ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5119.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5119/2016-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Poděbradova 2995/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 104/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 54 Co 149/2016-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změnách a částečném zpětvzetí žaloby domáhal na žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, a to z titulu nezákonného rozhodnutí představovaného návrhem na potrestání podaným dne 28. 8. 2012 u Okresního soudu Plzeň-sever pro přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi ve smyslu §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 22 T 70/2012, byl však žalobce obžaloby zproštěn a odvolání státního zástupce bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 11. 2012 zamítnuto. Žalovaná při předběžném projednání nároku konstatovala, že trestním stíháním došlo k porušení ústavně garantovaných práv žalobce, to však žalobce nepovažoval za dostatečnou satisfakci, neboť trestní stíhání jej negativně zasáhlo v rodinném, profesním a společenském životě. Za odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu proto považoval zaplacení částky 20 000 Kč. Dále žalobce požadoval zaplacení náhrady škody ve výši 64 739 Kč, když tuto částku vynaložil na koupi náhradní výpočetní techniky, neboť dne 29. 5. 2012 u něj byla provedena domovní prohlídka, při které vydal výpočetní techniku, kterou mimo jiné používal k výkonu svého zaměstnání jako správce sítě pro společnost ForWiFi s. r. o., a která byla žalobci vrácena dne 8. 1. 2013.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 23 C 104/2013-101, zamítl žalobu o zaplacení částky 84 739 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 20 000 Kč od 27. 10. 2013 do zaplacení a z částky 64 739 Kč od 9. 9. 2014 do zaplacení (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 400 Kč (výrok II), dále mu uložil zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 291 Kč (výrok III), a žalované uložil zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 146 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 54 Co 149/2016-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše nákladů řízení uvedená ve výroku II činí 100 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 64 739 Kč a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím, nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl ani zabývat případnými vadami řízení (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Na vyřešení otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci tím, že zabavené předměty mu měly být vráceny poškozené a nepoužitelné, napadený rozsudek nezávisí, neboť odvolací soud na ní své rozhodnutí nezaložil a ani založit nemohl, když takto formulovaný skutek nebyl vůbec předmětem tohoto řízení. Tím byl pouze nárok na náhradu škody, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nutnosti zakoupit náhradní výpočetní techniku. Žalobcem uplatněná námitka proto nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
Není přitom povinností soudu poučit žalobce o tom, že může uplatnit obdobný či zcela jiný nárok, než který v žalobě skutkově vymezil. Takové poučení týkající se hmotného práva by bylo v rozporu se zákonem, tedy s ustanovením §5 o. s. ř., podle nějž soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a se zásadou rovnosti účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2375/15, obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3783/14).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu