ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1508.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1508/2017- 59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného R. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 10 To 67/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 40 T 9/2015, byl obviněný R. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným společně s obviněným D. H. zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem I. 1 a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil rovněž částečně se spoluobviněným D. H. jednáním popsaným pod body II. 1, 2, 3, 4 a 5. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
I.
v průběhu měsíců srpen a září roku 2014 – s cílem zmocnit se zlatých šperků, případně finančních prostředků – postupně přepadli několik starších osob a s použitím násilí se takových jejich šperků a finančních prostředků zmocnili, když konkrétně obviněný R. Š.
1. dne 16. září 2014 v době od 17.10 hodin do 17.15 hodin v P., v ulici N. P., společně s dalším neztotožněným mužem přistoupil k poškozené E. H., která vstoupila do vchodových dveří domu na výše uvedené adrese, snažil se proklouznout za ní, strčil nohu mezi dveře, poškozená se mu pokusila zabránit ve vstupu do domu, což se jí nepodařilo, takže se vtlačil do vchodových prostor domu, načež poškozené strhl z krku zlatý náhrdelník v ceně 8.485 Kč, zlatý řetízek v ceně 2.232 Kč se zlatým přívěškem v ceně 1.144 Kč a zlatý řetízek v ceně 10.978 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 22.839 Kč, a následně poškozenou povalil na zem, přičemž se udeřila do obličeje a do nosu a začala jí téci krev, nakonec z místa činu s náhrdelníkem a zlatými řetízky utekl, přičemž následkem jeho násilného jednání došlo u poškozené k akutní stresové poruše a poškozená začala trpět posttraumatickou stresovou poruchou, která doposud zásadně ovlivňuje její běžný život,
II.
v průběhu měsíců červenec a říjen roku 2014 využili v dalších případech momentu překvapení a několika dalším starším osobám strhli z krku zlaté šperky, a tyto pak zpravidla v bazarech zpeněžili, když konkrétně obviněný R. Š. společně s obviněným D. H.
1. dne 8. srpna 2014 v době od 17.50 do 17.55 hodin v P., v ulici N. V., proti prodejně N., obviněný D. H. oslovil poškozenou G. S., a současně obviněný R. Š. k ní přišel zezadu a z krku jí strhl zlatý řetízek v ceně 8.208 Kč se zlatým přívěškem ve tvaru kosočtverce v ceně 5.130 Kč a zlatým přívěškem ve tvaru nepravidelného oválu v ceně 5.130 Kč a z místa činu utekli, přičemž odcizením uvedených cenností jí způsobili celkovou škodu ve výši 18.468 Kč,
2. dne 28. září 2014 v 15.15 hodin v P., B. ul., na chodníku před domem přistoupili k poškozené L. H., a obviněný R. Š. jí z krku strhl zlatý řetízek s medailonem v ceně 2.976 Kč a z místa činu utekli,
3. dne 29. září 2014 v 16.00 hodin v P., S. ul. před domem obviněný R. Š. zabránil poškozené J. F. v průchodu a obviněný D. H. k ní přistoupil s dotazem ohledně možnosti vstupu do domu, před dveřmi domu jí uchopil za triko a z krku jí strhl zlatý řetízek v ceně 12.400 Kč s přívěškem v ceně 1.440 Kč, načež z místa činu utekli, čímž poškozené J. F. způsobili škodu ve výši 13.840 Kč,
obviněný R. Š. sám
4. dne 30. srpna 2014 v době kolem 11.30 hodin v P., ulici Č. e., na zastávce autobusu MHD N. B. směr Ch., přistoupil k poškozené J. S., z krku jí strhl náhrdelník v ceně 21.572 Kč a z místa činu utekl,
5. dne 2. října 2014 kolem 19.00 hodin v P., J. ul., přistoupil k poškozené B. H., když vstoupila do vchodových dveří domu na výše uvedené adrese, mezerou v uzavíraných dveřích prostrčil ruku a z krku jí strhl zlatý řetízek v ceně 9.600 Kč, zlatý řetízek v ceně 1.650 Kč s přívěškem madony v ceně 1.000 Kč, zlatý řetízek v ceně 2.800 Kč s přívěškem v ceně 1.040 Kč a zlatý řetízek v ceně 2.850 Kč s přívěškem v ceně 1.440 Kč a z místa činu utekl, tedy se k její škodě zmocnil věcí v celkové hodnotě 20.380 Kč.
Za tyto trestné činy Městský soud v Praze uložil obviněnému podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání pokračujícího zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (bod I. 2 obžaloby).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále zavázal obviněného k povinnosti nahradit škodu G. S. v částce 18.468 Kč, poškozené L. H. v částce 2.976 Kč, poškozené J. F. v částce 10.000 Kč, společně s odsouzeným D. H. Dále obviněného zavázal k povinnosti nahradit poškozené E. H. škodu v částce 22.839 Kč, J. S. v částce 15.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky v částce 2.006 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ode dne 24. 6. 2015 do zaplacení.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou G. S. a L. H. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 40 T 9/2015, podali odvolání státní zástupce a obvinění R. Š. a D. H. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněných a směřovalo do výroku o vině u obviněného Š. a trestu u obou obviněných. Odvolání obviněných rovněž směřovala do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 10 To 67/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 10 To 67/2016, podal obviněný R. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá, že v řízení provedené důkazy byly pořízeny v rozporu se zákonem a tudíž k jejich výsledkům není možno přihlížet. Zdůrazňuje, že skutek může být předmětem právního posouzení za předpokladu, že byl zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého procesu. Proto může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout do skutkových zjištění, a to v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Následně obviněný vyjadřuje přesvědčení, že při provádění metody pachové identifikace nebyl dodržen nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, neboť z odborného vyjádření na č. l. 663 není patrno, zda kriminalistický technik a policejní psovod splňovali nezbytné předpoklady pro výkon této činnosti a zda policejní pes absolvoval předepsaný výcvik, event. potřebné přezkoušení. Proto je nutno k takovému důkazu přistupovat tak, jako by metoda pachové identifikace nebyla provedena.
Ohledně provedené rekognice se svědkyní E. H. odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 a zdůrazňuje, že podle jeho názoru nebyla rekognice s touto svědkyní provedena v souladu se zákonem a proto nemůže mít žádný důkazní význam. Poukazuje na znění §104b odst. 1 tr. ř., podle kterého nemůže být před rekognicí ukázána poznávající osobě věc nebo osoba, která má být poznána. Konstatuje, že svědkyni E. H. byly ukázány možné fotografie pachatelů před rekognicí in natura. Namítá, že se svědkyní byly provedeny dvě rekognice, ačkoliv svědkyně říkala, že pachatelé byli dva, ale viděla pouze jednoho. Svědkyně při rekognici uvedla, že by mohl být pachatelem, ale nebyla si zcela jistá. V tomto kontextu nelze vyloučit, že svědkyni mohlo ovlivnit, že jí byla ukázána jeho fotografie. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak vyplývá, že pro jeho identifikaci jako pachatele byla rozhodující provedená rekognice a shoda pachové stopy. K těmto důkazům nelze přihlížet, a z ostatních důkazů nevyplývá, že by se žalované trestné činnosti dopustil.
Ve vztahu k bodu II. odst. 3 rozsudku soudu prvního stupně poukazuje na důkazy, na základě kterých byl uznán vinným. Namítá, že poškozená ho při rekognici nepoznala a z ostatních provedených důkazů pak dle jeho mínění nevyplývá, že by se měl vytýkaného jednání dopustit.
Dovolatel dále namítá, že ze strany příslušných soudů nebyly provedeny jím navrhované důkazy a to výslech svědka R. Ž. a polygrafické vyšetření jeho osoby. Současně navrhl, aby dále byla opětovně vyslechnuta poškozená E. H. ohledně popisu vzhledu pachatele a přízvuku pachatele.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k, §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 357/2017, tak, že jej podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 357/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně ústavní stížnost. O podané ústavní stížnosti obviněného rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1827/17, kterým vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 4 Tdo 357/2017-45 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 4 Tdo 357/2017-45 zrušil. Věc se tak vrátila do stadia řízení před Nejvyšším soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že soudy své skutkové závěry založily na důkazech, které byly provedeny nezákonně, takže ve věci existuje extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (I. 1 rozsudku soudu prvního stupně), ve vztahu ke skutku pod bodem II. odst. 3 rozsudku soudu prvního stupně namítá způsob hodnocení provedených důkazů, a dále nevyhovění všem důkazním návrhům.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek je nutno konstatovat, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, avšak vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný jen především vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů z pohledu způsobu hodnocení provedených důkazů ve vztahu ke skutku 3 rozsudku soudu prvního stupně. Vznesené námitky týkající se tohoto skutku totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného, včetně obhajoby spoluobviněného D. H. ohledně skutku II. 3 za vyvrácenou, a které důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 48-49 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (str. 5 usnesení). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když je třeba zdůraznit, že zejména soud prvního stupně hodnotící úvahy řádně a náležitým způsobem odůvodnil.
Ohledně námitek obviněného spočívajících v tvrzené existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (skutek I. 1 rozsudku soudu prvního stupně) lze uvést, že tyto lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod. Obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces, které, byť to explicitně přímo neuvádí, dovozuje z tvrzení, že skutkové závěry ve vztahu k bodu I. 1 rozsudku soudu prvního stupně jsou založeny na nezákonně provedených důkazech. Obecně v souvislosti s argumentací o porušení práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že se musí jednat o takové porušení práva na spravedlivý proces, které má za následek, že v řízení jako celku nebylo dodrženo ustanovení čl. 6 Úmluvy. V takovém případě může Nejvyšší soud zcela výjimečně, právě s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. V praxi se zpravidla jedná o situaci, kdy takový postup odůvodňuje existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde mimo jiné tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy je třeba zdůraznit, že podkladem skutkových zjištění soudů mohou být jen důkazy provedené způsobem umožňujícím jejich použití z toho hlediska, že jde o důkazy získané při respektování základních zásad trestního řízení, zejména zásady zákonnosti řízení (§2 odst. 1 tr. ř.) a zásady plného šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (§2 odst. 4 tr. ř.). Postupovat podle trestního řádu je proto třeba vždy tak, aby to zároveň bylo slučitelné s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy, zejména s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb. Předmětem hmotněprávního posouzení nemůže být skutek zjištěný způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy. Tento rozpor je dán i v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem uvedené základní zásady trestního řízení a kdy v důsledku toho jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů a zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou zjistily soudy. Jinak řečeno, pokud jsou skutkové závěry založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem a tyto důkazy by byly podstatné pro formulování skutkových závěrů, tak by ve věci byl dán extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy a tato skutečnost by zakládala porušení práva na spravedlivý proces. Existence extrémního rozporu je pak dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014).
V dané věci obviněný namítá, že ve věci nelze jako důkaz použít odborné vyjádření týkající se metody pachové identifikace. Konkrétně obviněný vyjadřuje přesvědčení, že výsledky pachové identifikace, které se týkají shody pachové stopy nalezené na místě činu v případě poškozené E. H. s jeho pachovou stopou, nelze použít, neboť srovnání pachových stop nebylo provedeno v souladu s požadavky vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, když z odborného vyjádření není zřejmé, zda kriminalistický technik a psovod splňovali kvalifikační předpoklady pro výkon této činnosti a zda služební pes absolvoval předepsaný výcvik a even. potřebné přezkoušení.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, konkrétně písm. a) tohoto nálezu „metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z ‚ Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009‘ a současně musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Při hodnocení důkazního významu výsledků pachové identifikace je třeba se zabývat především tím, zda kriminalistický technik a policejní psovod, kteří se na identifikaci podíleli, splňují kvalifikační předpoklady nezbytné pro výkon této činnosti, a zda použitý služební pes absolvoval předepsaný výcvik, eventuálně potřebné přezkoušení způsobilosti identifikovat pachové stopy, případně jaké byly jeho dosavadní statistické výsledky v úspěšnosti identifikace, zda metoda pachové identifikace použitá v konkrétním případě respektuje požadavek, aby stopy byly sejmuty a uchovány řádně, aby nedošlo k jejich záměně, nebo k tzv. přenosu pachu či k nepřípustné manipulaci při ztotožňování stopy.“ Nejvyšší soud považuje především za potřebné zdůraznit, že ze spisového materiálu je nepochybné, že na místě činu byla zajištěna pachová stopa (viz č. l. 648, 654) a že dne 4. 10. 2014 byla odebrána pachová stopa obviněnému (viz č. l. 655). Z odborného vyjádření založeného na č. l. 633 pak vyplývá, že byla zjištěna shoda pachové stopy nalezené na místě činu v případě poškozené E. H. s pachovou stopou obviněného, když součástí odborného vyjádření je protokol o provedené pachové zkoušce. Pokud obviněný namítá, že součástí tohoto odborného vyjádření není údaj o tom, zda kriminalistický technik a policejní psovod splňovali nezbytné předpoklady pro výkon této činnosti, a zda policejní pes absolvoval předepsaný výcvik, even. potřebné přezkoušení, tak je třeba zdůraznit, že tyto údaje není třeba v odborném vyjádření výslovně uvádět, takže skutečnost, že tyto údaje nebyly v protokolu uvedeny, neznamená nějaké pochybení a nepoužitelnost tohoto důkazu. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že tyto informace lze kdykoliv v průběhu trestního řízení objasnit dotazem na příslušnou složku Policie ČR a tak ověřit, zda zpracovatelé a služební pes splňovali požadované kvalifikační předpoklady. V dané souvislosti je třeba uvést, že tato námitka nebyla v řízení před soudy uplatněna a byla obviněným namítnuta až v rámci dovolacího řízení. Proto si Nejvyšší soud opatřil od Policie ČR zprávu ze dne 12. 3. 2018, č. j. KRPA-82190-2/ČJ-2018-0000SK, přičemž zjistil, že osoby realizující odběr pachové stopy a odborné vyjádření, včetně služebního psa, splňovali odborné předpoklady pro výkon těchto činností. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že výsledky pachové identifikace v předmětné věci byly použity jako nepřímý důkaz, když obviněný je podle soudu prvního a druhého stupně usvědčován výpovědí poškozené, provedenou rekognicí a dalšími důkazy, na které soudy poukazují (viz str. 44-46 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 rozhodnutí soudu druhého stupně). Jinak řečeno, zjištěná pachová shoda nepředstavovala důkaz rozhodující a jediný, ale pouze důkaz podpůrný, což odpovídá judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15-g, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1063/2012). Proto lze tyto námitky obviněného považovat za bezpředmětné.
Obdobná je situace, pokud se týká otázky použitelnosti provedené rekognice. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že rekognice se svědkyní E. H. je nezákonná, když svědkyni byly před vlastní rekognicí in natura ukázány fotografie možných pachatelů. Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující. Provádění rekognice upravuje §104b tr. ř. Rekognice představuje specifickou formu výslechu a jejím smyslem je, aby poznávající osoba znovu poznala osobu či věc. Podle §104b odst. 2, věta druhá tr. ř., osoba nebo věc, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před rekognicí ukázána. Podle §104b odst. 4 tr. ř. není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.
Z pohledu shora uvedeného a námitek obviněného lze uvést následující. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že ve věci byla provedena rekognice in natura dne 1. 4. 2015, tedy po zahájení trestního stíhání obviněného, kdy svědkyně popsala osobu pachatele a prováděné rekognice se účastnila obhájkyně obviněného. Ze spisového materiálu vyplývá, že před vlastním provedením rekognice byly svědkyni E. H. předloženy fotografie obviněného a dalších osob jako možných pachatelů, kdy svědkyně za pachatele označila obviněného. Fotografie jí byly předloženy dne 4. 10. 2014 (viz č. l. 673), přičemž se jednalo o fotografie 8 osob, které si byly podobné a fotografie byly předloženy poté, co svědkyně podala trestní oznámení a byla vyslechnuta před zahájením trestního stíhání postupem podle §158a tr. ř., kdy v rámci výslechu svědkyně popsala osoby pachatelů. Předložení fotografií svědkyni lze považovat za určitou kvazi rekognici, jejímž cílem a smyslem bylo ztotožnit osoby, které by mohly být pachateli předmětné trestné činnosti. Proto lze mít za to, že samotné předložení fotografií svědkyni neznamená nepoužitelnost následně prováděné rekognice in natura. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že svědkyni nebyla předložena pouze 1 fotografie, což by nepochybně mohlo ovlivnit její paměťovou stopu, ale 8 fotografií (což je dvojnásobek fotek požadovaných pro rekognici), takže svědkyni nebyla dopředu prezentována jediná osoba jako osoba podezřelá.
Pokud obviněný odkazuje na ustanovení §104b odst. 2, věta druhá, tr. ř., tak je možno konstatovat, že požadavek, aby poznávající osobě nebyla poznávající osoba ukázána před rekognicí, se vztahuje na okamžik z hlediska časového blízký, bezprostředním provedením rekognice in natura řádově maximálně do několika dní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 675/2016). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že mezi předložením fotografií možných pachatelů a vlastním provedení rekognice in natura uběhlo 6 měsíců, přičemž z ustanovení §104b odst. 4 tr. ř. vyplývá, že je možné provést rekognici prostřednictvím fotografií a následně rekognici in natura, když platí toliko omezení, že rekognice prostřednictvím fotografií nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Předmětem tohoto ustanovení je garance objektivity tohoto důkazního prostředku a důkazní hodnoty rekognice prováděné ukázáním osoby. Omezení podle §104b odst. 4 tr. ř. nelze interpretovat tak, že po provedení rekognice podle fotografií není možné následně provést rekognice in natura. Je to objektivně možné, ovšem mezi rekognicí podle fotografií a in natura musí být dán určitý časový odstup, tak aby osoba, která má ztotožnit v rámci rekognice in natura určitou osobu, nebyla ovlivněna prováděnou rekognicí podle fotografií. Tento postup byl v dané věci dodržen, když zákon sice nestanoví časový odstup mezi rekognicí provedenou prostřednictvím fotografií a in natura, ovšem tento musí být individualizován s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 258/2016). V dané souvislosti je nezbytné uvést, že svědkyně byla osobou výrazně staršího věku a mezi předložením fotografií a rekognicí in natura uplynula doba 6 měsíců, což je třeba považovat za dobu nejen odpovídající, ale i výrazně překračující požadovanou dobu. Proto nelze použité argumentaci přisvědčit.
Pokud obviněný dále namítá, že svědkyně ho nepoznala tzv. na 100 %, jedná se o procesní námitku. Obviněný zpochybňuje fakticky způsob hodnocení tohoto důkazu, a proto takto uplatněná námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že svědkyně i u hlavního líčení potvrdila, že jednoho z pachatelů poznala, přičemž obviněný pomíjí popis pachatele svědkyní, který odpovídá vizáži obviněného a další provedené důkazy (např. skutečnost, že se obviněný prokazatelně pohyboval v blízkosti činu). Pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na písemné odvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil.
Ohledně námitek obviněného týkajících se neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že obviněný v podstatě namítá neúplný rozsah dokazování, byť se výslovně nedovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
K problematice tzv. opomenutých důkazů se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci namítá obviněný, že soudy nevyslechnuly svědka R. Ž. a neprovedly polygrafické vyšetření jeho osoby (obviněného). V tomto směru je ovšem třeba podotknout, že soud prvního stupně odůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést polygrafické vyšetření obviněného (nadbytečnost), přičemž nad rámec tohoto odůvodnění lze uvést, že soudní praxe nepřipouští jako důkazní prostředek při rozhodování ve věci výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži (R 8/1993). Ohledně navrhovaného svědka R. Ž. je možno konstatovat, že se jedná o nadbytečný důkaz, když také nelze pominout, že v rámci přípravného řízení bylo zjištěno, že svědek je zcela nekontaktní a ani obviněný neuvádí adresu, na který by byl fakticky k zastižení.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová