ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4784.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4784/2017-253
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. G. , zastoupené JUDr. Radkou Kubešovou, advokátkou se sídlem v Lázních Toušeň, Ve Dvoře 70, proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Česká Lípa , IČ 000 05 622, se sídlem v České Lípě, Barvířská 738/5, o 110.643 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 142/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. června 2017, č. j. 29 Co 106/2017-236, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. června 2017, č. j. 29 Co 106/2017-236, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 36 C 142/2014-200, zamítl žalobu na zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobkyni domáhající se po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách hrazených na základě neplatné nájemní smlouvy mezi nimi sjednané. Své rozhodnutí odůvodnil především tím, že i žalobkyni vzniklo na základě neplatné smlouvy bezdůvodné obohacení představované možností byt užívat, byť jí k tomu nesvědčilo řádné oprávnění. Na řečeném ničeho nezmění ani fakt, že měl být předmětný byt na podkladě podnájemní smlouvy přenechán k faktickému užívání další osobě – Z. C., a to i přesto, že právě ona zůstala v důsledku neplatného převodu členských práv členkou družstva, neboť v rozhodném období byt využívala na základě neplatné podnájemní smlouvy. V posuzovaném případě jde o synallagmatický vztah mezi účastníky sporu, čemuž je zapotřebí přizpůsobit rovněž žalobní petit vyjadřující závazek žalovaného plnit oproti splnění povinnosti žalobkyně, jinak není možné žalobě vyhovět. Uvedené povinnosti žalobkyně nedostává. Okresní soud považoval oba vzájemné nároky představované jednak platbami poskytnutými žalobkyní ve prospěch bytového družstva a jednak hodnotou užívacího oprávnění k bytu, jež odpovídá v daném místě a čase obvyklému nájemnému, za svou výší shodné. Pro shora vylíčené přistoupil tedy k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, č. j. 29 Co 106/2017-236, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně, kvitoval aplikaci §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), akcentuje přitom vzájemnou restituční povinnost týkající se výhradně účastníků neplatné smlouvy. Za nepodstatné považoval, přenechala-li žalobkyně byt do užívání další osobě, jakož i platila-li jí tato za ně úplatu. Krajský soud odmítl použitelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4910/2014, jíž se dovolávala žalobkyně, zpochybňuje přiléhavost v něm odkazované judikatury na řešený spor. Ztotožňuje se tak s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně nevyhovujícím žalobkyni pro absenci reflexe synallagmatické povahy posuzovaného závazku v petitu žaloby, korigoval je toliko stran určení výše vzájemných nároků. Předpokládal, že obvyklé nájemné, jemuž odpovídá bezdůvodné obohacení získané žalobkyní skrze možnost užívání předmětného bytu, v daném případě přesahovalo úhrady poskytnuté žalobkyní bytovému družstvu. Uplatňoval-li však žalovaný svůj nárok pouze do výše plnění požadovaného žalobou, obstojí rozhodnutí okresního soudu jako správné.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalobkyně, spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dožaduje se posouzení věci v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4910/2014. Odvolacímu soudu vytýká, že svými úvahami připouští, aby žalovanému současně náležely dva nároky – vůči skutečné člence na poplatky s členstvím spojené a proti žalobkyni vyplývající z neplatné nájemní smlouvy, přičemž za nežádoucí považuje až stav, budou-li obě plnění bytovým družstvem přijata. S odkazem na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatelka akcentuje existenci jediného užívacího práva k bytu, jež svědčilo nepřetržitě původní člence – Z. C., pročež nemohlo bezdůvodné obohacení užíváním bytu vzniknout ve sféře žalobkyně. Svůj názor o tom, že se nastíněným způsobem neobohatila, podpírá rovněž odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3888/2009. Další v napadeném rozhodnutí artikulované myšlenky pokládá za toliko spekulativní úvahy odvolacího soudu postrádající právní relevanci. Vylučuje též eventuální rozpor jí uplatňovaného práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Pro vyslovené navrhuje kasaci rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání lze pohlížet jako na přípustné pro odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Nyní souzená kauza má původ v neplatných smluvních ujednáních mezi účastníky řízení a Z. C. V důsledku těchto dohod se žalobkyně nikdy nemohla stát nájemkyní předmětného bytu, jakož ani členkou žalovaného bytového družstva. Jak správně uzavřely i soudy nižších stupňů, nedošlo tudíž ani ke změně ve vztahu mezi bytovým družstvem a Z. C., jež tak byla nepřetržitě jeho členkou a nájemkyní. Na aktuálně posuzovaný poměr mezi žalobkyní a žalovaným je proto nezbytné nahlížet s vědomím konkrétních specifik řešené věci.
Konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu prostupuje obecná teze, podle níž přenechá-li kupříkladu vlastník platně užívací oprávnění jinému subjektu z jakéhokoliv důvodu, nemůže se současně domáhat kompenzace po třetí osobě užívací právo fakticky konzumující – kupříkladu na základě neplatné smlouvy (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2932/2010, jeho usnesení ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1723/2013, či ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 586/2004). Popsané se v nyní souzeném případě projeví tak, že žalovaný nemohl být oprávněn k přenechání bytu do užívání další osobě, poskytl-li obdobné již dříve Z. C., přičemž tento jejich právní vztah s ohledem na neplatnost převodu členských práv nepřetržitě trval. Jinak řečeno žalovanému k tomu nadále nesvědčila nezbytná složka vlastnického práva, pročež třetí subjekt – žalobkyně – nemohla získávat obohacení na jeho úkor, nýbrž právě na úkor osoby, jíž zmíněné oprávnění prospívalo. Výrazně analogickou situaci řešil Nejvyšší soud v dovolatelkou vzpomínaném usnesení ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4910/2014. Nebyla-li platně převedena členská práva k družstevnímu podílu, pročež nadále trvá původní poměr mezi bytovým družstvem a jeho členem, nemůže se domnělý nájemce a člen, odvozující své postavení z neplatné smlouvy o převodu členských práv a neplatné nájemní smlouvy, obohacovat na úkor bytového družstva, jemuž přísluší úhrada nájemného a souvisejících poplatků od stávajícího člena. Lze proto souhlasit s dovolatelkou, že reprodukované úvahy jsou aplikovatelnými i v nyní projednávaném sporu. Neobstojí přitom názor soudu odvolacího, jenž jejich užití vylučoval, zpochybňuje zároveň paralelu mezi situacemi posuzovanými v posledně citovaném usnesení a ve shora zmíněných rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2932/2010 a sp. zn. 28 Cdo 1723/2013. Není možné přisvědčit jeho mínění shledávajícímu naznačené odlišnosti ve skutečnosti, že v tam souzených případech byl vlastník věci omezen ve své dispozici platnými a nezpochybněnými smlouvami, skrze něž mohl finanční nároky uspokojovat průběžně, poněvadž i v současně posuzované při bylo vlastnické právo žalovaného redukováno trvajícím právním vztahem mezi ním a stálou členkou bytového družstva Z. C., jenž nevykazoval deficit neplatnosti.
Vytknout zajisté nelze ničeho vývodu odvolacího soudu o tom, že bezdůvodné obohacení přijetím duplicitního plnění vzniká až jeho inkasováním, avšak řečené stěžejní otázku možnosti poskytnutí téhož užívacího oprávnění různým subjektům, ačkoliv tak jím disponující vlastník může učinit pouze jedinkrát, nikterak neovlivní. Pro posouzení vzájemného poměru mezi žalobkyní a žalovaným je proto nerozhodný průběh realizace odlišného právního vztahu, aneb plnila-li Z. C. své povinnosti vůči žalovanému bytovému družstvu či nikoliv. Nesvědčí-li totiž ze shora zpřístupněných důvodů žalovanému vůči žalobkyni nárok na kompenzaci za užívání předmětu jeho vlastnictví, jeví se irelevantním a předčasným uvažovat o souběhu plnění poskytnutých žalobkyní a Z. C. Spatřuje-li pak odvolací soud problém v okolnosti, že částka, již má za užívání bytu hradit členka družstva, se nekryje s výší v místě a čase obvyklého nájemného, kterou by byl povinen hradit subjekt užívající byt na základě neplatné nájemní smlouvy, ukazuje se naznačený argument rovněž nepřípadným. Uvedená úvaha postrádá pro vyřešení stěžejní otázky existence nároku žalovaného vůči žalobkyni významu. Trvá-li mezi bytovým družstvem a Z. C. platný právní vztah členství, není důvodu spekulovat, zda by pronajmutím předmětného bytu jiné osobě bylo lze získat větší profit.
Odmítl-li proto odvolací soud posuzovat předestřenou věc v intencích judikaturou dříve přijatých závěrů, nelze jeho rozhodnutí shledat věcně správným. Jistou relevanci je však možné přiznat jeho úvahám viditelně prosazujícím zohlednění specifických okolností projednávané kauzy, v jejichž důsledku byl žalovaný bez svého přičinění vpraven do postavení, z něhož nemohl ovlivnit uzavírání neplatné smlouvy o převodu členských práv mezi žalobkyní a Z. C. Nelze totiž souhlasit s míněním dovolatelky o nepřípustnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v podobných vztazích pro jejich objektivní charakter, jelikož v zásadě není vyloučeno poměřovat výkon práva spočívajícího v požadavku na vydání bezdůvodného obohacení korektivem dobrých mravů (srov. obdobně kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4791/2014). Prostřednictvím zmiňovaného kritéria zákon poskytuje soudu prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem souzeného případu (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Korektiv dobrých mravů, k jehož aplikaci je ovšem zapotřebí přistupovat obezřetně a s respektem k ochraně jistoty v právních vztazích (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3543/2016), je právě nástrojem způsobilým usměrnit obecné závěry reflektováním specifik každého nutně individuálního případu (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014). Bude tedy na odvolacím soudu, aby věc opětovně posoudil i s ohledem na soulad výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., přičemž v takovém případě neopomene, jak bylo shora uvedeno, přihlédnout ke všem okolnostem posuzované pře, a neomezí se tedy v podstatě jen na konstatování nemožnosti žalovaného ovlivnit převod členských práv a povinností.
Pro výše vylíčené vadné právní hodnocení věci nerespektující dřívější judikaturu dovolacího soudu tedy nemůže rozsudek krajského soudu obstát jako správný, pročež Nejvyšší soud přistoupil ve smyslu §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení, a to i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu vyřčenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu