ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5752.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5752/2017-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. J. , P. zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu za nucené omezení vlastnického práva, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 105/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2017, č. j. 25 Co 232/2017-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. května 2017, č. j. 21 C 105/2011-105, zastavil řízení o žalobě na obnovu řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 26 Cdo 2747/2014 (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o vrácení části soudního poplatku žalobci (výrok III.); současně žalobce vyzval ke sdělení číslo účtu, na který má být vrácen soudní poplatek (výrok IV.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. července 2017, č. j. 25 Co 232/2017-113, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích I., II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb./ – dále jen „o.s.ř.“), neboť otázka nastolená k dovolacímu přezkumu (otázka, zda žalobou na obnovu řízení ve smyslu ustanovení §228 o.s.ř. lze napadnout rozhodnutí dovolacího soudu) byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího vyřešena a od ustáleného řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Žalobou na obnovu řízení, podanou u soudu prvního stupně dne 27. ledna 2017 a doplněnou podáním ze dne 22. března 2017, se dovolatel snažil dosáhnout obnovy nikoliv řízení jako celku, které by mělo dále probíhat před soudem prvního stupně (srov. §235a odst. 1 a §235h odst. 1 o.s.ř.), nýbrž obnovy samotného dovolacího řízení, které bylo skončeno odmítacím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2014, č. j. 26 Cdo 2747/2014-82. Podle ustálené judikatury však proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nepřipouští občanský soudní řád opravný prostředek, a to ani odvolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3110/2008, nebo z 12. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 2837/2016), ani autoremeduru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 5038/2016 ) , ani žalobu pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 289/2002, uveřejněné pod č. 73/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ani dovolatelem požadovanou obnovu řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 869/2002, uveřejněném pod č. C 1 601 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že rozhodnutí dovolacího soudu návrhem na obnovu (z jejího definičního vymezení) napadnout nelze; dovolací soud totiž o věci samé konečným způsobem, jak je příznačné pro obnovou napadnutelná rozhodnutí, nerozhoduje; podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. buď zamítne dovolání, nebo dovoláním napadené (pravomocné) rozhodnutí odvolacího soudu zruší a věc vrátí k dalšímu řízení. Vyloučenost obnovy proti rozhodnutím vydaným v dovolacím řízení plyne současně z toho, že obnova řízení (coby mimořádný opravný prostředek) má základnu skutkovou; prostřednictvím návrhu na obnovu lze vytýkat – specificky založenou – neúplnost skutkových zjištění řízení původního, jímž dovolací řízení být nemůže, neboť skutkovou instancí není.
Byť uvedená rozhodnutí byla vydána před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým byla do §243d o.s.ř. vtělena možnost změny napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přímo dovolacím soudem, jsou uvedené závěry obecně nadále platné s výjimkou zmíněné změny napadeného rozhodnutí, o níž však v předmětné věci nešlo. Ostatně ani při případné změně rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem by návrh na obnovu řízení nemohl vést k obnově toliko dovolacího řízení, nýbrž s ohledem na skutečnost, že o povolení obnovy řízení rozhoduje soud prvního stupně (srov. §235a odst. 1 o.s.ř.), jakož i na to, že po povolení obnovy vede řízení soud prvního stupně (srov. §235h odst. 1 o.s.ř.), může tímto způsobem být obnoveno toliko řízení před soudem prvního stupně (byť se obnovou řízení napadá rozhodnutí odvolacího soudu, výjimečně měnící rozhodnutí dovolacího soudu).
Z uvedeného tedy vyplývá, že snaží-li se dovolatel svou dovolací argumentací, jakož i dovolacím návrhem domoci obnovy samotného dovolacího řízení vedeného pod sp. zn. 26 Cdo 2747/2014, pak by takový návrh nemohl být úspěšný, ani kdyby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu.
Nad rámec řečeného dovolací soud jen pro úplnost dodává, že bez ohledu na shora uvedené by obnova řízení v dané věci nemohla být povolena. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. 1edna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009, a z 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, uveřejněná pod č. C 7 488 a C 14 312 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením z 20. prosince 2016, sp. zn. II. Ú 1350/15/).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve zdůraznil (srov. usnesení z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či z 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013), že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tak je tomu i v projednávané věci, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení dovolatelem rovněž předestřené otázky, „zda je v těchto sporech uplatnění námitky promlčení předmětného nároku mravné či nikoliv“ ; dospěl pouze k závěru, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nepřipouští občanský soudní řád požadovanou obnovu řízení.
Za této situace dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu