ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4941.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4941/2017-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyň a/ J. H. , a b/ M. V. , obou zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ A. V. , a 2/ Z. D. , oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, PSČ 118 00, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 56/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2017, č. j. 21 Co 369/2013-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 601,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 11 C 56/2012-32, Obvodní soud pro Prahu 5 určil, že vlastnicemi pozemku parc. č. o výměře 105 m 2 , který byl oddělen geometrickým plánem číslo 410-91/94 ze dne 24. července 1995 společnosti GEPARD, s. r. o., ověřeným dne 28. července 1995 Katastrálním úřadem P. – m., obec P. k. ú. Ř., z pozemku parc. č. k. ú. Ř., byly (původní) žalobkyně (J. H., J. K. a M. V.), a to každá podílem jedné ideální třetiny, s tím, že geometrický plán tvořil nedílnou součást rozsudku (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Řízení bylo zahájeno vzájemným návrhem původních žalobkyň ze dne 1. srpna 2008, podaným v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 346/2008, posléze vyloučeným k samostatnému projednání.
K odvolání žalovaných (A. V. a Z. D.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 21 Co 369/2013-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení jen tak, že jejich výše činí 16 335 Kč, jinak jej potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní dovolání. V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že původní žalobkyně b/ J. K. již dne 31. prosince 2012 zemřela. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 29 Cdo 4654/2014-122, rozhodl, že v dovolacím řízení bude namísto původní žalobkyně b/ pokračováno s J. H. a M. V. (zbylými žalobkyněmi), kterým podle pravomocně schválené dohody o vypořádání dědictví připadl spoluvlastnický podíl dosavadní žalobkyně b/ ke spornému pozemku.
Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 4654/2014, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 21 Co 369/2013-84, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2017, č. j. 21 Co 369/2013-155, připustil změnu (žaloby) „v označení pozemku k. ú. Ř. na p. č., k. ú. Ř.“ (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že žalobkyně J. H. a M. V. jsou vlastnicemi pozemku parc. č. , k. ú. Ř., obec P., o výměře 105 m 2 , druh pozemku: trvalý travní porost, a to každá v podílu id. ½ (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud nejprve citoval závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, č. j. 19 Co 452/2014-480 (jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výše zmiňovaném řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 346/2008), v němž odvolací soud uzavřel, že jestliže byl pozemek parc. č. v katastrálním území Ř. (dále též jen „pozemek parc. č.“) zapsán do konkursní podstaty úpadce AGRAS – zájmové sdružení bez uvedení výměry pouze s poznámkou „část“, aniž by bylo jakkoli specifikováno, o jakou část pozemku šlo, tak bylo možné dovodit, že pozemek nebyl do konkursní podstaty zapsán řádně, tedy nebyl zapsán vůbec; proto s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“), konstatoval absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 14. listopadu 2003 uzavřené mezi správcem konkursní podstaty úpadce a žalovanými o převodu pozemku parc. č. (dále také jen „kupní smlouva“).
Odvolací soud dále odkázal na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2009, pod číslem 76, a v usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 139, z něhož citoval pasáž, podle níž „jsou-li pochybnosti o tom, jaký majetek správce zařadil do soupisu majetku konkursní podstaty, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá soupis žádné právní účinky“.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že zápis pozemku parc. č. do konkursní podstaty úpadce s poznámkou „část“ byl nesprávný. „Nepochybné označení“ pozemku parc. č. s poznámkou „část“ vedlo podle odvolacího soudu k závěru o nemožnosti identifikace tohoto pozemku a části, která měla být řádně sepsána do konkursní podstaty úpadce. Pochybnosti o tomto zápisu a o výměře části pozemku nemohly být odstraněny za použití výkladových pravidel. Proto uzavřel, že kupní smlouva, na jejímž základě žalovaní získali od správce konkursní podstaty úpadce pozemek parc. č. do vlastnictví (a byl učiněn duplicitní zápis vlastnického práva), byla (je) absolutně neplatná.
K tomu odvolací soud doplnil, s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu označená níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu), že s ohledem na způsob nabytí vlastnictví a jeho vyznačení v katastru nemovitostí pro žalované, musí mít (jejich tvrzené vlastnické právo) nezbytně nutně nižší stupeň ochrany, než vlastnické právo žalobkyň. Nadto tvrdili-li žalovaní, že své vlastnické právo nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené se správcem konkursní podstaty, tak je-li tato kupní smlouva ohledně pozemku parc. č. neplatná pro „neidentifikaci“ části pozemku, jež byl tímto způsobem převáděn na žalované, pak ani nebylo možné označit zápis jejich vlastnictví ohledně tohoto pozemku za řádný a správný. Přitom zdůraznil, že žalobkyně neměly a nemohly ani mít vědomost o probíhajícím konkursním řízení a soupisu jejich majetku do konkursní podstaty, čímž nemohly postupovat v souladu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“). Konstatoval, že bylo možné přičíst k tíži žalovaným, že nepostupovali s náležitou obezřetností a opatrností ve vztahu k nabytí pozemku parc. č. od správce konkursní podstaty úpadce a že tím i převzali (žalovaní) odpovědnost za nedostatky kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výslovně proti celému jeho rozsahu – podali žalovaní dovolání, uvádějíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, namítajíce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení má vady, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá, eventuálně aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatelé předně namítají, že odvolací soud nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4654/2014, ze kterého dovolatelé dovozují, že Nejvyšší soud považoval kupní smlouvu za platnou, což ve svém důsledku vede k tomu, že jsou vlastníky pozemku parc. č.
Dále dovolatelé zpochybňují hodnocení důkazů odvolacím soudem, když mají za to, že se odvolací soud nijak nevypořádal s tím, že Krajský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 26. května 2003, č. j. K 5/97-488, vyslovil souhlas, aby správce konkursní podstaty úpadce prodal mimo dražbu kromě jiného i pozemek parc. č. o výměře 22 564 m 2 , trvalý travní porost, zapsaný na listu vlastnictví pro k. ú. Ř. Z uvedeného dovozují, i proto, že označené usnesení je veřejnou listinou, pro niž platí pravdivost a správnost tam obsažených údajů, že pozemek byl zahrnut do konkursní podstaty. Zdůrazňují, že nikdy nebyla zpochybněna pravdivost usnesení konkursního soudu, a to ani žalobkyněmi. Míní tedy, že ke dni vydání usnesení konkursního soudu musel být pozemek parc. č. součástí konkursní podstaty (jinak by souhlas nemohl být vysloven). Na podporu uvedeného dále dovolatelé argumentují tím, že označení pozemků se neodvíjí od výměry pozemku, ale pouze „od dvou identifikátorů“, kterými jsou parcelní číslo a příslušné katastrální území. Dovozují, že pozemek byl v soupisu konkursní podstaty ze dne 31. srpna 2002 identifikován „naprosto určitě a nezaměnitelně“. K tomu „připomínají“, že soupis konkursní podstaty je „živou (dynamickou) listinou, která může doznávat změn takřka v jakémkoli čase a jakémkoli rozsahu“. Rozpor mezi údaji v soupisu konkursní podstaty ze dne 31. srpna 2002 a souhlasem konkursního soudu se zpeněžením celého pozemku parc. č. mimo dražbu podle dovolatelů odvolací soud neřešil a nijak jej nereflektoval, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Mají za to, že jde o „exces z pravidel pro hodnocení důkazů“ a „že jsou některé důkazy opomíjeny a některým přikládán vyšší význam, než jiným“. Při tom zdůrazňují, že je slovu „část“ přikládán větší význam, než má.
Nesprávnost právního posouzení věci „v rovině hmotného práva“ dovolatelé spatřují v odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu, a to od rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), od právních závěrů formulovaných v bodu XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), také od rozsudku ze dne 2. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 3123/2009, od usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 521/2010, ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, a ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011.
Dovolatelé mají za to, že pozemek parc. č. byl do soupisu konkursní podstaty zahrnut celý a řádně, jinak by konkursní soud nesouhlasil s jeho prodejem mimo dražbu, z čehož plyne, že dovolatelé tento pozemek řádně nabyli. Žalobkyně se podle nich měly bránit jedině v konkursním řízení vylučovací žalobou, což neučinily.
Kromě toho dovolatelé namítají, že se odvolací soud řádně nevypořádal s tím, k čemu jej vedl Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí odkazy na R 19/2006, na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5193/2007 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1003/2009 (kterému se podle dovolatelů odvolací soud „zcela vyhýbá“).
Uvedené platí i pro zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, který odvolací soud na tento spor aplikoval zcela nepatřičně. Podle dovolatelů je tato část napadeného rozhodnutí „čirou spekulací“ a činí jej tak nepřezkoumatelným. Dovolatelé se konečně ohrazují vůči konstatování odvolacího soudu, že nedodrželi obvyklou míru opatrnosti a pečlivosti, přičemž znovu poukazují na souhlas konkursního soudu se zpeněžením.
Dovolatelé formulují dvě Nejvyšším soudem podle jejich mínění dosud nevyřešené otázky, na nichž má napadené rozhodnutí spočívat.
První otázkou je, zda při soupisu nemovité věci do konkursní podstaty je třeba užít jiných označení, než která vyžadovaly zákon o konkursu a vyrovnání a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), konkrétně jeho §5 odst. 1.
Na ni je třeba dle dovolatelů odpovědět negativně.
Druhou otázkou pak je, zda do konkursní podstaty patří i nemovitost, která je jako předmět (úpadcova) vlastnictví zapsána v katastru nemovitostí a není u ní zřejmé, že by taková nemovitost měla mít sporné vlastnictví.
K tomu dovolatelé uvádějí, že pozemek parc. č. celý patřil úpadci a tak byl i sepsán do konkursní podstaty a v souladu se souhlasem konkursního soudu i řádně zpeněžen.
Dovolatelé konečně namítají, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označují postup odvolacího soudu za správný, dovolání naopak za „účelově vystavěné“ a za „neopodstatněné podání“. Navrhují dovolání zamítnout.
Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu(dále jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přestože dovolatelé výslovně napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům (druhému výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení v bodě II. výroku, a třetímu výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) a ve vztahu k prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu o připuštění změny označení sporného pozemku neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelé nijak nezpochybňují závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, ani k připuštění změny označení pozemku.
Nadto dovolatelé ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezují přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o připuštění změny označení sporného pozemku, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Dovolání pak není přípustné ani proti zbylé části druhého výroku ve věci samé, neboť napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním předestřených otázek v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v otázce soupisu majetku do konkursní podstaty a jeho zpeněžování konstantně ustálena v těchto závěrech (na nichž nemá důvodu ničeho měnit ani v projednávané věci):
1/ Soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá (např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu, nemá správce konkursní podstaty ani právo věc zpeněžit. Srov. např. bod XXIX. R 58/1998, nebo R 19/2006.
2/ K obecným požadavkům kladeným na soupis konkursní podstaty patří především požadavek, aby majetek konkursní podstaty v něm byl zapsán pod samostatnými položkami (srov. k tomu i §18a odst. 1 ZKV). Není-li to vyloučeno jeho povahou, musí být sepisovaný majetek v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci. Dále musí být součástí soupisu i ocenění sepsaných položek provedené úpadcem nebo správcem (§18 odst. 5 ZKV). Z toho, že soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat (srov. opět bod XXIX. R 52/1998, str. 197-199 /373-375/), plyne i požadavek, aby ze soupisu bylo patrno, kdy byl pořízen; v souladu s logikou věci příslušný majetek může být sepsán v různé době, např. ve vazbě na to, kdy byl správcem pro podstatu „objeven“ (za den soupisu není možné pokládat automaticky den prohlášení konkursu, když v řadě případů rozsah sepisovaného majetku a jeho rozmístění takový úsudek naopak apriori vylučuje). Vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka sepsána, má být v soupisu uveden i důvod soupisu příslušné položky, a to zvláště tam, kde tímto důvodem není vlastnictví úpadce k sepisovanému majetku. Tento závěr opět plyne z posledně citovaného bodu R 52/1998, v němž se také uvádí, že soupis věcí, u nichž jsou pochybnosti, zda patří do konkursní podstaty, se provede s poznámkou o důvodech, které zařazení do soupisu zpochybňují, že poznámku správce učiní ihned poté, co se o těchto důvodech dozví, a že k důvodům, které zpochybňují zařazení určité věci do soupisu, patří i to, že někdo jiný uplatnil takové právo, které nepřipouští, aby věc patřila do konkursní podstaty. Konečně má být ze soupisu také patrno, kdy (a z jakého důvodu) správce konkursní podstaty příslušnou položku ze soupisu vyloučil (může jít například o důsledek incidenčního sporu), jakož i údaj, z nějž bude patrno, že příslušná položka soupisu opustila majetek podstaty v důsledku svého zpeněžení. K tomu srov. R 19/2006.
3/ K předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří mimo jiné i to, že věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty (že byla sepsána) a že účinky soupisu trvají i v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§154 odst. 1 o. s. ř.). Srov. např. rozsudek ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“).
4/ Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě určené soudem ve výzvě podle §19 odst. 2 ZKV nepodala vylučovací žalobu (k povaze lhůty srov. opět bod XXIX. R 58/1998) nebo jestliže o vylučovací žalobě této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení (srov. §27 ZKV). Jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám ( nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet ). Srov. např. R 81/2005, R 19/2006 či rozsudek ze dne 15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2007, pod číslem 25.
5/ Tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v porušení norem konkursního práva (např. když správce konkursní podstaty věc vůbec nesepíše) nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího (např. v tom, že kupující nemá způsobilost k právním úkonům nebo že jednal v duševní poruše, která jej činila k uzavření kupní smlouvy neschopným – viz §38 obč. zák.). Srov. např. R 19/2006 nebo rozsudek sp. zn. 29 Cdo 5193/2007.
6/ V případě pochybností o tom, jaký majetek je v soupisu majetku konkursní podstaty zapsán, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v §35 odst. 2 obč. zák. Teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá soupis žádné právní účinky. Srov. usnesení sp. zn. 29 Cdo 1003/2009.
7/ Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu §36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.). Srov. např. již rozsudek ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2005“).
8/ Obecný souhlas konkursního soudu se zpeněžením majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu se bez dalšího nemůže týkat jiného majetku než toho, který byl v okamžiku udělení takového souhlasu sepsán v konkursní podstatě úpadce. Srov. rozsudek ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 939/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 25.
Z takto ustaveného judikatorního rámce se podává, že pro platnost kupní smlouvy o zpeněžení věci z majetku konkursní podstaty je zásadní nepochybné zapsání dotčené věci do soupisu konkursní podstaty a souhlas konkursního soudu s jejím zpeněžením mimo dražbu.
Jestliže ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. není možné určit, zda zpeněžovaný majetek byl správcem konkursní podstaty vskutku sepsán do konkursní podstaty, nemůže sepis majetku vyvolat požadované účinky, tedy ani to, že s ním může správce konkursní podstaty nakládat a platně jej zpeněžit.
Nedostatek soupisu nemůže zhojit ani souhlas konkursního soudu dle §27 odst. 2 ZKV, neboť, jak plyne z výše uvedeného (srov. R 63/2005 a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 939/2008), souhlas konkursního soudu se může týkat jen toho majetku, který byl v okamžiku udělení souhlasu sepsán v konkursní podstatě. Jinak řečeno, usnesení konkursního soudu o vyslovení souhlasu se zpeněžením věci mimo dražbu, který se týká majetku, jenž nebyl do soupisu majetku konkursní podstaty řádně sepsán, neopravňuje správce zpeněžit mimo dražbu majetek, který není součástí konkursní podstaty.
Pro projednávanou věc jsou určující následující skutková zjištění soudů nižších stupňů:
1/ Správce konkursní podstaty úpadce zapsal do soupisu majetku konkursní podstaty pozemek parc. č. bez uvedení výměry s poznámkou „část“ a poznámkou „P“, jak plyne ze soupisu konkursní podstaty ze dne 31. srpna 2002.
2/ Ke dni 19. května 2003 byl jako vlastník pozemku parc. č. o výměře 22 564 m 2 v katastru nemovitostí zapsán úpadce (AGRAS – zájmové sdružení).
3/ Konkursní soud usnesením ze dne 26. května 2003, č. j. K 5/97-488, jež nabylo právní moci dne 2. června 2003, udělil konkursnímu správci úpadce souhlas k prodeji mimo dražbu mimo jiné i pozemků parc. č. o výměře 22 564 m 2 a parc. č. o výměře 778 m 2 .
4/ Dne 14. listopadu 2003 uzavřel správce konkursní podstaty se žalovanými kupní smlouvu, na jejímž základě jim prodal pozemek parc. č. o výměře 22 564 m 2 a pozemek parc. č. o výměře 778 m 2 , a to za kupní cenu 240 000 Kč.
5/ Správce konkursní podstaty ve zprávě o stavu konkursu ze dne 20. září 2004 uvedl, že došlo (mimo jiné) i k prodeji pozemku parc. č. s poznámkou „část“.
Vycházeje ze shora uvedených skutkových závěrů nemá ani Nejvyšší soud nejmenších pochyb o tom, že pozemek parc. č. (jehož součástí byl sporný pozemek, nyní v katastru vedený jako pozemek parc. č.) nebyl řádně sepsán do konkursní podstaty, neboť nebylo možné zjistit, jaká jeho část měla být sepsána. Úmyslem správce konkursní podstaty nepochybně nebylo sepsat celý pozemek, nýbrž jen jeho část, avšak tu (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) žádným způsobem nevymezil. Za tohoto stavu nemohl správce konkursní podstaty tento pozemek (celý, ani jeho blíže neurčenou část) zpeněžit. Závěry odvolacího soudu o tom, že kupní smlouva ze dne 14. listopadu 2003 byla z tohoto důvodu absolutně neplatná, se tak nijak neprotiví shora uvedené ustálené judikatorní praxi Nejvyššího soudu.
Jak plyne již z výše uvedeného, zcela zjevná neurčitost soupisu konkursní podstaty ohledně položky pozemku parc. č. (uvedení pouze slova „část“ bez vymezení, o jakou část tohoto pozemku jde) nemohla být zhojena tím, že konkursní soud udělil správci konkursní podstaty souhlas se zpeněžením pozemku parc. č. v celé jeho tehdejší výměře 22 564 m 2 .
Jestliže dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu vycházející ze závěrů bodu XXIX. R 52/1998 a R 81/2005 (a tedy i rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3123/2009, a usnesení sp. zn. 29 Cdo 521/2010, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011 a sp. zn. 29 Cdo 3450/2011), tak přehlížejí, že se ochrana nabyvatele majetku z konkursní podstaty (dovozovaná v označených rozhodnutích) nevztahuje na důvody neplatnosti kupní smlouvy mající původ v porušení norem konkursního práva, k čemuž došlo právě v dané věci.
Stejně tak je nepřiléhavá argumentace dovolatelů o tom, že se žalobkyně mohly bránit pouze excindační žalobou v konkursním řízení. V situaci, kdy sporný pozemek nebyl do konkursní podstaty řádně sepsán, by žalobkyně s takovou žalobou ani nemohly uspět. Jednou z podmínek úspěchu vylučovací žaloby je totiž i to, že věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty (že byla řádně sepsána) a že účinky soupisu trvají i v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (R 27/2003).
Námitka dovolatelů, že se odvolací soud neřídil závaznými pokyny Nejvyššího soudu uvedenými v (předchozím kasačním) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4654/2014 se zjevně míjí s odůvodněním označeného rozhodnutí. Odvolací soud naopak postupoval podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu, tj. především se zabýval tím, jak byl pozemek parc. č. zapsán do konkursní podstaty. Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4654/2014 výslovně nevyjádřil k platnosti kupní smlouvy, odvolacímu soudu v tomto směru pouze vytkl, že se odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu ohledně možností podání žaloby na určení vlastnického práva vůči tomu, kdo majetek nabyl z konkursní podstaty.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolateli v závěru dovolání zformulované otázky. Na jejich zodpovězení totiž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Je tomu tak proto, že dovolatelé při jejich koncipování zjevně pomíjejí tu podstatnou skutečnost, vyplynuvší z provedeného dokazování, že do soupisu majetku podstaty byla zahrnuta jen část pozemku parc. č. Za této situace, kdy je u označení pozemku uvedena část, aniž by bylo uvedeno, o jakou část jde, nestačí pro řádnou identifikaci pozemku jeho označení parcelním číslem a příslušným katastrálním územím. Rovněž není podstatné, zda v době soupisu dotčeného pozemku do soupisu majetku konkursní podstaty byl úpadce v katastru zapsán jako vlastník celého pozemku parc. č., když soupis se měl týkat jen jeho části.
Nejvyšší soud pro úplnost poukazuje (bez ohledu na dále uvedené) na to, že i po vydání souhlasu konkursního soudu správce konkursní podstaty ve zprávě o stavu konkursu ze dne 20. září 2004 uváděl, že zpeněžil nekonkretizovanou část pozemku parc. č., tedy je zřejmé, že nedošlo ke změně v soupisu konkursní podstaty od 31. srpna 2002 do 26. května 2003, jak se snaží dovolatelé dovodit. Dovolatelé navíc pomíjejí, že tvrzení o změně soupisu konkursní podstaty je v jejich prospěch, pročež by bylo na nich, aby tvrdili, že ke změně soupisu konkursní podstaty skutečně došlo, a navrhli důkazy k prokázání takového tvrzení.
Zbylými námitkami dovolatelů (ohledně aplikace závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09) se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž obstojí již na základě výše uvedeného závěru o neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě měli dovolatelé nabýt sporný pozemek, který v poměrech dané věci odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – především nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, pak k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění [podle nichž zejména „není zřejmé, z čeho odvolací soud při svém rozhodnutí (při svých ,fabulujících konstrukcích’) vycházel; že odvolací soud vybočil z limitů daných pro hodnocení důkazů; že se vůbec se nevypořádal s obsahem souhlasu konkursního soudu se zpeněžením konkursní podstaty a že o tom odvolací soud ,mlčí’; že nebyl proveden jediný důkaz svědčící o opaku; že odvolací soud přikládá slovu ,část’ vyšší význam, než má, a to s tím, že vše nekonfrontuje ani s ostatními důkazy provedenými a skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo; že byl ignorován i mnohaměsíční časový posun, který mezi jednotlivými úkony nastal; že jsou některé důkazy opomíjeny a některým přikládán vyšší význam, než jiným“, a obecně veškerými námitkami, založenými na vlastním vylíčeném skutkovém základu, nereflektujícími soudy zjištěný skutkový stav], dovolatelé (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňují skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemají), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Stejně tak nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky v ústavněprávní rovině, neboť jsou formulovány natolik obecně, že není zřejmé, v čem konkrétně dovolatelé spatřují pochybení odvolacího soudu (jenž – jak plyne z výše uvedeného – navíc postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) a zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Namítají-li, že bylo rovněž porušeno jejich „právo vlastnit majetek“, pak zcela pomíjejí, že to byly žalobkyně, jejichž nemovitost nikdy nebyla řádně zapsána do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, a přesto bylo správcem konkursní podstaty úpadce vlastnické právo k ní neoprávněně převedeno na dovolatele.
Nejvyšší soud proto dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., i v této zbylé části odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, když dovolání žalovaných bylo odmítnuto, čímž žalobkyním vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 27. října 2017), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí u každé žalobkyně částku 2 000 Kč, tj. celkem 4 000 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 903 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobkyním 5 203 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu