ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1522.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1522/2016-913
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně ROVS s. r. o. , se sídlem v Jablonném v Podještědí, Heřmanice v Podještědí 185, PSČ 471 25, identifikační číslo osoby 25018710, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Škárova 809/16, PSČ 612 00, proti žalovaným 1. Ing. Jitce Licinbergové , jako správkyni konkursní podstaty úpadce AGROGALAS Frýdlant, a. s., se sídlem ve Frýdlantě, Jizerská 4048, PSČ 464 01, identifikační číslo osoby 49900749, a 2. Farmám Frýdlant a. s. , se sídlem ve Frýdlantě v Čechách, Krásný Les č. p. 281, PSČ 464 01, identifikační číslo osoby 25483323, zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, PSČ 470 01, o vydání bezdůvodného obohacení, in eventum o zaplacení peněžité náhrady, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 119/2004, o dovoláních žalobkyně a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 10. 2015, č. j. 29 Co 553/2014-875, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 10. 2015, č. j. 29 Co 553/2014-875, v té části jeho druhého výroku, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 8. 2014, č. j. 17 C 119/2004-824, ve výroku pod bodem III tak, že žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a v té části jeho třetího výroku, jíž bylo žalobkyni uloženo nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala rozhodnutí, jímž by bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně vydat jednak skot označený tam uvedenými tzv. ušními čísly a dále skot, jalovice, vedený pod tam uvedenými evidenčními čísly, a zaplatit jí náhradu ve výši 20 000 Kč za každý nevydaný kus skotu. Tvrdila, že první žalovaná z důvodu údajného nezaplacení kupní ceny za prodaný skot odstoupila dne 30. 4. 2004 od kupní smlouvy uzavřené dne 20. 3. 2002 mezi společnostmi AGROGALAS Frýdlant, a. s. (dále též jen „úpadce“) jako prodávající a AGROKOV CL, s. r. o. (dále jen „AGROKOV CL“) jako kupující, téhož dne skot, který se nacházel v areálu farem Dětřichov a Krásný Les a který byl v průběhu dalších dnů nalezen na pastvinách žalobkyně a společnosti AGROKOV CL, sepsala do konkursní podstaty úpadce a tato zvířata pak, aniž by vyčkala na podání případné vylučovací žaloby, prodala druhé žalované. Veškerý skot nacházející se v uvedených areálech byl však nejpozději od února roku 2004 majetkem žalobkyně, a proto nemohl být z důvodu odstoupení od kupní smlouvy ze dne 20. 3. 2002 zařazen do soupisu konkursní podstaty úpadce. Část skotu (krávy) žalobkyně nabyla do svého vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou dne 20. 1. 2004 se společností AGROKOV CL (dále též jen „první skupina zvířat“) a část (jalovice) [dále též jen „druhá skupina zvířat“] nabyla originárně.
Okresní soud v Liberci rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 1. 8. 2014, č. j. 17 C 119/2004-824, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni zaplatit na nákladech řízení první žalované částku 838 147 Kč (výrok pod bodem II) a druhé žalované částku 835 455 Kč (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé pod bodem I potvrdil (první výrok), v nákladových výrocích pod body II a III jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), a uložil žalobkyni zaplatit na nákladech odvolacího řízení první žalované částku 56 303,70 Kč a druhé žalované částku 56 023 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve vztahu k těm ze zvířat, které první žalovaná zahrnula do konkursní podstaty úpadce a zpeněžila je, měla žalobkyně podat žalobu na vyloučení peněžitého plnění z konkursní podstaty podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Oproti soudu prvního stupně totiž usoudil, že zvířata, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, nebyla řádně sepsána do konkursní podstaty úpadce, neboť listina označená jako „Zahrnutí majetku do konkurzní podstaty úpadce z titulu odstoupení od kupní smlouvy“ nesplňuje požadavky formulované v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“); majetek nebyl v soupisu zapsán pod samostatnými položkami a nebyl nezaměnitelně identifikován, nebyla v něm vyznačena poznámka o zpeněžení a soupis je pro logické rozpory neurčitý a nesrozumitelný. Odvolací soud navázal úvahou, že nebyl-li majetek do konkurzní podstaty řádně sepsán, nemohla jej první žalovaná ani prodat a kupní smlouva, kterou uzavřela s druhou žalovanou, je tak vzhledem k závěrům 19/2006 neplatná dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“).
Žalobu odvolací soud posoudil jako žalobu vlastnickou, reivindikační, s tím, že in eventum je uplatněno právo na poskytnutí finanční náhrady dle §458 odst. 1 obč. zák., a vyjádřil názor, že k úspěchu vlastnické žaloby by žalobkyně musela tvrdit a prokázat vlastnické právo ke každému individuálně určenému kusu zvířete, skutečnost, že první žalovaná zabavila právě ta zvířata, k nimž žalobkyně deklaruje vlastnické právo, a skutečnost, že se tato zvířata momentálně nacházejí v dispozici první či druhé žalované.
Ve vztahu k první skupině zvířat odvolací soud shledal s poukazem na §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), chybným názor soudu prvního stupně, podle něhož AGROKOV CL nemohla na žalobkyni kupní smlouvou ze dne 20. 1. 2004 převést více práv, než sama měla. Argumentoval, že kupní smlouvu ze dne 20. 3. 2002 měli jak úpadce a první žalovaná, tak i žalobkyně za platnou a v době, kdy měla žalobkyně nabýt vlastnické právo od společnosti AGROKOV CL, nemohli vědět, že vlastníkem je někdo jiný. Uzavřel k tomu, že případná neplatnost kupní smlouvy ze dne 20. 3. 2002 nemohla být příčinou neplatnosti převodu zvířat provedeného kupní smlouvou ze dne 20. 1. 2004. Soudu prvního stupně však přisvědčil v závěru, že žalobkyni se tvrzení, že její vlastnické právo má původ v kupní smlouvě ze dne 20. 1. 2004, nepodařilo přes opakované výzvy a poučení prokázat. Konstatoval, že žalobkyně tvrzenou kupní smlouvu nepředložila, a shodně se soudem prvního stupně usoudil, že ani provedením žalobkyní navržených důkazů nebylo uzavření takové smlouvy prokázáno. Z těchto důkazů by podle jeho názoru bylo možné nanejvýše učinit úsudek, a to nikoli se stoprocentní jistotou, že mezi společností AGROKOV CL a žalobkyní byla roku 2004 uzavřena blíže nespecifikovaná kupní smlouva, avšak provedené důkazy již neprokazují, že na základě této smlouvy nabyla žalobkyně vlastnické právo ke konkrétním zvířatům, jejichž vydání požaduje. Argumentoval, že nadto vyšly v řízení najevo jiné skutečnosti, které zpochybňují, že k převodu skutečně došlo. Především nebyl soud požádán o jmenování znalce k určení hodnoty převáděného majetku ve smyslu §196a obch. zák., ačkoliv AGROKOV CL a žalobkyně byly propojenými osobami (v rozhodné době měly stejného jednatele a společníka) a smlouvou byl podle tvrzení žalované převáděn téměř všechen živý inventář na dvou farmách a dokonce jediný majetek, který byl zdrojem příjmů společnosti AGROKOV CL, pročež nelze takovou transakci považovat za součást běžného obchodního styku. Právní zástupce žalobkyně ještě v květnu 2004 v korespondenci s první žalovanou vystupoval jako zástupce společnosti AGROKOV CL a tvrdil, že zvířata jsou ve vlastnictví této společnosti. Trestní oznámení, jehož předmětem bylo „zabrání“ krav do konkurzní podstaty, podal Č., zaměstnanec žalobkyně, s tím, že škoda vznikla společnosti AGROKOV CL. Oba areály, kde byla zvířata uskladněna, měla až do konce dubna 2004 v pronájmu tato společnost, nikoliv žalobkyně. Dle výpisu z evidence dobytka byly krávy k 30. 4. 2004 stále evidovány na společnost AGROKOV CL; v tomto ohledu odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že povinnost k registraci zvířat stíhá chovatele, tato evidence tedy nevypovídá nic o vlastnictví zvířat, nicméně argumentoval, že stav zápisů v ní je třeba vykládat ve vazbě na ostatní důkazy a v tomto smyslu jen podporuje závěr o tom, že k převodu nedošlo.
Co se týče druhé skupiny zvířat (originárně nabytých jalovic), vyšel odvolací soud z §135a obč. zák., dle něhož vlastníku věci náležejí i přírůstky věci, i když byly odděleny od věci hlavní, a dovodil, že za přírůstek věci lze považovat i mládě zvířete. Vyjádřil názor, že průkazem o vlastnickém právu k nově narozenému zvířeti může být pouze důkaz vlastnictví věci hlavní, z níž bylo mládě zrozeno, žalobkyně však netvrdila, z jakých kusů byly originárně nabyté jalovice zrozeny, natož cokoli o tom, že tyto kusy vlastnila a na základě čeho, přestože byla o povinnosti prokázat vlastnické právo rovněž k originárně nabytým kusům opakovaně poučena. K navrženému důkazu výpisem z evidence zvířat uvedl, že do evidence se zapisuje chovatel a číslo hospodářství, do něhož se zvíře narodilo, evidence tedy nemá z hlediska průkazu vlastnického práva vypovídací hodnotu, a totéž platí i pro Inventární stavy vedené Českomoravskou chovatelskou společností. Uzavřel, že z provedených důkazů lze opět nanejvýš dovodit, že žalobkyně ke dni 30. 4. 2004 vlastnila nějaké originárně nabyté kusy zvířat, avšak nepodařilo se jí prokázat, že šlo o zvířata uvedená v žalobě.
Závěrem odvolací soud shrnul, že žalobkyně neprokázala své vlastnické právo k majetku, jehož vydání se domáhá, a proto její vlastnická žaloba nemůže být úspěšná, ostatními otázkami ani nárokem na finanční náhradu tak již nebylo nutné se zabývat. Výslovně nad rámec uvedeného pak stručně vyjádřil názor, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ani o tom, že jí první žalovaná zabavila právě ta zvířata, jejichž vydání se domáhá.
Rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud opřel o §150 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.). Okolnosti zvláštního zřetele hodné odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve sporu shledal u obou žalovaných. Dovodil, že první žalovaná profesním pochybením při soupisu majetku do konkursní podstaty zapříčinila podání žaloby a svým postupem v konečném důsledku žalobkyni znemožnila včasnou obranu prostřednictvím vylučovací žaloby. Druhá žalovaná pak prostřednictvím propojené osoby (společnosti Spojené farmy a. s., jež byla jejím jediným akcionářem a byla s ní propojena též osobami členů statutárních orgánů) jednáním vymykajícím se z běžných obchodních praktik (podáním nedůvodných návrhů na prohlášení konkurzu, dvou na žalobkyni a jednoho na AGROKOV CL) žalobkyni de facto znemožnila efektivní obranu v nejkritičtějším období, dne 30. 4. 2004 a v následujících měsících. Významným též shledal, že první žalovaná při zabavení a převodu zvířat na druhou žalovanou deklarovala, že má jít o zvířata, která nabyla společnost AGROKOV CL od úpadce na základě kupní smlouvy z roku 2002, tedy z logiky věci o zvířata starší dvou let, druhé žalované jako podnikateli v oboru však muselo být minimálně u poloviny prodávaných zvířat (u části jalovic a u telat) jasné, že nemohla být původně ve vlastnictví úpadce, a u telat tento důvod platí i pro první žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně a druhá žalovaná.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v prvním a třetím výroku. Ve vztahu k přípustnosti dovolání žalobkyně ničeho neuvádí a omezuje se toliko na sdělení, že „v souladu s poučením, které se jí od odvolacího soudu dostalo“, podává dovolání „v souladu s ustanovením §237 o. s. ř.“.
Pod bodem VI poměrně obsáhlého dovolání dovolatelka především prosazuje názor, že otázka, zda se předmět sporu momentálně nachází v dispozici žalovaných, není namístě, a polemizuje se závěrem, že nikdy netvrdila nic o tom, jaká zvířata konkrétně jí první žalovaná zabavila. Poukazuje na kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými dne 1. 5. 2004 a ručně vyhotovenou srovnávací tabulku, kterou prokazovala své vlastnictví k předmětným zvířatům a skutečnost, že první žalovaná převedla konkrétní zvířata dne 1. 5. 2004 na druhou žalovanou. Argumentuje nálezem Ústavního soudu „č. j. I. ÚS 549/2000“ (jedná se o nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), vztahujícím k tzv. „opominutým důkazům“, a závěry nálezů Ústavního soudu „III. ÚS 166/95“ (jde o nález dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod číslem 79/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a „III. ÚS 84/94“ (jde o nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 uveřejněný tamtéž pod číslem 34/1995), podle jejichž závěrů jde o rozpor s principy spravedlivého procesu, jsou-li skutková zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu tu dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud opomněl provedený důkaz a její tvrzení.
Pod bodem VII dovolání dovolatelka odvolacímu soudu přičítá závěr o absolutní neplatnosti tvrzené kupní smlouvy z důvodu neexistence znaleckého posudku dle §196a odst. 3 obch. zák. a pod bodem VIII namítá, že pro závěr o nutnosti vypracovat znalecký posudek z důvodů uvedených v tomto ustanovení nebyl proveden žádný důkaz, a argumentuje závěry „rozsudku pléna Nejvyššího soudu ČR č. j. 31 Cdo 3986/2009“ (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2012“). Zpochybňuje též úvahu odvolacího soudu, že by tvrzený převod nebyl běžným obchodním stykem.
V bodě IX dovolatelka podrobuje kritice skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož neprokázala existenci kupní smlouvy ze dne 20. 1. 2004. S odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (uveřejněný pod číslem 187/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), argumentuje, že „i formální, nedůvodně formální přístup je důvodem pro nesprávné posouzení věci“. Vytýká odvolacímu soudu, že vůbec nehodnotil důkaz provedený smlouvou uzavřenou mezi žalovanými dne 1. 5. 2004 a naopak uvedl, že není jisté, kde se předmět sporu momentálně nachází. Má za to, že důkaz provedený fakturou odvolací soud hodnotil v rozporu s ostatními důkazy, a je přesvědčena, že tato faktura prokazuje uzavření smlouvy. Formálním hodnocením důkazů a jejich hodnocením bez jejich vzájemné souvislosti se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 93/2014“).
Pod bodem X dovolání dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu, podle něhož neprokázala originární nabytí vlastnictví k části zvířat, pod bodem XII zpochybňuje správnost rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení a pod bodem XIII vytýká odvolacímu soudu, že jí řádně nepoučil o tom, že neunesla břemeno důkazní a břemeno tvrzení, jeho rozhodnutí bylo tudíž překvapivé, to vše bez odkazu na jakoukoliv judikaturu.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání žalobkyně nevyjádřily.
Druhá žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku, jímž jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zároveň má za to, že situace vedoucí odvolací soud k aplikaci §150 o. s. ř. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Druhá žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že jí nedal dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřila k možné aplikaci §150 o. s. ř. a aby za tímto účelem navrhla důkazy, a že nepřihlédl k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení a nezvážil, jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vycházející z judikatury Ústavního soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2234/2014 (jde usnesení ze dne 25. 11. 2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ) a sp. zn. 30 Cdo 2567/2014 (jde o usnesení ze dne 17. 9. 2014). Tvrdí, že účastníci nebyli vyzváni, aby se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřili a zejména aby ke svým skutkovým tvrzením navrhli důkazy, a namítá, že odvolací soud provedl v tomto směru jen velmi povrchní dokazování, že neposoudil skutkové a právní okolnosti případu komplexně a v rozporu s legitimním očekáváním žalovaných překvapivě aplikoval §150 o. s. ř. toliko z izolovaných důvodů, které nesouvisejí s projednávanou věcí.
Druhá žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku změnil, případně aby napadený výrok zrušil a věc (zřejmě v tomto rozsahu) vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání druhé žalované nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejprve se dovolací soud vyjádří k dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na splnění této povinnosti žalobkyně rezignovala, leč tam, kde její polemika s důvody napadeného rozhodnutí zahrnuje argumentaci konkrétní judikaturou Nejvyššího soudu, lze mít z hlediska věcného za to, že je tu uplatněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v námitce, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání tudíž netrpí vadami, pro něž by nebylo možno zkoumat jeho přípustnost v příslušné (na judikaturu odkazující) části.
Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, mimo jiné uzavřel, že ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, bez zřetele na to, zda příslušná právní otázka byla řešena též v rozhodovací praxi dovolacího soudu, popřípadě zda jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud, jsa tímto názorem vázán, se tedy při zkoumání přípustnosti dovolání zabýval též argumentací žalobkyně obsahující námitku rozporu řešení určité právní otázky odvolacím soudem s konkrétně označenou judikaturou Ústavního soudu.
Přípustným Nejvyšší soud dovolání žalobkyně neshledal.
Argumentace judikaturou Ústavního soudu, obsažená pod bodem VI dovolání, k závěru o přípustnosti dovolání nevede proto, že se upíná k otázkám, na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a není tak splněna jedna z podmínek přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat vlastnické právo k předmětnému skotu, nikoliv že nesplnila povinnost tvrzení či povinnost důkazní v otázce, zda je tento skot momentálně v držení žalovaných, popřípadě v otázkách, jaká zvířata první žalovaná konkrétně „zabavila“ či která prodala druhé žalované a zda tak učinila před pořízením soupisu konkurzní podstaty. Tam, kde se k těmto otázkám vyjadřoval, tak činil toliko coby obiter dictum. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že ručně vyhotovenou „srovnávací tabulku“, přiloženou k podání žalobkyně ze dne 10. 2. 2014 označenému jako „doplnění tvrzení žalobce a návrh na provedení důkazů“ (srov. č. l. 712 a násl. spisu), žalobkyně, jak v onom podání výslovně uvedla, vypracovala pro potřeby soudu pro jeho jednodušší orientaci v předložených listinách. Tabulka má tak povahu tvrzení (doplnění tvrzení), nikoliv povahu důkazu, a není-li důkazem, nemůže jít o důkaz opomenutý.
Ze stejného důvodu nezakládá přípustnost dovolání námitka uplatněná pod bodem VIII dovolání. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí, ani podpůrně, na závěru o neplatnosti tvrzené kupní smlouvy mezi žalobkyní a společností AGROKOV CL. Takový závěr neučinil; tím, že nebyla splněna povinnost vyplývající z §196a odst. 3 obch. zák., argumentoval jen jako jednou z okolností, které podle jeho mínění zpochybňují, že k převodu skutečně došlo, a od závěrů R 67/2012, podle nichž byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena obvyklá, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, se tudíž neodchýlil.
Postupem kritizovaným v bodě IX dovolání, jímž dospěl ke skutkovému závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno stran existence kupní smlouvy, která měla být uzavřena v písemné formě dne 20. 1. 2004 a jejímž předmětem měla být první skupina zvířat, se odvolací soud od nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 neodchýlil. Nejvyšší soud neshledává v odůvodnění napadeného rozhodnutí oporu pro závěr, že by odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval formalisticky, bez zřetele na jejich vzájemnou souvislost. Ohledně kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 1. 5. 2004 žalobkyně překrucuje závěry odvolacího soudu a na základě toho pak přisuzuje této smlouvě důkazní význam ve vztahu k tvrzené smlouvě ze dne 20. 1. 2004. Odvolací soud nedovodil, že smlouvou ze dne 20. 1. 2004 byl předán de facto kompletně celý živý inventář společnosti AGROKOV CL žalobkyni, nýbrž – pouze ve vztahu k povinnosti vyplývající z §196a odst. 3 obch. zák. – argumentoval tím, že žalobkyně předání takového majetku tvrdí. Proč by mělo ze smlouvy ze dne 1. 5. 2004 vyplývat, že „jejím předmětem jsou, mimo jiné, táž zvířata, jež jsou uvedena ve smlouvě ze dne 20. 1. 2004“, respektive že žalobkyně uzavřela se společností AGROKOV CL dne 20. 1. 2004 písemnou kupní smlouvu, jíž nabyla předmětná zvířata (jejich první skupinu) do svého vlastnictví, žalobkyně nevysvětlila. V ostatním žalobkyně ve skutečnosti nečiní nic jiného, než že zpochybňuje soudem provedené hodnocení důkazů a prosazuje svůj vlastní názor na to, jak by měly být důkazy hodnoceny. Hodnocení důkazů však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. v dovolacím řízení úspěšně napadnout nelze (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2462/15, veřejnosti dostupným na www.usoud.cz ).
Vytýká-li pak žalobkyně soudům nižších stupňů s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09, že svým čistě formálním přístupem dovolily žalovaným, aby „vlastním podvodem, využitím vlastního protiprávního jednání … nabyly majetek vlastním zločinem“, pak jde o odkaz zjevně nepřípadný. Žalobkyně pomíjí, že citované závěry Ústavního soudu vycházejí ze zcela jiných skutkových a právních poměrů; v tam souzené věci šlo o věc zapsanou do konkurzní podstaty úpadce, který se v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy dopustil trestného činu podvodu, za což byl pravomocně odsouzen. Pro závěr dovozovaný žalobkyní není v zjištěných okolnostech souzené věci podklad.
Se závěry R 93/2014, podle nichž skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, a že nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost), je žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu naopak v souladu. Jestliže odvolací soud na základě výsledků hodnocení důkazů nenabyl jistoty o tom, že žalobkyně předmětná zvířata (jejich první skupinu) od společnosti AGROKOV CL koupila, pak rozhodl v intencích R 93/2014, v němž Nejvyšší soud na shora citovaný výklad navázal závěrem, že v takovém případě soud rozhodne v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.
Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že neprokázala originární nabytí vlastnictví k jalovicím, k výtce, že ji odvolací soud řádně nepoučil a jeho rozhodnutí bylo tudíž překvapivé a v rámci kritiky rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení žalobkyně neuvedla nic, co by odpovídalo některému z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Zbývá posoudit dovolání druhé žalované.
Dovolání druhé žalované nelze mít za přípustné ve vztahu k námitce, že jí odvolací soud nedal dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřila k aplikaci §150 o. s. ř. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. 10. 2015 se totiž podává, že druhá žalovaná se k případné aplikaci tohoto ustanovení vyjádřila v rámci svého vyjádření k odvolání žalobkyně, které obsahovalo též návrh na aplikaci §150 o. s. ř. Za tohoto stavu tu nebyl důvod, aby odvolací soud druhou žalovanou k takovému vyjádření zvláště vyzýval. Už vůbec nebyl důvod, aby ji vyzýval k navržení důkazů, neboť dokazování se provádí jen k věci samé. Nelze tedy přisvědčit druhé žalované, že se odvolací soud v tomto ohledu odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jinak je tomu však ve vztahu k námitce, že odvolací soud při posuzování předpokladů pro aplikaci §150 o. s. ř. v rozporu s označenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neposoudil skutkové a právní okolnosti případu komplexně a aplikoval §150 o. s. ř. toliko z izolovaných důvodů, které nesouvisejí s projednávanou věcí. Protože v tomto ohledu je dovolání třeba přitakat, shledává Nejvyšší soud dovolání druhé žalované přípustným. Jelikož nehodlá svou ustálenou rozhodovací praxi v řešení této otázky měnit, pojí se se závěrem o přípustnosti dovolání též jeho posouzení jako důvodného.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
K výkladu a aplikaci §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, nejen v odkazovaných usneseních sp. zn. 30 Cdo 2567/2014 a sp. zn. 23 Cdo 2234/2014 (srov. např. též usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 tamtéž, a usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). Vysvětlil, že důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud oproti citovaným judikatorním závěrům především zcela pominul majetkové poměry žalobkyně a druhé žalované a nezabýval se úvahou, jak se aplikace §150 o. s. ř. dotkne majetkových poměrů druhé žalované. Okolnosti významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. pak shledal v tom, že druhá žalovaná prostřednictvím propojené osoby podáním nedůvodných návrhů na prohlášení konkurzu znemožnila žalobkyni efektivní obranu, nevysvětlil však, v čem konkrétně toto znemožnění obrany (vzhledem k postavení žalobkyně ve sporu spíše znemožnění úspěšného uplatnění práva) spočívalo a jak se jeho úvaha slučuje s důvody, na nichž založil rozhodnutí ve věci samé. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části týkající se první skupiny zvířat proto, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran tvrzení, podle něhož nabyla vlastnické právo k těmto zvířatům písemnou kupní smlouvou uzavřenou dne 20. 10 2004, a s tvrzením žalobkyně, že smlouvu nemůže předložit, neboť při převzetí farmy jí byl žalovanými znemožněn přístup k jejím dokladům, se vypořádal prostřednictvím argumentu, že to by mohl být srozumitelný důvod pouze na straně společnosti AGROKOL CL, která měla farmy pronajaté a zřejmě v nich měla kancelář, nikoliv na straně žalobkyně, jejíž sídlo bylo jinde a farmy od úpadce pronajaté neměla. Argumentace „znemožněním efektivní obrany“ implikuje, že kdyby k znemožnění nedošlo, mohla být obrana (správně žaloba) úspěšná, ve vztahu k věci samé se však odvolací soud výslovně přiklonil k závěru, že ke skutečnému převodu nedošlo.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé ani to, jaký měla mít pro neunesení důkazního břemene stran vlastnictví druhé skupiny zvířat význam skutečnost, že druhé žalované muselo být při převodu zvířat od první žalované jasné, že zvířata této skupiny nemohla být původně ve vlastnictví úpadce.
Druhé žalované lze ostatně přisvědčit též v námitce, že odvolací soud nevysvětlil, proč v rovině nákladů odvolacího řízení důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. neshledal.
Právní posouzení odvolacího soudu v otázce předpokladů pro aplikaci §150 o. s. ř. je z uvedených důvodů neúplné, a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou správné a předpoklady pro jeho změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. v souzené věci splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadené části měnícího výroku pod bodem II, jakož i v příslušné části závislého výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem III (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. 3. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu