ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.394.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 394/2018-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Joštovy realitní kanceláře - JORK, spol. s r.o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO 15051226, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2.543.474 Kč s příslušenstvím, o návrhu na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 17/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017, č. j. 29 Co 158/2017-387, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 27 C 17/2010-238, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.543.474 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech státu a účastnic řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 29 Co 293/2012-289, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé (tak, že žalobu na zaplacení částky 2.543.474 Kč s příslušenstvím zamítl) a ve výrocích o nákladech státu a nákladech účastnic a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uzavřel, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé žalobkyni jako pronajímatelce bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného je promlčeno, neboť se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť k promlčení nároku došlo nečinností žalobkyně za stavu, kdy „žalovaná uplatnění nároku žalobkyně nebránila ani jí neudržovala v naději, že jej splní dobrovolně“. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 1. 2014.
Dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2014, č. j. 26 Cdo 1392/2014-320, odmítl.
Dne 25. 1. 2017 podala žalobkyně návrh na obnovu řízení, jímž se domáhala „povolení obnovy řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 17/2010,“ s odůvodněním, že Ústavní soud vydal dne 25. 10. 2016 pod sp. zn. II. ÚS 2062/14, nález, ve kterém v obdobné věci judikoval, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Tento nález nemohla bez své viny použít v původním řízení a může pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 13. 3. 2017, č. j. 27 C 17/2010-343, návrh na obnovu řízení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 7. 2017, č. j. 29 Co 158/2017-387, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesních vad, ale pouze skutkového základu sporu. Současně je možné takto napadnout pouze rozhodnutí soudu prvního nebo druhého stupně, nikoli rozhodnutí soudu dovolacího. Za správný považoval i závěr o marném uplynutí objektivní tříleté lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dále doplnil, že žalobkyní uvedený nález Ústavního soudu nemůže být rozhodnutím, jež jako důvod obnovy předjímá §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“, neboť otázka nastolená k dovolacímu přezkumu (otázka, zda lze rozhodnutí dovolacího soudu napadnout žalobou na obnovu řízení ve smyslu ustanovení §228 o. s. ř.) byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího vyřešena a od ustáleného řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu. Podle ustálené judikatury totiž proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nepřipouští o. s. ř. opravný prostředek, a to ani odvolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3110/2008, nebo ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2837/2016), ani autoremeduru (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5038/2016), ani žalobu pro zmatečnost (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 289/2002, uveřejněné pod č. 73/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani dovolatelkou požadovanou obnovu řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 869/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu vydaná v obdobných věcech ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4620/2017, a ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5752/2017).
Závěrem dovolací soud podotýká, že bez ohledu na shora uvedené by obnova řízení v dané věci nemohla být povolena. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. Ú 1350/15). Navíc byl návrh na obnovu řízení podán po uplynutí objektivní zákonem stanovené tříleté lhůty (§233 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud nepřehlédl ani to, že dovolatelka dovolání podává proti celému rozhodnutí odvolacího soudu, tedy jakoby i proti výroku o náhradě nákladů řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného usnesení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu