ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1897.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1897/2017-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: XL VENTURES LTD , reg. č. 14993, se sídlem Sandwich Street, Portsmouth, Dominické společenství, zastoupeného JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovanému V. V. , P., zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Benešovská 1897/24, o zaplacení částky 6.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 139/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2016, č. j. 14 Co 345/2016-443, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 5. 2016, č. j. 21 C 139/2011-413, ve výrocích pod body I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 6 000 000 Kč se specifikovaným úrokem prodlení a rozhodnuto o nákladech řízení, při částečné revizi výroku pod bodem II co do výše náhrady nákladů, jež bude žalovanému vyplacena z žalobcem složené jistoty (vše výrokem I rozsudku), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu (uváděje, že v rozsahu všech jeho výroků) podal žalobce v zákonem stanovené lhůtě dovolání, z jehož obsahu je patrno, že přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) spatřuje žalobce v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), v předestřených otázkách týkajících se odvolacím soudem přijatého závěru o promlčení práva (též ve vazbě na řešení otázky povahy právního vztahu mezi účastníky) a uznání dluhu žalovaným.
V souladu s bodem 2. článku II. části první přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a bodem 2. článku II. přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, uplatní se v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž žádné – navzdory jinému mínění dovolatele – objektivně naplněno není, neboť otázky hmotného práva vymezené dovoláním, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále je „obč. zák.“) je obchodním závazkovým vztahem (kdy je promlčecí doba čtyřletá; §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“) byl by nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011).
Ve vazbě na učiněná skutková zjištění (o povaze žalovaného v době vzniku závazku a okolnostech jeho uzavření) se pak odvolací soud při kvalifikaci závazku účastníků jako ryze občanskoprávního nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe, vyžadující k posouzení závazku jako relativního obchodu (§261 odst. 1 obch. zák.) splnění obou podmínek, tj. že jde o vztah mezi podnikateli a že při jeho vzniku – s přihlédnutím ke všem okolnostem – bylo zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1323/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 843/2005, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2153/2010). Dle citované judikatury v tomto směru může být významné i označení účastníků ve smluvní dokumentaci (přičemž v dané věci nebyly prokázány ani skutečnosti opravňující zařazení žalovaného do některé ze skupin podnikatelů definovaných v §2 odst. 2 písm. a/ až d/ obch. zák.).
K tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 849/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 658/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 118/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3193/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2463/2008.
V otázce stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.), lze pak rovněž odkázat na závěry konstantní judikatury (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 2008, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, sp. zn. 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012), z níž vyplývá, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Přitom je nutno vycházet z prokázané a skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o těchto skutečnostech; touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. ovšem nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.
Zůstaly-li žalobcem tvrzené okolnosti o vzniku smluvního závazku, do značené míry i rozporné, neprokázány (a je-li tak právní poměr účastníků kvalifikován oběma soudy jako závazek z bezdůvodného obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu), pak jako logické a korespondující závěrům ustálené rozhodovací praxe obstojí již posouzení, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na zaplacení žalované částky (vydání bezdůvodného obohacení) začala běžet v okamžiku, kdy (bez právního důvodu) právní předchůdce žalobce vyplatil příslušný obnos žalovanému (k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3224/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4462/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1515/2014). Na správnost rozhodnutí v tomto směru nemá vliv ani nikoliv zcela přesná úvaha odvolacího soudu, jenž nepřiléhavě posunul počátek běhu promlčecí doby až k 16. 2. 2009 (kdy – dle jím prezentovaných úvah – „vypršela platnost závazného příslibu“, tj. příslibu, jejž měl učinit právní předchůdce žalobce pro případ příležitosti uzavřít konkretizovanou smlouvou s třetími osobami a kdy příslib i záloha byly směřovány jinému subjektu – společnosti „HBA International“), jestliže i v takovém případě by subjektivní promlčecí doba dle §107 odst. 1 obč. zák. – se zřetelem na podání žaloby 18. 4. 2011 – beztak marně uplynula. Bezdůvodné obohacení žalovaného přitom tkví nikoliv v tom, že snad později odpadl právní důvod plnění, nýbrž již v přijetí příslušného obnosu bez zákonem aprobovaného důvodu, k čemuž zde prokazatelně došlo s vědomím předchůdkyně žalobkyně (Onyx Company s.r.o.), která tento majetkový obnos žalovanému dne 20. 11. 2008 vyplatila.
Ve skutkových poměrech projednávané věci není pak rozhodnutí odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s další judikaturou dovolacího soudu, včetně té, na níž se výslovně odkazuje v podaném dovolání (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006) a jež stvrzuje správnost závěrů o relevanci skutečné, nikoliv předpokládané vědomosti ochuzeného (o vzniku bezdůvodného obohacení a tom, kdo je získal), a to ve vztahu k okolnostem skutkovým, z nichž lze závěr o vzniku bezdůvodného obohacení bezpečně dovodit. Na (toliko) presumované vědomosti ochuzeného (předchůdce žalobce) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Další v této souvislosti uplatněné námitky, kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost), pak nevystihují (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro přezkum závěru o promlčení práva není pak relevantní (a nemůže tak založit přípustnost dovolání) ani argumentace dovolatele, že vzniklý majetkový prospěch by bylo lze hodnotit jako úmyslně získané bezdůvodné obohacení, jestliže úmysl obohaceného má význam toliko z hlediska délky objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák., nikoliv lhůty subjektivní, když při kombinaci objektivní a subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.) se právo promlčí uplynutím té lhůty, která skončí dříve (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 783/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014, a ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5195/2015). Nehledě na to, že tvrzené okolnosti o údajném úmyslu žalovaného nebyly v řízení prokázány.
Přestože argumentace dovolatele vztahující se k náležitostem uznání dluhu a posouzení jeho účinků na běh promlčecí doby (§110 odst. 1, §558 obč. zák.) zcela postrádá uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (event. od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil), jakož i zřetelné vymezení důvodu dovolání (v dovolání není předestřená žádná kvalifikovaná otázka a rozhodnutí odvolacího soudu je konfrontováno převážně s dovolatelkou ve věci tvrzenými skutkovými okolnostmi), sluší se uvést, že ani v tomto směru – v rovině právních úvah – odvolací soud nevybočil ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně té, dle níž uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem a tedy jím nelze založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující, jehož povaha se tím nemění (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 344/2012, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4683/2008, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 897/2010). Má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní účinky podle §110 odst. 1 obč. zák., je – vedle písemné formy – třeba, aby (za účelem odstranění spornosti a neurčitosti) došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše. Jde-li o uznání práva co do důvodu, je tento požadavek splněn jeho identifikací z hlediska skutkového vymezení (v čem dluh skutkově spočívá) tak, aby je nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem. Uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž (za případné pomoci výkladu projevu vůle dle §35 obč. zák.) důvod dluhu nepochybně vyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001). Není-li určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je projev zaznamenán, nejde o platné uznání dluhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002).
Jestliže se skutkové vymezení důvodu dluhu, obsažené v dovolatelem odkazované listině – dohodě ze dne 10. 11. 2009, jíž součástí má být uznávací projev žalovaného, se skutkovým vymezením v tomto řízení uplatňovaného nároku rozchází a nebyla-li identita dovoditelná ani s pomocí výkladu projevu vůle obsaženého ve zmíněné dohodě (kdy interpretace projevu vůle je v zásadě otázkou skutkových zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99), je navazující právní závěr, že k uznání v tomto řízení uplatňovaného nároku ze strany dlužníka nedošlo (a že ohledně něj nemohly nastat ani účinky, jež stanoví §110 odst. 1 obč. zák.) s odkazovanou judikaturou bezpochyby konformní.
Co se týče úsudku odvolacího soudu o tom, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného není výkonem práva, jenž by odporoval dobrým mravům, nemůže Nejvyšší soud než zopakovat své ustálené stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3181/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Provázanost úsudku soudu o souladu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy se skutkovými zjištěními v konkrétní věci tak v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení (viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, jakož i judikaturu v něm citovanou). Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Takovým defektem, jejž by bylo možno korigovat v dovolacím řízení, úvaha soudů nižších stupňů netrpí. Dovolatel zde netvrdil existenci takových skutečností, které by ve světle právě citované judikatury mohly podporovat závěr o rozporu námitky promlčení uplatněné žalovaným s dobrými mravy (když nebyly ani jinak zjištěny závažné důvody, jež by žalobci bránily ve včasném podání žaloby na vydání příslušného majetkového prospěchu nabytého žalovaným, kterou – jak vidno z obsahu spisu – uplatňoval již dříve i jeho právní předchůdce, byť s použitím rozporného tvrzení o částečném splnění závazku, kdy v takto dříve zahájeném řízení ani řádně nepokračoval a dříve podanou žalobu vzal zpět).
Přestože dovolatel v dovolání výslovně uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší (a neotvírá tak žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům, jež – patrně – zmiňuje toliko jako výroky závislé na rozhodnutí o věci samé).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. §243f odst. 3 o. s. ř.
Je vhodné dodat, že věc byla soudy nižších stupňů (a stejně tak i soudem dovolacím) – v souladu s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – posuzována v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalovanému, jenž měl by na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v dovolacím řízení (v němž k podanému dovolání nepodal vyjádření) náklady nevznikly.
Se zřetelem k ustanovení §243b o. s. ř., dle nějž je v dovolacím řízení výslovně vyloučeno, mimo jiné, i užití ustanovení §107a o. s. ř. (pro rozhodnutí o dovolání je rozhodující stav, jaký tu byl v obě vyhlášení /vydání/ napadeného rozhodnutí a není možné zohlednit ani případné změny, k nimž by později došlo a které by vyžadovaly aplikaci §107a o. s. ř.), Nejvyšší soud nepřihlížel k návrhu dovolatele (žalobce) z 1. 8. 2017, jímž – s ohledem na tvrzené postoupení pohledávky, k němuž mělo dojít za dovolacího řízení (dne 25. 7. 2017) – navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupila jiná osoba, nabyvatelka tvrzené, postoupené pohledávky – obchodní korporace CHAVERUT, s.r.o. K úkonu, jenž není přípustný, soud nepřihlíží (srov. §41a odst. 3 o. s. ř.) a proto Nejvyšší soud o tomto žalobcově návrhu ani nerozhodoval.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyšší soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu