ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4243.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4243/2017-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně M. B. , T., zastoupené JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Botanická 785/9, proti žalovanému: statutární město Brno , IČO 44992785, se sídlem Magistrátu města Brna v Brně, Dominikánské náměstí 1, o zaplacení 115.620 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 216 C 67/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2017, č. j. 18 Co 323/2016-375, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl v odvoláním napadených výrocích II. – V. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, č. j. 216 C 67/2010-357, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vydání bezdůvodného obohacení co do částky 115.620 Kč s příslušenstvím (když odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně bylo žalobě vyhověno co do částky 202.335 Kč s příslušenstvím), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 54.680 Kč, a rozhodl o povinnosti žalobkyně a žalovaného zaplatit státu na nákladech řízení 6.741 Kč, respektive 11.984 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém rozsahu dovolání. Z obsahu dovolání se podává, že splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na zodpovězení otázky, zda rozpory mezi závěry znaleckých posudků vypracovaných k posouzení téže odborné otázky lze odstranit vlastní úvahou soudu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 50/2010. Vytýkala, že soudy nižších stupňů nepřipustily provedení důkazu znaleckým posudkem (a výslechem) znalce Ing. Miroslava Kovaříka.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále i jen „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na vyřešení žalobkyní předestřené otázky procesního práva, nicméně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. V posuzované věci se totiž nejednalo, jak se dovolatelka mylně domnívá, o situaci, v níž by závěry dvou na sobě nezávisle vypracovaných znaleckých posudků o téže odborné otázce byly ve vzájemném rozporu, nýbrž o kvalitativně odlišnou situaci, v níž soud přistoupil k přezkoumání původního znaleckého posudku (revizním) znaleckým posudkem jiného znalce (§127 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu se jeví i argumentace, již dovolatelka uplatňuje prostřednictvím odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 7 Afs 50/2010, nepřípadnou.
K postupu soudů nižšího stupně se nad rámec výše uvedeného sluší poznamenat, že dovolací soud již ve své judikatuře dovodil, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku pak bude přicházet v úvahu zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1141/2015). Rozhodne-li přitom soud o vypracování revizního znaleckého posudku, musí znalec v takovém posudku nejenom věc znovu posoudit, ale vyjádřit se rovněž ke správnosti přezkoumávaného posudku (srov. Zpráva Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1981, číslo 2 – 3, pod č. 1).
Jestliže tedy soudy nižšího stupně vycházely při svém rozhodování z revizního znaleckého posudku Ing. Jiřího Brázdy, podkladem pro jehož vypracování byl – přirozeně – i jím revidovaný znalecký posudek znalce Ing. Libora Elefanta, ke kvalitě jehož zpracování i správnosti jeho závěrů se revizní znalecký posudek (i znalec při svém výslechu) zcela dostatečně vyjádřil, byl takový postup zcela v souladu s výše citovanou judikaturou.
Namítá-li dovolatelka, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz dalším znaleckým posudkem, mimo jiné s odůvodněním, že znalec by mohl být označen za podjatého, neboť v minulosti odmítl v řízení před tamním soudem vypracovat znalecký posudek s ohledem na osobu žalovaného, pro něhož dříve vypracoval znalecké posudky, vystihuje tím vadu řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem (nenaplňuje důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Soud ostatně není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což odvolací soud v posuzované věci učinil.
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že ignoroval blíže nespecifikovanou „ustálenou judikaturu vyšších soudů“, dovodil-li, že při zvážení jedinečných okolností případu může být rozsah bezdůvodného obohacení i nižší než maximální regulovaná cena nájemného pozemků nesloužících k podnikání, sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, nebo ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009), jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení se zpravidla poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
Je přitom na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012).
Nelze tudíž přisvědčit tvrzení dovolatelky, že odvolací soud se v předestřené otázce odchýlil od judikatury vyšších soudů, když při zkoumání specifických okolností věci a na základě hodnocení důkazů znaleckými posudky stran hladiny obvyklého nájemného dospěl k závěru o výši bezdůvodného obohacení, jež maximální regulované ceny nedosahuje.
Napadá-li pak dovolatelka způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, zpochybňujíc tak závěr o výši obvyklého nájemného, směřují její výtky toliko do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemůže. Jejich prostřednictvím tudíž nelze založit přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, pak ve vztahu k těmto výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mohla být ve vztahu k dotčeným výrokům založena přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nejsou.
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 3 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., pročež dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a procesně úspěšnému žalovanému, náleží paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu