ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2921.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2921/2016-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. Č. , zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků , vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 365/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2015, č. j. 23 Co 276/2014-440, ve znění opravného usnesení ze dne 25. května 2016, č. j. 23 Co 276/2014-496, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. ledna 2014, č. j. 12 C 365/2010-210, ve znění opravného usnesení ze dne 22. prosince 2015, č. j. 12 C 365/2010-488, tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemku (o výměře 11 798 m 2 ) v katastrálním území M. (výrok I). Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok II).
Odvolací soud takto rozhodl ve věci, v níž se žalobce domáhá převodu pozemku jako náhradního dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), za pozemky, jež mu nebylo lze vydat pro zákonem stanovenou překážku, odkazuje v tomto směru na negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby (§9 odst. 4 zákona o půdě). Odvolací soud uzavřel, že restituční nárok žalobce (jakož i dalších oprávněných osob, jež spolu s ním své nároky „sdružily“ – E. B., M. Š., I. Č. a J. Ř.) byl již dříve uspokojen. Zjistil, že tento nárok dosahoval výše „toliko“ 33.862.333 Kč, jelikož žalobce (a spolu s ním další uvedené osoby) nejsou oprávněnými osobami (ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě) k restituci toho majetku, jenž původně patřil J. M. B., zemř. 1980, tj. jde-li o náhradu za pozemky, resp. 1/3 pozemků v k. ú. S., a kdy se žalobci (a dalším oprávněným osobám) dostalo již dříve pozemků v hodnotě 49.356.869 Kč.
Dovoláním napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání považuje za přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dílem na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, jakož i na řešení dalších otázek, při němž se měl odvolací soud – dle mínění dovolatele – od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud nebyl oprávněn znovu posuzovat otázku, zda je žalobce oprávněnou osobou k restituci majetku, stejně tak jako i další podmínky restituce, bylo-li o jejich naplnění již dříve pravomocně rozhodnuto jiným orgánem, pozemkovým úřadem. Za rozporné s dosavadní judikaturou považuje i případné posouzení, že rozhodnutí o restitučním nároku má povahu deklaratorní a nikoliv konstitutivní, zakládající vlastnické právo (či jiný nárok) oprávněné osoby, a současně namítá, že soud není oprávněn v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost takového správního aktu. Kritizován je i postup soudu v odvolacím řízení, v němž dovolatel spatřuje porušení principu neúplné apelace.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení a nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) tu jest třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení hmotněprávní otázky, zda je žalobce nositelem uplatňovaného práva (zda patří do některé ze skupin oprávněných osob, definovaných v §4 odst. 2 zákona o půdě) vztahujícího se na restituce majetku patřícího původně jiné osobě, jež zemřela před účinností zákona o půdě. Řešení této otázky dovolatel v dané věci podaným dovoláním nenapadá.
Dovoláním napadeným rozhodnutím se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe ani při řešení otázek procesního práva, jež dovolatel nastoluje v dovolání.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je zajisté ustálena v závěru, že soudy, mimo řízení podle části páté (či podle soudního řádu správního), nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl vydán v mezích pravomoci přípustného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (k tomu přiměřeně srov. např. i dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, jež jsou – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupné i na jeho internetových stránkách).
Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je také závěr, že kladné rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby dle §9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím právotvorným (konstitutivním), nikoliv pouze deklaratorním, a že je titulem nabytí vlastnictví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, hlásící se – co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004, nebo již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, a ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 333/2014). Soud je vázán kladným rozhodnutím pozemkového úřadu dle §9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je povinnou osobou, s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000).
V případě soudního rozhodnutí je toliko jeho výrok způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností (srov. §159a odst. 1 o. s. ř.), zatímco prostřednictvím odůvodnění sdělují se skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého rozhodnutí je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněné pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou, neboť tomu brání ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2807/16, jako zjevně bezdůvodnou). Uvedené závěry lze vztáhnout i na účinky správních rozhodnutí, neboť jen výrok správního rozhodnutí v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností a obsahuje vlastní řešení dané otázky; pouze výrok je pro jeho adresáty závazný a schopný nabýt právní moci a odůvodnění slouží k jeho vysvětlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Ads 21/2004, ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 1 As 55/2009, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Ads 96/2011, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 2 As 106/2011, dostupné i na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu). Za rozhodnutí nelze považovat celý akt správního orgánu, ale právě jen tu jeho část, která je skutečně způsobilá účastníka na právech zkrátit, kterou se projeví „moc práva“, nabude-li rozhodnutí právní moci; touto částí, v níž správní orgán autoritativně, vrchnostenským způsobem subjektivní oprávnění účastníka zakládá, mění nebo ruší či autoritativně deklaruje, je výrok (enunciát) rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 6 A 154/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura správní, ročník 1999, poř. č. 400).
Odvolací soud tudíž v dané věci nikterak neporušil zásadu presumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu či vázanosti jeho rozhodnutím, jde-li o ona inkriminovaná rozhodnutí pozemkového úřadu, jejichž výroky nebylo konstituováno vlastnické právo oprávněné osoby k nárokovanému nemovitému majetku, ovšem ani právo na jiné náhradní plnění, nýbrž jimi bylo autoritativně rozhodnuto dle §9 odst. 4 zákona o půdě o vlastnictví oprávněné osoby v tom směru, že žadatelé vlastníky nárokovaných nemovitostí nejsou, a to (již) z důvodu zákonem stanovené překážky bránící restituci in natura vydáním původních pozemků. Závěr obsažený toliko v odůvodnění rozhodnutí, že „dědicům oprávněných osob přísluší náhrada dle §11 odst. 2 a §17 zákona, popřípadě náhrada dle §16 zákona“ není součástí výrokové části rozhodnutí, stejně tak jako další v odůvodnění prezentované úvahy správního orgánu, jež se neprojevily ve výroku rozhodnutí. Řešení těchto otázek tedy pro soud v tomto řízení závazné není, a odvolací soud tudíž nevybočil ze závěrů ustálené rozhodovací praxe, posoudil-li v tomto řízení spornou otázku týkající se existence a výše žalobcem uplatňovaného nároku na náhradu jako otázku předběžnou dle §135 odst. 2 věty první o. s. ř.
Závěr o závaznosti toliko výroku správního rozhodnutí, a to i v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby dle §9 odst. 4 zákona o půdě, byl reflektován i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, či jeho usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. 74/02, v nichž Ústavní soud vyslovil závěr, že má-li být restituentům konstituováno právo na jiné náhradní plnění v případě negativního rozhodnutí o vlastnictví, je třeba, aby tak pozemkový úřad stanovil přímo výrokem rozhodnutí).
Na podporu argumentace o diskreci soudu samostatně posuzovat sporné otázky týkající se existence nároku oprávněné osoby na poskytnutí náhradních pozemků (a jeho výše) lze pak odkázat i na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež k odstranění stavu právní nejistoty v právních poměrech mezi restituenty a Pozemkovým fondem ČR (později jeho nástupkyní – Českou republikou, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) připouští i žalobu na určení práva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). K oprávnění soudu posuzovat otázky, jež byly již dříve předmětem úvahy pozemkového úřadu předcházející vydání jeho rozhodnutí a kdy soudem později učiněná zjištění nasvědčují tomu, že správní orgán (pozemkový úřad) v rámci úvahy vedoucí k vydání rozhodnutí opomněl zohlednit okolnosti stěžejní pro řešení některé právně významné předběžné otázky, pak srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014.
Zbylé námitky, jež pak dovolatel vznáší vůči postupu soudu v odvolacím řízení, vystihují tzv. jiné vady řízení, k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem, přihlíží dovolací soud (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). To platí i v případě namítaného porušení principu neúplné apelace (§205a, §213 odst. 5 o. s. ř.), nehledě na to, že jednou z výjimek ze zákazu novot v odvolacím řízení je právě i uplatnění skutečností a důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§205a písm. c/ o. s. ř.), či uplatnění skutečností a důkazů, které nastaly (vznikly) po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (§205a písm. f/ o. s. ř.).
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na posouzení otázek hmotného či procesního práva dovolacím soudem dosud neřešených či otázek, při jejichž řešení by se snad odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (či Ústavního soudu) odchýlil nebo které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a nejde ani o případ, kdy by měla být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka, významná pro rozhodnutí, posouzena jinak.
Dovolání tudíž (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné není a proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věty druhé).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu