ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1411.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1411/2017-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. M., P., zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupený JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 492/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 22 Co 337/2016-87, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž změnil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 6. 2016, č. j. 11 C 492/2015-47, kterým byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. v k. ú. Ř., parc. č. v k. ú. L. a parc. č. v k. ú. N., tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Ve výrokové části dovoláním nenapadené přitom odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení ohledně pozemku parc. č. v k. ú N. zastavil.
Dovolatelka předestřela otázku vymezení předpokladů, za nichž lze v řízení o nahrazení projevu vůle směřujícího k uspokojení restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), převodem náhradních pozemků vydat ve smyslu ustanovení §114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudek pro uznání. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 906/2009, případně, že uvedená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Odkazovala přitom na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, dle níž vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a za splnění stanovených podmínek je soud povinen rozhodnout o nároku podle zákonné fikce uznání, která je sankcí za nečinnost žalovaného. Vytýkala, že odvolací soud svým rozhodnutím založil takový právní stav, kdy následky způsobené opožděným vyjádřením žalovaného byly zhojeny včasně podaným odvoláním. Uváděla, že závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci nelze uzavřít smír, odporuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Poukazovala rovněž na rozdílnou rozhodovací praxi odvolacího soudu a odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud plně vyhověl kritériím pro přezkum rozsudku pro uznání stanoveným v dovolatelkou odkazované judikatuře. Poukazoval na to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání kvalifikované výzvy, pročež nemohla nastat fikce uznání ani být vydán rozsudek pro uznání. Navrhl odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezené otázky procesního práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011).
Podmínkou pro vydání kvalifikované výzvy je, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, případně, že bylo o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, anebo nebylo vyhověno výzvě podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání; okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2565/2010).
Základním předpokladem založení fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. je pak okolnost, že se žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu soudu bez vážného důvodu písemně kvalifikovaně nevyjádří, ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3482/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2837/2011).
Dalšími předpoklady fikce uznání jsou absence takového nedostatku podmínek řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno a absence vad žaloby bránících pokračování v řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2949/2006, ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005, a ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).
Ve vztahu k vadám žaloby ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4414/2016, usnesení Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209/2002, usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 135/2003). Fikce uznání nároku je vyloučena též v případě vnitřního rozporu žalobou předestíraných skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1197/2004).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Jde o ty skutečnosti, které, budou-li v řízení prokázány, povedou k závěru, že požadavek žalobce vyjádřený v žalobním petitu je opodstatněný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013).
Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř., tedy namísto skutkových zjištění, která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“ žalobní tvrzení. S ohledem na účinky právních důsledků fikce uznání nároku je soud povinen dbát o kvalitu žaloby, tak, aby především obsahovala všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016; z literatury srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 788).
V případě nároků oprávněných osob na poskytnutí jiného vhodného náhradního pozemku za pozemek, jenž jim nebylo lze vydat pro některou ze zákonem stanovených překážek (§11 odst. 1, §11 odst. 2, §11a zákona o půdě), je pak rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že při liknavém, svévolném, či diskriminačním postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 Česká republika, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) se mohou oprávněné osoby domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž by tyto musely být zahrnuty ve veřejné nabídce (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu). Podmínkou je, že jde o pozemky k takovému převodu „vhodné“ (tedy pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy třeba zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Další podmínkou úspěšného uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle je též ekvivalentnost hodnoty restitučního nároku žalobce a ceny vybraného náhradního pozemku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 905/2013, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013), neboť v opačném případě by se oprávněná osoba bezdůvodně obohatila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015).
Jestliže tedy odvolací soud v situaci, v níž žaloba o nahrazení projevu vůle neobsahovala vylíčení veškerých rozhodujících skutečností, když nárokované náhradní pozemky nebyly popsány co do svého charakteru tak, aby bylo patrno, zda jde ve smyslu výše citované judikatury o náhradní pozemky vhodné, a absentovaly v ní i tvrzení o jejich ceně, uzavřel, že předpoklady vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání dle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. nejsou naplněny, nijak se od výše uvedené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V projednávané věci navíc obsah spisu naznačuje, že vydání pozemku parc. č. v k. ú Ř. by mohla bránit okolnost, že je dotčen veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury „Břevnovská radiála“. Na závěru o nedostatku podmínek pro vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání dle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. v projednávané věci přitom nemůže ničeho změnit okolnost, že v řízení o nahrazení projevu vůle směřujícího k převodu náhradních pozemků za účelem uspokojení restitučního nároku dle zákona o půdě jinak - obecně vzato - rozsudkem pro uznání na základě zákonné fikce uznání nároku rozhodovat lze (k aplikovatelnosti rozsudku pro uznání ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. v řízení o nahrazení projevu vůle doprovázeném restitučními aspekty srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016).
Pro úplnost jest dodat, že dovolatelkou odkazovaná judikatura dovozující, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce uznání dle §114b o. s. ř., je soud povinen rozhodnout o sporném nároku podle této zákonné fikce, na posuzovaný případ nedopadá, neboť v řešené věci podmínky pro to, aby zákonná fikce mohla nastat, naplněny nebyly. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, se pak projednávané věci netýkají, když otázku podmínek, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání dle §114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř. neřeší.
Z výše uvedených důvodů je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu