbytné cesty a základní podmínky na straně žadatele o její povolení jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu konstantně řešeny a odvolací soud se od této praxe nijak neodchýlil.
Podle §1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.
Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.
Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v §1029 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení limity omezení vlastníka služebného pozemku souvisejí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v němž lze nezbytnou cestu povolit. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře dovolacího soudu. Tato judikatura je přiměřeně použitelná i při rozhodování o povolení služebnosti nezbytné cesty v poměrech §1029 odst. 1 a 2 o. z. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186, jež je také přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil: „Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit“. Zejména nelze povolit nezbytnou cestu v případě, kdy lze sledovaného cíle dosáhnout jinými právními instituty, které zatěžují vlastníka pozemku méně. Žalobě o povolení nezbytné cesty tak nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§1022 o. z.) nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod §1021 o. z. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016]. Obdobně dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, uvedl, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat).“
Základní předpoklad pro povolení nezbytné cesty ve smyslu §1029 odst. 1 o. z. vychází ze stavu, kdy vlastník nemovité věci na ní nemůže řádně hospodařit, popřípadě ji jinak řádně užívat, proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Samotná existence nedostatečného spojení s veřejnou cestou ještě neznamená, že jakýkoliv vlastník může úspěšně žádat o povolení nezbytné cesty. V usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, k tomu Nejvyšší soud uvedl: „Z §1260 odst. 1 věty druhé o. z. vyplývá, že soud může rozhodnout o zřízení služebnosti pouze v případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné cesty soudem (a to i formou služebnosti) je přitom výslovně upraveno v §1029 odst. 1 a 2 o. z. Soud tedy může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti (§1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v §1029 odst. 1 a 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Je tak zřejmé, že nemožnost řádného užívání nemovitosti, vycházející z nedostatku spojení s veřejnou cestou, nejen že není na překážku zřízení nezbytné cesty, ale je naopak její podmínkou.“
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je řízením, které při vyhovění návrhu končí vydáním konstitutivního rozhodnutí, neboť teprve jím je založen právní vztah mezi oprávněným a povinným [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 187)]; vzhledem k tomu je nezbytné po 1. 1. 2014 posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Stejně jako v jiných řízeních vedoucích k vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Aktuálně se Nejvyšší soud k uvedeným závěrům přihlásil v usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, nebo v usnesení ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2365/2017 (obě dostupné na www.nsoud.cz ).
V posuzované věci se žalobkyně domáhala povolení práva nezbytné cesty v šířce 8 metrů přes pozemky první žalované, spočívající v napojení na veřejně přístupnou účelovou komunikaci „Z.“, postavenou rovněž na pozemcích první žalované. Žalobkyně požadovala zřízení nezbytné cesty jako práva chůze a jízdy jakýmikoli vozidly bez omezení, a dále jako práva zřídit, opravovat a udržovat na služebných pozemcích umělou cestu za úplatu. Odvolací soud poukázal na to, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně a dospěl k závěru, že žalobkyně požadovala povolení nezbytné cesty v nepřiměřeném rozsahu. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně získala pozemek kupní smlouvou ze dne 16. 8. 2010 od K. Š., který jej získal v restituci. V době uzavření kupní smlouvy neměl k pozemku přístup ani restituent K. Š. a žalobkyně byla v době uzavření kupní smlouvy obeznámena s tím, že k pozemku není přístup zajištěn. V katastru nemovitostí je pozemek evidován jako orná půda, ve skutečnosti však není od roku 1999 zemědělsky využíván, je volně přístupný a nenachází se na něm žádná stavba. Územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy je přípustné jeho využití částečně jako všeobecně smíšené (bydlení, obchodní zařízení, administrativa aj.) a částečně jako městská krajinná zeleň. Žalobkyně uvedla, že pozemek hodlá v budoucnu využít k výstavbě administrativního centra. Žalovaní byli svolní umožnit žalobkyni přístup na pozemek za účelem jeho obhospodařování a nezbytné údržby, žalobkyně však o takový přístup k pozemku neměla zájem, neboť s ohledem na možné funkční využití pozemku by takto omezený rozsah práva nezbytné cesty nebyl dostatečný. Jestliže odvolací soud svůj závěr o nepřiměřeném rozsahu nezbytné cesty odůvodnil tím, že v době vyhlášení rozsudku se jednalo o pozemek ležící ladem, nevyžadující nezbytně každodenní údržbu či obhospodařování a neustálý přístup k němu, a pro tyto účely může žalobkyně využít i jiné prostředky (§1021 o. z.), a že se navíc varianta navrhovaná žalobkyní ukázala z dopravně technického hlediska jako nevhodná, nelze považovat úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené a jeho závěr je správný a v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu o tom, že nezbytnou cestu nelze povolit i proto, že si způsobila nedostatek přístupu k pozemku z hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. Předkládá dovolacímu soudu podle jejího názoru otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a to, zda lze ku prospěchu vlastníka nemovité věci přičíst skutečnost, že právní předchůdce nijak nezavinil absenci přístupu k nemovité věci.
Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
Výklad hrubě nedbalostního jednání v souvislosti se zřizováním nezbytné cesty provedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015: „Na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti“.
Z judikatury Nejvyššího soudu týkající se náhrady škody se podává, že zavinění je psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Je založeno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání jednajícího, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které jednající vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle, která zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění jednajícího se způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším) následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003 (uveřejněný pod č. C 2 361 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 (uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Občanský zákoník v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze opět přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V rámci úpravy povolení nezbytné cesty lze z uvedeného vymezení vyjít přiměřeně (především v základních rysech odlišení úmyslu a hrubé nedbalosti), neboť je třeba zohlednit, že úprava §1032 odst. 1 písm. b) o. z. primárně nemíří na protiprávní jednání, nýbrž na jednání, která sice za protiprávní považovat nelze, zakládají však důvod k tomu, aby nebyla nezbytná cesta povolena. Jaká konkrétní jednání lze pod uvedené ustanovení podřadit, však o. z. výslovně neuvádí a návod neposkytuje ani důvodová zpráva k uvedenému ustanovení.
V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, Nejvyšší soud uvedl: „Jak je patrné, dosavadní judikatura k §151o odst. 3 obč. zák. měla tendenci posuzovat zaviněné jednání žadatele spíše benevolentně a nežádoucí jednání promítnout toliko do stanovení výše přiměřené náhrady za zřízení nezbytné cesty, přičemž tak činila i proto, že pro zamítnutí návrhu na zřízení nezbytné cesty z důvodu zaviněného jednání žadatele nebyla v občanském zákoníku zákonná opora. Současný právní stav je však odlišný, neboť přímo v §1032 odst. 1 písm. b) o. z. je výslovně zakotvena povinnost soudu zamítnout žalobu na povolení nezbytné cesty pro úmyslné či hrubě nedbalé jednání žadatele, jímž si žadatel způsobil nedostatek přístupu. Vzhledem k tomu nelze při posuzování důsledků úmyslného či hrubě nedbalého jednání žadatele bez dalšího vycházet z dosavadní judikatury k §151o odst. 3 obč. zák. V této souvislosti pak dovolací soud pro úplnost dodává, že pokud soud v jednotlivých individuálních případech dospěje k závěru, že jednání žadatele o nezbytnou cestu sice je nedbalé, ale nejde o nedbalost hrubou, a není tudíž takové jednání na překážku povolení nezbytné cesty, lze okolnosti tohoto jednání promítnout do úvahy, nakolik se mohou projevit ve stanovení výše úplaty za povolení nezbytné cesty.
V důvodové zprávě k §1029 až 1036 o. z. je uvedeno, že obč. zák. obsahoval úpravu nezbytné cesty zkratkovitě a velmi nedostatečně. Z toho důvodu se stávající úprava nepřejímá a navrhuje se řešit problematiku nezbytné cesty po vzoru standardních úprav (Rakousko, Německo, Québec aj.) důkladněji (k tomu srovnej Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012). Inspiračním zdrojem současné právní úpravy nezbytné cesty byl zákon o propůjčování cest nezbytných, který je v Rakousku účinný doposud. Právě podrobnou analýzu zákona o propůjčování cest nezbytných provedl Nejvyšší soud v již zmíněném usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015.
Získávání informací o případném spojení s veřejnou cestou před nabytím nemovité věci není samoúčelné. Vědomost o absenci přístupu k nemovitosti sama o sobě sice nepostačuje k závěru o patrné nedbalosti, ovšem má vést k tomu, aby se nabyvatel pozemku pokusil zajistit si přístup k pozemku ještě před jeho samotným nabytím. Nabyvatel má zejména oslovit vlastníky pozemků, přes něž by přístup k nabývané nemovitosti přicházel do úvahy (nejen vlastníky pozemků, přes které cesta již dříve vedla), s nabídkou na povolení nezbytné cesty; nelze mu však vytýkat, že jeho snaha nebyla úspěšná pro nepřiměřené hospodářské požadavky vlastníků pozemků. Jinými slovy řečeno, pokud se nabyvatel snaží se sousedy dohodnout, k uzavření dohody však s ohledem na objektivně nepřiměřené požadavky sousedů nedojde, nelze v případě nabytí nemovitosti návrh na povolení nezbytné cesty zamítnout s tím, že si nabyvatel počínal hrubě nedbale. Jestliže ovšem nabyvatel zakoupí nemovitou věc za sníženou cenu s vědomím, že není spojena s veřejnou sítí komunikací, přičemž pro její zajištění před koupí ničeho neučiní, bylo by zneužitím práva, kdyby nabyvatel dosáhl zvýšení ceny pozemku povolením nezbytné cesty (srovnej např. rozhodnutí OGH ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 3 Ob 183/03p, rozhodnutí OGH ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 3 Ob 154/09g, rozhodnutí OGH ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 8 Ob 11/14x, nebo rozhodnutí OGH ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 Ob 36/16m).
Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz ), jakož i rozhodnutí OGH ze dne 19. 1. 1989, sp. zn. 8 Ob 502/89], a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu.
Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Jinými slovy řečeno, soud nebude moci v poměrech konkrétní věci učinit závěr, že nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné či nikoliv hrubě nedbalé (prostá nedbalost).
Nejvyšší soud tak v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, učinil obecné závěry, ze kterých je nutné při zřizování nezbytné cesty vycházet: „Při posouzení jednání nabyvatele nemovité věci lze vyjít ze základní premisy obsažené v §4 o. z., podle níž se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Taková osoba se v rámci běžné opatrnosti při nabytí nemovité věci zajímá o to, jak je k nabývané nemovité věci zajištěn přístup, a v případě, že k nemovité věci přístup není zajištěn, se již před koupí pokusí přístup k nemovité věci zařídit a bez dalšího se nespoléhá jen na to, že mu soused umožní přes svůj pozemek přístup, popř. že mu bude přístup povolen soudním rozhodnutím.
Při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolením cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával.
Při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v §1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.
K uvedenému výkladu dovolací soud dodává, že zákon o propůjčování cest nezbytných spojoval následky uvedené v §2 až se situacemi, které nastaly po nabytí účinnosti tohoto zákona. Občanský zákoník naproti tomu žádné obdobné přechodné ustanovení neobsahuje, pročež s ohledem na obecné intertemporální pravidlo obsažené v §3028 odst. 1 o. z. se veškeré podmínky pro povolení nezbytné cesty posuzují již podle §1029 a násl. o. z. Naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání nemusí tudíž zakládat až jednání, která nastala až po 1. 1. 2014 [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )].“
V posuzované věci si žalobkyně byla vědoma toho, že nabývá pozemek za sníženou kupní cenu, přičemž tato cena odpovídala skutečnosti, že k nemovitosti není zajištěn přístup. Před uzavřením kupní smlouvy sice jednala o možném zřízení přístupu k pozemku s P. Z. ze společnosti „TK D.“, ten však nebyl osobou oprávněnou zastupovat společnost E. M. Š. a. s., která byla vlastníkem pozemků a právní předchůdkyní první žalované. Žalovaná 1) byla ochotna umožnit žalobkyni přístup na pozemek pouze za účelem jeho obhospodařování zemědělskou technikou. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně, jež se zabývá mimo jiné i developerskou činností, jednala lehkovážně, jestliže se spoléhala pouze na takový ústní příslib, když si musela být vědoma, že tehdejšího vlastníka pozemku k ničemu nezavazuje. Její jednání lze označit za hrubě nedbalé a nelze jí při zvážení veškerých okolností případu přičíst ku prospěchu ani skutečnost, že její právní předchůdce nijak nezavinil absenci přístupu k nemovité věci. I v tomto směru je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné a zcela v souladu s rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Dalšími dovolacími námitkami, jimiž žalobkyně zpochybňuje správnost rozsudku odvolacího soudu, se již dovolací soud nezabýval. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017). Pokud proto žalobkyně brojila námitkami i proti dalším závěrům odvolacího soudu, na nichž byl založen potvrzující rozsudek (možnost povolení nezbytné cesty variantou „B“ nebo ustanovení znalce Ing. Z.), pak tyto námitky nemohou zpochybnit správnost závěru, že byla splněna negativní podmínka uvedená v §1032 odst. 1 písm. b) o. z., tj. že si nedostatek přístupu způsobila sama žalobkyně z hrubé nedbalosti. V takovém případě totiž nelze uvažovat ani o povolení nezbytné cesty v jiné, vhodnější variantě.
Další námitky dovolatelky pak směřují proti skutkovým zjištěním (možnost povolení nezbytné cesty variantou „B“). Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
V konečném důsledku nemůže obstát ani dovolací výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. Z., který však není znalcem zapsaným v seznamu soudních znalců. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a k tvrzeným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout toliko za situace, že shledá dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], což se však v posuzovaném případě nestalo. Nadto dovolací soud podotýká, že ani v případě, že by se dovolací soud mohl tvrzenou vadou zabývat, by výtka dovolatelky neobstála již z toho důvodu, že postup soudu byl zcela v souladu s §11 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. , o znalcích a tlumočnících, neboť soud prvního stupně nejprve neúspěšně oslovil jiné, v seznamu zapsané znalce z oboru, a až následně požádal o vypracování znaleckého posudku znalce Ing. Z., který k rukám soudu složil slib podle §6 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu