ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4516.2016.1
tROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně REMER, s. r. o. , se sídlem v Třinci, Hřbitovní 429, identifikační číslo osoby 19015003, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, proti žalovanému S. M. , P., zastoupenému Mgr. Petrem Letovancem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Míru 551, o zaplacení 507.083 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 137/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2016, č. j. 8 Co 204/2016-136, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2016, č. j. 8 Co 204/2016-136, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 11. 2015, č. j. 11 C 137/2014-99, ten ve výroku II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem pro zmeškání ze dne 12. 11. 2015, č. j. 11 C 137/2014-99, zastavil řízení o zaplacení částky 168.424 Kč a úroků z prodlení z částek 460.104 Kč a 46.979 Kč blíže ve výroku specifikovaných (bod I. výroku), rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 338.658,85 Kč s příslušenstvím blíže konkretizovaným (bod II. výroku) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 106.809 Kč (bod III. výroku).
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 507.083 Kč s úrokem z prodlení. Dle tvrzení žalobkyně si u ní žalovaný dne 31. 10. 2011 objednal realizaci ústředního topení a další práce pro ubytovací středisko areálu B. Dílo bylo následně zrealizováno, přičemž během realizace díla byly žalovaným požadovány práce a dodávky nad rámec původní objednávky. Na základě vykonaných prací bylo vystaveno několik faktur, kdy právě částka v celkové výši 507.083 Kč zůstala ze strany žalovaného neuhrazena. Před zahájením jednání ve věci samé vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět, proto soud prvního stupně řízení v odpovídajícím rozsahu zastavil a předmětem řízení se tak stalo zaplacení částky 338.658,85 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve věci sice byla nařízena jednání, ta se však nekonala, neboť byla z důvodu omluvy žalovaného odročena a k jednání nařízenému na 12. 11. 2015 se pak žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovanému byla včas a do vlastních rukou doručena žaloba, předvolání k jednání a poučení o následcích nedostavení se k prvnímu jednání o věci bez řádné a včasné omluvy. K nařízenému jednání dne 12. 11. 2015 se žalovaný nedostavil, svoji neúčast neomluvil, přičemž právní zástupce žalobkyně se k uvedenému jednání dostavil a navrhl, aby bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání žalovaného. Soud prvního stupně tak rozhodl rozsudkem pro zmeškání, když dospěl k závěru, že v dané věci jsou splněny veškeré předpoklady pro jeho vydání dle ustanovení §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), kdy i na základě skutkových tvrzení uvedených v žalobě a předložených listinných důkazů lze dovodit, že žaloba je důvodná a rozsudek pro zmeškání je přípustný, neboť se jedná o peněžité plnění.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. v bodech II. a III. výroku, potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.103 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a ztotožnil se s jeho právním závěrem o tom, že byly splněny veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání v souladu s ustanovením §153b odst. 1 o. s. ř., když žalovanému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání, a to nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se jednání mělo konat. Předvolání k jednání bylo žalovanému doručeno dne 29. 10. 2015, žalovaný se bez důvodné a včasné omluvy k uvedenému jednání dne 12. 11. 2015, tj. k prvnímu jednání, které se ve věci konalo, nedostavil a u takto nařízeného prvního jednání ve věci žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Nadto odvolací soud podotkl, že tvrzení žalovaného, že se dříve bránil proti žalobě a proti vydanému platebnímu rozkazu, nebrání vydání rozsudku pro zmeškání, když jinak byl žalovaný nečinný, z dříve nařízeného jednání se omluvil a požadoval jeho odročení, což dle odvolacího soudu naopak svědčí o snaze žalovaného protahovat řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 1 o. s. ř. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř., kdy v dané věci nebyly splněny formální a materiální podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Co se formálních předpokladů týče, byl dle dovolatele rozsudek pro zmeškání vydán v souvislosti s neúčastí žalovaného na jednání, které nebylo prvním jednáním ve věci, kdy dovolatel z protokolů o jednání ze dne 8. 9. 2014 a ze dne 3. 11. 2014 dovozuje, že k prvnímu jednání ve věci došlo již 8. 9. 2014 a jakákoliv další předvolánka obsahující poučení o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání by byla v rozporu s ustanovením §153b odst. 1 o. s. ř., resp. by uvedené poučení nemohlo vyvolat žádné právní následky.
Dovolatel dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvádí, že při rozhodování o vydání rozsudku pro zmeškání by měl soud vzít v potaz rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud tak nesmí rozsudek pro zmeškání vydat, pokud se na jednání nedostaví jinak procesně aktivní žalovaný. Dle dovolatele ale v předmětném řízení nebyla tato materiální podmínka splněna, jelikož nelze usuzovat na jeho procesní nečinnost, když se ve sporu bránil podáním odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 7. 5. 2014, odpor podrobně odůvodnil přípisem ze dne 12. 8. 2014, navrhl k provedení celou řadu důkazů a dne 18. 11. 2014 došlo k jednání, jehož výsledkem bylo uhrazení částky ve výši 250.000 Kč žalovaným žalobkyni, na což žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby. Ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013) lze posoudit jednání žalovaného jako aktivní a nepřipouštějící úvahu o vydání rozsudku pro zmeškání.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání za nedůvodné, když odvolací soud správně vyhodnotil veškeré formální i materiální podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, konkrétně splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, který postupoval při výkladu §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (kdy znění vykládaného ustanovení §153b bylo stejné jako v nyní projednávané věci), rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku, jímž soud rozhoduje ve sporném řízení o věci samé. Soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání podle §153b o. s. ř., jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, a to 1) žalovanému byla soudem doručena žaloba do vlastních rukou, 2) žalovanému bylo doručeno do vlastních rukou předvolání k jednání nejméně 10 kalendářních dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, 3) žalovaný byl poučen, že bude rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání, k němuž byl předvolán, zmešká bez důvodné a včasné omluvy, 4) žalovaný se k jednání, které bylo prvním jednáním o věci, bez omluvy nedostavil, popřípadě jeho omluva, která došla soudu před zahájením jednání, je nedůvodná, 5) žalobce se k prvnímu jednání o věci dostavil a navrhl, aby bylo rozhodnuto pro zmeškání žalovaného, 6) na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto tvrzených skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná, 7) rozsudek pro zmeškání je přípustný a 8) nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Rozsudek pro zmeškání, při splnění těchto zákonem stanovených předpokladů, soud může vydat, ale nemusí (srovnej slovo „může“ uvedené v §153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049 a násl. s.). Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor, podle něhož soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, na něž odkazuje odvolací soud, a dále ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezech ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, zmiňovaných odvolacím soudem, dále ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12. V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a §3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě.
V projednávané věci bylo nařízeno jednání již na 8. 9. 2014, k němuž se dostavili právní zástupci obou stran. Při jednání bylo krátkou cestou doručeno zástupci žalobkyně odůvodnění odporu žalovaného do platebního rozkazu a právní zástupce žalovaného nabídl vyřízení celé záležitosti smírem. Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalovaný podal dne 20. 5. 2014 proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor, který následně podáním ze dne 12. 8. 2014 podrobně odůvodnil, navrhl a předložil důkazní listiny ke své obraně a následně na základě mimosoudního jednání s žalobkyní této zaplatil 250.000 Kč, v důsledku čehož vzala žalobkyně žalobu dne 7. 10. 2015 částečně zpět.
Dospěl-li odvolací soud za této situace k závěru, že v předmětné věci byl žalovaný nečinný a jeho žádost o odročení jednání ze zdravotních důvodů ze dne 12. 10. 2015 svědčí naopak o jeho snaze protahovat řízení, a že je tak dán předpoklad vhodnosti vydání rozsudku pro zmeškání, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej v odpovídajícím rozsahu, tj. kromě výroku pod bodem I., také a věc vrátil soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu