ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2910.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2910/2017-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bíčáka v právní věci žalobkyně (spolku) Tělovýchovné jednoty Spoje Praha , se sídlem v Praze 3, Vysočany, Na Balkáně 450/25, identifikační číslo osoby 005 41 991, zastoupené opatrovníkem JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, proti žalované TENIS PARK s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2810/22, identifikační číslo osoby 271 60 483, zastoupené Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 19/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 29 Co 253/2016-372, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vratislava Urbáška, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 973/41.
III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2015 určil, že stavba v obci P. na pozemku v katastrálním území V. (dále též „předmětná nemovitost“) je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.), dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „stavba neevidovaná v katastru nemovitostí o rozloze 347 m2, nacházející se ke dni 20. 1. 2010 na pozemku, zapsaném na listu vlastnictví, vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště P., pro katastrální území V., obec P., a nacházející se nyní na pozemku, zapsaném na listu vlastnictví, vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště P., pro katastrální území V., obec P., je ve vlastnictví žalobkyně“ (výrok II.), a navazujícími výroky (III. až V.) rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. září 2016, č. j. 29 Co 253/2016-372, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném (žalobě) vyhovujícím výroku I. tak, že tuto určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
3. Předmětem posouzení odvolacího soudu bylo, zda kupní smlouva ze dne 20. ledna 2010, uzavřená mezi prodávající žalobkyní a kupující žalovanou, a jejímž předmětem byl prodej předmětné nemovitosti, je postižena absolutní neplatností ve smyslu §196a odst. 3 obch. zák a §39 obč. zák., případně je absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. z jiného (v tomto ustanovení předvídaného) důvodu.
4. Odvolací soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci §196a odst. 3 obch. zák. ve vztahu k §39 obč. zák., či z jiného důvodu podle §39 obč. zák. v daném případě – a to s přihlédnutím ke skutkovým poměrům dané věci - splněny nebyly (odvolací soud své závěry v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vyložil na stránkách 7 až 9), pročež za dané situace přistoupil ke změně odvoláním dotčeného meritorního výroku I. prvoinstančního rozsudku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
6. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
7. K dovolací argumentaci, kdy žalobkyně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a prostřednictvím níže vymezených právních otázek, u kterých má za to, že na nich závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že je odvolací soud „posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně, které nejsou dosud v rozhodování dovolacího soudu dostatečně vyřešeny“ , Nejvyšší soud uvádí následující.
8. K dovolací argumentaci: „zda je kupní smlouva, v níž měla cena dle ustanovení §196a dřívějšího obchodního zákoníku být stanovena na základě posudku soudem jmenovaného znalce, platná v situaci, kdy je sice jednostranně výhodná pro obchodní společnost, která ji uzavřela jako kupující, ale zároveň jednostranně nevýhodná pro občanské sdružení (poznámka dovolacího soudu: žalobkyně je podle stávající právní úpravy spolkem) , které ji uzavřelo jako prodávající, přičemž za uvedené občanské sdružení jednala osoba, která byla a je současně společníkem a jednatelem uvedené obchodní společnosti.“ :
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
11. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Dovolatelka sice v této části svého dovolání odkazuje na rozhodnutí (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, avšak nečiní tak z toho důvodu, že by v řešení této právní otázky bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, nýbrž že v uvedeném rozhodnutí dovolací soud „neuvedl, že pokud společnost není poškozena, nemůže být smlouva neplatná.“
14. Jak lze zjistit z odůvodnění [písemného vyhotovení (dále již „odůvodnění“)] rozsudku dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud takový závěr, který mu dovolatelka podsouvá, nepřijal, neboť kromě posuzování otázky případné aplikace §196a odst. 3 obch. zák., se – s ohledem na v řízení učiněné námitky ze strany dovolatelky – zabýval i otázkou, zda předmětná kupní smlouva není případně postižena absolutní neplatností z jiného důvodu, ve smyslu §39 obč. zák., tedy i pro kolizi s dobrými mravy.
15. Na základě skutkových zjištění, které dovolacímu soudu nepřísluší v dovolacím řízení nijak revidovat (ledaže by byly zjištěny nedostatky stran neurčitosti, nesrozumitelnosti či rozpornosti soudem učiněných skutkových zjištění, což by mohlo vyústit ve vydání kasačního rozhodnutí, o kterýžto případ se zde ovšem nejedná), však odvolací soud zcela jasně, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, že v tomto směru neshledal, že by uvedená převodní smlouva byla postižena absolutní neplatností (viz jeho odůvodnění rozsudku na str. 8 až 9).
16. Kromě uvedeného odkazu na zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu ovšem dovolatelka právně relevantním způsobem nevymezila žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž její zbývající dovolací argumentace představuje v podstatě pouhou skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu v řešení této právní otázky, která ovšem obecně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
17. Lze tedy uzavřít, že na podkladě této dovolací argumentace byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se vůbec přípustností dovolání podle §237 o. s. ř.
18. K dovolací argumentaci: „zda je platná a v souladu se zákonem a dobrými mravy kupní smlouva, kterou uzavřel za právnickou osobou její statutární orgán, jestliže jednal ve střetu zájmů a jestliže by za jinak stejných okolností nemohl takovou právnickou osobu podle §22 odst. 2 dřívějšího občanského zákoníku zastoupit, kdyby nebyl statutárním orgánem, ale zástupcem.“ :
19. V této části dovolání žalobkyně přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nevymezila ve smyslu rozvedení některé ze čtyř (shora již vyložených) variant přípustnosti dovolání, takže dovolacímu soudu byla i zde upřena možnost zabývat se přípustností dovolání.
20. Přesto - nad rozsah odůvodnění tohoto usnesení - dovolací soud považuje za žádoucí uvést podstatné momenty daného případu, pro které lze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné.
21. V řízení nebylo zpochybněno (podle názoru dovolacího soudu pro rozsouzení daného případu) zásadně významné skutkové zjištění, že (jak vyložil v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud): „členská konference (coby vrcholný orgán žalobkyně) s prodejem předmětné nemovitosti za kupní cenu ve smlouvě uvedenou souhlasila.“
22. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve své rozhodovací praxi zaujímá právní názor, že je v rozporu s principem právního státu, jestliže je preferován přístup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy před výkladem, na jehož základě není možno neplatnost smlouvy dovodit.
23. Přirozeně je nezbytné reflektovat i tu okolnost, jíž se mj. ve své rozhodovací činnosti vícekrát zabýval Ústavní soud, a to otázkou ústavně konformního výkladu práva. Ústavní soud vyložil, že neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu, přičemž mechanická aplikace abstrahující, respektive neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů (mající) svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality, tedy že spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2016, sp. zn. III. ÚS 3713/15, a judikaturu v něm dále citovanou).
24. Nejvyšší soud pak např. ve svém rozsudku ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 710/2015, vyložil a odůvodnil právní názor, že nemravný cíl či nemravný důsledek jinak formálně navenek souladného právního jednání účastníků smlouvy není hoden ochrany a způsobuje absolutní neplatnost takového právního úkonu s právními účinky ex tunc podle §39 obč. zák. Ve skutkových poměrech dovolacím soudem (na podkladě podaného dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu) řešeného případu bylo dále v označeném rozsudku zdůrazněno, že kupní smlouva způsobuje nemravný důsledek, obsahuje-li hrubý nepoměr vzájemného plnění, který vznikl jen tím, že zvýhodněná smluvní strana zneužila obavy druhé smluvní strany z její možné majetkové či jiné ztráty a vymínila si - v rámci kupní ceny – za své určité právní chování či budoucí pasivitu vyplacení vysokého „poplatku.“.
25. Jak již bylo vyloženo shora, odvolací soud se při posuzování právně významných skutkových okolností zabýval též otázkou, zda v jím souzeném případě (ne)jsou splněny podmínky pro závěr, že předmětná kupní smlouva je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť se příčí dobrým mravům. Na uvedenou otázku (absolutní neplatnosti kupní smlouvy) si odvolací soud odpověděl negativně, a to právě s přihlédnutím k jedinečným okolnostem daného případu, v němž jako zásadně významná – jak již bylo zdůrazněno – prostupuje okolnost, že členská konference žalobkyně (coby její nejvyšší orgán, v jejíž pravomoci bylo podle čl. 29 písm. g/ tehdy účinných stanov žalobkyně mj. „rozhodovat o prodeji či převodech nemovitého majetku a pozemků TJ“ ) rozhodla o předmětném prodeji nemovitosti žalované, a to za kupní cenu ve výši 800.000,- Kč, tedy za kupní cenu, která skutečně byla v předmětné kupní smlouvě účastnicemi sjednána.
26. Za popsané skutkové situace proto rozhodnutí odvolacího soudu i ve vyřešení otázky, že předmětná kupní smlouva není postižena absolutní neplatností ve smyslu §39 obč. zák., neboť se nepříčí dobrým mravům, má podklad ve skutkovém stavu věci, přičemž tato právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu netrpí nelogičností, zjevně defektním úsudkem, nesrozumitelností z hlediska verifikace právně rozhodných údajů z hlediska posouzení jednání účastnic při uzavření převodní smlouvy, ani není zatížena procesními excesy či jinými pochybeními, které by se měly dostat do střetu se zajištěním práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
27. K dovolací argumentaci: „zda je střet zájmů u osoby jednající za prodávající stranu významný, jestli je kupní smlouva uzavřená za podmínek pro prodávající stranu nevýhodných v souladu se zákonem a dobrými mravy.“ :
28. Absence vymezení některé z variant přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. i v této části dovolání znemožnila dovolacímu soudu zabývat se přípustností dovolání, nicméně výše uvedené závěry dovolacího soudu k předchozí dovolací argumentaci žalobkyně přiměřeně doléhají i na tuto část dovolání.
29. K dovolací argumentaci: „zda v případě, že odvolací soud dospěl k opačnému závěru ohledně výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně určovací žalobě vyhověl, se odvolací soud měl zabývat i na uvedeném prvním výroku závislým zamítavým druhým výrokem soudu prvního stupně, který byl soudem prvního stupně odůvodněn tím, že druhému požadovanému určení nebylo možno vyhovět právě proto, že soud prvního stupně vyhověl prvnímu požadovanému určení v předcházejícího výroku svého rozsudku.“ :
30. I v této části dovolání absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. upírá dovolacímu soudu možnost zabývat se přípustností dovolání. Již nad rozsah odůvodnění možno ovšem uvést, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když navíc meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně žalobkyní v odvolacím řízení napaden nebyl, takže – protože ani nemohl být závislý na prvním určovacím výroku – nemohl být ani předmětem odvolacího přezkumu.
31. K dovolací argumentaci: „Změna právního náhledu odvolacího soudu bez možnosti uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní, zakládá nepřípustnou nepředvídatelnost soudního rozhodování a představuje (zřejmě míněno: „porušení“) práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud vyloučil možnost přezkumu správnosti zjištění a závěrů, které se od té doby – vzhledem k názoru soudu prvního stupně – jevily jako bezvýznamné.“ :
32. K dovolatelkou tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti řízení ze strany odvolacího soudu nutno uvést, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, vyplývá-li taková povinnost z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. D. v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo B. v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp. zn. II. ÚS 2826/07, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014).
33. S přihlédnutím k obsahu spisu je třeba také zdůraznit, že v odvolacím řízení nenastala – s přihlédnutím k §213b o. s. ř. – žádná z variant předvídaných v §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Všechny pro rozhodnutí zásadně významné důkazy (zejména ty listinné) byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud skutkový závěr nevybudoval (nepřípustně) na v odvolacím řízení vzešlých skutkových novotách, nýbrž vycházel ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, byť oproti soudu prvního stupně některým z nich (pokud jde o naplnění podmínek vedoucích k aplikaci §196a odst. 3 obch. zák. a §39 obč. zák.) nepřiznal relevanci.
34. Odvolací soud přitom reagoval též na již v prvoinstančním řízení uplatněnou (a v odvolacím řízení opětovně zdůrazněnou) právní argumentaci odvíjející se od tvrzení žalobkyně, že: „vzhledem k tomu, že členská konference prodej nemovitostí žalované neschválila, má žalobkyně za to, že osoby, které za ni předmětnou kupní smlouvu uzavíraly, k tomu nebyly vůbec oprávněny a kupní smlouva je tedy od počátku neplatná“ (srov. doplnění žaloby na č. l. 146). K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že: „Tvrzení žalobce, že smlouva byla uzavřena v rozporu se stanovami žalobce bez souhlasu jeho nejvyššího orgánu (členské konference), bylo v průběhu řízení vyvráceno...Členská konference s prodejem předmětné nemovitosti za kupní cenu ve smlouvě uvedenou souhlasila.“
35. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém aktuálním rozhodnutí, skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí [v Ústavním soudem posuzovaném případě se jednalo o situaci, kdy odvolací soud hodnotil zákonnou úpravu a relevantní judikaturu dovolacího soudu, jejíž obecné závěry k některým právním otázkám považoval na konkrétní skutkové okolnosti za nepřiléhavé (zejména otázku, zda lze sjednání dodatku ke smlouvě pojímat jako poskytnutí dodatečné doby plnění), zatímco dovolací soud okolnosti zdůrazněné odvolacím soudem nepovažoval za tak výjimečné a důraz kladl i na okolnosti další, které odvolací soud nepovažoval za rozhodující], neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn I. ÚS 1642/17).
36. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
37. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.
38. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu