ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.246.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 246/2018-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2018 o dovoláních, která podali obvinění P. F., T. V., a J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 5 To 124/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 11/2015, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných P. F. a T. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. 29 T 11/2015 byli obvinění P. F. a T. V. uznáni vinnými každý ze spáchání jednak zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (skutek pod bodem 1a, 2), zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (skutek pod bodem 1b) a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku (skutek pod bodem 3), a obviněný J. Č. byl uznán vinným ze spáchání jednak zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (skutek pod bodem 2).
Za to byl obviněný P. F. podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný T. V. byl podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. Č. byl podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. M.
O odvolání obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 5 To 124/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce a odvolání T. V. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině ohledně obviněných P. F. a T. V. pod bodem 1b a ve výroku o trestech ohledně všech obviněných, a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že pro skutek pod bodem 1b uznal obviněného P. F. vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c), d), e) trestního zákoníku a obviněného T. V. vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c), d) trestního zákoníku. Za to a za další trestné činy z rozsudku nalézacího soudu odsoudil obviněného P. F. podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §59 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněného T. V. rovněž podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §59 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil obviněnému J. Č. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Taktéž rozhodl o trestu obviněného P. M. Podle §256 trestního řádu odvolací soud dále zamítl odvolání obviněných P. F., J. Č. a P. M.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění P. F. a T. V. společným dovoláním a J. Č. samostatným dovoláním.
Obvinění P. F. a T. V. v dovolání uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu namítli, že v hlavním líčení dne 27. 8. 2015 provedl soud výslech svědka R. D. v nepřítomnosti obviněných, přičemž pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky. Důvodem pro vykázání obviněných z jednací síně měla být obava, že svědek nevypoví pravdu v přítomnosti obviněných. Přitom v průběhu své výpovědi svědek sdělil, že se standardně stýká se členy rodiny obviněného F. a chtěl by se s tímto obviněným setkat ohledně vyřešení obchodních záležitostí. Podle obviněných tak byla krácena jejich práva na obhajobu, neboť jim bylo fakticky znemožněno klást svědkovi otázky. K tomu poukázali na nález Ústavního soudu IV. ÚS 569/11. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obvinění namítli, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Podle obviněných výpovědi poškozených trpí natolik zásadními rozpory, že na jejich základě nelze činit jakékoliv skutkové závěry. Výpovědi mají od počátku rozvíjející se charakter, přičemž se v podstatných okolnostech rozchází oproti předešlým výpovědím. Pokud jde o výpovědi obviněného Č., soudy nesprávně vyšly pouze z výpovědi z přípravného řízení, nikoliv z výpovědi z hlavního líčení. Svědek D. rovněž vypovídal v pozdějších výpovědích ve prospěch obžalovaných, přičemž připustil, že dříve vypovídal křivě. Obvinění dále nesouhlasí s hodnocením odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, když soudy činily své závěry pouze z vybraných odposlechů, které podporovaly jen jednu verzi průběhu skutkového děje. Z celkového kontextu všech zachycených hovorů nelze podle obviněných učinit závěr, že jejich záměrem bylo omezit poškozeného na osobní svobodě. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení skutku pak obvinění spatřují v tom, že neexistují relevantní důkazy, které by ospravedlňovaly závěr, že měli úmysl zmocnit se cizí věci nebo se jí skutečně zmocnili, když tento závěr je založen pouze na nedostatečném tvrzení poškozených a v rozporu s jinými důkazy. Nesprávně bylo jejich jednání kvalifikováno jako pokračující trestný čin, přestože absentuje subjektivní souvislost mezi jednotlivými útoky. Soudy se v této souvislosti nesprávně vypořádaly s výpovědí svědků. Obvinění nesouhlasí ani s kvalifikací jejich jednání pod body 2 a 3 jako jednání členů organizované skupiny. Nebyla totiž prokázána jakákoliv dělba úkolů mezi jednotlivé členy skupiny, plánovitost a koordinovanost. Mezi skutky 1a a 1b, které takto kvalifikovány nebyly, a skutky 2 a 3 neexistují podle obviněných takové rozdíly, aby odůvodňovaly rozdílnou kvalifikaci. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obvinění namítli, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §59 trestního zákoníku, jelikož závažnost jejich jednání nepřevyšuje obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů a dostatečný trestní postih bylo možno zajistit bez zvýšení horní hranice trestní sazby. Ke spáchání činu také nedošlo velmi krátce po začátku běhu zkušební doby podmíněného propuštění, nýbrž u obviněného V. až přibližně v polovině doby a u obviněného F. dokonce až v jejím závěru. Rovněž podle znaleckého posudku ze specializace klinická psychologie jsou resocializační možnosti obviněného V. otevřené a pozitivní, nehrozí opakování násilné trestné činnosti. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu argumentovali obvinění tím, že odvolací soud neprovedl a opomenul řadu jimi navržených důkazů a neučinil nic pro odstranění extrémních rozporů mezi obsahem jednotlivých důkazů a obsahem skutkových zjištění nalézacího soudu.
Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 č. j. 5 To 124/2016-6874, a rovněž zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 6. 2016 č. j. 29 T 11/2015-6106, a dále aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, podle §265l odst. 4 trestního řádu zrušil tresty, které obvinění vykonávají, uložené jim prvním rozsudkem a současně rozhodl o vazbě obviněných tak, že se do vazby neberou, a podle §256o odst. 1 trestního řádu přerušil předseda senátu Nejvyššího soudu výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Obviněný J. Č. v dovolání uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že podle odvolacího soudu se do trestné činnosti zapojil nejméně a okrajově, bez prokázaného užití násilí, když toliko signalizoval ostatním obviněným zahájení trestné činnosti a posléze hlídal poškozeného. Ve výsledku však odvolací soud nepřihlédl k povaze a závažnosti jeho konkrétního jednání ani k míře jeho zavinění a uložil mu trest na samé horní hranici trestní sazby. Trest byl navíc uložen po více jak čtyřech letech od spáchání trestné činnosti. Obviněný dále namítl disproporci ve výměrách trestů mezi jednotlivými obviněnými, nesprávné posouzení významu jeho trestní minulosti i to, že odvolací soud u něj zvýšil výměru trestu nejvíce ve srovnání s ostatními obviněnými.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu a podle §265m trestního řádu sám rozhodl rozsudkem, v němž by zohlednil v dovolání uplatněné námitky a připomínky.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedla, že dovolatelé na podporu uplatněných důvodů dovolání opět uplatnili argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Soudy obou stupňů přitom podle jejího názoru pečlivě ve svých rozhodnutích rozebraly důkazy svědčící o spáchání trestné činnosti obviněnými. Pokud jde o kvalifikaci jednání obviněných jako členů organizované skupiny, pak odvolací soud správně rozebral jednotlivé role obviněných v této organizované skupině s tím, že u obviněného P. F. zhodnotil jeho organizační roli a nejvyšší postavení v rámci hierarchie u organizované skupiny, přičemž sám tento obviněný instruoval nejméně T. V. a ve své podstatě řídil kriminální činnost i dalších osob mimo okruh obviněných v této trestní věci. T. V. pak představoval výkonný článek obstarávající ostatním personál pro účely páchání trestné činnosti, polehčuje mu sice nižší pozice v hierarchii, avšak naopak přitěžuje závažnější trestní minulost a spáchání činu v kratší době po podmíněném propuštění v porovnání s obviněným P. F. Oběma obviněným pak přitěžuje, že se dopustili více úmyslných trestných činů a samozřejmě již samotná trestní minulost a shora uvedené odsouzení pro závažnou trestnou činnost. Podmínky ustanovení §59 odst. 1 trestního zákoníku proto byly podle státní zástupkyně zcela splněny. Pokud jde o obviněného J. Č. pak zde lze konstatovat jeho nejméně rozsáhlé zapojení do projednávané trestné činnosti, kdy tento participoval toliko na skutku uvedeném pod bodem 2 výrokové části rozhodnutí soudu prvého stupně, přičemž i v tomto případě jde sice o okrajové zapojení do trestné činnosti bez prokázání přímého násilí, kdy obviněný J. Č. toliko signalizoval ostatním obviněným zahájení trestné činnosti a posléze tzv. hlídal poškozeného M. V., aniž by ho nějak prokazatelně perzekuoval, avšak na druhou stranu ze všech obviněných vykazuje nejzávažnější bilanci trestní minulosti, kdy byl odsouzen pro několikanásobné trestné činy loupeže a vraždy s mimořádně chladnokrevným způsobem provedení. Dále mu výrazně přitěžuje odstup pouhých deseti měsíců od podmíněného propuštění z předchozího trestu odnětí svobody. Trest uložený tomuto obviněnému je tedy uložen v rámci zákonné trestní sazby na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Státní zástupkyně dále uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obvinění v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými, respektive komentují rozsah dovolání a soudům vytýkají jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Výhrady uplatněné dovolateli proto není podle státní zástupkyně možno mít za důvodné, a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože byla podána z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
Obvinění P. F., T. V. a J. Č. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, resp. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Obvinění P. F. a T. V. v dovolání uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Dovolací důvod může být naplněn i tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obžalovaného, provedl výslech svědka tak, že podle §209 odst. 1 věta druhá vykázal obžalovaného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením §209 odst. 1 věty třetí neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky. O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo a oba obvinění ani v tom směru neargumentují, když pouze polemizují s existencí důvodů pro vykázání obviněných z jednací síně. Taková polemika založená na obsahu posléze učiněné výpovědi svědka však nemůže být úspěšná. Otázku, zda u svědka je obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, totiž řeší soud předem, aniž by mohl znát přesný obsah budoucí výpovědi. Otázku je proto nutno posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obžalovaného, k osobě svědka a jeho vztahu k obžalovanému a k charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat. Navíc nemusí jít vždy jen o obavu, že svědek neuvede pravdivě, resp. zamlčí okolnosti, které jsou v neprospěch obžalovaného. Jeho přítomnost může mít v některých případech rovněž vliv na to, že svědek by v rozporu se skutečností uváděl okolnosti, které jsou ve prospěch obžalovaného. Souvisejícím námitkám obviněných proto nemohlo být přisvědčeno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Po doplnění dokazování na základě podnětu obhajoby analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněných k tomuto dovolacímu důvodu byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Pokud obvinění poukazovali na údajné rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, hodnocení věrohodnosti svědků, jakož i způsob hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, nenapadaly jejich námitky ve skutečnosti právní posouzení skutku, nýbrž se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnili.
Pod deklarovaný důvod dovolání lze podřadit toliko výhrady proti posouzení jejich jednání jako pokračujícího trestného činu a jako jednání členů organizované skupiny. Tyto výhrady však nemohou být opodstatněné. Jedná se o totiž o opakované námitky, s nimiž se velmi podrobně a správně vypořádaly nalézací i odvolací soud. Na příslušné pasáže jejich rozhodnutí lze proto plně odkázat.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu , je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice. Námitky obviněných proti nedůvodné aplikaci §59 trestního zákoníku jsou tudíž z hlediska tohoto důvodu dovolání relevantní, nejsou však opodstatněné.
Podle §59 odst. 1 trestního zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Jedinou spornou okolností pro aplikaci citovaného ustanovení je i podle dovolatelů naplnění podmínky, že závažnost nově spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Lze plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že obvinění P. F., T. V. i J. Č. vykazují velmi dramatickou trestní minulost na úseku páchání závažné násilné a majetkové trestné činnosti. Trestné činnosti se dopouštějí opakovaně ve velmi krátkých časových úsecích po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jejich jednání je mimořádně společensky škodlivé a u obviněných P. F. a T. V. systematické. Závažnost takto opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu je vysoká vzhledem k recidivě i ostatním okolnostem případu, zejména s ohledem na četnost útoků, zapojení obviněných a samotnou použitou právní kvalifikaci. Vzhledem k trestní minulosti obviněných a době spáchání činu po začátku běhu zkušební doby podmíněného propuštění jsou nepochybně ztíženy rovněž možnosti nápravy obviněných. V postupu odvolacího soudu při ukládání trestů obviněným za současné aplikace §59 odst. 1 trestního zákoníku proto nelze shledat vytýkané pochybení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Jelikož nebylo na základě dovolací argumentace obviněných zjištěno žádné pochybení zakládající některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněných poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Pokud jde o obviněného J. Č. , v dovolání uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Jak bylo výše uvedeno, tento dovolací důvod je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tímto dovolacím důvodem však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Jelikož argumentace obviněného směřovala výhradně proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, neodpovídaly jeho námitky deklarovanému důvodu dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného J. Č. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných P. F. a T. V. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu