ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.965.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 965/2018-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Majerem, advokátem se sídlem Mirošov, Školní 616, proti žalovanému M. Ž. , zastoupenému JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou se sídlem Rokycany, Jiráskova 398/II, o 9.500 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 9 C 20/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2016, č. j. 12 Co 351/2016-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 20. 3. 2015, č. j. 9 C 20/2015-16, zrušil platební rozkaz ze dne 26. 2. 2015, č. j. 9 C 20/2015-12, jímž byla žalovanému uložena platební povinnost v rozsahu 9.500 EUR se smluvním úrokem 20.000 Kč a s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2015 do zaplacení, a řízení zastavil (výrok I.); současně rozhodl, že platební rozkaz zůstává v platnosti ohledně povinnosti žalovaného uhradit žalobci náklady řízení ve výši 48.298 Kč (výrok II.). Rozhodl tak poté, co žalobce vzal žalobu po vydání platebního rozkazu zpět, neboť žalovaný mu dne 2. 3. 201 5 uhradil žalovanou jistinu s příslušenstvím.
Žalovaný napadl usnesení soudu prvního stupně v nákladovému výroku II. odvoláním. Soud prvního stupně po provedeném dokazování usnesením ze dne 12. 4. 2016, č. j. 9 C 20/2015-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 95.150 Kč do 15 dnů od právní moci usnesení. Žalovaný podal proti tomuto usnesení odvolání, v němž namítl funkční nepříslušnost soudu prvního stupně pro rozhodnutí o odvolání proti výroku II. usnesení ze dne 20. 3. 2015, č. j. 9 C 20/2015-16; Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 6. 2016, č. j. 15 Co 182/2016-72, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil příslušnému odvolacímu soudu - Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 12 Co 351/2016-79, Krajský soud v Plzni změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 3. 2015, č. j. 9 C 20/2015-16, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 78.488 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 12. 2016, č. j. 12 Co 351/2016-79, dovolání, které není přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť oproti jeho přesvědčení se odvolací soud při posouzení otázky výkladu a možné aplikace ustanovení §150 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, dále usnesení ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3617/2015, a rozsudek ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015, jakož i rozhodnutí odkazovaná žalovaným ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3327/2013, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013). Odvolací soud totiž na základě pečlivého posouzení všech relevantních okolností daného případu vyložil, proč nepřistoupil k aplikaci §150 o. s. ř. (představující výjimečné opatření) a proč vycházel ze zásady, že ten z účastníků, který procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Zohlednil zejména, že žalovaný není nemajetný, že žalovaná pohledávka byla po splatnosti již řadu let a že žalovaný svůj závazek splnil až pod tíhou žalobcem iniciovaného soudního řízení. Náležitě vysvětlil i to, proč z hlediska aplikace §150 o. s. ř. nepovažoval za podstatnou samu o sobě okolnost, že žalovaný se snažil po doručení upomínky obstarat finanční prostředky; tvrzení, že žalobce souhlasil s dohodou o prodloužení splatnosti dluhu do konce února 2015, nevzal v potaz, neboť je žalovaný neprokázal. Za této situace nelze než uzavřít, že úvahy odvolacího soudu spojené s možnou aplikací §150 o. s. ř. nejsou zjevně nepřiměřené nebo logicky vnitřně rozporné. Skutkové výhrady žalovaného, že žalobce věděl od něho i od P. S., jaké kroky učinil k obstarání finančních prostředků za účelem úhrady dluhu do konce měsíce března 2015, nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Úvahy odvolacího soudu vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace §150 o. s. ř. tak nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5308/2015, a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3740/2015).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka účelnosti nákladů řízení vynaložených žalobcem na právní zastoupení advokátem před soudem prvního stupně po podání odvolání proti nákladovému výroku usnesení ze dne 20. 3. 2015, č. j. 9 C 20/2015-16, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle přesvědčení žalovaného odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu. V odkazovaném usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 947/2014, se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení §142a o. s. ř., konkrétně otázkou absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. z hlediska práva žalobce na přiznání náhrady nákladů řízení; na řešení takové procesní otázky však napadené usnesení nespočívá.
Ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1912/2015, z něhož žalovaný cituje vybrané pasáže, není přiléhavý. V uvedeném usnesení se Nejvyšší soud vyslovil k otázce účelnosti nákladů vynaložených žalovanou stranou na zastoupení advokátem (v souvislosti se závěry, jež Ústavní soud zaujal v nálezech ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, a ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14) v tom smyslu, že z hlediska §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. lze za účelně vynaložené náklady považovat jen ty, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu; tomuto vymezení budou zpravidla odpovídat náklady spojené se zastoupením advokátem, ovšem až na ty případy, kdy dojde ke zneužití práva na zastoupení advokátem. Tak tomu je v případech sporů, které nejsou primárně pojaty jako dovolání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, jež se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014). Dále připomněl, že za zneužití práva na zastoupení advokátem, nebo dokonce za procesní šikanu, označil Ústavní soud postup společnosti parazitující na drobných pohledávkách vůči občanům, které uměle nafukovala o částku vynaloženou na zastupování advokátem do nesmyslné výše za účelem snadného výdělku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/11). Nálezová judikatura uzavřela, že o účelné vynaložené náklady nejde v situaci, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10), či ve věcech bagatelních, triviálních skutkově i právně, uplatněných hromadnými, typovými návrhy (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12), nebo pokud je vynaložil subjekt vybavený aparátem způsobilým jej kvalifikovaně zastupovat ve sporu (např. stát nebo statutární město).
Protože v posuzované věci se nejedná o žádný z případů popsaných v odkazovaném rozhodnutí, nelze přisvědčit žalovanému, že se odvolací soud odchýlil od závěrů v něm uvedených při posouzení otázky účelnosti nákladů řízení vynaložených žalobcem na právní zastoupení při čtyřech jednáních, která proběhla po podání odvolání proti nákladovému výroku usnesení ze dne 20. 3. 2015, č. j. 9 C 20/2015-16, před soudem prvního stupně, který nebyl k projednání a rozhodnutí odvolání funkčně příslušný. Náklady žalobce na zastoupení advokátem, který byl k jednání soudu prvního stupně předvolán, lze považovat za účelně vynaložené, neboť se nejednalo o žádný z případů zneužití práva na zastoupení advokátem popsaných shora zmíněnou judikaturou. K tomuto závěru nemohla vést ani okolnost, že soud prvního stupně opakovaně odročoval jednání, k nimž se bez omluvy nedostavil svědek navržený žalobcem.
Zbylé odkazy žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou rovněž nepřiléhavé; v rozhodnutích ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, a ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3262/2014, Nejvyšší soud posuzoval otázku účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení v případě hromadných žalob.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem k výsledku dovolacího řízení bylo již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu