ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2353.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2353/2017-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce S. S. , zastoupeného Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Moravská 924/6, proti žalovanému Bytovému družstvu Dostálových 1208 v likvidaci , se sídlem v Praze 9, Manželů Dostálových 1208, IČO: 26190834, zastoupenému JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o stanovení povinnosti předložit prvotní doklady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 411/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016, č. j. 54 Co 339/2016-135, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. září 2016, č. j. 54 Co 339/2016-135, zrušil rozsudek pro zmeškání ze dne 3. června 2016, č. j. 53 C 411/2014-96, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) vyhověl změněné žalobě a uložil žalovanému povinnost předložit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku doklady, na základě kterých provedl vyúčtování služeb za rok 2013 a za období od 1. ledna 2014 do 8. října 2014 pro tam specifikovaný byt, rozhodl o nákladech řízení účastníků a uložil žalovanému povinnost zaplatit tam stanovený soudní poplatek; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“). V něm nastolenou právní otázku, zda v souzené věci jde o (výjimečný, resp. hraniční) případ, kdy nebylo namístě vydání rozsudku pro zmeškání, byť jinak formální předpoklady pro jeho vydání byly naplněny, totiž odvolací soud vyřešil (kladně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat (srov. slovo „může“ uvedené v §153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049 a násl. s., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 2. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016). Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor, podle něhož soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, z 13. 1edna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a z 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezech z 10. března 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, z 23. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, či ze 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, na nějž odkázal již odvolací soud. V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a §3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.
Odvolací soud vymezil hlediska rozhodná pro posouzení otázky, zda v souzené věci jde o (výjimečný, resp. hraniční) případ, kdy nebylo namístě vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř., v intencích shora uvedené judikatury a nelze mu úspěšně vytýkat, že – zejména s ohledem na předchozí procesní aktivitu žalovaného – přiznal rozhodující význam hlediskům odůvodňujícím nevydání rozsudku pro zmeškání, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Pro úplnost zbývá dodat, že úvaha odvolacího soudu se nikterak neprotiví ani závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu z 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněném pod č. 122/2001 časopisu Soudní judikatura, jak se snad – vzhledem k obsahu dovolání – mylně domníval dovolatel.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu